U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o
dovoláních obviněných Z. R. a L. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 3. 2015, sp. zn. 61 To 53/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 76/2014, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. R. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné L. R. odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 2 T 76/2014,
byl obviněný Z. R. uznán vinným v bodě 1. zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2.
zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněná L. R.
byla uznána vinnou (skutek bez označení) přečinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni tak, že obviněnému Z. R. byl
uložen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr zákoníku
úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněná L. R. byla
podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání
dvanácti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Obviněný Z. R. byl dále podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 9, která mu kladla v bodě 1b) za vinu čin, v
němž byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jehož se měl dopouštět na nezletilé a
podle § 226 písm. b) tr. ř. byl zproštěn v bodě 3) obžaloby pro čin, v němž byl
spatřován přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, sp. zn.
61 To 53/2015, z podnětu oběma obviněnými podaných odvolání zaměřených proti
výroku o vině i o trestu, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil
shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného Z. R. ve výroku
o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném
výroku o vině tomuto obviněnému uložil podle § 199 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon tohoto
trestu ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s
dozorem. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny, když dovolání
obviněné L. R. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Odvolací soud tímto rozsudkem potvrdil správnost skutkových závěrů soudem
prvního stupně vyjádřených tak, že obviněný Z. R. v bodě 1. od přesněji nezjištěné doby, minimálně od července roku 2011 do 14. 3. 2014, nejméně ve společně obývaných domácnostech v místech společných
bydlišť na adresách M., okres N., M. V., okres K., Č. ulice – areál železniční
stanice, P.-L. H. n. a Č., P.-B., opakovaně psychicky ponižoval a vulgárně
oslovoval poškozenou M. Č., která byla jeho partnerkou, které nadával zejména
výrazy jako: „zkurvydcero“, poškozené se snažil vnutit, že se jí její vlastní
rodina zřekla, zakazoval poškozené navštěvovat v zařízení F. K. její nezletilé
syny „TULIPÁNA“ *) a „KARAFIÁTA“ *), vyžadoval, aby páskem či vařečkou bila
svoji nezletilou dceru přes zadek, spolu se svou matkou obviněnou L. R. jí
nařídil, aby přestala kojit svého syna „PETRKLÍČE“ *), poškozená nesměla bez
souhlasu obviněného chodit ven, opakovaně ji zamykal v bytě, protože na ni
nadměrně žárlil, poškozené dovolil chodit ven s její nezletilou dcerou a s
nezletilým synem „PETRKLÍČEM“, jehož byl obviněný otcem, pouze v okolí jejich
bydliště, poškozená si musela povětšinou oblékat staré obnošené věci a nemohla
si nic kupovat, protože musela odevzdat obviněnému veškeré finanční prostředky,
které dostávala na základě dávek státní sociální podpory, kdy poškozená předala
obviněnému i S-kartu, vydanou na její jméno, byla nucena mu odevzdat i odměnu
za práci v rámci jejího krátkodobého zaměstnání v prodejně potravin, obviněný
poškozenou po celou dobu jejich partnerského vztahu i fyzicky napadal, kdy
nejprve ji bezohledně bil údery otevřenou dlaní či pěstí nebo ji škrtil,
přičemž zpočátku soužití s poškozenou k fyzickým útokům docházelo zejména ve
vozidle, kam ho poškozená musela následovat, přestože věděla, že ve vozidle
bude z nějakého důvodu zbita, poté, co ji zmlátil, často se po poškozené
dožadoval sexu, posléze obviněný poškozenou bil každý den či obden fackami a
údery rukou do oblasti hlavy, dále ji fyzicky napadal i škrcením rukama, dusil
polštářem, kopal ji, házel po ní různé předměty, v jednom případě po poškozené
na zahradě házel kameny, pomocí palců rukou ji tlačil násilím na oční bulvy,
což mělo za následek přechodnou poruchu vidění poškozené, poškozenou fyzicky
napadal i v době jejího těhotenství v roce 2012, v jednom případě ji udeřil
rukou sevřenou v pěst do oblasti břicha a následně jí zakázal vyhledat lékařské
vyšetření, přičemž v případě, kdy poškozené došla s chováním obviněného
trpělivost a chtěla od něj odejít, brečel a sliboval nápravu i to, že už
poškozené nic neudělá, kdy poté, co poškozená dne 20. 5. 2013 od obviněného,
jehož chování již nechtěla snášet, odešla, přiměl ji posléze, když se k němu
sama vrátila zpět, aby svolila se svěřením nezletilého syna „PETRKLÍČE“ do
výchovy obviněného, a tímto jednáním v podobě opakovaného fyzického napadání
způsobil poškozené M. Č. zejména podlitiny a další drobná zranění, jeho jednání
bylo systematické a dlouhodobého charakteru, přičemž poškozená M. Č. po tomto
soužití vykazuje známky viktimizace a syndromu týraného partnera,
v bodě 2.
obviněný Z. R. dne 19. 3. 2014 před úřadem Městské části P. na adrese
Z., P., se sešel s poškozenou M. Č., které již dříve řekl, že jestli někomu
řekne, že se scházejí, tak uvidí její rodina, že se pomstí a že useká hlavy
rodině, poškozená nastoupila k němu do vozidla, jeli směrem k zoologické
zahradě, kde obviněný poškozenou žádal, aby stáhla trestní oznámení na něj, což
odmítla, poté po ní vyžadoval sex, čemuž ze strachu vyhověla, přičemž s odkazem
na své předchozí výhrůžky poškozené dále až do 23. 3. 2014 telefonoval a psal
SMS zprávy, kdy poškozená na ně musela odpovídat a musela se s ním scházet,
jelikož měla obavu, aby ji obviněný nenaplnil svoje výhrůžky, přičemž naposledy
poškozenou kontaktoval, s cílem aby se k němu vrátila a zároveň vzala zpět
trestní oznámení učiněné na Policii České republiky dne 23. 3. 2014, kdy s
poškozenou M. Č. vozidlem dojel na polní nájezd mezi obcemi Ú. u P. a D.,
přičemž cestou na toto místo sliboval poškozené, že má pro ni nový barák, že
vše bude dobré, poté na polním nájezdu, kde stáli, vzal poškozenou dozadu do
auta, byl agresivní, křičel, že musí trestní oznámení stáhnout, že budou spolu,
že spolu mají kluka, přitom poškozenou držel pod krkem, rozbil jí její mobilní
telefon, a pak ji donutil ze svého telefonu zavolat jeho matce obviněné L. R.,
že se jí omlouvá a že dá vše dohromady.
Obviněná L. R. minimálně od podzimu roku 2013 do 14. 3. 2014, ve společně
obývaném bytě na adrese Č., P.-B., bezdůvodně nadávala poškozené M. Č., která
byla přítelkyní jejího syna obviněného Z. R., poškozené vytýkala, že špatně
udělala určitou práci, poškozená ji musela o vše, co potřebovala, prosit, a to
včetně prášku na praní, obviněná nařizovala poškozené, kdy smí co dělat, a
pokud udělala něco bez jejího svolení, řekla to obviněnému R., který jí vynadal
a potrestal ji, rovněž po poškozené vyžadovala, aby páskem či vařečkou bila
svoji nezletilou dceru přes zadek, nařídila jí, aby přestala kojit svého syna
„PETRKLÍČE“, aby ho mohla mít u sebe pod svým dozorem, obviněná nedávala
poškozené občas najíst, nutila poškozenou, aby před sociálními pracovnicemi
uváděla, že nebydlí ve společné domácnosti s obviněnou a s obviněným Z. R. a
nutila ji, aby se před nimi schovávala v suterénu, poškozená musela obviněné
buď přímo či prostřednictvím obviněného odevzdávat veškeré finanční prostředky,
které obdržela na dávkách státní sociální podpory či jako odměnu za práci v
rámci jejího krátkodobého zaměstnání v prodejně potravin, načež byla poškozená
bez finančních prostředků a musela žádat i o zakoupení hygienických potřeb,
obviněná poškozenou rovněž, zejména v souvislosti s tím, když se jí na chování
poškozené něco nelíbilo, opakovaně fyzicky napadala, a to zejména taháním za
vlasy a fackami do obličeje, čímž však poškozené nikdy nezpůsobila takové
zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku oba obvinění prostřednictvím obhájců podali
dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Z. R. i podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný Z. R. zaměřil své dovolání proti právní kvalifikaci, jíž vytýkal, že
není podložena dostatečným popisem skutkových zjištění vztahujících se k
objektivní i subjektivní stránce. Bylo sice zřejmé, že měl naléhat na
poškozenou, aby vzala své trestní oznámení zpět, avšak nebylo jisté které, když
věděl jen o oznámení týkající se nezletilé, jež však podala pracovnice OSPODu.
Zásadní vady však obviněný spatřoval v procesním postupu, který shledával
vadným proto, že prověřování věci prováděl policista L. Č., který poškozené
zjevně stranil, a který i po zahájení úkonů trestního řízení prováděl úkony
směřující ke krátkodobé ochraně poškozené. Tato skutečnost přitom není zřejmá z
úředního záznamu ze dne 31. 3. 2014.
Obviněný v dovolání soudům s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 38/14 vytýkal flagrantní porušení jeho ústavních práv, které se podle něj
projevilo markantním způsobem nejen na zjištění skutkového stavu, ale i na
hmotněprávním posouzení skutků. Pakliže jsou skutková zjištění extrémně
deformována, je správné hmotněprávní posouzení vyloučeno a rozhodnutí nemůže
splnit zásadní požadavek na rozhodnutí v trestním procesu, tj. požadavek na
jeho spravedlnost.
V návaznosti na takto formulované výhrady v bodě III. svého dovolání uvedl, že
v posuzovaném případě je popis skutku obsažen prakticky pouze v samotném výroku
rozsudku, a to rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn.
2 T 76/2014, avšak v odůvodnění rozsudku není skutkový stav blíže popsán,
rozveden, upřesněn či vysvětlen, a že jsou jednostranně uvedena zjištění z
jednotlivých důkazů a z nich jsou vyvozovány závěry, opět zcela jednostranně v
jeho neprospěch. Na základě uvedeného dovolatel považoval za vadné hmotněprávní
posouzení skutku uvedeného pod bodem ad 2. výroku, který není řádně popsán, aby
z něj bylo možné učinit správné závěry o objektivní i subjektivní stránce
trestného činu, jenž mu je kladen za vinu. Pokud poškozená vzala zpět své
trestní oznámení, není jasné, o jaké trestní oznámení mělo jít, tedy zda jeho
obsahem bylo oznámení o týrání nezletilé nebo poškozené, a zda působení na
poškozenou v tomto směru se projevovalo pohrůžkami, když on věděl toliko o
oznámení ve vztahu k nezletilé.
Za zásadní obviněný však považoval, že proces, který ve věci probíhal, byl od
samého počátku veden neobjektivně, při nerespektování zásady in dubio pro reo,
s popřením zásady rovnosti stran, s potlačením jeho obhajovacích práv a
naprostým přehlížením argumentace obhajoby.
Procesu vedenému v této trestní věci v přípravném řízení vytknul, že ho konal
policejní orgán, který zjevně stranil poškozené a osobám s ní spřízněným.
Policista L. Č. osobně již po zahájení trestního stíhání poskytl poškozené
krátkodobou ochranu a její rodině přímo v bytě, kde se poškozená tehdy
zdržovala. Tato skutečnost vyšla najevo až v hlavním líčení z výpovědi svědkyně
M. M. ml. Není pravdou, že by skutečnost byla zřejmá z úředního záznamu ze dne
31. 3. 2014, když zde není uvedeno, jakým způsobem se na poskytnutí ochrany L.
Č. podílel, ani nic bližšího, a proto měl být L. Č. z úkonů trestního řízení
vyloučen.
Obviněný brojil i proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a klinické psychologie o duševním stavu poškozené, protože byl
pořízen ještě před zahájením trestního stíhání, přičemž spisový materiál byl v
té době ještě neúplný, bez objektivních zpráv a dalších důkazů. Přestože po
celou dobu trestního řízení obhajoba žádala, aby byl pořízen nový znalecký
posudek, nejlépe posudek znaleckého ústavu, který by mohl posoudit věc ve všech
souvislostech a co možná nejobjektivněji a takový postup doporučil i znalec
PhDr. PaedDr. Pavel Harsa, Ph.D., vyhověno mu nebylo a dokazování nebylo
zaměřeno ani na to, že na těle poškozené nebyly patrny žádné důsledky fyzického
napadání, které nevyhnutelně zanechá viditelné stopy, a že neexistuje nejen
žádný přímý svědek násilí či jiného týrání, ale ani osoba, která by
prokazatelně nějaké následky poškozenou popisovaného jednání viděla. Snaha
podřadit pod takový důkaz údajnou modřinu, kterou viděli pracovníci ve „Vyplatí
se“, nemá opodstatnění, neboť objektivně nebyl zjištěn původ tohoto zranění a
zda vůbec o zranění šlo. Za takový důkaz nepostačuje ani komunikace z rozhodné
doby s M. M., a pokud tato svědkyně či její matka uvádí skutečnosti týkající se
údajného týrání, jde, i podle jejich verze, o informace od poškozené uvedené až
zpětně. Žádný ze svědků rovněž nepotvrdil jakékoli hrubé chování z jeho strany
vůči poškozené, a dovozovat ho nelze ani z telefonického rozhovoru se svědkem
L. M.
Výpovědi nezletilých „KARAFIÁTA“ a „TULIPÁNA“, které byly vyhodnoceny jako
důkaz proti němu, byly hodnoceny jednostranně, poněvadž bylo přehlédnuto, že
jejich výpovědi jsou v rozporu s jejich dřívějšími pohovory s psychologem, z
nichž naopak vyplývá, že byli brutálně týráni svým otcem i poškozenou M. Č.
Orgány činné v trestním řízení rovněž nevyvinuly dostatečnou snahu, aby
objasnily podíl chování bývalého partnera poškozené „KARAFIÁTA“ na psychickém
stavu poškozené, a zcela přehlédly, že řada svědků popsala jeho soužití s
poškozenou zcela odlišně od toho, jak věc líčila poškozená. Za vadu dokazování
obviněný označil i to, že žádný z lékařů, který ošetřoval poškozenou, u ní
neviděl žádné stopy násilí, přičemž se obhajoba nedomohla provedení řady
důkazů, např. výslechu svědkyně V., která mohla objasnit, proč byli synové
poškozené umístěni do K., když tato okolnost je znalci považována za velmi
významnou a připisovanou k tíži právě dovolateli. Zpochybnil, že by bylo možné
považovat poškozenou za věrohodnou. Obdobné výhrady směřoval i vůči postupu
odvolacího soudu, který podle něj rovněž nevybočil z neobjektivnosti při
rozhodování, když se navíc ani řádně a podrobně nezabýval argumenty uvedenými v
odvolání a uchýlil se k levné argumentaci, zpochybňující tvrzení obhajoby
ohledně poškozené. Z výše uvedeného obviněný dovodil, že rozhodnutí soudu
prvního i druhého stupně nebylo učiněno na základě fair procesu, neboť došlo
zejména k popření principu presumpce neviny a zkrácení obhajovacích práv, a
tudíž na jeho základě zjištěný skutkový stav nemůže být předmětem řádného
hmotněprávního posouzení.
V bodě IV. dovolání obviněný namítal s odkazem na doplnění jeho odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, že neměl být uznán vinným v bodě 1., pokud byl
zproštěn viny v bodě 1b (jak byl původně označen v obžalobě), protože tím byla
vytvořena překážka věci rozsouzené. Při porovnání rozsudečného výroku v části
odsuzující a zprošťující (rovněž znělky obžaloby, jakož i výroku usnesení o
zahájení trestního stíhání) je zřejmé, že jednání uvedené v rozsudku pod bodem
1. a dále první zprošťující výrok rozsudku pro jednání uvedené v obžalobě
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 8. 8. 2014, sp. zn. 2 ZT
104/2014, pod bodem 1 b) tvoří jediný skutek, který byl rozdělen už v usnesení
o zahájení trestního stíhání do dvou podbodů jediného bodu čistě z důvodů
snadnější formulace. Celý skutek, pro který byl stíhán, spočíval v tom, že měl
v zásadě ve stejném časovém období týrat poškozenou M. Č. a rovněž její dceru
nezletilou. Při posuzování otázky, zda se jedná o jeden či více skutků,
obviněný odkázal na teoretické zásady určující totožnost a jednotu skutku a
zdůraznil, že v této trestní věci popsané okolnosti svědčí o tom, že se jedná o
jediný skutek, a je proto naprosto zřejmé, že i při respektování práva soudu na
to, aby skutek modifikoval podle skutkových zjištění, nelze v tomto případě
usoudit na nic jiného, než že byl z jednoho skutku uznán vinným a současně byl
z téhož skutku i zproštěn obžaloby. Pokud soud nepovažoval za prokázané jednání
vůči nezletilé, pak měl toto jednání toliko vypustit z popisu skutku a
postupovat v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutím
velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014,
a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 248/2013.
Dovolatel připomenul, že skutečnost, že bylo pravomocně rozhodnuto o skutku,
jímž měla být naplněna skutková podstata zločinu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b, c) d) tr. zákoníku, způsobuje
překážku rei iudicatae, pro kterou nelze pokračovat v trestním stíhání pro týž
skutek, tedy pro jednání uvedené ve výroku napadeného rozsudku pod bodem ad 1.,
a je proto třeba napadený rozsudek v uvedeném výroku zrušit a z důvodu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání pro jednání zde uvedené
zastavit.
Obviněný rovněž ve vztahu k trestnému činu vydírání (bod 2. odsuzujícího
rozsudku), jímž byl uznán vinným, poukázal na to, že poškozená M. Č. líčí
proběhlé události v rozporu s tím, co tvrdí obviněný. Žádný objektivní důkaz,
který by byl schopen stanovit, kdo mluví pravdivě, zde není. Celá konstrukce
skutku naplňujícího znaky vydírání pak stojí na tom, že jde o jednání
navazující na domácí násilí. V případě, že však domácí násilí pravomocně
prokázáno být nemůže, je třeba vzhledem k této skutečnosti důkazy přehodnotit i
k vydírání. Městský soud v Praze se však s touto jeho námitkou uplatněnou již v
odvolání vypořádal mylně, protože vyšel z toho, že týrání poškozené a její
nezletilé dcery je jedním skutkem spáchaným v pokračování. Odvolacímu soudu
obviněný vytkl, že v tomto směru řádně nerespektoval ani platnou judikaturu
Nejvyššího soudu ani názor obhajoby, a za nevhodnou v této souvislosti obviněný
považoval argumentaci, že jinak se týrá dospělá partnerka a jinak dítě. Podle
obviněného odvolací soud nerespektoval článek 40 odst. 5. Listiny základních
práv a svobod a zdůraznil, že vědomé porušení ústavního práva je neslučitelné s
principy demokratického právního státu a že respektování právních norem,
zejména pokud jde o normy ústavní, patří k právní kultuře civilizovaného státu;
libovůle a podřízení se heslu „účel světí prostředky“ jsou výrazem absence
právního vědomí a pokleslosti morálních hodnot. Z tohoto zorného úhlu se jeví
rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřijatelné a nepochopitelné. Jakkoli je
porušení překážky věci rozhodnuté procesním pochybením, z hlediska dovolacího
důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přehlédnout, že procesní posouzení
vychází z trestního práva hmotného, jak bylo uvedeno výše.
Ze všech rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém
rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 61 To
53/2015, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Obviněná L. R. v dovolání poukázala na úzkou provázanost své trestní věci s
trestní věcí obviněného Z. R. a Nejvyšší soud požádala, aby při rozhodování o
něm bral zřetel i na to, že se jedná o její námitky. Dále samostatně zmínila,
že odvolací soud se ve strohém odůvodnění nevypořádal s veškerými jejími
tvrzeními uvedenými v odvolání, a že rozsudek Městského soudu v Praze je
nepřezkoumatelný. Obviněná poukázala na zásadu in dubio pro reo, neboť ani
jeden ze soudů neměl k dispozici přímý důkaz, který by svědčil o její vině,
když se opírají pouze o výpověď poškozené a o znalecký posudek, ač skutkový
stav u trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku musí být s jistotou
prokázán, čemuž však v přezkoumávané věci nedošlo. Ve věci je mnoho důkazů,
které její vinu vyvracejí, k nimž však nebylo přihlédnuto. Obviněná rovněž
zmínila, že soudy neprovedly dokazování v rozsahu, jak bylo obhajobou
navrhováno. Odvolacímu soudu vytkla, že přestože v odvolání poukázala na
spěšnost, s níž soud prvního stupně rozhodoval, čímž bylo potlačeno její právo
na obhajobu, s touto námitkou se nevypořádal, a dostatečně nevyhodnotil ani
nesprávnost závěrů o věrohodnosti poškozené, a to i s odkazem na to, že její
syn ohledně nezletilé byl zproštěn, což znamená, že osoba poškozené byla
naprosto nevěrohodná. Obviněná popřela, že by byť jedenkrát poškozenou M. Č.
uhodila, ale i kdyby se tak stalo, jedno uhození ještě nemůže naplnit skutkovou
podstatu uvedeného trestného činu. Obviněná zdůraznila, že znalecký posudek
vypracovaný na tuto poškozenou byl nekomplexní ve smyslu nálezu Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 299/2006, jehož část konstatovala, s tím, že vypracovaný
posudek vyslovenému názoru neodpovídá. Poškozená mohla v rozhodné době provádět
veškeré činnosti dobrovolně, nic jí nebylo zakazováno, navíc měla k dispozici i
mobilní telefon, přístup k internetu a komunikovala se svou neteří pomocí
facebooku. V poslední části svého dovolání obviněná odkázala na část bodu IV.
dovolání podaného obviněným, v níž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 15 Tdo 887/2014 a ve shodě s ním odvolacímu soudu vytkla strohost a
neprofesionalitu, neboť se otázkou viny obviněného nezabýval v souladu se
zákonem, a jeho postup považovala za formalistický a nesprávný, když nikterak
neodůvodnil, proč došel k závěru, že v jednání jejího syna šlo o jasně
prokázaný závažný zločin. Podle ní soudy tento závěr dovodily pouze na základě
výpovědi poškozené, přestože dovolatelé od začátku tvrdili opak. Její syn měl
být ze všech důvodů, které ve svém dovolání rozvedl a vysvětlil, na které
odkázala, zcela zproštěn obžaloby.
Ze všech těchto důvodů obviněná v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 61 To 53/2015, zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
K podaným dovoláním se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila
státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která po
přezkoumání námitek obviněných tak, jak je formulovali ve svých dovoláních,
dospěla k závěru, že pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit žádnou z
výhrad obviněné L. R., a vyjma tvrzení obviněného Z. R. o nepřípustnosti
dvojího trestního stíhání v jeho trestní věci, s označeným dovolacím důvodem
nekoresponduje ani dovolání obviněného. Zmínila, že obviněný Z. R. měl uplatnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud ve svém dovolání
namítal překážku rei iudicatae, protože takto obviněným v dovolání zdůrazňovaná
překážka vyplývá z ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a proto se nelze
vady v tomto dovolacím důvodu vyjádřené domáhat prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkami, jimiž obvinění napadají
nesprávné hodnocení důkazů, popř. jednostrannost provedeného dokazování a jeho
neúplnost, se míjí rovněž s jimi označeným dovolacím důvodem. Pokud jde o
pochybení v právní kvalifikaci skutku, obvinění neuplatnili žádnou námitku v
tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky jim přisouzených
trestných činů. Namítají-li obvinění vadnou aplikaci § 2 odst. 2 tr. ř. a z ní
vyplývající zásadu in dubio pro reo, i zde jde o zásady vycházející z
procesních pravidel. Ačkoliv oba dovolatelé poukazovali na existenci extrémního
rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, nevznesli
žádný důvodný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit, čímž se uvedeného
principu domáhali jen formálním sdělením a následně i argumentací, která se
nevymyká z rámce běžných dovolacích námitek.
K výhradě obviněného Z. R. o podjatosti policejního orgánu státní
zástupkyně konstatovala její irelevantnost, jelikož tato námitka nebyla
uplatněna v příslušném stadiu trestního stíhání, a proto ji označila za
opožděnou (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2010, sp. zn. 7
Tdo 629/2012).
Námitku obviněného o tom, že poté, co byl zproštěn, neměl být v bodě 1.
uznán vinným, ale zproštěn pro překážku věci rozsouzené, státní zástupkyně
považovala za důvodnou. Poukázala na výrok usnesení o zahájení trestního
stíhání a zdůraznila, že společnou skutkovou oblastí, která je zahrnuta
sbíhajícími se ustanoveními zvláštní části trestního zákona, bylo v daném
případě dlouhodobé násilnické jednání obviněného vůči několika předmětům útoku,
a to družce M. Č. a její nezletilé dceři. Společným objektem uvedených
trestných činů je zájem na důsledném uplatnění řádné výchovy, výživy, tělesném
a duševním vývoji dítěte a na harmonických vztazích v rodině fungujících podle
základních společenských norem. Zmínila též společné rysy domácího násilí, za
něž označila, že družka M. Č. a její nezletilá dcera se staly objektem stejného
modelu násilného chování obviněného v rodině s tím, že lze hovořit rovněž o
totožnosti motivu a pohnutek obviněného Z. R. jako pachatele předmětných
trestných činů. Z uvedených důvodů má za to, že se nemohlo u tohoto
násilnického jednání obviněného vůči družce a její dceři jednat o samostatné
skutky, byť násilné projevy vůči každé z nich byly do značné míry odlišné. Oba
skutky od sebe navíc nelze oddělit vzhledem k místní a časové souvislosti,
neboť se v podstatě překrývají. To vyplývá rovněž ze skutečnosti, že obviněný
svoji družku týral tím, že ji nutil, aby nepřiměřeně trestala svoji nezletilou
dceru. Jelikož v případě jednočinného souběhu tvoří všechny sbíhající se
trestné činy jeden skutek, takže soud o nich může rozhodnout jen jedním výrokem
rozsudku.
Státní zástupkyně proto vyslovila názor, že soud prvního stupně v posuzované
věci ohledně jediného skutku nesprávně rozhodl tak, že obviněného uznal vinným
jedním trestným činem, zatímco pro druhý trestný čin jej zároveň zprostil
obžaloby.
S poukazem na to, že odvolání proti tomuto rozsudku podal pouze obviněný, a to
jen proti jeho odsuzující části, kdežto státní zástupce proti zprošťující části
nepodal, a proto nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně,
ztotožnila se proto se závěrem, že byla vytvořena překážka věci rozhodnuté,
tak, jak to v dovolání tvrdí obviněný. Odvolací soud měl proto při
přezkoumávání odvolání ve vztahu k odsuzující části rozsudek soudu prvního
stupně zrušit a trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavit.
Jestliže Městský soud v Praze takto nepostupoval, je v dovolacím řízení na
Nejvyšším soudu, aby tuto vadu napravil, a to i přesto, že obviněný v dovolání
výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud k dovolání obviněného Z. R. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
12. 3. 2015, sp. zn. 61 To 53/2015, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc znovu
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněné L. R. navrhla
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby toto
rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to s odkazem na
ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou
přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána oprávněnými
osobami podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a dále zkoumal, zda
argumenty obviněných lze podřadit pod jimi označené dovolací důvody, neboť jen
na základě dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených
důvodů, je možné napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit
věcnému přezkoumání.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na situace, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, a nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím
dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na
obsah podaného dovolání a vzhledem k tomu, že odvolací soud napadené rozhodnutí
soudu prvního stupně z podnětu odvolání obou obviněných ve smyslu § 254 odst. 1
tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný Z. R. použil uvedený dovolací důvod v
jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba
dovolatelé, je možné podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, a
tento důvod dovolání proto slouží zásadně k nápravě právních vad, které
vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného
nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne
21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
Vady spočívající na nesprávném procesním postupu, především při provádění a
hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených ustanovením § 2
odst. 5, 6 tr. ř. nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. uplatnit, protože přezkum
skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v žádném z dovolacích
důvodů výslovně vymezen, neboť podkladem pro posouzení správnosti právních
otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy
prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne
9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12.
2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Z podstaty ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jíž je přezkoumání
hmotněprávních otázek ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, vyplývá, že
zásadně nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost
skutkových zjištění a Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího
rozsudku. I přes tuto zásadu však není vyloučeno, aby Nejvyšší soud zjišťoval,
že právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku není v
souladu se znaky skutkové podstaty trestného činu, který dovolací soud
přezkoumává, tzn. vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav (srov. nález Ústavního soud
ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002). Takovou výjimku však představuje
pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci, což může nastat tehdy, jsou-li zjištěny a prokázány vady a
nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle
nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo
dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005,
sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový
případ však jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného
odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z
nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů
atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS
1800/2010).
I.
Obviněný Z. R. v dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. poukazoval na celou řadu nedostatků v procesním postupu nejen
soudů obou stupňů, ale i policie jako orgánu činného v trestním řízení, jimiž
shledával porušení základních zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36
odst. 1 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy
o lidských právech. Nejvyšší soud k těmto námitkám, jež obviněný shrnul v části
III. svého dovolání (viz výše), s poukazem na shora vyjádřená hlediska určující
limitující možnost v rámci dovolání přezkoumat procesní vady, poukazuje na to,
že obviněný primárně uvedené zákonné požadavky nedodržel, protože v této části
dovolání nevytýkal právní nedostatky, ale omezil se jen na procesní výhrady.
Nejvyšší soud proto, aby vyloučil libovůli v posuzování provedeného dokazování
či jednostrannou zneužitelnost provedených důkazů, deformaci důkazů, o něž soud
své rozhodnutí opřel, nebo existenci tzv. opomenutých důkazů, posuzoval, zda
skutková zjištění uvedenými nedostatky netrpí a zda vzešla ze spravedlivého a
trestním řádem stanoveného procesního procesu, a tedy zda zjištěná skutková
zjištění mohou být dostatečným podkladem pro správné právní posouzení.
K jednotlivým procesním výhradám obviněného Z. R. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že
jím namítané porušení nestrannosti policisty L. Č. proto, že prováděl úkony
směřující k ochraně poškozené a přitom posléze konal vyšetřování v této věci,
je zcela nedůvodné. Z obsahu spisu plyne, že nprap. L. Č., vrchní inspektor
Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie P., Služba kriminální
policie a vyšetřování, P., konal vyšetřování v projednávané věci a prováděl
řadu úkonů s touto jeho pravomocí spojených, mimo jiné zpracoval i záznam o
zahájení úkonů trestního řízení dne 24. 3. 2014 (č. l. 3), vypracoval usnesení
o zahájení trestního stíhání (č. l. 4 až 9) a prováděl i další úkony v této
trestní věci (srov. č. l. 35, 36, 39, 117 až 118 atd.). Tento policista v rámci
prováděného vyšetřování mimo jiných úkonů, které prováděl, zajistil krátkodobou
ochranu poškozené M. Č., a to na základě poznatků, které z průběhu vyšetřování
vyplynuly (viz č. l. 762 až 771).
Z obsahu těchto spisových podkladů plyne, že tento vrchní inspektor postupoval
v souladu s ustanovením § 50 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších změn (dále „zák. č. 273/2008 Sb.“), podle něhož
krátkodobou ochranu osob poskytne policie v odůvodněných případech osobě, které
zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, avšak nelze jí
poskytnout zvláštní ochranu osob nebo nejsou splněny podmínky zajišťování
bezpečnosti osoby podle § 49 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. anebo podmínky
ochrany osoby pověřené výkonem rozhodnutí podle § 21 téhož zákona. Podle § 50
odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb. se krátkodobou ochranou osoby rozumí opatření
zahrnující fyzickou ochranu, dočasnou změnu pobytu osoby, použití zabezpečovací
techniky, nebo poradensko-preventivní činnost.
Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že postup při vyšetřování
včetně uvedeného poskytnutí krátkodobé ochrany poškozené, nevykazuje nic, co by
mohlo vést k manipulování důkazy nebo k jiné deformaci zajišťovaných důkazů v
přípravném řízení, což by mohlo mít za následek jejich další nepoužitelnost v
průběhu dokazování před soudem. Skutečnost, že vyšetřovatel v průběhu
vyšetřování trestní věci zajistil ochranu poškozené podle § 50 zák. č. 273/2008
Sb., není obecně důvodem pro závěr o nestrannosti takového postupu nebo
vyšetřovatele, neboť spadá v souladu se zákonem do jeho povinností.
Rovněž i další procesní námitky, které jsou zaměřené proti nedostatkům v
provedeném dokazování, jimiž obviněný především brojil proti jeho
neobjektivnosti založené na nesprávném vyhodnocení věrohodnosti poškozené a
šíři zajištěných důkazů, Nejvyšší soud posuzoval se zřetelem na možnou
existenci extrémního nesouladu, tzn., zda byly dodrženy všechny zásady vymezené
zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V této souvislosti jen ve stručnosti
poukazuje na obsahy provedených důkazů a zmiňuje, že znalecký posudek
zpracovaný znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické
psychologie, zpracované znalci MUDr. Alenou Gayovou a PhDr. Štěpánem Vymětalem,
Ph.D., k osobnosti poškozené M. Č. (č. l. 77 až 116), byl vyšetřovatelem
znalcům zadán dne 1. 4. 2014 (viz opatření na č. l. 74), což bylo poté, co byly
podle § 158 odst. 3 tr. ř. dne 24. 3. 2014 zahájeny úkony trestního řízení
proti obviněnému Z. R. (č. l. 3 spisu). Takovému postupu nebrání skutečnost, že
trestní stíhání obviněného bylo zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. ř. až dne 15.
4. 2014, neboť znalecký posudek byl v tomto přídě neodkladným úkonem ve smyslu
§ 160 odst. 4 tr. ř., a jeho obstarání před zahájením trestního stíhání
umožňuje zejména § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř., podle něhož k objasnění a
prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin,
opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje
stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn kromě jiných úkonů zejména
vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení
věci třeba, též znalecké posudky.
Požadavek obviněného, aby byl tento posudek revidován jiným posudkem, nejlépe
znaleckého ústavu, z důvodů „co možná neobjektivnějšího posouzení všech
souvislostí“, neodpovídá hlediskům § 110 odst. 1 tr. ř., podle něhož tak může
učinit ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního
vědeckého posouzení policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem
předseda senátu přibráním státního orgánu, vědeckého ústavu, vysoké školy nebo
instituce specializované na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo
přezkoumání posudku podaného znalcem. K vyžádání posudku podle § 110 tr. ř.
přistoupí orgán činný v trestním řízení teprve po vyčerpání postupu podle § 109
tr. ř., tj. tehdy, jestliže nejasnosti nebo neúplnosti posudku nebyly
odstraněny ani osobním výslechem znalce a vysvětlením, které od něho bylo
žádáno (srov. rozhodnutí č. 13/1971-II. Sb. rozh. tr.). Ve věci však nebyly
shledány takové podmínky, jaké ustanovení § 109 tr. ř. stanoví (viz osobní
výslech znalců při hlavních líčeních dne 20. 11. 2014 a 21. 10. 2014, č. l.
1400 až 1403, 1459 až 1464). Soud prvního stupně se obdobnými, ale i dalšími
výhradami obviněných směřujících proti postupu policejních orgánů vypořádal i v
odůvodnění rozsudku, kdy pro stručnost lze jen odkázat na stranu 43 tohoto
rozsudku, kde soud rozvedl důvody, pro něž v počátcích trestního stíhání
neshledal žádné procesní vady.
Výhrady obviněného Z. R. soustředěné proti nedostatkům provedeného dokazování
proto, že soudy dostatečně neobjasnily týrání poškozené, že neexistuje žádný
přímý důkaz o násilí na poškozené, že komunikace poškozené s M. M. nesvědčí o
nějakém napadání, že nelze násilí dovozovat z výpovědi svědkyně K. Š., poukaz
na nevěrohodnost synů poškozené „KARAFIÁTA“ a „TULIPÁNA“ o tom, že byli
obviněným týráni, že řada svědků popsala chování obviněného vůči poškozené
odlišně, že žádný z lékařů na těle poškozené neshledal žádné známky násilí,
nebo že poškozená je nevěrohodnou osobou, jsou výhrady směřující výhradně do
postupu zejména soudu prvního stupně při provádění dokazování ve smyslu § 2
odst. 5, 6 tr. ř.
Jestliže uvedenými námitkami obviněný vyslovil přesvědčení, že soudy
nevycházely ze skutečného obsahu všech výpovědí, ale toliko z jednostranného
náhledu na celý případ bez objektivního a logického zhodnocení důkazní situace,
a opomněly věnovat pozornost všem důkazům se stejnou pečlivostí, pak je třeba
opět s poukazem zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v pasáži,
kde se věnoval hodnocení všech provedených důkazů (viz strany 34 až 41),
vyjádřit nesouhlas s touto výhradou obviněného. Je totiž nepochybné, že právě
vzájemnému posouzení skutečností plynoucích z provedených důkazů soud věnoval
zvýšenou pozornost, rozebíral zjištění vycházející z každého důkazu zvlášť a
srovnával je s ostatními navzájem, přičemž propracovaně zkoumal, v jakém směru
a v jakých souvislostech jsou jednotlivé důkazy v souladu, či naopak. Podrobil
tak posouzení obhajoby obviněného, že to byla poškozená, která se uzavírala,
nestarala se o děti, o sebe ani o domácnost, že nevycházela proto, že se tak
sama rozhodla, že neměla o nic zájem a jen koukala na televizi, apod., podrobné
analýze, a to i s ohledem na všechny další důkazy, a na jejich základě učinil
závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené, a nikoliv obviněného. V tomto směru je
třeba zejména zdůraznit, že chování obviněného vůči poškozené popsané ve
skutkových zjištěních, v němž se konkretizuje trýznivé zacházení s poškozenou,
neplyne jen z výpovědi poškozené, ale i z mnoha dalších důkazů zajištěných již
v přípravném řízení. Jsou to nepřímé důkazy, nejen svědectví různých osob, s
nimiž se poškozená setkávala (např. M. M., B. C., L. F., J. H., I. H., L. V.,
R. Š., L. M., A. H., V. M.), ale i listinné důkazy (např. záznamy o výslechu
synů „TULIPÁNA“ a „KARAFIÁTA“), z nichž plynou okolnosti, které jsou velmi
podrobně a konkrétně rozvedeny ve výpovědi poškozené. Soud prvního stupně
všechny tyto důkazy posuzoval v souvislosti s dalšími zjištěnými okolnostmi v
souladu se zásadami požadovanými § 2 odst. 5, 6 tr. ř. hodnotil a dovodil
závěry, které z nich logicky s potřebnou mírou racionality vyplývají.
Podle obsahu spisového materiálu, jakož i podle odůvodnění rozsudku soudu
prvního i druhého stupně, Nejvyšší soud shledal, že ze strany soudu prvního
stupně byl zajištěn postačující rozsah dokazování a že tento soud rovněž
zodpovědně hodnotil provedené důkazy, jejichž věrohodnost logicky zvažoval a
odůvodnil, včetně toho, proč některým důkazům uvěřil a jiné naopak považoval za
nadbytečné či nevěrohodné (viz strany 5 až 41 rozsudku soudu prvního stupně).
Je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně své závěry činil v souladu s
hledisky vymezenými ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich
učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se se
skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a zabýval se i dalšími
námitkami obviněného, o něž své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
opíral.
Nejvyšší soud na podkladě uvedeného konstatuje, že soudy nepominuly ani
obhajobu obviněného a věnovaly jí potřebnou pozornost a v dostatečné míře se s
ní vypořádaly. Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí zejména
soudu prvního stupně zevrubné, se zaměřením i na nikoli podstatné rozpory ve
výpovědích poškozené a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti
skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly požadovaným
způsobem zhodnoceny, a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.
V dovolání odvolacímu soudu vytýkané nejasné a nepřesné vyargumentování všech
námitek uplatněných v odvolání Nejvyšší soud považuje se zřetelem na shora
uvedené za lichou výhradu. Zpochybňující tvrzení obviněného, že si poškozenou
za partnerku vybral proto, že se do ní zamiloval, a že řadu věcí ve své
zaslepenosti neviděl, však svědčí o námitce toliko proti tomu, jak se odvolací
soud v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami obviněného vypořádal, k čemuž
Nejvyšší soud připomíná, že brojit jen proti důvodům v odůvodnění napadeného
rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož jen
proti důvodům rozhodnutí je dovolání nepřípustné. Důvody dovolání, jak je
vymezuje ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., musí mít podklad výlučně ve
výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který
předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli v jeho samotném odůvodnění. Lze
však připomenout, že odvolací soud sice velmi stručně, avšak v potřebném
rozsahu vypořádal odvolací námitky obviněného, a ani v této výhradě proto nelze
spatřovat existenci extrémního nesouladu pramenící z libovůle odvolacího soudu.
Neprovedení výslechu svědkyně L. V. a revizního znaleckého posudku soudy
zvažovaly, a soud prvního stupně důvody, proč v tomto směru, na rozdíl o jiných
navrhovaných důkazů, jež provedl, návrhům na doplnění dokazování nevyhověl,
vysvětlil (viz str. 43 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Soudy obou stupňů objasnily i důvody, jež je vedly
k tomu, že od navrhovaného výslechu ustoupily. Vzhledem k těmto postupům obou
soudů a jejich argumentům je zřejmé, že nejde o opomenuté důkazy, protože soudy
o návrzích obviněného rozhodly a vysvětlily, proč je neprovedly. Ze všech
okolností tak plyne, že takový neprovedený důkaz nezaložil nepřezkoumatelnost
vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3.
2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009, ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004,
ale i mnohé další, které těmto nálezům předcházely].
Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci
nedošlo k tzv. deformaci důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v
žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/2009, uveřejněný pod č. 144 ve sv. 58
Sb. n. u. ÚS, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/1997, uveřejněný pod č.
64 ve sv. 11 Sb. n. u. ÚS), ale naopak, že se soudy po pečlivém shromáždění
potřebných důkazů při jejich provádění nezpronevěřily žádným zásadám plynoucím
z postupů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ale důkladně po provedení důkazů
tyto hodnotily v souladu s požadavky na nestranné a objektivní zhodnocení všech
rozhodných skutečností z nich plynoucích. O tom svědčí v jednotlivých pasážích
především rozsudku soudu prvního stupně rozvedení nejen závěrů, ale úvah, na
jejichž základě svá konečná stanoviska soud učinil. Lze proto shrnout, že z
obsahu napadených rozhodnutí ani připojeného spisu Nejvyšší soud neshledal
žádné takové skutečnosti, které by mohly svědčit o kardinálních nedostatcích v
postupech soudů podle § 2 odst. 5, 6 nebo § 125 tr. ř., na které obviněný v
dovolání poukazoval. Rozhodně se v procesních postupech neodráží žádné takové
pochybení soudů, v němž by bylo možné shledávat porušení práva obviněného na
ústavně zaručené právo na obhajobu, pro takové porušení nesvědčí ani dostatečná
argumentace v obsahu dovolání, ale taková vada neplyne ani z žádných
souvislostí, jež se v průběhu procesu, který předcházel vydání napadených
rozhodnutí, z obsahu spisu nabízejí.
V dovolání obviněný kromě těchto procesních výhrad, které dovolací soud shledal
nedůvodnými, poukázal i na vady, které mají právní povahu, a to v části tohoto
mimořádného opravného prostředku, označeném jako bod IV., v níž s odkazem na
zprošťující část rozsudku soudu prvního stupně vyjádřil, že uvedeným
zprošťujícím výrokem došlo k porušení zásady rei iudicatae. Obviněný tuto
myšlenku odvodil od názoru, že jednání uvedené v rozsudku v odsuzující části
(bod 1.) a zprošťující výrok, resp. skutek v něm popsaný, tvoří jeden skutek,
který byl do samostatných činů rozdělen až v usnesení o zahájení trestního
stíhání do dvou podbodů jediného skutku čistě z důvodů snazší formulace, ač
celý skutek, pro který byl stíhán, spočíval v tom, že měl v zásadě ve stejném
časovém období týrat poškozenou M. Č., a rovněž i její dceru nezletilou.
Nejvyšší soud k takto vznesené námitce považuje nejprve za vhodné připomenout,
že svým obsahem nedopadá na obviněným označený dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale na důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř., protože jde o výhradu, že bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona
bylo nepřípustné, neboť vyjádřené porušení zásady rei iudicatae, zakládá důvod
nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud i přesto, že obviněný tento důvod neoznačil, ale jen ho v obsahu
dovolání takto vymezil, dále zkoumal, zda je tato námitka důvodná.
Zásada vymezená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. vyjadřuje pravidlo,
že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek. Jde o překážku věci
pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jež navazuje na zásadu ne bis in idem
(ne dvakrát o tomtéž), která je formulována jak v obecné poloze stanoví článek
40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a je rozvinuta i ustanovení § 11
odst. 2 a § 12 odst. 11, 12 tr. ř. (srov. mimo jiné i čl. 4 dodatkového
Protokolu č. 7 Evropské úmluvy o lidských právech – č. 209/1992 Sb.).
Pravomocný rozsudek (odsuzující i zprošťující) nebo pravomocné usnesení o
zastavení trestního stíhání se týká vždy určitého obviněného (srov. § 12 odst.
7 a 9 a § 160 tr. ř.), který je v takovém rozhodnutí uveden, a skutku, který je
v něm popsán. Zastavení trestního stíhání proti určitému obviněnému nebrání
možnosti stíhat jinou osobu pro spáchání totožného skutku. Stejně tak
pravomocný rozsudek, jímž byla určitá osoba odsouzena, že spáchala trestný čin,
není překážkou, aby pro spáchání totožného skutku byl také stíhán někdo jiný.
Výsledek řízení v takovém případě může být podle okolností důvodem pro podání
mimořádných opravných prostředků.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že v posuzované otázce je klíčovým prolnutí
hmotněprávní i procesní problematiky skutku. Z pohledu trestního práva hmotného
jde o to, zda popis skutkových okolností, jak je obsažen v příslušných
rozhodnutích v obou zmíněných věcech (trestní a správní), zakládá jeden skutek.
Z hlediska trestního práva procesního pak má vyřešení uvedené hmotně právní
otázky ten význam, že v případě, kdyby šlo o jeden skutek, vznikla by na
základě pravomocného rozhodnutí přestupkového orgánu překážka věci rozhodnuté,
a v této trestní věci bylo by nutné toto řízení zastavit. Pokud by se nejednalo
o jeden skutek, uvedená překážka by nevznikla a rozhodnutí odvolacího soudu by
bylo správné.
Z naznačeného důvodu je proto třeba dále zmínit, že trestní řád neuvádí
výslovně, co se rozumí pojmem totožnost skutku a vymezení pojmu skutku, ale
„skutek“, jehož se uvedené zásady týkají, trestní řád jako pojem používá, byť
ho blíže nedefinuje (pouze jej používá v několika ustanoveních např. § 11 odst.
2 tr. ř., § 12 odst. 11 tr. ř., § 12 odst. 12 tr. ř., § 160 odst. 1 tr. ř.,
176 odst. 2 tr. ř., § 177 písm. c) tr. ř., § 220 tr. ř. atd.). Vymezení tohoto
pojmu je proto ponecháno na teorii hmotného a procesního práva a soudní praxi.
Otázku, co tvoří konkrétní skutek v projednávané věci a kdy je totožnost skutku
zachována, je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každé
jednotlivé trestní věci, a to na základě již obecněji stanovených hledisek.
Totožnost skutku bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda
alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku
při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech
uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v
podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti
charakterizující jednání nebo následek.
Je tedy zřejmé, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou
shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se
sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými
okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu,
k nimž došlo při soudním projednávání věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněno pod č. 21, ve sv. 27 Sb. n.
u. ÚS).
K totožnosti skutku, která je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání
nebo následku (nebo v obojím), pokud je taková shoda v podstatných okolnostech,
jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo
následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu, se ve stejném
smyslu pro pojetí „činu“ vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva v některých
svých rozhodnutích (např. S. Z. proti R., rozsudek velkého senátu, 10. 2. 2009,
č. 14939/03), v nichž konstatoval obdobné teze a premisy, jaké jsou vymezeny i
ve výše uvedených principech vycházející z právní úpravy českého trestního
práva procesního.
Nejvyšší soud na shora uvedeném podkladě v projednávané věci dále rozvádí, že
obviněný považuje za totožný skutek čin, jenž mu je kladen za vinu v bodě 1.,
jak je výše popsán, a tím, jímž byl zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř. v bodě
1b) obžaloby, jehož se měl obviněný dopustit tím, že „dále od přesněji
nezjištěné doby, minimálně od roku 2011 do 14. 3. 2014, vyjma období od 20. 5.
2013 do 2. 9. 2013, kdy byla nezletilá umístěna v Dětském centru v K., nejméně
ve společně obývaných domácnostech v místech společných bydlišť na adresách M.,
okres N., M. V., okres K., Č. ulice – areál železniční stanice P.-L. H. n. a
Č., P.-B., obviněný opakovaně napadal i nezletilou poškozenou, která byla
dcerou jeho partnerky poškozené M. Č., a to tak, že nezletilé vulgárně nadával
zejména „zkurvydcero“, po narození polorodého bratra nezletilé poškozené
„PETRKLÍČE“, poškozené zakazoval hrát si s hračkami nezletilého „PETRKLÍČE“,
zakazoval jí dívat se na pohádky, přičemž nařizoval jí zůstat ve svém pokoji, a
to i tehdy, když v místnosti nefungovalo osvětlení kvůli prasklé žárovce, matce
nezletilé poškozené M. Č. bylo zakázáno koupit novou žárovku a vyměnit ji,
téměř denně bezdůvodně fyzicky trestal nezletilou, bil ji jak přes zadek, tak
ji i fackoval do obličeje, kdy bití bylo často prováděno s velkou intenzitou,
přičemž nezletilá se následkem úderu ze strany obviněného ještě často i
praštila druhou stranou hlavy o nějaký jiný předmět, přičemž nezletilou
poškozenou trestal prakticky za vše, co se mu na jejím chování nelíbilo,
například i za to, když se nezletilá nechovala podle jeho představ, když údajně
zlobila či když vyšla ze svého pokoje ve dnech, kdy to měla zakázané, přičemž
dle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
klinická psychologie vyplývá, že znalci nezletilé poškozené zjistili známky
nedostatečné sociální stimulace až zanedbávání, včetně citové deprivace, které
odpovídají z psychiatricko-psychologického hlediska syndromu CAN, přičemž pojem
„syndrom CAN“ zahrnuje týrané, zneužívané a zanedbávané dítě, kdy v české
terminologii je pojem překládán jako syndrom týraného, zanedbávaného a
zneužívaného dítěte“.
Důvodem zproštění obviněného, jak konstatoval soud prvního stupně, bylo, že se
nepodařilo prokázat, že se tento skutek stal. Především na základě závěrů
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví soud dospěl k závěru, že znalci u
nezletilé nezjistili známky týrání, nebyla u ní zjištěna porucha zdraví v
klinicky klasifikovatelném smyslu, i když bylo prokázáno, že žila v málo
urovnaných poměrech s konflikty. Míru zavinění osob, které se na nesprávné
výchově nezletilé podílely, podle soudu nelze specifikovat, a i když podle
poškozené, jíž soud uvěřil, obviněný nezletilou nepřiměřeně trestal, neshledal
v trestání obviněného nezletilé takovou intenzitu, jež by dosáhla stupně, jenž
by byl zjistitelný, neboť se podle znalců na deprivaci nezletilé podílely i
pobyty v ústavním prostředí, protože byla do K. umisťována opakovaně, když se i
v době jejího posuzování rovněž v ústavním zařízení nacházela (srov. stranu 42
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud, aby dospěl k závěru, zda se jedná o totožné skutky, zvažoval,
zda skutek v obžalobě popsaný v bodě 1b), jehož byl obviněný obžaloby zproštěn,
a skutek v bodě 1., jímž byl uznán vinným, se shodují alespoň v jednání při
rozdílném následku, protože v této věci je zřejmé, že jde o odlišné následky,
neboť u každého ze srovnávaných činů je důsledek činu jiný, když v bodě 1b)
mělo jít o týrání nezletilé, kdežto v bodě 1) byla týranou osobou partnerka
obviněného poškozená M. Č.. Jedná se o jiné předměty útoků, u nichž mělo dojít
k následkům předpokládaných v ustanovení § 199 odst. 1 tr. zákoníku, tj. týrání.
Jestliže jsou rozdílné následky, bylo potřeba proto, zda se mohlo jednat o
případ rei iudicatae nebo zda ho lze vyloučit, posoudit, zda jsou srovnávané
činy totožné v jednání, jehož shoda musí být dána v podstatných okolnostech, v
přezkoumávané věci tedy v těch, které jsou popsány ve skutkových zjištěních v
rozsudku soudu prvního stupně.
Při porovnávaní jednání obviněného popsaného u činu v bodě 1b) a bodě 1.
Nejvyšší soud shledal, že oba skutky se shodují v místním určení, protože u
obou je shodné „nejméně ve společně obývaných domácnostech v místech společných
bydlišť na adresách M., okres N., M. V., okres K., Č. u.– areál železniční
stanice P.-L. H. n. a Č., P.-B.“. Časové určení je shodné jen částečně, neboť
doba páchání činu je úžeji vymezena u nezletilé, a to „dále od přesněji
nezjištěné doby, minimálně od roku 2011 do 14. 3. 2014, vyjma období od 20. 5.
2013 do 2. 9. 2013, kdy byla nezletilá umístěna v Dětském centru v K.“, kdežto
u poškozené M. Č. se tak dělo „od přesně nezjištěné doby, minimálně od července
roku 2011 do 14. 3. 2014“. Tato shoda je však jediným ztotožněním porovnávaných
činů.
Důsledným srovnáním popisovaných útoků obviněného zahrnující konkrétní jednání
obviněného vůči každé poškozené došel Nejvyšší soud k závěru, že forma týrání,
které páchal na každé z poškozených je jiná, tzn., že se neshodují. Ani jeden
ze způsobů popisovaného chování na uváděných osobách není stejný, útoky vedené
vůči nezletilé nebyly totožné s těmi, jimiž obviněný týral poškozenou M. Č..
Jestliže užil shodně u obou vulgární nadávku „zkurvydcero“, stalo se tak vůči
každé z nich odlišně. Shodu nelze spatřovat ani v tom, že v bodě 1b) sám
„bezdůvodně fyzicky trestal nezletilou, bil ji jak přes zadek, tak ji i
fackoval do obličeje“, a tím, že v bodě 1. je uvedeno, že obviněný na poškozené M. Č. „vyžadoval, aby
páskem či vařečkou bila svoji nezletilou dceru přes zadek“, neboť ani tato
jednání nejsou shodná co do obsahu takového chování, když u každé z poškozených
obviněný jednal jinak. Nezletilou měl trestat bitím osobně sám, kdežto týrání
družky realizoval tím, že ji nutil, aby nezletilou bila sama poškozená, tudíž v
bodě 1b) sám nezletilou bil, v bodě 1. k tomu nutil poškozenou M. Jde o
rozdílná jednání i v těchto podobných situacích.
Porovnáním dalších skutkových okolností, zejména následků a jednání u skutků
uvedených v bodech 1b) a 1. způsobem právě rozvedeným Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že se nejedná o totožné skutky, ale o samostatná jednání, která jsou
pouze místně propojena a částečně se shodují v časovém určení, což nejsou z
hlediska totožnosti skutku podstatné okolnosti.
Nejvyšší soud proto shledal, že v posuzované věci jsou skutky, jichž se
obviněný dopustil podle obžaloby v bodě 1b), jímž byl zproštěn, a v bodě 1.
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným odlišné. Jejich porovnáním
totiž nebyla zjištěna shoda v jednání ani v následku, a protože se nejedná o
totožný skutek ve smyslu shora uvedených zásad, nemohlo dojít tím, že došlo ke
zproštění obviněného ze skutku pod bobem 1b), k vytvoření překážky věci
pravomocně rozsouzené u činu pod bodem 1., jak předpokládá § 11 odst. 1 písm.
f) tr. ř.
Trestný čin týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 odst. 1, 2
písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo osobu
žijící ve společném obydlí, a takový čin páchá po delší dobu, je trestným činem
trvajícím, jak rozhodl velký senát Nejvyššího soudu ve sjednocovacím usnesení
ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2013 (publikovaným pod č. 17/2015 Sb.
rozh. tr.). Podle této jeho povahy je rozhodné, že se posuzuje jako čin jediný
(viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.). Rovněž je u něj
důležité i to, že trvající podoba tohoto trestného činu není formou provedení
trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona
(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168), a proto nezáleží na skutkových okolnostech
takového činu, tedy na tom, jak se čin udál, ale uvedenou povahu tohoto
trestného činu je nutné shledávat v každém takovém trestném činu.
Nejvyšší soud jen pro úplnost k argumentu obviněného o názorové různosti senátů
Nejvyššího soudu ohledně otázky pokračování u trestného činu podle § 199 tr.
zákoníku, zdůrazňující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn.
4 Tdo 248/2013, připomíná, že výkladová nejednotnost o povaze trestného činu
podle 199 tr. zákoníku byla odstraněna zmíněným rozhodnutím velkého senátu ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2013, zveřejněným pod č. 17/2015 Sb. rozh.
tr. Toto rozhodnutí tak překonalo nesprávný závěr o pokračování projednávaného
trestného činu uvedený v rozhodnutí pod sp. zn. 4 Tdo 248/2013, v němž
vyslovený právní názor označilo za nesprávný a tímto i překonaný novým
stanoviskem, podle nějž jde o trvající delikt.
Právě tato ze zákona plynoucí povaha trestného činu trvajícího má i u trestného
činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 odst. 1, 2 písm. d)
tr. zákoníku v posuzované věci, kde se jednalo o dvě týrané osoby (či více) v
jednom a tomtéž společném obydlí, význam. Vzhledem k tomu, že z povahy tohoto
trestného činu jde o trvající delikt, nelze vyloučit, že může být současně
vykonán i na více osobách, tzn., že může být stejným jednáním týráno více osob
žijících ve společném obydlí. Aby se v takovém případě, kdy je týráno více
osob, jednalo o jeden skutek, muselo by být jednání pachatele vůči těmto různým
předmětům útoku, ve smyslu zlého nakládání (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb.
rozh. tr.) provedeno nejen za shodných časových i místních podmínek, ale i v
dalších podstatných aspektech či okolnostech, v nichž by bylo posuzované
jednání zčásti shodné, a to ve smyslu zásady, že za jeden skutek lze považovat
jen ty projevy vůle obviněného navenek, které jsou pro vzniklý následek
kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh.
tr.). Za stejné jednání u zvažovaného trestného činu podle § 199 tr. zákoníku
je možné považovat takové, při němž je vůči všem týraným osobám stejný způsob
provedení, stejnými prostředky, stejnou formou zacházení či užití vulgárních
hanlivých ponižujících slovních obratů, apod. (např. pachatel více osob shodným
mechanizmem bil nebo je bil současně, zavíral je společně v obydlí, za stejných
podmínek jim neumožňoval vycházet, urážel je alespoň zčásti vulgárními,
hanlivými a ponižujícími výrazy apod.). V případě takového jednání obviněného,
které se vyznačuje shodnou formou uskutečňovaného týrání, jde jen o jeden
trvající skutek, i za stavu, že jsou současně týrány dvě i více osoby.
Pakliže se obviněný, byť za shodných časových a místních okolností, dopouští
týrání různých osob, avšak používá k tomu u každé z nich odlišné formy zlého
nakládání, které není shodné ani společné u jednotlivých týraných osob, takové
jednání, které není ani v části totožné, ale je u každé týrané osoby prováděno
jinými metodami a jinými způsoby zlého nakládaní, může být v takovém jednání
obviněného spatřováno více skutků. Úvaha o tom, zda jde o jeden nebo dva skutky
vychází i z toho, jakými subjektivními vodítky bylo jednání vůči každé z
týraných osob vedeno. Závěr o tom, zda jde o více skutků, které od sebe dělí
odlišný následek, však vždy musí splňovat to, že představovaný předmět útoku je
jiný, a tedy že takové jednání je zcela odlišné. Pro takový závěr bude nutné
vždy vycházet z konkrétních skutkových okolností a z charakteru jednání, které
bylo vůči týraným osobám použito.
Lze tedy učinit závěr, že povaha trestného činu podle § 199 odst. 1 tr.
zákoníku jako trvajícího deliktu nevylučuje možnost, aby při splnění všech
shora uvedených okolností šlo o dva samostatné skutky. Právě o takový případ se
i v projednávané věci, jak bylo výše vysvětleno, jedná.
Důsledkem tohoto hmotněprávního závěru, je to, že byl-li obviněný jednoho z
těchto různých skutků zproštěn podle § 226 tr. ř., nevytváří takový zprošťující
výrok překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. O tento
model (alternativu) se jedná v posuzované věci, kde Nejvyšší soud, jak je výše
rozvedeno, shledal, že obviněný se dopustil uvedených dvou činů v bodě 1. a 1b)
samostatnými jednáními, a tudíž se jedná o dva samostatné skutky.
Z rozvedených důvodů soudy nepochybily, jestliže obviněného z činu pod bodem
1b) obžaloby zprostily, kdežto činem v bodě 1. jej uznaly vinným trestným činem
týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr.
zákoníku.
Na základě shora popsaných důvodů Nejvyšší soud posoudil napadená rozhodnutí z
hlediska všech obviněným Z. R. vytýkaných námitek správnými a dovolání tohoto
dovolatele na podkladě rozvedených skutečností považuje za neopodstatněné,
kdežto závěry učiněné soudy nižších stupňů za provedené v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že toto zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených
rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž jednoznačně vyplývá správnost soudy
učiněných právních závěrů i to, že předcházející řízení netrpí vytýkanými
vadami, toto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl.
K požadavku obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který zaslal
dne 5. 8. 2015, a jenž učinil s odkazem na § 265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud
může jen konstatovat, že s ohledem na závěry, k nimž po přezkoumání dovolání
obviněného dospěl, není pro přerušení již vykonávaného trestu odnětí svobody
žádný důvod.
II.
K dovolání obviněné L. R. je třeba nejprve uvést, že obsahuje dvě části. Jednak
tu, v níž obviněná sama za sebe vytýká vady rozsudku v části, v níž byla uznána
vinnou, a byl jí uložen trest a jednak v níž se dovolávala nápravy části
výroku, jímž byl uznán vinným její syn. K té, jíž podala sama za sebe, je
potřeba uvést, že obviněná v ní podala dovolání v souladu s § 265d odst. 1
písm. b) tr. ř., podle něhož může obviněný podat dovolání pro nesprávnost
výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Z tohoto ustanovení
tedy plyne, že obviněný může podat dovolání jen proti takovým výrokům rozsudku,
proti němuž dovolání směřuje, které mají vztah k jeho osobě. Obviněného se ve
smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. bezprostředně týká jen takový výrok, jímž
bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o dalších právech a povinnostech, a
proto obviněný nemůže podat dovolání proti rozhodnutí, které se ho vůbec
netýká, resp. jímž vůbec nebylo a nemohlo být rozhodnuto o jeho vině a trestu
(srov. obdobně rozhodnutí č. 28/2012 Sb. rozh. tr.).
Obviněná proto mohla s ohledem na to, že dovolání směřovalo proti rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž bylo její odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto
[§ 265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř.], vytýkat i vady vyplývající z rozsudku
soudu prvního stupně, jímž byla uznána vinnou a jímž jí byl uložen trest.
Ostatní výroky týkající se jejího syna, na něž poukazovala v další části svého
dovolání, však nemohla napadat v rámci svého ani jiného dovolání.
Obviněná L. R., dovolání nemohla podat ani proti skutkům, jimiž byl uznán
vinným výhradně její syn obviněný Z. R. s odkazem na jím uváděné dovolání v
bodě IV. napadající bod 1., a to ani za svého syna jako jeho matka. Podle dikce
ustanovení § 265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř. jsou osoby, které mohou dovolání
podat limitovány tímto výčtem, do něhož jsou zahrnuti jen státní zástupce [§
265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a obviněný, který tak může učinit jen
prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Žádné jiné
osoby než obviněný, jehož se dovolání přímo dotýká a státní zástupce, dovolání
podat nemohou. Proto ani osoby příbuzné či blízké dovolání ve prospěch
obviněného (jako je tomu např. u odvolání, které mohou ve prospěch obviněného
podat i osoby uvedené v § 247 odst. 2 tr. ř.) podat nemohou, neboť jim podle
trestního řádu nepřísluší právo na podání dovolání jako mimořádného opravného
prostředku, které je k dispozici jen dvěma proti sobě stojícím stranám
trestního řízení (nemůže tak učinit ani žádná jiná osoba např. poškozený nebo
ministr spravedlnosti). V uvedené této části je proto třeba její dovolání nutné
posoudit jako podané neoprávněnou osobou, přičemž Nejvyšší soud jen tuto
skutečnost konstatuje, neboť se dále zabýval těmi výhradami, jež obviněná L. R.
uplatnila oprávněně proti výrokům, jež se jí osobně dotýkají.
Nejvyšší soud z těchto důvodů mohl v dovolání obviněné L. R. posuzovat jako
oprávněnou osobou podanou tu část dovolání, v níž odkazovala na dovolání
obviněného ve vztahu k jí samotnou uplatněným výhradám vztahujícím se k výroku,
jímž byla uznána vinnou. K této části jejího dovolání je však třeba uvést, že
obviněná v něm mimo jiné nesprávně své výhrady zaměřila proti
nepřezkoumatelnosti a úplnosti či nepřesnosti odůvodnění dovolacího soudu, což
jsou námitky, které v dovolání nelze uplatňovat, protože dovoláním podobně jako
jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí,
příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání
napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí
nikoli jeho odůvodnění.
Obviněná L. R. v dovolání podaném z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
brojila zejména proti tomu, že poškozená M. Č., z jejíž výpovědi soudy pro své
závěry vyšly, nebyla věrohodná, rovněž napadala rozsah provedeného dokazování,
a to především proto, že soudy nevyhověly návrhům obviněných na doplnění
dokazování, a to v obdobném rozsahu, jak namítal již i obviněný Z. R. Posoudí-
li se tyto námitky obviněné, je zřejmé, že se nejedná o výhrady hmotně právní
povahy, jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, jehož
zásady a pravidla pro jeho uplatnění Nejvyšší soud rozvedl shora. Je však
vhodné i v této souvislosti zdůraznit, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného
dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně
právních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových
zjištěních, nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. 1, 2 tr. ř. a jediným případem, kdy se lze domáhat nápravy
skutkových vad, je zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a
právním posouzením věci.
Jak však Nejvyšší soud ve vztahu k dovolání obviněného Z. R. shora konstatoval,
nebyly v postupech soudů obou stupňů zjištěny v průběhu vedeného dokazování
žádné procesní vady nebo chyby či nedostatky, které by zakládaly možnost závěru
o extrémním rozporu mezi zjištěným skutkem a právními závěry na něm učiněnými.
Tyto závěry, vzhledem k tomu, že se dokazování v zásadě vedlo ve vztahu k oběma
dovolatelům současně (objasňovaly se stejné vztahy, které byť v odlišných
formách založily trestní odpovědnost každého obviněného zvlášť), platí v
uvedeném rozsahu i ohledně procesních postupů dotýkajících se obviněné, která
navíc ve svém dovolání opakovaně výslovně na obviněným uvedené námitky pouze
odkazovala. Postačí proto, když Nejvyšší soud i k obviněnou vznášeným
nedostatkům odkáže na předchozí pasáže tohoto svého rozhodnutí, v nichž se s
danou problematikou vypořádal, neboť ani k námitkám obviněné nelze uvést nic
jiného, než to, co bylo výše řečeno.
Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že ani vůči procesním postupům soudů
obou stupňů ve vztahu k obviněné L. R. neshledal takové vady a nedostatky v
procesním postupu soudu, které by svědčily o nerespektování zásad spravedlivého
procesu, že by soudy obou stupňů rozhodovaly na základě nezákonných a procesně
nepoužitelných důkazů, v důsledku čehož by nemohl být prokázán skutkový stav
tak, jak byl zjištěn. Rozhodně se v posuzované věci nejednalo o zjevné
nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy
realizovány. S ohledem na tato zjištění nemohlo ani u této dovolatelky dojít k
průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn.
III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Obviněná L. R. v dovolání nepoukázala na žádné právní nedostatky, které by
formálně naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
brojila právě proti tomu, že soudy závěr o skutkových okolnostech popsaných v
bodě, kde je vymezen jí za vinu kladený skutek, rozhodly na základě neúplných
nebo špatně vyhodnocených důkazů, zejména výpovědi poškozené M. Č.
Na základě výše rozvedených úvah a zjištění podávajících se z obsahu
připojeného spisového materiálu k postupu při dokazování vztahujícím se k činu
kladeném za vinu obviněné L. R., Nejvyšší soud obviněnou vytýkaná pochybení v
postupu orgánů činných v trestním řízení při opatřování důkazů neshledal a
tento názor koresponduje i s odůvodněními napadených rozhodnutí, v nichž soudy
nižších stupňů reagovaly na obdobné výhrady obviněné (viz v rozsudku soudu
prvního stupně strany 11 až 17 – výpověď poškozené, 18 až 20 – výpověď svědkyně
M. M., 21 – výpověď svědkyně B. C., 26 – výpověď svědkyně K. Š., 28 – výpověď
svědka „KARAFIÁTA“, 34 až 41 – zhodnocení provedených důkazů a strany 4 až 5,
15 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud i s ohledem na nemožnost vytýkat v
dovolání vady odůvodnění, považuje za vhodné poukázat na to, že ve vztahu k
obviněné L. R. odvolací soud velmi stručně poukázal na správnost rozhodnutí
soudu prvního stupně, což zcela nekoresponduje s nároky na odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu § 125 tr. ř. I přes tento formální nedostatek jen kusého
odůvodnění jmenovitě se vztahující k obviněné L. R. však odvolací soud své
závěry ohledně věrohodnosti výpovědi poškozené, na niž upozorňoval v pasáži na
straně 4 napadeného usnesení, reagoval i na výhrady obviněné, jež výslovně
nezmínil, neboť výpověď poškozené má stejný vztah jak k obviněnému, tak i k
obviněné. Proto Nejvyšší soud tuto okolnost nepovažoval za natolik významnou
vadu, aby v důsledku ní zasáhl do jinak věcně správných rozhodnutí (srovnej
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05,
uveřejněné pod č. 18/2005 ve Sb. n. u. ÚS, či nález Ústavního soudu ze dne 9.
4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, uveřejněný pod č. 69/2008 ve Sb. n. u. ÚS). Za
zásadní je třeba považovat, že Nejvyšší soud neshledal žádné takové okolnosti,
které by svědčily o tom, že ve věci provedené dokazování není dostatečné anebo
je založeno na důkazech, o něž soudy závěry o vině nemohly opřít, ani o tom, že
by provedené důkazy hodnotily mimo rámec pravidel daných zákonem. Nebyly
zjištěny takové skutečnosti, které by svědčily o jednostranném postoji soudů
nebo o jejich libovůli při hodnocení důkazů, nejedná se v projednávané věci o
existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a
právním posouzení věci.
Když Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné L. R. podřazené pod označený
dovolací důvod stojí mimo rámec pravidel zákonem daných nejenom pro uvedený
dovolací důvod, ale též jakýkoliv jiný vymezený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až l) tr. ř., dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, a proto neexistuje zákonná povinnost dovolacího
soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7.
1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/04).
Dovolání obviněné L. R. v části, jíž se mohl z důvodů výše uvedených zabývat,
tudíž podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané mimo označený dovolací
důvod odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Milada
Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.