8 Tdo 904/2024-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Josefa Kovalovského, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 4 To 90/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 T 8/2024, za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 4 To 90/2024.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 4. 2024, č. j. 12 T 8/2024-295, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 15. 4. 2024, č. j. 12 T 8/2024-299, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Josefa Kovalovského (dále jen „obviněný“) pro skutek spočívající v tom, že jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem Josef Kovalovský, IČ: 72351721, místem podnikání Vyskytná nad Jihlavou 105, 588 41 Vyskytná nad Jihlavou, podal za zdaňovací období let 2020 a 2021 daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob, v nichž nevykázal veškeré zdanitelné příjmy, které v předmětných zdaňovacích obdobích prokazatelně realizoval ze svojí samostatné výdělečné činnosti podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, kdy pro různé odběratele prováděl těžbu a přiblížení dřeva a prodej smrkové kulatiny, na tyto práce vystavil faktury a přijal za ně finanční plnění, přičemž si finanční prostředky nechal zaslat na bankovní účet číslo XY, který ale neuvedl u místně příslušného správce daně, a tyto příjmy zatajil, kdy za zdaňovací období a) roku 2020 bylo správcem daně za provedené práce zjištěno přijaté a zatajené finanční plnění od odběratele – obchodní korporace Správa městských lesů Jihlava, s. r. o., IČO: 60732105, se sídlem Rantířovská 4003/5, 586 01 Jihlava, v celkové výši 1 132 520 Kč, z něhož daň činí 67 950 Kč, b) a roku 2021 bylo správcem daně za provedené práce zjištěno přijaté a zatajené finanční plnění od odběratelů – obchodních korporací - Správa městských lesů Jihlava, s. r. o., IČO: 60732105, se sídlem Rantířovská 4003/5, 586 01 Jihlava, ve výši 226 620 Kč; - VB PALIVOVÉ DŘEVO, s. r. o., IČO: 24802093, se sídlem Kollárova 2346/2, 586 01 Jihlava, ve výši 1 062 136 Kč, tedy příjmy v celkové výši 1 288 756 Kč, z nichž daň činí 121 500 Kč; čímž byla České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Kraj Vysočina, Územním pracovištěm v Jihlavě, způsobena škoda v celkové výši 189 450 Kč, čímž měl spáchat přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zanikla trestnost činu [§ 33 písm. a) tr. zákoníku]
2. Proti citovanému usnesení soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě stížnost v neprospěch obviněného. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 4 To 90/2024, bylo podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušeno a stížnostní soud rozhodl tak, že podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro shodně popsaný skutek, čímž měl spáchat přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vzhledem k významu a míře porušení chráněného zájmu, který byl dotčen, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 4 To 90/2024, podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v zákonné lhůtě a v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
4. Dovolatel nejprve poukázal na závěry Krajského soudu v Brně, s nimiž se ovšem nemohl ztotožnit. Konstatoval, že stížnostní soud své rozhodnutí odůvodnil stručně, omezil se v podstatě pouze na velmi obecnou parafrázi aplikovaného § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. o fakultativním zastavení trestního stíhání. Následně se nejvyšší státní zástupce zabýval dvěma podmínkami opodstatňujícími závěr o dosažení účelu trestního řízení předpokládaný v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., které musí být splněny kumulativně, a to: 1) význam a míra porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsob provedení činu, jeho následek, nebo okolnosti, za nichž byl čin spáchán (tyto předpoklady jsou stanoveny alternativně), a 2) chování obviněného po spáchání činu, zejména jeho snaha nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu. Dovolatel poté v podrobnostech připomenul judikaturu i závěry odborné literatury týkající se druhého zmíněného okruhu, tj. „chování obviněného po spáchání činu“. Nato uzavřel, že veškeré odkazované prameny vyžadují existenci sebereflexe obviněného ve vztahu k jím spáchanému trestnému činu.
5. Co se týče konkrétního jednání obviněného v této trestní věci, nejvyšší státní zástupce konstatoval, že v jeho případě pro užití tzv. procesního korektivu upraveného v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. chybí věcný důvod. Je tomu tak jak z hlediska jeho chování po spáchání činu, tak z hledisek povahy a závažnosti jím spáchaného činu. Stran prvého okruhu podmínek, stanovených alternativně – významu a míry porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu, jeho následku, nebo okolností, za nichž byl čin spáchán – stížnostní krajský soud při postupu v intencích § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. neuvedl žádnou konkrétní relevantní okolnost, jež by měla ve spojení s chováním obviněného po činu opodstatňovat závěr o dosažení účelu trestního řízení. Ve vztahu k chování obviněného po činu pak zmínil pouze dodatečnou úhradu zkrácené daně.
6. Z hlediska významu a míry porušení zákonem chráněného zájmu dovolatel zdůraznil, že jednáním obviněného byl významně porušen zájem na ochraně majetkových práv České republiky. Příjmy z daní jsou nejvýznamnějším zdrojem příjmů veřejných rozpočtů, z nichž je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména zajišťování léčebné a sociální péče, obrany, bezpečnosti a rozvoje dopravní a jiné infrastruktury. Obviněný se žalovaného jednání nepochybně dopouštěl ze ziskuchtivých důvodů, a to po delší dobu představovanou zdaňovacími obdobími dvou let (2020–2021), rozhodně se tedy nejednalo o pouhý ojedinělý exces. Výše zkrácené daně přitom nebyla nijak hraniční a dosahovala téměř dvojnásobku finančně vyjádřitelné hranice většího rozsahu. Stížnostní krajský soud tedy nezohlednil existenci přitěžujících okolností, neboť obviněný se měl zjištěné trestné činnosti dopustit ze ziskuchtivosti [§ 42 písm. b) tr. zákoníku]. Zároveň páchal trestnou činnost promyšleně, po předchozím uvážení [§ 42 písm. a) tr. zákoníku]. V jejím páchání rovněž pokračoval po delší dobu [§ 42 písm. m) tr. zákoníku]. Oproti tomu z okolností polehčujících lze v případě obviněného dovodit pouze předchozí vedení řádného života [§ 41 písm. p) tr. zákoníku]. Z uvedeného důvodu není možno učinit závěr o takové povaze a nižší závažnosti činu, která by ve spojení s chováním obviněného po činu opodstatňovala postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
7. Následně se nejvyšší státní zástupce věnoval tématice základního účelu trestního řízení, kterým není jenom „spravedlivé potrestání pachatele“, ale i provedení řádného zákonného procesu. Trestní řízení musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti i k výchově občanů v tomto duchu. Závěr o dosažení účelu trestního řízení ovšem nelze v posuzované věci učinit. Stížnostní krajský soud sice správně poukázal na úhradu zkrácené daně, nijak ovšem nevyhodnotil, že jde o zcela osamocený projev žádoucího chování obviněného. Jinak totiž obviněný svým postojem ke spáchanému trestnému činu neprojevil žádnou formu sebereflexe a uvědomění si předchozího protiprávního jednání. Je sice zcela nezpochybnitelným právem obviněného hájit se způsobem, jakým uzná za vhodný, včetně práva odepřít výpověď, na druhou stranu se však obviněný odepřením výpovědi sám zbavil možnosti prezentovat alespoň určitou míru sebereflexe. V takovém případě je ovšem jen stěží možno hovořit o tom, že by byl naplněn účel trestního řízení.
8. Nad rámec předchozího závěru o nenaplnění zákonných podmínek pro fakultativní zastavení trestního stíhání dovolatel poukázal na širší souvislosti zvoleného postupu. Stížnostní soud totiž sice správně dospěl k závěru, že v případě obviněného nebyly splněny podmínky pro zánik trestnosti podle § 33 tr. zákoníku, avšak fakticky tento závěr svým postupem zároveň negoval. V případě trestných činů daňových, poplatkových a devizových přitom zákonodárce dal zřetelně najevo, jaký význam přikládá potřebě ochrany svých fiskálních zájmů, pokud opětovně připustil u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku zánik trestní odpovědnosti jen na podkladě obecného ustanovení o účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku. Náprava následku znamená v případě trestného činu podle § 240 tr. zákoníku dobrovolnou úhradu celé částky, o niž pachatel zkrátil stát na dani nebo kterou vylákal jako výhodu na dani, a to podle stavu v době spáchání činu. Zákonná podmínka dobrovolnosti znamená, že pachatel jedná z vlastního rozhodnutí ještě předtím, než byl jeho trestný čin odhalen nebo oznámen. Odlišením zákonných podmínek, za nichž může dosáhnout zániku své trestní odpovědnosti pachatel trestného činu podle § 240 tr. zákoníku ve spojení s obecným ustanovením o účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku na straně jedné a pachatel trestného činu podle § 241 tr. zákoníku na straně druhé s odvoláním na zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku, zákonodárce jasně vymezil, že toliko v případě druhého z nich má zájem na dodatečném odvedení příslušných plateb přednost před trestním postihem pachatele. Zákonodárce tak zřetelně vyjádřil, že až následně projevená snaha pachatele dostát svým finančním povinnostem vůči státu (tj. vyplněním dodatečného daňového přiznání a úhradou původně zkrácené daně) nemá vést bez dalšího k zániku jeho trestní odpovědnosti.
9. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, č. j. 4 To 90/2024-304, dále zrušil i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 4. 2024, č. j. 12 T 8/2024-295, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zaslal soud prvního stupně obviněnému Josefu Kovalovskému opis dovolání nejvyššího státního zástupce. Písemnost byla vhozena do jeho poštovní schránky dne 4. 9. 2024 (č. l. 317). Obviněný se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu k podanému dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k následujícím závěrům. IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší státní zástupce odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl. Jeho prostřednictvím tedy může být namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, nebo rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3162). Do druhého z právě zmíněných okruhů spadá mimo jiné i rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro jeho tzv. neúčelnost ve smyslu § 172 odst. 2 tr. ř. (fakultativní zastavení trestního stíhání). Právě proti takovému rozhodnutí brojil nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání, přičemž namítal nesplnění podmínek pro jeho vydání. Je tedy zřejmé, že jeho námitky plně odpovídají zákonnému rozsahu uplatněného důvodu dovolání. Nadto je lze do značné míry hodnotit jako relevantní.
14. Nejvyšší státní zástupce v mimořádném opravném prostředku teoreticky rozebíral okolnosti, které mohou opodstatňovat postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Následně vznášel argumenty na podporu svého právního názoru, že podmínky uvedené v tomto zákonném ustanovení nebyly v posuzovaném případě splněny. K prvému okruhu alternativně vymezených podmínek, tj. významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, dovolatel vyzdvihoval závažnost porušení zájmu na ochraně majetkových práv českého státu, negativní aspekty jednání obviněného, včetně přitěžujících okolností, jejichž existenci měl soud druhého stupně nedostatečně zohlednit. V rámci druhého okruhu podmínek uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. se nejvyšší státní zástupce zabýval skutečností, na kterou stížnostní soud poukázal, tedy že obviněný uhradil zkrácenou daň. Dovolatel soudu vytkl, že nevyhodnotil, že se jednalo o zcela osamocený projev žádoucího chování obviněného. V tomto směru dovolatel poukazoval na nedostatečný projev sebereflexe obviněného a také na vnitřně rozporný postup stížnostního soudu, který na jednu stranu konstatoval nesplnění podmínek pro zánik trestnosti podle § 33 tr. zákoníku, nicméně fakticky v jeho intencích postupoval. Proto dovolatel za pomoci širšího rozboru zákonné úpravy daňových trestných činů a podmínek účinné lítosti správně uzavřel, že až následně projevená snaha pachatele dostát svým finančním povinnostem vůči státu by bez dalšího neměla vést k zániku jeho odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.
15. Podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. státní zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Za splnění zde uvedených podmínek může totéž učinit také soud (po předběžném projednání obžaloby), a to na základě § 188 odst. 2 tr. ř.
16. Podle § 1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Je zřejmé, že při výkladu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. je nutno pojem „účel trestního řízení“ chápat zejména ve smyslu druhé věty ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Z logiky věci lze mít za to, že předpokladem postupu podle citovaného ustanovení bude i „náležité zjištění trestného činu“, z formulace zde zakotvených podmínek je však patrné, že jejich naplnění bude zkoumáno ve vztahu k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů ve smyslu § 1 odst. 1 věty druhé tr. ř. Tato kritéria je pak třeba vztáhnout zejména k samotnému obviněnému, tedy zabývat se otázkou, nakolik bylo pro něj trestní stíhání poučné a do jaké míry lze u něj předpokládat opakování nebo další páchání trestné činnosti, ale i k širší veřejnosti, tzn. jakou zprávu v daném případě zastavení trestního stíhání vysílá „do světa“, zda může být vnímáno jako spravedlivé a zda i přes absenci vynesení odsuzujícího rozsudku podává zprávu o tom, že páchání trestné činnosti není státem bez dalšího tolerováno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 7 Tdo 821/2024).
17. Nejvyšší soud nepovažuje v tomto stadiu řízení za správné konkrétně se vyjadřovat k otázce, zda byly v případě obviněného Josefa Kovalovského splněny podmínky zakotvené v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., a tudíž i dosaženo účelu trestního řízení či nikoliv. Rovněž lze chápat jako předčasné, aby dovolací soud v podrobnostech hodnotil opodstatněnost námitek uplatněných nejvyšším státním zástupcem v jím podaném dovolání. Důvodem je, že by byl v posuzované trestní věci prakticky prvním soudem, který by se daným tématem po věcné stránce opravdu zabýval, čímž by do určité míry suploval úlohu soudů nižších instancí a zároveň by stranám upíral jejich procesní práva, která mohou v řízení před nižšími soudy využít, včetně možnosti podávání opravných prostředků. Soud prvního stupně totiž nesprávně považoval za splněné podmínky účinné lítosti definované v § 33 písm. a) tr. zákoníku, načež trestní stíhání obviněného zastavil na základě § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. Logicky proto neměl žádný důvod rozebírat případné splnění podmínek definovaných v ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Pokud jde o rozhodnutí soudu druhého stupně, nelze než přitakat dovolateli v tom, že stížnostní krajský soud své rozhodnutí odůvodnil stručně, omezil se v podstatě na velmi obecnou parafrázi aplikovaného § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
18. Fakticky se soud druhého stupně zaměřil takřka výlučně na otázku, proč nebyly splněny podmínky účinné lítosti podle § 33 písm. a) tr. zákoníku. V tomto ohledu své stanovisko zcela správně a vyčerpávajícím způsobem (tj. v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř.) odůvodnil. V dalších bodech odůvodnění svého rozhodnutí ovšem uvedený standard neudržel. Ve zkratce konstatoval, že obviněný uhradil dodatečně vyměřenou zkrácenou daň, následně citoval zákonné znění ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. a § 188 odst. 2 tr.
ř. Vlastní odůvodnění jím zvoleného postupu je obsaženo na necelých pěti řádcích textu, v nichž je ale toliko zopakována část zákonného znění § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. v tom směru, že soud zohlednil význam a míru porušení chráněného zájmu jednáním obviněného. K tomuto závěru však zcela opomenul uvést jakoukoli konkrétní skutkovou okolnost, která by jím zaujatý postoj alespoň nějakým způsobem vysvětlila. V jeho rozhodnutí naprosto absentuje hodnocení kritérií uvedených již v ustanoveních § 39, § 41 a § 42 tr.
zákoníku, na jejichž základě lze charakterizovat také význam a míru porušení chráněného zájmu ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 739/2019, uveřejněné pod č. 4/2020 Sb. rozh. tr.). Další alternativní kritéria uvedená v prvním okruhu podmínek pro fakultativní zastavení trestního stíhání, a to způsob provedení činu a jeho následek, nebo okolnosti, za nichž byl čin spáchán, soud nijak nezmínil ani se k nim blíže nevyjádřil.
Ať již to bylo z důvodu, že tyto za splněné nepovažoval, nebo že jejich naplnění jednoduše vůbec nezkoumal, výsledkem je, že soud k celému prvému okruhu podmínek podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, a to přesto, že splnění alespoň jedné z nich je pro daný postup zcela nezbytné. Jeho rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné, a z tohoto důvodu nemohlo (jako celek) v dovolacím řízení obstát.
19. Dále stížnostní soud kvitoval chování obviněného po spáchání činu spočívající v odstranění škodlivého následku, resp. zaplacení škody. Šlo o jedinou faktickou okolnost, kterou soud zmínil nad rámec citace aplikovaných zákonných ustanovení. Aniž by Nejvyšší soud hodlal danou skutečnost jakkoli bagatelizovat, nelze pominout argumentaci nejvyššího státního zástupce, podle níž v by posuzovaném případě nemuselo doplacení zkrácené daně bez dalšího stačit. Obviněný se k tomuto kroku odhodlal až v době, kdy byl bezprostředně ohrožen trestním stíháním. Kromě toho se ke svému jednání procesně použitelným způsobem nevyjádřil, takže nelze konstatovat ani jeho doznání. Za této situace bylo úkolem soudu, aby podrobněji zkoumal celkový přístup obviněného k jím spáchanému trestnému činu, z něhož by bylo možno bez důvodných pochybností zodpovědět otázku, zda bylo dosaženo účelu trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 105/2018, uveřejněné pod č. 24/2019 Sb. rozh. tr.). Nic takového ovšem krajský soud neučinil, přestože mohl např. zohlednit přístup obviněného k trestnímu stíhání. V této části je tedy napadené rozhodnutí nedůsledné a nedostatečné, byť lze ještě jednou vyzdvihnout, že poukaz na dodatečnou úhradu doměřené daně ze strany obviněného je v daném směru zcela relevantní a významný.
20. Nejvyšší soud nemíní soudu druhého stupně jakkoli naznačovat či dokonce přímo ukládat, zda má v další fázi řízení setrvat na svém právním názoru a opět rozhodnout o zastavení trestního stíhání obviněného postupem podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., anebo zda má svůj dosavadní postoj přehodnotit a učinit rozhodnutí jiné. Nehodlá mu podsouvat žádné své názory, jiné podněty ani nechce upozorňovat na konkrétní skutečnosti, které by měly hrát roli v jeho dalším rozhodování. Opětovně zdůrazňuje, že dovoláním napadené usnesení zrušil z důvodu jeho neúplnosti a nepřezkoumatelnosti. Po stížnostním soudu tudíž požaduje, aby on sám (na základě svého vnitřního přesvědčení) důsledně a ve vzájemných souvislostech vyhodnotil veškerá kritéria, která jsou rozhodující pro fakultativní zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., a teprve na tomto základě učinil své meritorní rozhodnutí. V daném rámci by se měl vypořádat se všemi námitkami, které uplatnil nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání i s případnými dalšími argumenty obou procesních stran, které budou vzneseny v následujícím stadiu řízení před ním. Úkolem stížnostního soudu pochopitelně také bude, aby své rozhodnutí odůvodnil v plném souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř.
21. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 4 To 90/2024, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
22. Je nutno připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy na Krajském soudu v Brně, aby věc rozhodl ve výše naznačených intencích (srov. body 18. až 20. tohoto usnesení Nejvyššího soudu).
23. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13.11.2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu