USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovoláních obviněných K. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, a L. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 3 To 108/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 10/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. L. a L. M. odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 34 T 10/2022, byli obvinění K. L. a L. M. (dále jen „obvinění“ či „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný K. L. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný L. M. byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, IČ 47114304, náhradu škody v částce 248 197 Kč; poškozenému B. K., nar. XY, náhradu škody v částce 37 141 Kč a náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 993 048 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený B. K. se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 3 To 108/2022, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tím, že dne 17. 7. 2021 v době bezprostředně předcházející 4:30 hod. na lesní cestě v k. ú. obce XY, okres Plzeň-XY, poté, co na výzvu obviněného M. mu poškozený B. K., nar. XY, předal mobilní telefon další osoby, který měl v té době u sebe, jej obviněný M. uchopil za ramena a krk do tzv. kravaty a povalil ho na zem, zaklekl na jeho horní polovinu těla a opakovaně ho udeřil pěstí do obličeje, v té době k nim přistoupil obviněný L. a poškozeného K. rovněž několikrát udeřil pěstí do hlavy, poté když se poškozenému K. podařilo převrátit na bok, mu obviněný M. držel hlavu přitisknutou k zemi a obviněný L. jej opakovaně kopl do břicha a spodní části těla, a následně v době, kdy obviněný M. stále poškozenému K. bránil v pohybu jeho zakleknutím a držením hlavy, obviněný L. poškozenému K. stáhl kalhoty a dvakrát po sobě mu za použití větší síly zavedl do rekta přes řitní otvor větve o délce nejméně 15 cm, přičemž v důsledku tohoto jednání poškozený B. K. utrpěl krevní výrony, oděrky a otoky na hlavě a v obličeji, podlitinu a odřeniny na levé ruce, odřeniny na obou kolenou, dále poškození rekta a perforaci stěny močového měchýře, když poslední dvě zranění si vyžádala dne 17. 7. 2021 operační zákrok spočívající v uzavření tlustého střeva v místě esovité kličky a vyvedení navenek a sešití proděravěné stěny močového měchýře s následnou hospitalizací na Chirurgické klinice Fakultní nemocnice Plzeň od 17. 7. 2021 do 29. 7. 2021 a poté s hospitalizací od 30. 10. 2021 do 9. 11. 2021, kdy došlo k obnovení kontinuity tlustého střeva, přičemž perforaci močového měchýře a poškození stěny rekta lze ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako vážnou poruchu zdraví pro poškození důležitých orgánů, a v důsledku daného útoku se u poškozeného K. dále rozvinula duševní porucha v podobě posttraumatické stresové poruchy, která jej omezovala v obvyklém životě poruchami spánku, vtíravými myšlenkami na událost, nepříjemnými pocity a změnou nálad, pro kteréžto obtíže poškozený vyhledal psychiatrickou pomoc a medikamentózní léčbu, kdy uvedené obtíže u poškozeného přetrvávaly minimálně do května 2022, a takto obvinění konali, ač byli srozuměni s možnými následky použitého násilí. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 3 To 108/2022, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Obviněný K. L. odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Obviněný L. M. zvolil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Oba obvinění uplatnili ve svých podáních řadu velmi podobných námitek, takže jejich argumentace se do značné míry překrývala. Nejvíce výhrad vznesli v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V prvé řadě dovolatelé vytkli nevěrohodnost výpovědi poškozeného B. K. (dále jen „poškozený“). Poukázali na skutečnost, že poškozený nejprve označil úplně jiné místo činu (kapli na okraji obce XY), uváděl odlišný počet osob přítomných útoku na jeho osobu, rozporuplně popisoval průběh svého napadení, a to zejména ohledně počtu zasunutí větve či větví do jeho konečníku.
Dále hovořil o tom, že obviněný K. L. se měl účastnit již jeho napadení na zábavě v obci XY, ačkoli ten se uvedené kulturní akce ani předmětného napadení prokazatelně neúčastnil. Obviněný K. L. popisoval ještě další iracionálnosti ve výpovědi poškozeného. Dovolateli nebylo jasné, proč poškozený zůstával na zábavě i poté, co se pokálel, proč byl za této situace ochoten prodloužit si cestu domů a setkat se s obviněnými a dalšími osobami kvůli předání mobilního telefonu, proč svědkyni K. S. nevrátil její telefon ihned, proč nevolal policii bezprostředně po svém brutálním napadení a proč tak posléze neučinila ani jeho manželka.
Obviněný L. M. nastínil možný motiv poškozeného k podání nepravdivé výpovědi, jímž měla být v prvé řadě snaha zakrýt sexuální obtěžování svědkyně K. S., dále jeho ostudné pokálení a v neposlední řadě také možnost domáhat se po obviněných náhrady škody a nemajetkové újmy. Oba dovolatelé zdůraznili, že výpověď poškozeného byla v posuzovaném případě fakticky jediným důkazem o jejich vině. Vzhledem ke všem shora zmíněným nesrovnalostem ji považovali za zcela nedostatečnou k tomu, aby vedla k jejich odsouzení za spáchání projednávaného skutku.
Obviněný L. M. proto požadoval, aby byl k posouzení věrohodnosti svědectví poškozeného přibrán znalec psycholog.
6. Následně dovolatelé v mnoha ohledech zpochybnili závěry soudů týkající se zranění poškozeného a s tím související závěry vypracovaných znaleckých posudků. Obviněný L. M. s odkazem na vybraná vyjádření znalců namítl, že ve zdravotnické dokumentaci poškozeného nebylo popsáno jakékoli zranění v okolí řitního otvoru, stejně jako krvácení v této oblasti. Rovněž nebyla prokázána přítomnost hlíny a kůry v místě zranění (případně ta se do řitního otvoru mohla dostat, když se poškozený čistil od pokálení v křoví v XY).
Dovolatel taktéž rozvíjel úvahy o vysoké nepravděpodobnosti druhého vbodu do konečníku, neboť řitní otvor musel být po prvním útoku stále stažený. Ve vztahu k mechanismu vzniku zranění, resp. průběhu útoku samotného, dovolatel považoval za sotva realizovatelné, aby poškozený ležel na boku. Byl totiž zasednutý robustním dovolatelem v poloze vleže, a mohl se tedy jen těžko otočit na bok. Kromě toho dovolatel vyzdvihl i slabou tělesnou konstituci spoluobviněného K. L., jenž nemohl mít dost sil na provedení tak brutálního útoku.
V návaznosti na popsané úvahy dovolatel vyjádřil názor, že k perforaci stěny močového měchýře poškozeného mohlo dojít i jinak. Zdůraznil, že poškozený byl silně opilý, a rovněž nebylo zjištěno, co dělal v období téměř dvou hodin po opuštění zábavy v XY až do momentu setkání s obviněnými před vesnicí XY. Podle názoru dovolatele mohl poškozený například upadnout nebo nasednout na větev. Zranění mohlo vzniknout i na zábavě, když byl kopnut do břicha, po čemž se pokálel, případně jako důsledek nadměrného požití alkoholu.
7. Oba dovolatelé se v této souvislosti vymezili také k hodnocení závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Obviněný L. M. v podrobnostech poukazoval na podstatné rozpory mezi stanovisky jednotlivých znalců (např. ohledně počtu vbodnutí, polohy poškozeného, charakteru zraňujícího předmětu, tvaru větve a možnosti jejího průniku do řitního otvoru, absence druhé jizvy atd.), které se podle jeho mínění nepodařilo odstranit ani ústavním znaleckým posudkem. Další rozpor dovolatel spatřoval i ve světle kolonoskopie ze dne 19. 7. 2021, v jejímž rámci nebyly nalezeny žádné tržné rány v rektu poškozeného. Ústavnímu znaleckému posudku dovolatelé vytkli, že není dostatečně odůvodněný, nejsou v něm reflektovány předchozí závěry znalců ani vysvětleno, proč se znalecký ústav neztotožnil se závěry MUDr. Pavla Navrátila, CSc. Obviněný K. L. neurčitě naznačil i jistý rozpor s § 110 tr. ř. Za takto nejasného důkazního stavu dovolatelé nesouhlasili se zamítnutím návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, specializace forenzní biomechaniky. Obviněný L. M. jeho závěry ve svém dovolání obsáhle reprodukoval. Oba dovolatelé pak označili provedení tohoto znaleckého posudku za nezbytné pro řádné objasnění věci, připomenuli, že se zabýval otázkami dosud neřešenými a v jeho rámci byl proveden i vyšetřovací pokus. Dovolatelé proto nesouhlasili s důvody soudů obou stupňů, které provedení uvedeného důkazu nepovažovaly za potřebné. Obviněný K. L. se také pozastavil nad tím, že k jeho zamítnutí došlo v hlavním líčení až po závěrečných řečech.
8. Dovolatelé upozornili i na časové nesrovnalosti soudy zjištěného skutkového děje. Objektivně totiž bylo prokázáno, že potyčka mezi nimi a poškozeným se musela odehrát v rozmezí od 4:12:12 do 4:27:22 hodin. Za tuto velmi krátkou dobu museli obvinění dojet autem od prodejny XY v XY k poškozenému, musel se odehrát celý incident, jenž podle poškozeného trval asi 10 minut, a následně musel poškozený dojít do XY a zde zavolat manželce, aby jej vyzvedla. Nicméně z místa napadení až na místo, kde byl poškozený vyzvednut manželkou, jde zdravý a střízlivý člověk za bílého dne necelých 15 minut. Podle svých slov ovšem poškozený neodešel z místa činu hned, šel pomalu a za tmy, bylo mu zle, byl zraněný, pokálený a opilý. Ani jeden ze soudů ovšem s dobou nutnou k tomu, aby se poškozený dostavil na místo jeho odvozu, nepočítal.
9. Obviněný L. M. se zabýval ještě dalšími aspekty posuzovaného případu. Poukazoval na nevhodné jednání poškozeného vůči svědkyni K. S., které však bylo soudy vzato v potaz pouze v neprospěch obviněných – za účelem dovození údajného motivu. Ani jeden z nich ale absolutně žádný motiv ke zranění poškozeného neměl. Dovolatel do té doby neznal ani jeho, ani spoluobviněného K. L. Taktéž nevěděl, že poškozený měl jmenovanou svědkyni penetrovat do řitního otvoru. Dále namítl, že svědkyně K. S. a M. K., které se s obviněnými nacházely na místě činu, nic neviděly ani neslyšely, na domnělém místě činu nebyly nalezeny žádné stopy, na oblečení poškozeného nebyly nalezeny stopy DNA či jiné stopy obviněných, nebyl zkoumán jeho opasek, který musel obviněný K. L. rozepnout, atd. Výpověď svědkyně A. K. označil za nevěrohodnou kvůli jejímu vztahu k poškozenému. Posttraumatická stresová porucha mohla vzniknout také jinak (např. jak poškozený nasedl na větev). V neposlední řadě dovolatel vyčetl soudu prvního stupně, že nevyhověl jeho návrhu na konfrontaci s poškozeným.
10. Obviněný L. M. uplatnil také dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v jeho kontextu brojil proti závěru o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Již dříve se snažil soudy upozornit, že je otázkou, zda byl vzhledem k obsahu jednotlivých výpovědí údajným útokům větví na poškozeného vůbec přítomen. I kdyby Nejvyšší soud odkazovaným (dovolatelem citovaným) tvrzením svědků neuvěřil, mohlo by se jednat nanejvýše o případ tzv. souběžného pachatelství, kdy každý z pachatelů si všímá svého a jeden je na druhém nezávislý. Pokud by Nejvyšší soud přesto uvažoval o spolupachatelství, pak by muselo jít na straně spoluobviněného K. L. nutně o exces ze společného jednání, jelikož zcela absentuje ať už přímý anebo nepřímý úmysl dovolatele ke způsobení těžké újmy na zdraví. Před danou nocí dovolatel spoluobviněného vůbec neznal, a neměl tudíž jakékoli povědomí o charakteru jeho osobnosti. Spoluobviněný byl navíc zcela střízlivý a k posuzovanému jednání neměl fakticky žádný motiv. Za pomoci právních vět z judikatury k danému tématu dovolatel uvedl, že do rámce spolupachatelství lze zahrnout i následky jednání druhého pachatele, které si na základě obecné lidské zkušenosti lze představit jako reálně se vyskytující právě při takovéto spolupráci více subjektů. Naopak do této kategorie již nespadají situace, v nichž nastoupení takové okolnosti ostatní spolupachatelé zabránit nemohou, zejména jde-li o dílo okamžiku – okolnost nečekanou a nepředvídatelnou, na niž nemohou stihnout zareagovat.
11. Soudy vyloučily exces ze spolupachatelství mimo jiné i proto, že útoky větví byly dva. K tomu dovolatel poznamenal, že nikdy nebylo objektivně zjištěno, který z těchto dvou útoků měl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Pokud by k tomu došlo prvním útokem, rozhodně by nebylo možno přičítat jej dovolateli z důvodu absence jakéhokoli zavinění (byť jen ve formě nevědomé nedbalosti). Jednání obviněného K. L. se mělo odehrát za zády dovolatele, který v tu dobu seděl na poškozeném a držel jej. Navíc byla tma. I pokud by poškozený po prvním zasunutí větve vykřikl bolestí (což ale nikdy s jistotou neuvedl), mohl mít dovolatel logicky za to, že jde jen o důsledek ran a kopů. Podle závěru soudů i ústavního znaleckého posudku nebyl první útok větví do konečníku poškozeného natolik intenzivní a jeho výsledkem byla pouze menší povrchní tržná rána. Proto jej nemusel dovolatel za daných podmínek vůbec zaregistrovat. V návaznosti na to pak neměl šanci jakkoli adekvátně zareagovat na druhý útok, který následoval v minimální časové prodlevě. S odkazem na zásadu in dubio pro reo je tedy exces ze spolupachatelství ze strany spoluobviněného zřejmý jak ve vztahu k prvnímu, tak druhému útoku větví do konečníku poškozeného.
12. Oba dovolatelé odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Obviněný L. M. jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tj. že odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, přestože byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání uvedené v písmenech g) a h) § 265b odst. 1 tr. ř. Nad rámec ještě zkritizoval soud druhého stupně za to, jakým způsobem se vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Obviněný K. L. naopak zvolil první alternativu, tj. že odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V tomto ohledu argumentoval porušením § 190 odst. 1, 2 tr. ř., když soud prvního stupně obviněné nevyrozuměl o odchylném právním posouzení skutku a uznal je vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, byť jim bylo v obžalobě kladeno za vinu, že se dopustili zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soud prvního stupně porušil rovněž § 214 tr. ř., a to tím, že se po provedení žádného z důkazů podle § 213 odst. 1 tr. ř. nedotázal obviněných, zda se k němu chtějí vyjádřit. Odvolací soud porušil § 263 odst. 6 tr. ř., když ve veřejném zasedání prováděl rozsáhlé a zcela zásadní dokazování (dva nové znalecké posudky, výslechy MUDr. Pavla Navrátila, CSc., opětovný výslech MUDr. Luďka Pittera, konfrontace znalců, ústavní znalecký posudek), čímž nahradil činnost soudu prvního stupně a obviněným odňal možnost přezkumu. V důsledku zmíněných procesních pochybení vytkl dovolatel porušení svého práva na spravedlivý proces.
13. Závěrem obviněný K. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 3 To 108/2022, v celém rozsahu a v návaznosti na to také rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 34 T 10/2022, co do jeho výroku o vině a trestu a všech výroků na ně navazujících. Dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem znovu sám tak, že se dovolatel podle § 226 písm. a), popř. písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, případně aby obě napadená rozhodnutí zrušil a znovu rozhodl tak, že se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
14. Rovněž obviněný L. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 3 To 108/2022, v celém rozsahu, pokud jde o jeho osobu, a v návaznosti na to zrušil také rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 34 T 10/2022, co do jeho výroku o vině dovolatele trestným činem těžkého ublížení na zdraví, výroku o trestu, způsobu jeho výkonu i výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy, poškozeným. Dále aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci rozsudkem sám tak, že dovolatel se podle § 226 písm. a), popř. písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby a poškození se podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. Alternativně dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení jednoho či obou napadených rozhodnutí rozhodl tak, že podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze, popř. Krajskému soudu v Plzni, k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Na závěr dovolatel požádal o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.
15. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vztahu k námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že neshledal vadu zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. S poukazem na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy považovaly trestnou činnost obviněných po skutkové stránce za spolehlivě prokázanou. Výpověď poškozeného soudy právem označily za závažný a přímý usvědčující důkaz, jenž nestojí osamoceně, nýbrž koresponduje s objektivními důkazy, zejména se závěry znaleckého zkoumání či s výpověďmi svědkyň A. K. či M. K., v konečném důsledku co do základu dokonce i s výpovědí obviněného L. M. Skutková zjištění vyplývající ze zmíněných důkazů pak plně odpovídají místním i časovým souvislostem činu. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají, přičemž z nich bez důvodné pochybnosti vyplývá, že obvinění společným jednáním vědomě zapříčinili závažnou zdravotní újmu na těle poškozeného, a to způsobem podrobně popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Usvědčující důkazy vytvářejí vzájemně souladný komplex, který je prost jakýchkoliv významnějších rozporů, takže kromě absence zjevných rozporů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze konstatovat ani porušení zásady in dubio pro reo.
16. Je-li namítána vada opomenutých důkazů ve smyslu další z alternativ § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve vztahu k údajně opomenutému důkazu v podobě znaleckého posudku Z. H., odkázal státní zástupce na bod 37. usnesení vrchního soudu, kde byla konstatována nadbytečnost dalšího dokazování. Nadbytečnost je přitom uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu. Vrchní soud tedy v tomto ohledu nijak nepochybil, naopak postupoval v souladu s panující praxí, když důkazní návrh jako nadbytečný zamítl a stručně vysvětlil, proč tak učinil.
17. Vytýkal-li obviněný K. L. procesní pochybení soudů týkající se možnosti vyjádřit se k provedeným důkazům a pochybení stran upozornění na změnu právní kvalifikace, odkázal státní zástupce na body 20. a 21. usnesení vrchního soudu, kde je dostatečně vysvětleno, že k porušení příslušných norem v tomto ohledu vůbec nedošlo. Současně stručně uvedl, že ze svých pravomocí nijak v rámci přezkumu nevybočil ani vrchní soud v pozici soudu odvolacího. Jím provedené dokazování jistě nelze označit za rozsáhlé, nahrazující činnost soudu prvního stupně – reálně šlo pouze o doplnění a ověření již existujících skutkových zjištění krajského soudu, což z napadeného usnesení zřetelně vyplývá. Kromě toho platí, že tyto výtky ani nelze přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.
18. K argumentaci obviněného L. M. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce podotkl, že obviněný nevycházel z rozhodných skutkových zjištění soudů, nýbrž jen z vlastní představy. Podle názoru státního zástupce nevyplývá z rozhodných skutkových zjištění žádná okolnost, která by vylučovala spolupachatelství nebo svědčila o excesu druhého obviněného. Naproti tomu soudy logicky a pečlivě popsaly okolnosti, které zakládají spolupachatelství, a to bez excesu (srov. např. bod 38. usnesení vrchního soudu či bod 9. rozsudku krajského soudu). Právní kvalifikace činu je tedy přiléhavá, soudy ani v tomto ohledu nepochybily.
19. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl obě dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
20. Na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím své obhájkyně obviněný L. M., a to replikou datovanou dnem 28. 10. 2024. Nesouhlasil s názorem státního zástupce, že by nebyl přítomen zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Opět poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozeného i jeho manželky. Dále zdůraznil, že státním zástupcem zmiňovaná svědkyně M. K. uváděla skutečnosti svědčící v jeho prospěch a on sám se k činu nikdy nedoznal. Rovněž v detailech zopakoval, proč místní a časové souvislosti „logickým nahlížením absolutně neprochází“. K namítané vadě opomenutých důkazů se státní zástupce nijak nevyjádřil, pouze bez dalšího odkázal na usnesení odvolacího soudu. Dovolatel zdůraznil, že znalec dospěl k zásadním závěrům svědčícím ve prospěch obviněných, které ovšem nebyly nijak zohledněny, natož pak blíže zkoumány či analyzovány. Vyjádřil přesvědčení, že pro objektivní posouzení a rozhodnutí ve věci je provedení tohoto důkazu nezbytně třeba. Dovolatel se vymezil i proti (podle jeho mínění nepravdivým) tvrzením státního zástupce ohledně právního posouzení skutku. Znovu zmínil, že na místě domnělého činu vůbec nebyl, alternativně opět nadnesl možnosti souběžného pachatelství, popř. excesu ze spolupachatelství. Dovolatel proto setrval na svém již učiněném dovolacím návrhu i žádosti o přerušení výkonu rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obě podaná dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná. IV. Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
23. Oba obvinění zvolili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první alternativa, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa).
24. Obvinění uplatnili předmětný dovolací důvod v obou jeho alternativách. Správně však postupoval toliko obviněný L. M., jenž výslovně odkázal na jeho druhou variantu, kterou spojil s důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a jejím prostřednictvím brojil také proti rozsudku soudu prvního stupně. Naproti tomu obviněný K. L. zvolil první alternativu výše citovaného dovolacího důvodu v rozporu s jejím zákonným vymezením. Shora totiž bylo zdůrazněno, že ta se vztahuje pouze a jedině na případy zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, kdy v případě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se mohlo jednat o zamítnutí podle § 253 odst. 1 tr. ř. anebo odmítnutí na základě § 253 odst. 3 tr. ř. K ničemu takovému ovšem v posuzovaném případě nedošlo, Vrchní soud v Praze důvody pro právě popsaný postup neshledal, rozsudek Krajského soudu v Plzni řádně přezkoumal v intencích § 254 tr. ř., načež odvolání obou obviněných zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. Je tudíž zřejmé, že první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nepřicházela v posuzovaném případě vůbec v úvahu.
25. Je vhodné ještě upřesnit, že pod první alternativu daného důvodu dovolání nemohou zapadat žádná jiná procesní pochybení soudu prvého či druhého stupně kromě již zmíněného nesprávného (resp. nezákonného) odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku soudem druhého stupně bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího. To pochopitelně platí i pro vady namítané obviněným K. L. ohledně porušení požadavků uvedených v § 190 odst. 1, 2 tr. ř. a § 214 tr. ř. ze strany soudu prvního stupně a porušení ustanovení § 263 odst. 6 tr. ř. postupem soudu odvolacího. Lze doplnit, že vytýkaná pochybení by nemohla naplnit ani druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jelikož nezakládají ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., s nímž by se dala tato varianta spojit (vedle toho k namítanému porušení § 263 odst. 6 tr. ř. mělo dojít až v řízení před soudem druhého stupně). Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je oprávněn hodnotit předmětné námitky pouze z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu, k čemuž je zavázán např. na základě stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
26. Nejvyšší soud nespatřuje žádný zásah do základních práv dovolatelů v tom, že nebyli upozorněni na změnu užité právní kvalifikace skutku. Lze připomenout, že podle § 190 odst. 1 tr. ř. má-li soud za to, že při správném použití zákona je nutno skutek, který je předmětem obžaloby, posoudit podle jiného ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, vrátí věc státnímu zástupci k došetření …, je-li třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení věc ještě blíže objasnit. Podle § 190 odst. 2 tr. ř. není-li třeba došetření, upozorní předseda senátu na možnost odchylného právního posouzení skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby. Citovaná zákonná úprava je součástí hlavy dvanácté trestního řádu upravující předběžné projednání obžaloby, tedy úkony, které mohou být učiněny ještě před konáním hlavního líčení. Nicméně v této fázi posuzovaného trestního řízení ještě nebylo zřejmé, že jednání obviněných nebude kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nýbrž jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnosti významné pro změnu právní kvalifikace vyplynuly na povrch až v průběhu dokazování před soudem prvního stupně (především na základě výpovědi poškozeného u hlavního líčení). Lze tedy uzavřít, že upozornění podle § 190 odst. 2 tr. ř. nebylo v počátečním stadiu řízení před soudem na místě.
27. Před vynesením rozsudku připadal v úvahu postup upravený v § 225 odst. 2 tr. ř., podle kterého „uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit“. Nicméně z porovnání trestních sazeb skutkových podstat zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, která činí 5 až 12 let, se zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, čítající 3 až 10 let, je zjevné, že dovolatelé nebyli odsouzeni podle přísnějšího ustanovení zákona, s čímž by byla spojena povinnost soudu upozornit je na změnu právní kvalifikace a poskytnout jim další lhůtu k přípravě obhajoby.
28. Lze připustit, že Ústavní soud ve své judikatuře konstantně hodnotí jako nesouladná s ústavním pořádkem tzv. překvapivá rozhodnutí, jimiž je porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí a také právo obviněného (resp. procesní strany sporu) efektivně uplatňovat svou obhajobu (argumentaci). Taková situace může nastat i v případě nečekané změny právní kvalifikace skutku, na kterou nebyl obviněný upozorněn na základě § 225 odst. 2 tr. ř., neboť nově aplikovaná trestní sazba byla stejně přísná či mírnější, avšak obviněný neměl možnost zaměřit tímto směrem svou obhajobu, vznášet konkrétní námitky, např. proti naplnění znaků příslušné skutkové podstaty, a navrhovat za tímto účelem důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03). Nicméně taková situace v posuzované trestní věci v žádném případě nenastala. Kvalifikovaná skutková podstata § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví při trestném činu loupeže v sobě již obsahuje všechny objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto bylo již od samého počátku tohoto řízení zcela nepochybné, že závažnost (společenská škodlivost) projednávaného skutku tkví primárně ve velmi těžkém zranění poškozeného, a nikoli v případném (a následně neprokázaném) zmocnění se mobilního telefonu svědkyně K. S. V celém průběhu řízení tedy bylo naprosto jasné, že právě okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty § 145 odst. 1 tr. zákoníku budou hrát ve věci klíčovou roli, a to i v rámci úvah o výměře trestu a způsobu jeho výkonu. Tomu odpovídal nejen obsah prováděného dokazování, ale především také obhajoba obou obviněných, která byla zaměřena právě k tématu zranění poškozeného, jeho vzniku či odpovědnosti za něj v rámci spolupachatelství. Dovolatelé tedy nemohli být jakkoli kráceni na svých právech na obhajobu, když tu v plném rozsahu uplatnili. Zároveň rozhodnutí soudu prvního stupně nevykazuje žádné znaky ústavně nekonformního překvapivého rozhodnutí.
29. Pouze stručně se lze vyjádřit k namítanému porušení § 214 tr. ř., s nímž se již beze zbytku vypořádal odvolací soud v bodě 20. svého usnesení, na které postačuje v podrobnostech toliko odkázat a konstatovat, že právo vyjádřit se k důkazům prováděným na základě § 213 tr. ř. obviněným upřeno nebylo.
30. Rovněž nelze souhlasit s námitkou, že by soud druhého stupně překročil zákonné meze § 263 odst. 6 tr. ř., tedy že by prováděným dokazováním nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Dané ustanovení umožňuje odvolacímu soudu provést ve veřejném zasedání důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, avšak toliko v případě, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Je potřeba vyzdvihnout, že soud druhého stupně by neměl rušit a vracet rozhodnutí nalézacího soudu pouze za účelem dílčího doplnění dokazování, v tomto směru je povinen dbát na účelnost svého postupu a řízení zbytečně neprotahovat. Z tohoto důvodu je prakticky povinen sám doplnit ve smyslu § 263 odst. 6 tr. ř. řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání. Taková situace nastala i v posuzované trestní věci, když obviněný K. L. předložil spolu se svým řádným opravným prostředkem také nově vypracovaný znalecký posudek, vztahující se ke vzniku zranění poškozeného. Odvolacímu soudu za této situace nic nebránilo uvedený důkaz provést, vyslechnout jeho zpracovatele MUDr. Pavla Navrátila, CSc., s ohledem na rozpory s předchozím znaleckým posudkem vyslechnout také MUDr. Luďka Pittera a oba znalce vzájemně konfrontovat. Takové dokazování bylo bezpochyby nezbytné k rozhodnutí o podaných odvoláních. Za stavu, kdy se nepodařilo odstranit rozpory v závěrech obou znalců, nezbylo než zadat vypracování nového znaleckého posudku (k čemuž byl přibrán znalecký ústav Ústřední vojenské nemocnice v Praze) a následně také vyslechnout MUDr. Václava Horáka, MBA, jednoho z jeho zpracovatelů.
31. Nejvyšší soud nepovažuje takto realizované doplnění dokazování za natolik rozsáhlé a obtížně proveditelné na to, aby nemohlo být učiněno v řízení o odvolání. V daném případě se jednalo o otázky, které již byly důkladně řešeny soudem prvního stupně. Velmi podstatný je zejména fakt, že doplněným dokazováním nebyl nikterak pozměněn skutkový stav věci, jenž byl již v hlavním líčení před nalézacím soudem zjištěn v rozsahu zcela dostatečném pro přijetí odsuzujícího rozsudku. V odvolacím řízení byl klíčový skutkový závěr o zranění poškozeného a mechanismu jeho vzniku v plném rozsahu potvrzen, a to bez jakékoli, byť jen dílčí, změny. Totéž se týkalo i právní kvalifikace projednávaného skutku. Rozhodnutí vrchního soudu tak nebylo v žádném ohledu překvapivé. Jak již bylo zmíněno, tato klíčová otázka byla řešena od samého počátku řízení a obvinění měli širokou možnost k uplatnění své obhajoby. K zásahu do jejich ústavně garantovaných práv tudíž nedošlo ani v řízení před soudem druhé instance.
32. Oba obvinění odkázali také na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
33. V jeho rámci vznesli obvinění nejvíce námitek, jejichž prostřednictvím zpochybňovali průběh soudy ustáleného skutkového děje. Konkrétně brojili proti věrohodnosti výpovědi poškozeného, závěrům znaleckých posudků ohledně způsobeného zranění, případně i dalším provedeným důkazům, poukazovali na nesrovnalosti v časové souslednosti jednotlivých událostí a vytýkali neprovedení obhajobou navrhovaného znaleckého posudku z oboru biomechaniky. Z uvedeného výčtu je patrné, že jejich argumenty směřovaly do první a třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla zatížena vadou zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ani vadou opomenutých důkazů.
34. Úvodem nelze než uznat, že soudy obou stupňů věnovaly zjišťování průběhu skutkového děje značnou pozornost, provedly dostatečné množství relevantních důkazů, které důkladně a logicky vyhodnotily, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Na tomto základě dospěly k odpovídajícím a zcela racionálním skutkovým (a následně i právním) závěrům, které ve svých rozhodnutích přesvědčivě a detailně vysvětlily. Podle názoru Nejvyššího soudu je nižšími soudy zjištěný skutkový děj nejen jediný, který odpovídá obsahu provedených důkazů, nýbrž i jediný, který dává logický smysl.
Naproti tomu již několikrát zopakovaná obhajoba obviněných je do značné míry založena jednak na izolovaném vyzdvihování okolností, které buď nemají podstatný význam pro posouzení věci, anebo jsou vytrženy z kontextu, a dále na vytváření takových verzí skutkového dění, které se poněkud vymykají z rámce toho, co lze ještě považovat za uskutečnitelné. Soudy obou instancí se námitkami obhajoby již velmi pečlivě, a hlavně správně vypořádaly. Nejvyšší soud se s těmito (ale i všemi ostatními) jejich úvahami v celém rozsahu ztotožnil, proto na ně bude v dalším textu jeho usnesení odkazovat.
Není totiž povolán k tomu, aby v dovolacím řízení znovu podrobně reprodukoval obsah veškerých provedených důkazů a sám je opětovně hodnotil, pokud soudy nižších instancí již tento svůj úkol bez zaváhání splnily. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
35. Nelze se ztotožnit s námitkami obou obviněných vůči věrohodnosti výpovědi poškozeného, kterou již spolehlivě vyřešily soudy obou stupňů (srov. např. bod 26. usnesení odvolacího soudu) a opodstatněně neshledaly potřebným podrobit poškozeného znaleckému zkoumání znalcem z oboru psychologie k posouzení jeho věrohodnosti, jak to v dovolání naznačoval obviněný L. M. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod, proč by měl poškozený nepravdivě obviňovat z předmětného napadení oba dovolatele, pokud by se činu doopravdy nedopustili. Obviněného L. M., kterého přímo označil jako jednoho z útočníků, předtím neznal a neměl s ním žádné spory. O obviněném K. L. hovořil zcela neurčitě pouze jako o druhém muži, který jej napadl, přičemž to, že se jednalo právě o dovolatele vyplynulo z jiných důkazů. Z porovnání jednotlivých svědectví poškozeného vyplývá, že jím podávaný popis událostí je po celou dobu řízení konstantní ve všech podstatných bodech. Nelze proto dovozovat jeho nevěrohodnost z drobných a povětšinou bezvýznamných rozporů, tak jak to činili obvinění v podaných dovoláních. Je potřeba si uvědomit, že poškozený byl onu kritickou noc pod vlivem alkoholu a popisoval chaotické události, které se odehrály za snížené viditelnosti. Proto nelze brát jako důkaz nevěrohodnosti jeho svědectví, pokud si přesně nepamatoval, kdo jej zbil na zábavě v XY, kolik osob tvořilo posádku vozidla, které jej dostihlo před obcí XY, nebo dokonce kolik přesně utržil ran pěstí a kopů od obviněných. To samé platí o označení jiného místa činu, neboť místo, jež poškozený prvotně chybně uvedl, se nachází blízko skutečného místa činu, a to na souběžné cestě vedoucí rovněž z XY do XY. Na mapě je tedy lze snadno zaměnit. Pokud jde o počet zasunutí větve či větví do konečníku, hovořil o něm poškozený na počátku spíše obecněji, nicméně záhy své vyjádření specifikoval na dva útoky, což potvrzují jak lékařské zprávy, tak znalecké posudky.
36. Poukazoval-li obviněný K. L. na údajné iracionálnosti ve výpovědi poškozeného, neodpovídají tyto jeho úvahy z valné části výsledkům provedeného dokazování. Kromě toho skutečnost, že poškozený nevolal policii ihned po útoku obviněných, nesvědčí nic o jeho nevěrohodnosti. Naznačoval-li obviněný L. M. možný motiv poškozeného k podání nepravdivé výpovědi, postrádají jeho vývody racionální základ, jelikož popisem brutálního útoku ze strany dovolatelů by poškozený nemohl zakrýt ani sexuální obtěžování svědkyně K. S. ani své „ostudné pokálení“, které ostatně po celou dobu řízení otevřeně přiznával. Lze ještě doplnit, že soudy zcela správně nahlížely na výpověď poškozeného i ve světle jeho potenciálního jednání vůči K. S., přičemž důvodně shledaly, že nedůvěryhodnost jednoho aspektu jeho svědecké výpovědi v daném případě neznamenalo nevěrohodnost jeho výpovědi jako celku (srov. dále bod 7. rozsudku nalézacího soudu).
37. Žádný reálný podklad nemá taktéž výtka dovolatelů, že výpověď poškozeného byla v posuzovaném případě fakticky jediným důkazem o jejich vině. Opak je pravdou. Údaje popsané poškozeným jsou podporovány dvěma znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lékařskými zprávami, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie i výpovědí svědkyně A. K., kterou lze také hodnotit jako věrohodnou, a to vzhledem k souladu s ostatními vyjmenovanými důkazy. Dovolatelé vznášeli výhrady proti shora zmíněným znaleckým posudkům.
Obviněný L. M. v podrobnostech poukazoval na podstatné rozpory mezi stanovisky jednotlivých znalců, které se podle jeho mínění nepodařilo odstranit ani ústavním znaleckým posudkem. K tomu je ovšem nutno uvést, že dovolatel ve skutečnosti popisoval buď závěry MUDr. Luďka Pittera nebo znaleckého ústavu na jedné straně, které byly v rozporu se závěry znalce MUDr. Pavla Navrátila, CSc., na straně druhé. Jenže právě z důvodu rozporu prvních dvou znaleckých posudků byl přibrán znalecký ústav, jenž se ve svých závěrech zcela přiklonil k závěrům znalce MUDr.
Luďka Pittera. Oba tyto posudky navíc odpovídaly klíčovému důkazu, tj. výpovědi poškozeného. Nebyl tedy žádný důvod, aby odvolací soud nekalkuloval při přezkumu (resp. upřesnění) skutkového stavu právě s těmito dvěma posudky, které zcela zapadají rovněž do mozaiky dalších zjištěných okolností. Stejně tak mu nic nebránilo odmítnout závěry znalce MUDr. Pavla Navrátila, CSc., které stojí v kontextu se zjištěními ostatních ve věci činných znalců zcela osamoceně a rovněž dalším prokázaným skutečnostem posuzovaného případu spíše odporují.
V daném směru pak nemohou obstát výhrady obviněných proti ústavnímu znaleckému posudku. Ve skutečnosti jsou totiž jeho závěry zcela jasné, jednoznačně z něho vyplývá, k jakému z předchozích posudků se přiklonil, zároveň jeden z týmu jeho zpracovatelů MUDr. Václav Horák, MBA, u veřejného zasedání přesvědčivě obhájil jeho závěry. Naznačil-li obviněný K. L. jakýsi rozpor s § 110 tr. ř., není vůbec jasné, co měl touto blíže nezdůvodněnou námitkou konkrétně na mysli. Lze tak pouze poznamenat, že není úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet dovolací argumentaci (mimo to zdejší soud dodává, že ani žádné porušení § 110 tr.
ř. ve věci nezaznamenal).
38. Obviněný L. M. poukazoval ještě na další údajné nesrovnalosti týkající se diagnostikovaného poranění poškozeného, kterým on sám připisoval vysokou důležitost, byť ve skutečnosti se jednalo již o okolnosti spíše okrajového charakteru, které nebyly s to jakkoli zvrátit závěr o způsobení těžké újmy na zdraví. Navíc všechny byly již v předchozím řízení spolehlivě vyřešeny. Otázkou přítomnosti hlíny a kůry v místě zranění se zčásti zabýval nalézací soud v bodě 10. rozsudku a zejména odvolací soud v bodě 30. napadeného usnesení. Fakt, že ve zdravotnické dokumentaci poškozeného nebylo popsáno jakékoli zranění v okolí řitního otvoru, pak může naznačovat, že lékaři věnovali pozornost vážným zraněním rekta a močového měchýře, a nikoli povrchovým oděrkám. Lze zopakovat, že ve světle objektivně zdokumentovaných vážných zranění nemají výše zmíněné okolnosti prakticky žádný vliv na skutková zjištění soudů obou stupňů. K výsledkům kolonoskopie ze dne 19. 7. 2021 se fundovaně vyjádřil MUDr. Luděk Pitter v hlavním líčení dne 14. 10. 2022 (č. l. 807), k otázce krvácení z konečníku zase MUDr. Václav Horák, MBA, u veřejného zasedání dne 17. 6. 2024 (č. l. 1039). Nicméně k poslední námitce obhajoby ohledně údajné absence krvácení z řitního otvoru lze ještě poukázat např. na fotografie oblečení poškozeného, které měl v době skutku na sobě, kde jsou patrné krvavé skvrny na místech odpovídajících zranění (srov. zejména snímek zadní strany kalhot pod č. 18, č. l. 289), nebo fotodokumentaci k protokolu o prohlídce těla poškozeného (snímek. č. 7, č. l. 313).
39. Obviněný L. M. dále vyjádřil přesvědčení, že ke zranění poškozeného mohlo dojít i jinak, např. pádem nebo nasednutím na větev, případně i samovolně v důsledku nadměrného požití alkoholu. Rovněž rozvíjel teorie o nerealizovatelnosti útoku a vzniku zranění způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku krajského soudu (např. z důvodu nemožnosti zasunout větev do konečníku podruhé či příliš slabé tělesné konstituci obviněného K. L.). Nejvyšší soud považuje předestřené úvahy ve shodě s názorem obou soudů za naprosto absurdní a odkazuje na bod 10. rozsudku soudu prvního stupně a bod 32. usnesení soudu druhého stupně, kde je nastolená problematika velmi podrobně a zcela správně vypořádána. Ke zde uvedenému hodnocení nemá zdejší soud žádných připomínek ani doplnění. Považuje za vhodné vyzdvihnout toliko skutečnost, že ke zranění poškozeného muselo dojít až poté, co se setkal s obviněnými před vesnicí XY krátce po čase 4:12 hod. Pokud by totiž mělo k takto vážnému a bolestivému zranění dojít dříve, poškozený by si již zavolal pomoc a rozhodně by nebyl schopen domlouvat se s M. K. na setkání za účelem vrácení mobilního telefonu (ještě k tomu mimo trasu vedoucí k jeho bydlišti). Ostatně soudy velice správně konstatovaly, že obvinění i svědkyně M. K. by si museli špatného stavu poškozeného všimnout, ani jeden z nich však o ničem takovém nehovořil.
40. Soud prvního stupně v bodě 10. svého rozsudku také přesvědčivě odůvodnil, proč k útoku na poškozeného nemohlo dojít ani po potyčce s obviněnými. V rámci jeho správných úvah naznačil také časové okolnosti případu, které byly dobře vymezeny posledním hovorem mezi poškozeným a svědkyní M. K. ve 4:12:12 hod. a jeho telefonátem s manželkou ve 4:27:22 hod. Mezi těmito dvěma momenty uplynul příliš krátký čas, aby došlo ještě k nějakému dalšímu útoku. Dovolatelé v této souvislosti namítali, že ani pro jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyl dán dostatečný prostor, aby se mohly všechny události odehrát tak, jak je zjistil nalézací soud. Především poukazovali na to, že cesta z místa činu do XY (kde byl poškozený vyzvednut manželkou) trvá zdravému člověku téměř čtvrt hodiny, což nemohl těžce zraněný poškozený vzhledem k uvedeným časovým souvislostem stihnout. Jejich argumentace je ovšem v tomto bodě velmi zavádějící a značně nepřesná. V prvé řadě je zcela nepochybné (z místních souvislostí i výpovědi poškozeného), že obvinění k němu dojeli velmi krátce po posledním telefonátu se svědkyní ve 4:12:12 hod. (asi 1 až 2 minuty). Samotná potyčka (podle popisu poškozeného, obviněného L. M. i svědkyně M. K.) také nemohla zabrat více než pár minut. Pokud jde o následnou cestu poškozeného do XY a telefonát manželce s žádostí o pomoc, je podstatné zejména to, že poškozený volal své ženě ihned na začátku zastavěné části obce. To je od místa činu (srov. mapy na č. l. 92, 121 a 170) přibližně 400 metrů a cesta podle aplikace Mapy.cz trvá 7 až 8 minut. Dále je nezbytné uvést, že telefonát manželce v čase 4:27:22 hod. pochopitelně nebyl zároveň momentem, kdy byl poškozený vyzvednut. Podle údajů z telekomunikačního provozu (č. l. 543) pak proběhlo mezi manželi ještě pět dalších telefonátů – poslední z nich ve 4:37:28. Poškozený měl tedy ještě minimálně dalších 10 minut na to, aby se dostal na místo, kam pro něj dojela jeho manželka. Lze tedy uzavřít, že napadení poškozeného muselo být velmi rychlé, nicméně soudy ustálený průběh skutkového děje byl i s ohledem na časové a místní souvislosti reálný.
41. K dalším skutkovým námitkám obviněného L. M. se taktéž vyjádřily soudy obou stupňů. Nalézací soud zcela správně vyhodnotil význam údajného nevhodného jednání poškozeného vůči svědkyni K. S. (srov. bod 5. rozsudku). Vlivem toho bezpochyby není možno konstatovat, že ani jeden z obviněných neměl „absolutně žádný motiv ke zranění poškozeného“. Tvrzení, že dovolatel nevěděl, že poškozený měl jmenovanou svědkyni „penetrovat do řitního otvoru“, je pak zcela v rozporu s jeho vlastní výpovědí. Soud prvního stupně také logicky odůvodnil, proč považoval za nevěrohodnou výpověď svědkyně M. K. (bod 4.). S námitkou, že na domnělém místě činu nebyly nalezeny žádné stopy, se přesvědčivě vypořádal vrchní soud v bodě 27. napadeného usnesení s tím, že zde zmíněný náhled lze aplikovat také na ostatní dovolatelem zmiňované a nenalezené biologické či jiné stopy. Nejvyšší soud i v těchto aspektech s vývody soudů zcela souhlasí.
42. Posuzované trestní řízení nebylo zatíženo ani vadou opomenutého důkazu. K tomu je vhodné připomenout, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
43. Odvolací soud všechny shora definované požadavky Ústavního soudu beze zbytku dodržel, o důkazním návrhu obhajoby na provedení znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky ze dne 11. 6. 2024 (č. l. 1015 a násl.), řádně rozhodl a následně v bodě 37. jeho usnesení (přezkoumatelným způsobem) odůvodnil, proč takto postupoval. Ani v tomto směru nemá Nejvyšší soud k jeho rozhodnutí žádných výhrad, poněvadž sám hodnotí rozsah provedeného dokazování jako zcela dostačující, posuzované jednání obviněných za prokázané bez důvodných (resp. jakýchkoli) pochybností a všechny alternativní verze skutkového děje prezentované jejich obhajobou za jednoznačně vyvrácené. Důvod zamítnutí důkazního návrhu pro nadbytečnost byl tedy v řízení před soudem druhého stupně dozajista dán.
44. Obviněný L. M. ještě uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho intencích lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
45. Dovolatel vytkl jeho první alternativu, tedy nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně spočívající v nesprávném hodnocení otázky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, která má v daném případě rozhodující vliv i na naplnění znaků zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel své výhrady odůvodnil absencí ať už přímého anebo nepřímého úmyslu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Proto měl za to, že jeho jednání není trestným činem. Takto formulovaná argumentace dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. jeho první variantu, naplňuje, avšak po věcné stránce se s ní není možno ztotožnit a přiznat jí opodstatněnost.
46. Je třeba připomenout, že podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh.
tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1994 a č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně.
Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Lze doplnit, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze jej učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh.
tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
47. V projednávané trestní věci je nepochybné, že byla splněna kritéria společného jednání. Dovolatel poškozeného znehybňoval a spoluobviněný K. L. mu mezitím úmyslně způsobil vážné zranění dvojím násilným zasunutím větví do konečníku. Poněkud složitější je otázka společného úmyslu, jelikož obvinění se do doby spáchání činu neznali a potyčka s poškozeným vznikla víceméně živelně. Nelze proto předpokládat, že by se na tomto konkrétním způsobu jeho zranění a zároveň ponížení předem domluvili. Stejně tak je potřeba zmínit, že dovolatel mohl být (alespoň zpočátku) otočen ke spoluobviněnému zády a skutek se odehrál za tmy.
Přes všechny vyjmenované okolnosti nelze tvrdit, že by nebyl dán alespoň nepřímý úmysl dovolatele k těžkému následku, k němuž by bez jeho aktivního přispění nemohlo vůbec dojít (pouze v této souvislosti a žádné jiné lze akceptovat poukaz dovolatele na subtilní tělesnou konstituci spoluobviněného). Soudy obou stupňů opět v podrobnostech vysvětlily, proč namítaný exces ze spolupachatelství vyloučily (srov. bod 9. prvoinstančního rozsudku a bod 38. druhoinstančního usnesení).
48. Nejvyšší soud dospěl v naprosté shodě s oběma soudy k závěru, že jednání spoluobviněného nemohlo být pro dovolatele až tak náhlé a nečekané, jak on sám popisoval. Ostatně na jiném místě svého dovolání zdůrazňoval, že spoluobviněný musel poškozenému nejprve rozepnout opasek poté i upnuté džíny a tyto stáhnout. Také si musel v určitý moment opatřit vhodnou větev. I kdyby bylo stahování kalhot poškozenému poněkud snadnější, musel dovolatel nacházející se v bezprostřední blízkosti, v podstatě ihned zaregistrovat, že něco je jinak, že dochází k jiné aktivitě, než jakou je běžné napadání pěstmi a kopy.
Za takové situace není vůbec ve prospěch dovolatele, že i nadále umožňoval útok na poškozeného někomu, koho vůbec neznal a nevěděl, čeho všeho je či není schopen. Nejvyšší soud se především ztotožnil s oběma soudy v závěru, že dovolatel rozhodně nemohl nezaregistrovat první zasunutí větve do konečníku poškozeného, neboť se jednalo o nadmíru bolestivý atak, na který musel poškozený nějak reagovat (ať již křikem či prudkým stažením těla). Dovolatel byl přitom v přímém kontaktu s tělem poškozeného, takže mu něco takového v žádném případě nemohlo uniknout.
Přesto však poškozeného držel i nadále a spoluobviněnému umožnil další a ještě brutálnější útok větví do konečníku poškozeného. Lze tedy uzavřít, že celým svým jednáním dal dovolatel alespoň konkludentně najevo, že s počínáním spoluobviněného souhlasí a podporuje jej (což fakticky také učinil). Ostatně nemohlo pro něj být ani natolik překvapivé, když všichni v jeho okolí i on sám vnímali poškozeného jako pachatele dřívějšího sexuálního obtěžování svědkyně K. S. (srov. dále body 5. a 6. rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti ani o existenci společného úmyslu týkajícího se způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, v případě dovolatele minimálně ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/2018 Sb. rozh. tr.).
49. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatelů jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
50. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného L. M. na přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatel není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13.11.2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu