5 Tdo 769/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23.
července 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. O. N., proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 6 To 595/2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T
98/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Ing. O. N. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 5.
2007, sp. zn. 9 T 98/2006, uznán vinným trestným činem porušování autorského
práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152
odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 15. 2. 2006 v přesně
nezjištěné době kolem 10.00 hod. prodal v provozovně obchodní společnosti O.,
spol. s r. o., na podkladě předešlého jednání v rámci kontrolního nákupu
zaměstnanci detektivní kanceláře J. J., osobní počítač vybavený procesorem zn.
Intel Pentium 4, 2.8 GHz, s operační pamětí 512 MB, jenž obsahoval mimo jiné
pevný disk zn. Western Digital WD800JD, přičemž na tomto disku byl umístěn
komerční software a další soubory obsahující digitalizované videonahrávky a
hudební nahrávky, které jsou blíže specifikované ve výroku o vině v citovaném
rozsudku. Hodnota tohoto software a dalších chráněných autorských děl byla
vyčíslena znaleckým posudkem z oboru kybernetika a elektronika, odvětví
výpočetní techniky a bezpečnosti informačních systémů, ze dne 26. 3. 2006 a
odbornými vyjádřeními na částku ve výši celkem 94 087,-Kč. Obviněný přitom
jednal v rozporu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, zejména pak s ustanovením § 12 citovaného zákona, když
neoprávněně rozmnožil a rozšířil díla. Popsaným jednáním obviněný zasáhl do
práv autorů chráněných zákonem č. 121/2000 Sb., neboť rozmnoženiny děl uložené
na pevném disku předmětného osobního počítače prodal bez souhlasu držitelů
autorských práv, kteří jsou podrobně označeni ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. O. N. odsouzen podle § 152 odst. 1 tr.
zák. za použití § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 50 000,-
Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud
prvního stupně stanovil obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest
odnětí svobody v trvání 2 měsíce. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a 2 tr.
řádu bylo rovněž rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného Ing. O. N. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne
17. 12. 2007, sp. zn. 6 To 595/2007, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.
řádu zrušil výše uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve výrocích o
náhradě škody učiněných podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu. Podle §
259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací znovu rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr.
řádu odkázal poškozené blíže označené v citovaném rozsudku s jejich nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný Ing. O. N. dne 25.
3. 2008 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je s poukazem na dosavadní
judikaturu Nejvyššího soudu především přesvědčen, že jeho jednání nedosahuje
potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Obviněný od počátku důrazně popírá
spáchání trestného činu a i v případě, kdyby došlo ke shora popsanému jednání,
byl k němu vyprovokován svědkem J. J. Podle názoru obviněného nemohl ohrozit
zájem společnosti na řádném fungování a vývoji hospodářství, přičemž jmenovaný
svědek, kterému prodával předmětný počítač se software a dalšími soubory,
jednal toliko v úmyslu přivodit trestní stíhání obviněného, ale ve skutečnosti
tedy neměl zájem o užívání programového vybavení ani dalších souborů. Z tohoto
důvodu proto podle obviněného nemohlo vůbec dojít k zásahu do autorských práv
oprávněných subjektů. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu,
podle něhož měl v rozporu s ustanovením § 14 zákona č. 121/2000 Sb., o právu
autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „autorský zákon“),
zpřístupnit dílo jinému. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, na svědka
převedl pouze vlastnické právo k počítači, avšak nikoli k software v něm
umístěnému.
Obviněný Ing. O. N. považuje za nesprávná též skutková zjištění soudů obou
nižších stupňů, která podle jeho názoru vycházejí mimo jiné z nezákonného
důkazu – nahrávky rozhovoru dvou mužů, s jejímž pořízením obviněný nevyslovil
souhlas. Navíc obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu,
jímž byl uznán vinným, protože svědkovi prodal počítač, který neobsahoval žádný
nelegální software. Obviněný poukazuje ve svém dovolání i na pojetí trestního
práva jako „ultima ratio“, což údajně soudy nevzaly dostatečně v úvahu.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. O. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak
napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 6 To
595/2007, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne
18. 5. 2007, sp. zn. 9 T 98/2006, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. O. N. do vydání tohoto
rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. O. N. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§
265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání
obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. O. N. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. K výkladu citovaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud
připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný
stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm
spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná
skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný
skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to
platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za
situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. O. N. částečně zpochybnil i
správnost rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pokud jde o
okolnosti, za nichž došlo k prodeji zmíněného osobního počítače. Jak v této
souvislosti obviněný zdůraznil, od počátku důrazně popírá spáchání trestného
činu a i kdyby došlo ke shora popsanému jednání, byl k němu údajně vyprovokován
svědkem J. J., který jednal v úmyslu přivodit obviněnému trestní stíhání. Dále
je obviněný přesvědčen, že předmětný počítač neobsahoval žádný nelegální
software a že se soudy nižších stupňů opíraly o nezákonný důkaz v podobě
záznamu rozhovoru dvou mužů, který předložili svědci – otec a syn J. Navíc
obviněný považuje za nenaplněnou subjektivní stránku trestného činu, jímž byl
uznán vinným.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů,
neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně
stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a
ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak
revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani
přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím
účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).
Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud
nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl
od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost,
aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám
prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení zpochybňovaných
důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak
učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný Ing. O. N., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný
namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval
ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného
hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací
soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy
prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. O. N. to pak znamená,
že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se
obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění a v
odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky
obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových
zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k
jejich zjištění, jso u tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného
ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Totéž tedy platí o námitce obviněného Ing. O. N., prostřednictvím níž vytýká
soudům nižších stupňů, že svá rozhodnutí opřely o údajně nezákonný důkaz v
podobě nahrávky telefonního rozhovoru mezi dvěma muži (obviněným a svědkem J.
J.). Ani taková výtka není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud odkazuje i na svou dosavadní
judikaturu vyjádřenou v rozhodnutí pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr., v němž dospěl k
závěru o použitelnosti soukromě pořízeného záznamu telefonického rozhovoru k
důkazu v trestním řízení. O totéž rozhodnutí (jde totiž o usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007) se ostatně opírá i argumentace
odvolacího soudu, který na s. 6 svého rozsudku reagoval na obdobné odvolací
námitky obviněného a náležitě se s nimi vypořádal. Jak tedy vyplývá z
citovaného judikátu, s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. řádu zásadně
nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl
pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán.
Ustanovení § 88 tr. řádu se zde neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost
takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování
práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.) a práva na nedotknutelnost
osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.). Přitom nebyl zjištěn
žádný zásah do uvedených práv obviněného Ing. O. N., k němuž by snad došlo
pořízením zpochybňovaného záznamu. Navíc zvukový záznam, opatřený v nyní
posuzované věci a provedený k důkazu v řízení před odvolacím soudem,
nepředstavoval jediný ani stěžejní důkaz o vině obviněného, nýbrž byl jen
doplňkem jiných důkazů (svědeckých výpovědí, znaleckého posudku, listinných
důkazů), na nichž pak soudy obou stupňů založily výrok o vině obviněného.
Nejvyšší soud proto považuje zmíněné námitky obviněného směřující proti
použitelnosti zvukového záznamu nejen za neodpovídající uplatněnému dovolacímu
důvodu, ale též za věcně nedůvodné.
Obdobný závěr platí, pokud obviněný Ing. O. N. zpochybnil naplnění subjektivní
stránky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. I v tomto případě
obviněný vychází z odlišné skutkové verze posuzovaného činu a popírá rozhodné
skutkové okolnosti odůvodňující jeho úmyslné zavinění. Podle názoru obviněného
osobní počítač, který prodal svědkovi J. J., neobsahoval žádný nelegální
software, přičemž obviněný považuje za nesprávný postup soudů nižších prvního
stupňů, jestliže zde vycházely ze svědeckých výpovědí otce a syna J. a ze
zvukového záznamu jimi předloženého. Obviněný ovšem ve svém dovolání nijak
blíže nekonkretizoval žádnou hmotně právní vadu v posouzení subjektivní stránky
zmíněného trestného činu, tj. nevytkl, zda v případě tvrzeného nedostatku
úmyslného zavinění obviněného chybí vědomostní složka jeho úmyslu (tj. není zde
znalost všech relevantních skutečností), nebo volní složka úmyslu (tj. chybí
vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením)
či obě tyto složky zároveň.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování autorského
práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152
odst. 1 tr. zák. přitom vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného
Ing. O. N. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti
následku v podobě neoprávněného zásahu do chráněných autorských a souvisejících
práv, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat
a také nastal.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením obviněného Ing. O. N., podle něhož
byl jím spáchaný skutek údajně „vyprovokován“ jednáním svědků J. J. a J. J. se
záměrem dosáhnout odsouzení obviněného. Jednak uvedená argumentace rovněž
neodpovídá uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, protože nijak nesouvisí s tím, jak byl čin obviněného
kvalifikován podle norem hmotného práva, ani s otázkou, zda je toto právní
posouzení správné či nikoli. Navíc však zde nešlo o tzv. policejní provokaci,
ale o jednání soukromých fyzických osob, které jen reagovaly na nabídku
obviněného. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. jeho nález ze
dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaný pod č. 97 ve svazku 18
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a s judikaturou Nejvyššího soudu k
této otázce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 5
Tdo 680/2003, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 4/2004, s. 116, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006,
publikované pod č. T 910. v sešitu 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006) lze totiž považovat
za nepřípustnou provokaci jen aktivity Policie České republiky či jiného
státního orgánu, jimiž se ovlivňuje spáchání trestného činu, resp. kterými stát
nepřípustně vstupuje do skutkového děje a iniciuje spáchání trestného činu,
jeho dokonání nebo rozšiřuje jeho rozsah či následky.
Přitom svědek J. J. nejednal vůči obviněnému jako představitel státního orgánu
ani z pověření žádného orgánu státu, ale počínal si jako soukromá fyzická
osoba, která navíc v tomto směru neměla povinnost překazit trestný čin ve
smyslu § 167 tr. zák. ani oznámit jeho spáchání ve smyslu § 168 tr. zák. Za
uvedených okolností by pak hypoteticky mohl být jmenovaný svědek nanejvýš
návodcem ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu porušování
autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle
§ 152 odst. 1 tr. zák., ovšem ani v takovém případě by ten, kdo se jako
pachatel nechal navést ke spáchání uvedeného trestného činu, tj. obviněný Ing.
O. N., nebyl zproštěn trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin, k němuž byl
naveden. Soudy nižších stupňů ovšem neučinily žádné skutkové zjištění, že by
snad svědek J. J. skutečně navedl obviněného ke spáchání citovaného trestného
činu, takže jde o úvahu, která nemá oporu v rozhodných skutkových okolnostech a
nemá žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část
argumentace obviněného Ing. O. N., v jejímž rámci zpochybnil existenci
potřebného stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost, tj. naplnění
materiálního znaku trestného činu porušování autorského práva, práv
souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr.
zák., a vytkl nesprávnou aplikaci ustanovení § 12 a § 14 autorského zákona. Jde
sice o námitky, které formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je považuje za nedůvodné.
Při hodnocení materiální stránky trestného činu, tj. při posuzování, jestli čin
spáchaný obviněným dosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, se
soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr.
zák. Trestným činem dospělého pachatele je pak jen skutek, který – při naplnění
formálních znaků příslušné skutkové podstaty – s ohledem na uvedená kritéria
dosahuje vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost. Jak
vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom,
zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě
čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň
nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků
určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla
vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro
společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto
uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním
případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty,
nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro
společnost, když tedy čin obviněného nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se
vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod
č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Pro naplnění materiální stránky skutkové podstaty trestného činu porušování
autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle
§ 152 odst. 1 tr. zák. je sice podstatné, aby došlo k neoprávněnému zásahu do
práv chráněných tímto ustanovením za takových skutkových okolností, z nichž je
patrné, že je současně dán i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
(§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.) – viz k tomu rozhodnutí pod č. 33/2004 Sb. rozh. tr.,
na něž poukazuje obviněný Ing. O. N. ve svém dovolání (jde o usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 986/2002). V tomto
judikovaném případě však šlo o zásah do chráněných práv jejich nositelů ve
formě provozování tzv. diskoték, takže další závěry citovaného rozhodnutí
nejsou použitelné na skutkově zcela odlišný případ trestného činu v nyní
posuzované věci.
Jak je zde patrné z rozhodných skutkových zjištění, obviněný Ing. O. N. zasáhl
do autorských práv celé řady subjektů, přičemž hodnota chráněných autorských
děl, jichž se týkal tento zásah, se blížila částce ve výši 100 000,- Kč. Právě
uvedený rozsah tedy podle názoru Nejvyššího soudu nedovoluje bagatelizovat čin
spáchaný obviněným do takové míry, aby bylo možné dospět k odůvodněnému závěru,
že neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu
porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. Na uvedeném konstatování nemůže nic
změnit ani skutečnost, pokud obviněný takto jednal toliko v jednom případě,
když prodal osobní počítač s nelegálním programovým vybavením a s dalšími
chráněnými autorskými díly a zvukovými (resp. zvukově obrazovým) záznamy
svědkovi J. J. Ke spáchání uvedeného trestného činu se totiž podle § 152 odst.
1 tr. zák. nevyžaduje, aby pachatel neoprávněně zasahoval do zákonem chráněných
práv opakovaně, resp. ve více případech. Takový závěr vyplývá z jednoznačné
formulace citovaného ustanovení vyjádřené slovy „Kdo neoprávněně zasáhne ...“;
není zde tedy použit pojem „zasahuje“, který by odpovídal názoru obviněného,
kdyby snad chtěl zákonodárce kriminalizovat jen opakované nebo vícenásobné
neoprávněné zásahy do chráněných autorských a souvisejících práv.
Proto k naplnění nejen formálních znaků skutkové podstaty trestného činu
porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák., ale i jeho materiálního znaku v podobě
potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.) v
zásadě postačí i jednorázový neoprávněný zásah do chráněných autorských a
dalších souvisejících práv, jestliže jde o zásah, u něhož je odůvodněn trestní
postih – jako tomu bylo i v případě posuzovaného činu obviněného Ing. O. N. –
povahou, závažností a rozsahem takového zásahu. Nejvyšší soud tedy nemohl
akceptovat opačný názor obviněného, takže soudům nižších stupňů nelze vytknout
ani vadu spočívající v nesprávném posouzení otázky, zda byla naplněna
materiální podmínka citovaného trestného činu, a námitka obviněného poukazující
na nedostatečný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nedůvodná. Přitom
relativně nižší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost spáchaného obviněným
soudy obou stupňů nepochybně promítly do uloženého trestu, jestliže uložily
obviněnému jen mírnější druh trestu v podobě peněžitého trestu, jehož výměra je
ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby (§ 53 odst. 1 tr. zák.), a nikoli
přísnější druh trestu v podobě trestu odnětí svobody, který by jinak bylo možné
uložit až na 2 roky.
Obviněný Ing. O. N. dále vytýká soudům nižších stupňů, že v posuzované věci
postupovaly v rozporu s ustanoveními § 12 a § 14 autorského zákona, neboť
prodané programové vybavení počítače, zvukově obrazový záznam a zvukové záznamy
neměly být v podstatě vůbec užívány.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu porušování autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi ve smyslu § 152 odst. 1
tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k
autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu,
rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Za neoprávněný zásah do
práv k autorskému dílu lze považovat zejména takové jednání, jímž pachatel
porušuje nemajetková (osobnostní) nebo majetková práva autora určitého díla,
přičemž za autora se ve smyslu § 5 odst. 1 autorského zákona považuje fyzická
osoba, která vytvořila chráněné autorské dílo. Podle § 9 odst. 1 autorského
zákona vzniká autorské právo k autorskému dílu okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno
v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Neoprávněný zásah do zákonem
chráněných práv k autorskému dílu tak může spočívat např. v tom, že si jiná
osoba odlišná od autora přisvojí autorství k jeho dílu, nebo zveřejní dílo bez
souhlasu autora, použije dílo způsobem, který snižuje jeho uměleckou hodnotu,
provede bez souhlasu autora v jeho díle změny, neoprávněně zhotoví rozmnoženinu
či napodobeninu autorského díla, neoprávněně rozšiřuje takovou rozmnoženinu
anebo jinak nakládá s autorským dílem v rozporu s autorským zákonem (viz též
ustanovení § 40 a § 43 až § 45 autorského zákona, kde jsou uvedeny některé
neoprávněné zásahy do autorského práva). Podobné neoprávněné zásahy mohou
směřovat i vůči právům souvisejícím s autorským právem, tj. právům výkonných
umělců, výrobců zvukových nebo zvukově obrazových záznamů, vysílatelů atd. (viz
ustanovení § 74, § 78, § 82 a § 86 autorského zákona, v nichž se odkazuje na
úpravu autorských práv).
Naopak za neoprávněné nakládání s autorským dílem nebo jiné porušení práv
nositelů autorských práv, resp. za neoprávněný zásah do autorských práv nelze
považovat zejména jednání, kterým někdo samostatně tvůrčím způsobem zpracuje
původní cizí dílo (srov. § 2 odst. 4 autorského zákona) nebo využije jen námět
jiného díla (viz § 2 odst. 6 autorského zákona) apod.
Pokud jde o rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, k němuž došlo v
posuzovaném případě bez souhlasu nositelů autorských práv jednáním obviněného
Ing. O. N., rozumí se jím podle § 14 odst. 1 autorského zákona zpřístupňování
díla v hmotné podobě prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k
originálu nebo k rozmnoženině díla, včetně jejich nabízení za tímto účelem.
Takové oprávnění ke zpřístupňování díla však svědčí podle § 12 odst. 1
autorského zákona především jeho autorovi, který má právo užít své dílo v
původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě, a to samostatně nebo v
souboru anebo ve spojení s jiným dílem či prvky, a dále má autor právo udělit
jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu těchto svých práv. Přitom podle § 14
odst. 4 písm. a) a b) autorského zákona je právem užít dílo i právo na
rozmnožování díla (§ 13 autorského zákona) a právo na rozšiřování originálu
nebo rozmnoženiny díla (§ 14 autorského zákona). Rozmnožováním díla se rozumí
zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla
nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě (§ 13 odst. 1
autorského zákona). Dílo se rozmnožuje zejména ve formě rozmnoženiny tiskové,
fotografické, zvukové, obrazové nebo zvukově obrazové, stavbou
architektonického díla nebo ve formě jiné trojrozměrné rozmnoženiny, anebo ve
formě elektronické zahrnující vyjádření analogové i digitální (§ 13 odst. 2
autorského zákona). Jiná osoba může užít dílo bez udělení oprávnění podle § 12
odst. 1 autorského zákona (včetně jeho rozmnoženin) pouze v případech
stanovených autorským zákonem, tj. zejména jde-li o tzv. volné užití díla, jímž
se ve smyslu § 30 odst. 1 a § 30a odst. 1 autorského zákona rozumí užití díla
pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo
nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, anebo zhotovení tiskové či
obdobné rozmnoženiny díla pro vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo
podnikající fyzické osoby. Obdobný je obsah práv výrobců zvukových záznamů
podle § 76 autorského zákona a práv výrobců zvukově obrazových záznamů podle §
80 autorského zákona, ohledně nichž se použijí ustanovení týkající se ochrany
práv autorů k jejich autorským dílům (§ 78 a § 82 autorského zákona).
Jak je ovšem v posuzované věci patrné ze všech rozhodných skutkových okolností,
které Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný Ing. O.
N. nedisponoval žádným oprávněním k výkonu autorských a souvisejících práv k
programovému vybavení (tzv. komerčnímu software) ani k audiovizuálnímu záznamu
a ke zvukovému záznamu, které byly umístěny na pevném disku prodaného osobního
počítače. Jelikož se současně nejednalo o případy tzv. volného užití díla či
zvukového nebo zvukově obrazového záznamu ve smyslu shora citovaných ustanovení
autorského zákona, protože obviněný použil jejich rozmnoženiny ke komerčním
účelům, nikoli pro svou osobní potřebu, nelze mít podle Nejvyššího soudu žádné
pochybnosti o tom, že obviněný porušil zejména ustanovení § 12 odst. 1, 4, §
14, § 76 a § 80 autorského zákona, jak správně uzavřel odvolací soud v
odůvodnění napadeného rozsudku. Přitom obviněný jako prodávající poskytl na
podkladě kupní smlouvy svědkovi J. J. jako kupujícímu nejen předmětný osobní
počítač, ale též jeho příslušenství v podobě rozmnoženiny programového
vybavení, audiovizuálního záznamu a zvukového záznamu. Tím tedy obviněný
neoprávněně zpřístupnil jinému rozmnoženinu chráněného autorského díla ve
smyslu § 2 odst. 1 a 2 autorského zákona a chráněného zvukového, resp. zvukově
obrazového záznamu ve smyslu § 76 odst. 1 a § 80 odst. 1 autorského zákona.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného Ing. O. N., podle
něhož tyto předměty ochrany neměly být užívány jinou osobou, tj. svědkem J. J.
Jak totiž bylo výše vyloženo, podstatou neoprávněného zásahu do chráněných
autorských a souvisejících práv ve smyslu § 152 odst. 1 tr. zák. bylo v této
trestní věci již samo o sobě nelegální vytvoření (tj. bez svolení oprávněných
osob) rozmnoženiny autorského díla (jímž zde byl počítačový program, film a
hudební produkce), zvukového a zvukově obrazového záznamu (zde v podobě filmu a
hudební produkce) a její předání další osobě bez ohledu na okolnost, jak s
touto rozmnoženinou nabyvatel dále naložil a zda ji vůbec využíval. Vždyť kdyby
svědek J. J. skutečně používal takto opatřené rozmnoženiny, sám by mohl spáchat
samostatný trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. Jestliže tak jmenovaný
svědek neučinil, nejde o okolnost, kterou by bylo možné hodnotit ve prospěch
obviněného, protože jím spáchaný trestný čin již byl dokonán a obviněný neměl
žádný vliv na to, jak se zachová nabyvatel nelegálních rozmnoženin a zda sám
bude dále pokračovat v neoprávněném zásahu do chráněných práv či nikoli.
Ostatně obviněný nebyl stíhán a odsouzen za neoprávněné užívání cizího
autorského díla, resp. zvukového a zvukově obrazového záznamu, ale za
neoprávněné vytvoření rozmnoženin těchto předmětů ochrany [v rozporu s
ustanoveními § 12 odst. 1, 4 písm. a) a § 13 autorského zákona] a za jejich
další nelegální rozšiřování (v rozporu s ustanoveními § 12 odst. 1 a § 14 odst.
1 autorského zákona). Dovolací námitky obviněného, jimiž vytýkal nesprávné
právní posouzení spáchaného skutku s poukazem na výklad a aplikaci ustanovení §
12 a § 14 autorského zákona, jsou tedy neopodstatněné.
Nejvyšší soud pak nepovažuje trestní stíhání obviněného Ing. O. N. za nezákonné
ani z toho hlediska, pokud orgány činné v trestním řízení reagovaly na jím
spáchaný skutek prostředky trestního práva. Nebylo tudíž možné akceptovat ani
názor obviněného, podle něhož údajně soudy nižších stupňů nepostupovaly v
souladu s principem subsidiarity trestní represe a s pojetím trestního práva
jako „ultima ratio“. Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových okolností, čin
obviněného vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se dotkl
relativně širokého okruhu nositelů chráněných autorských a souvisejících práv,
takže bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. To je
ostatně v souladu s nutností, aby Česká republika náležitě plnila své
mezinárodní závazky vyplývající z uzavřených mezinárodních úmluv k dostatečné
ochraně práv tzv. duševního vlastnictví, resp. nehmotných statků, jak to
vyžadují např. Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl
(publikovaná pod č. 133/1980 Sb.), Všeobecná úmluva o autorském právu
(publikovaná pod č. 134/1980 Sb.), Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných
umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací (publikovaná pod č.
192/1964 Sb.) a další normy, zejména když se tato ochrana zatím v České
republice poněkud bagatelizuje a podceňuje (viz též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 621/2006) a v posuzovaném případě došlo k
zásahu i do chráněných práv nositelů sídlících mimo Českou republiku.
Přitom ani princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva
jako „ultima ratio“ (tj. nezazšího prostředku ochrany) nevylučuje spáchání
trestného činu a uložení trestu též v případě závažného porušení takových
povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Z výslovné
úpravy obsažené v ustanovení § 1 tr. zák. je totiž patrné, že trestní zákon
chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob, a to i takové zájmy,
kterým poskytují ochranu rovněž jiná právní odvětví (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v
sešitu 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Námitky obviněného tudíž nejsou ani v
uvedeném směru důvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný Ing. O. N. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly
být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud
neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné,
přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani
správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez
takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení
nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek
s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 23. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y