8 Tdo 915/2025-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. G., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 13 To 93/2025-383, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 T 161/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný P. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 1. 2025, č. j. 4 T 161/2024-332, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku) a pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná bodech 1 a 2 výroku citovaného rozsudku) byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody poškozenému bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. (poškozený byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních).
2. Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 1. 2025, č. j. 4 T 161/2024-332, podal obviněný odvolání (směřující toliko do výroku o trestu, neboť v řízení před soudem prvního stupně obviněný podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásil vinu a soud toto prohlášení přijal), které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 13 To 93/2025-383, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně (dále jen obhájce) dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i) a h) tr. ř. [ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že jej uplatnil „z důvodu nejvyšší právní opatrnosti“], které zaměřil výlučně proti výroku o trestu. V rámci námitek uvedl, že uložený trest je extrémně nepřiměřený, přičemž díky soudní libovůli došlo k porušení jeho základních práv, zejména pak práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. V této souvislosti zdůraznil, že se ke spáchání trestné činnosti plně doznal, projevil skutečnou lítost a sebereflexi a nahradil způsobenou škodu. Podle obviněného soudy nerespektovaly ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku s tím, že v některých jeho věcech byla trestní stíhání z důvodu výkonu řady dříve uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody zastavena pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 13 To 93/2025-383, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 1. 2025, č. j. 4 T 161/2024-332, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že podstata dovolací argumentace spočívá v subjektivním přesvědčení dovolatele o nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, a tedy jeho přílišné přísnosti s tím, že nebyla respektována kritéria vyplývající z § 39 odst. 4 tr. zákoníku. Podle státního zástupce takto koncipované námitky pod obviněným uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. V této souvislosti odkázal na přesvědčivé a komplexní úvahy soudů vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutí s tím, že uložený trest nepřiměřeně přísný ani nespravedlivý není. Obviněnému sice svědčí polehčující okolnosti ve smyslu doznání, náhrady způsobené škody a částečná spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, zároveň mu však přitěžuje jeho trestní a přestupková minulost. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, ve které poukázal na to, že odkaz státního zástupce na rozhodnutí č. 22/2002 Sb. rozh. tr. je nepřípadný a formální, pomíjející hlediska vyjádřená v později vydaných rozhodnutích Nejvyšším soudem. V té souvislosti pak odkazuje např. na rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 362/2023, které podle dovolatele „zcela jasně připouští možnost revize uloženého trestu“. Podle mínění dovolatele je právě v jeho případě splněn požadavek extrémní nepřiměřenosti uloženého trestu, spočívající mezi uloženým trestem a povahou a závažností jím spáchaného trestného činu, přičemž v jeho případě došlo k naplnění podmínek, aby mu trest již s ohledem na uvedené ustanovení trestního zákoníku nebyl ukládán, a to mj. s ohledem na jeho velmi špatný zdravotní stav, skutečnosti, že se plně k trestné činnosti doznal a nahradil způsobenou škodu. S ohledem na jím uvedené skutečnosti setrval na závěrečném návrhu, který učinil v dovolání.
II. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo mu byl uložen nepřípustný druh trestu.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
III. Důvodnost dovolání
10. Z koncepce dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. V této souvislosti z konstantní judikatury vyplývá, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný žádné námitky v dovolání neuplatnil [není povinností Nejvyššího soudu za obviněného domýšlet případný směr jeho dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny – sp. zn. I. ÚS 452/007, či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ – sp. zn. I. ÚS 3298/22. Pod uvedený dovolací důvod lze stěží s ohledem na argumentaci uvedenou v dovolání (a skutečnosti shora uvedené) takové námitky podřadit, byť obviněný zmiňuje hmotně právní ustanovení - § 39 odst. 4 tr. zákoníku].
11. Nejvyšší soud však s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04 či II. ÚS 855/04) ověřil, zda se uložení předmětného trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Nejvyšší soud v souvislosti s námitkou obviněného, že mu byl uložen nepřiměřený trest odnětí svobody, opětovně připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř. (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ve shodě se státním zástupcem a již zmíněným rozhodnutím č. 22/2003 Sb. rozh. tr. uvést, že
za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, příp. společný trest za pokračování v trestném činu“. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr.
zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
12. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně. V tomto ohledu je třeba zmínit, že ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož byl trest ukládán (jako trest úhrnný), umožňuje uložit trest odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta. Je tak zcela zřejmé, že uložený trest se nachází v blízkosti spodní hranice zákonné trestní sazby. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je navíc patrno, jaké skutečnosti při ukládání předmětného trestu bral soud v úvahu, což řádně vyjádřil v odůvodnění rozsudku (bod 7 a násl.). Zohledněny byly příslušné polehčující (bod 8 rozsudku) i přitěžující okolnosti (bod 9 rozsudku). Soud prvního stupně vzal v úvahu, že dovolatel se v minulosti dopustil různorodé trestné činnosti (majetkové, násilné, trestné činnosti proti pořádku ve věcech veřejných), a to v poměrně značném počtu (obviněný měl 23 záznamů v rejstříku trestů, přičemž přihlíženo bylo k 20 z nich). V úvahu bylo vzato i 28 záznamů v kartě řidiče a skutečnost, že obviněný byl vícekrát ve výkonu trestu odnětí svobody. Za polehčující okolnosti soud prvního stupně považoval doznání obviněného, dobrovolné uhrazení způsobené škody a částečně i spolupráci s orgány činnými v trestním řízení.
13. Otázkou nepřiměřenosti uloženého trestu se zabýval i odvolací soud, který shledal argumenty soudu prvního stupně správnými a nad jejich rámec zdůraznil, že obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil v době přerušení výkonu trestu a pokračující trestné činnosti pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně se dopustil krátce poté, co mu byl povolen odklad výkonu trestu odnětí svobody (bod 6 usnesení).
14. S výše uvedenými závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje s tím, že uložený trest rozhodně nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Z rozsudku soudu prvního stupně navíc vyplývá, že obviněný se soustavně dopouští trestné činnosti od roku 1992 (bod 7). Lze tak souhlasit se závěry, že dovolatel zcela ignoruje základní společenská pravidla, zákony a rozhodnutí orgánů veřejné správy. Zcela výstižně pak odvolací soud konstatoval, že obviněný spoléhá na to, že s ohledem na objektivně konstatovaný nepříznivý zdravotní stav budou příslušná řízení zastavována (bod 8 usnesení).
Za této situace pak působí sdělení v dovolání, že obviněný mimo jiné „projevil skutečnou lítost a sebereflexi“, značně nevěrohodně. Ve vazbě na obviněným zmíněné ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že optikou nazírání obviněného na jím páchanou trestnou činnost, jsou jemu dosud uložené a nevykonané tresty odnětí svobody natolik vysoké, že uložení dalších trestů by bylo v rozporu s tímto ustanovením, tudíž ve své podstatě dovolávání se tohoto ustanovení a odkaz na nepříznivý zdravotní stav, by mělo být podle obviněného dostatečným důvodem, aby soudy do budoucna obviněnému, za případnou další trestnou činnost, které se dopustí, nebyl trest ukládán, a to s ohledem k dosud nevykonaným trestům odnětí svobody, neboť by to vedlo k jeho nepřiměřenému postihu a porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Je pak zarážející, že obviněnému na druhou stranu nedobrý zdravotní stav nebrání v dalším páchání trestné činnosti. Za situace, kdy obviněný v době přerušení výkonu několika nepodmíněných trestů, a poté co mu byl ze zdravotních důvodů další nepodmíněný trest odnětí svobody přerušen, se dopouští další trestné činnosti, a to úmyslné, je v zájmu společnosti na jednání takového pachatele, který ignoruje společenská pravidla, reagovat příslušným trestním postihem. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že právě otázku ustanovení § 39 odst. 4 tr.
ř. i v těchto souvislostech braly v úvahu při ukládání trestu odnětí svobody. Ve vazbě na odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k otázce přísnosti trestu, je třeba zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony.
Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Odkazuje-li obviněný např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
11 Tdo
362/2023, pak je nutno uvést, že Nejvyšší soud sice v bodu 35 odůvodnění tohoto svého usnesení připouští v krajních případech zásah dovolacím soudem do trestu, což ani v předmětné trestní věci Nejvyšší soud nezpochybňuje, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění, avšak ve věci, které se obviněný dovolává, musí jej Nejvyšší soud upozornit, že tehdy byla řešena problematika aplikace § 58 tr. zákoníku, nikoli § 39 odst. 4 tr. zákoníku. A ani tehdy v obviněným uváděné trestní věci neshledal Nejvyšší soud „zřejmou nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle při ukládání trestu“.
Rovněž tak odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 785/2019 je nepřiléhavý. Tak jako v případě předchozího obviněným zmiňovaného rozhodnutí, tak rovněž v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval „obecně“ otázkou „trestu uloženého v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu“ (viz bod 151 usnesení). Také v této (zmíněné trestní věci) však dovolací soud dovolání zamítl, když nebyly „kumulativně“ splněny podmínky, kterých se nyní obviněný dovolává, a to 1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že 2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze nápravy pachatele dosáhnout trestem odnětí svobody kratšího trvání – rovněž v uvedené věci se obviněný domáhal aplikace § 58 tr.
zákoníku – jde o problematiku mimořádného snížení trestu odnětí svobody. V předmětné trestní věci (nyní projednávané) nad rámec úvah soudů nižších stupňů je nutno konstatovat, že v případě ukládání trestu obviněnému žádné pochybení dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností.
Nejvyšší soud s ohledem na tvrzení obviněného, že má vůli změnit svůj život a nedopouštět se další trestné činnosti, což by mělo odůvodnit vyhovění jeho dovolání, považuje za potřebné uvést, že obviněný se dovolává svého špatného zdravotního stavu, pro který také musel ve večerních a nočních hodinách užít i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel motorové vozidlo k cestě do nemocnice. Z jeho výpovědi však také vyplývá, že např. nemůže vykonávat obecně prospěšné práce (těžkou fyzickou práci) pro svůj špatný zdravotní stav, na druhou stranu z jeho výpovědi vyplynulo, že měl pomáhat kamarádovi se stěhováním, přitom sám uvádí, že již dva dny mu bylo zle a v té době musel proto vyhledat lékařské ošetření a cestou do nemocnice (cca v 00.30) jej zradila navigace, která jej vedla na opačnou stranu, než je nemocnice, kde také byl kontrolován hlídkou Policie ČR.
Tato argumentace obviněného značně znevěrohodňuje nejen obhajobu obviněného, ale také jeho postoj „vůli změnit svůj život“. Přehlédnuta nemohla být ani skutečnost (č. l.
279) prokazující, že zdravotní stav neohrožuje obviněného na životě, je stabilizován, nevyžaduje hospitalizaci, dobrou spoluprací obviněného je léčbou ovlivnitelné a případně vězeňská služba ve spolupráci s mimovězeňskými poskytovateli je schopna zajistit potřebnou péči. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu