8 Tdo 940/2025

8 Tdo 940/2025-643

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 4 To 57/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 99/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 2. 2025, sp. zn. 30 T 99/2023, byl obviněný M. S., (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, za nějž mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému Z. Z., škodu ve výši 135 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že v době od 25. 7. 2022 do září 2022 v XY na adrese XY, XY a XY, v úmyslu se neoprávněně obohatit, vylákal postupně ve 3 případech na Z. Z. peněžní prostředky v celkové výši 230 000 Kč pod záminkou zápůjčky na koupi bytu v XY a uhrazení údajné daně s tím související, při současném vědomí toho, že zapůjčené peníze by ani nebyl schopen v dohodnuté době splatnosti vrátit s ohledem na tíživou finanční situaci z důvodu existence řady exekučních řízení vedených proti jeho osobě, přičemž tuto skutečnost zapůjčiteli zamlčel, čímž poškozenému Z. Z. způsobil škodu v celkové výši 230 000 Kč, přičemž takto konal, ač byl dne 3. 8. 2021 usnesením Okresního soudu v Šumperku ve věci sp. zn. 1 PP 5/2021 podmíněně propuštěn z výkonu souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 12 roků a 6 měsíců uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 46 T 2/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 1 To 66/2017, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 46 T 7/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016, za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině, trestu a náhradě škody. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 4 To 57/2025, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný M. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 4 To 57/2025, dovolání s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Měl za to, že nadále trvá důvod k postupu podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. pro podstatné vady v rozsudku, a to pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, když se soud nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí.

5. Vytkl, že soud prvního stupně nepostupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř. Provedené důkazy nezhodnotil na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. K některým provedeným důkazům nepřihlédl, což nezhojil ani soud druhého stupně, který se nezabýval důvody odvolání. Vina nebyla prokázána na základě důkazů provedených v souladu s trestním řádem. Byly porušeny základní zásady trestního řízení. Nebyl zjištěn stav bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů podle § 2 odst. 5 tr. ř. Obviněný mínil, že byl krácen na svých právech, jelikož bylo prokázáno, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty stíhaného činu. Nebylo prokázáno, že se skutky staly, a jeho obhajoba nebyla dostatečně prověřena. V době zahájení trestního stíhání policejním orgánem neuplynul čas, kdy měl obviněný povinnost vrátit peníze, tu měl až do konce roku 2024. Obviněný byl krátkou dobu v prodlení, postupně však půjčené peníze poškozenému vrátil v plné výši. Soudu předložil originál dokumentu o splacení půjčky, k čemuž nepřihlédl, když konstatoval, že předložený dokument splacení dlužné částky není věrohodný. Obhajoba navrhla provedení kriminalistické expertizy k určení podpisu poškozeného anebo vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, čemuž soud nevyhověl. Při zdůvodnění pravosti podpisů soud činil sám úvahy, které příslušeli znalci oboru písmoznalectví.

6. Obviněný zdůraznil, že nebyl prokázán jeho úmysl ke škodě cizího majetku se obohatit, absentuje subjektivní stránka stíhaného činu. Nejedená se proto o trestný čin. Zapůjčení peněz má občanskoprávní charakter nikoli trestněprávní. Rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, nemá oporu v provedených důkazech. Soud nepřihlédl ke stěžejním důkazům svědčícím ve prospěch obviněného. Dotvořil si skutkový děj, stanovil více verzí jeho průběhu a nepřijal verzi svědčící ve prospěch obviněného, čímž porušil právo na spravedlivé rozhodnutí ve věci samé, měl rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo ve prospěch obviněného. Odsuzující rozsudek ukládající nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 30 měsíců je předčasně vydaný. Obviněný dále bez dalšího odkázal na své odvolání, v němž jsou detailně popsány rozpory, které soud prvního stupně ani po provedení nového dokazování nevzal v úvahu, v odůvodnění rozhodnutí neuvedl konkrétní skutečnosti, kterými byla vyvrácena jeho obhajoba.

7. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 4 To 57/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že obviněný v něm doslovně opakuje námitky prolínající se celým trestním řízením. Dovolání obviněného v části odkazující na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je po obsahové stránce vystavěno na v pořadí první a třetí z uvedených vad, tedy je namítána vada zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a vada opomenutých důkazů.

Soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování co do rozsahu i formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž soud druhého stupně, který podané odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Soud prvního stupně pečlivě zvážil osobnost poškozeného, aby mohl učinit závěr o jeho věrohodnosti. Vzal v potaz trestní minulost poškozeného, jeho motivaci i lehkovážné podepsání potvrzení o úhradě splátek dlužné částky, jejichž faktickou úhradu pak zpochybňuje.

Po přezkoumání daného prohlášení pak došel soud prvního stupně k závěru, že podpis na sporném prohlášení neodpovídá podpisu, který poškozený připojil k jiným přípisům, ani obecné formě prohlášení (font písma, rozvržení textu na stránce, jiný formát jména a příjmení atp.). Nadto je prohlášení zcela kontradiktorní vůči konstantní a opakované výpovědi poškozeného v rámci celého trestního řízení. Proto se soud prvního stupně rozhodl zcela oprávněně uvěřit verzi poškozeného o nepravosti podpisu a celkově tvrzení, že danou listinu nesepsal ani nezaslal.

Obdobně se vyjádřil i odvolací soud (viz bod 23. rozsudku soudu prvního stupně, bod 8. usnesení odvolacího soudu). Poškozený ohledně podepsaných potvrzení o úhradě vysvětlil, proč je podepsal, i když částky neobdržel (viz bod 20. rozsudku nalézacího soudu). Ani jedna ze stran nerozporovala zápůjčku peněz obviněnému, přičemž se obě víceméně shodují i na výši dlužné částky, tj. 230 000 Kč, i její částečné úhradě zpět. O tom, že poškozený veškeré zapůjčené finanční prostředky zpět neobdržel, vypovídal během celého trestního řízení, přičemž se nikterak netajil, že právě nedobytnost jeho pohledávky byla jeho primární motivace k iniciaci trestního řízení.

Ani sám obviněný netvrdil, že celou částku splatil. Trval pouze na tom, že neměl v úmyslu poškozeného podvést. Obecně se soudy po provedeném dokazování přiklonily k verzi prezentované poškozeným. O nevěrohodnosti obviněného svědčí smyšlená legenda, kterou uvedl jako záminku pro zápůjčku peněžních prostředků od poškozeného. K tomu přistupuje jeho chování jednak před počátkem trestního řízení, když byl vůči poškozenému zcela nekontaktní a spojil se s ním pouze po zjištění zahájení trestního řízení, a jednak v průběhu trestního řízení, když se snažil nátlakem ovlivnit výpověď poškozeného ve svůj prospěch.

Soudy vzaly v úvahu i trestní minulost obviněného, která spočívá v mnohonásobné speciální recidivě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, tedy stejného

trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu i v tomto případě. Z výše uvedeného vyplývá závěr, že soudy komplexně a nestranně posoudily věrohodnost jak obviněného, tak poškozeného, přičemž to, že se rozhodly finálně přiklonit k verzi poškozeného, není možné rozporovat s poukazem na zásadu volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. či s principem in dubio pro reo.

9. Státní zástupkyně uvedla, že co do námitky týkající se pochybení soudů spočívajícího v neprovedení znaleckého posudku navrhovaného obviněným na posouzení pravosti podpisu na pravděpodobně podvodném prohlášení údajně sepsaném a soudu zaslaném poškozeným, s tímto návrhem se vypořádal jak soud prvého stupně pod bodem 23. odůvodnění svého rozsudku, tak odvolací soud pod bodem 8. odůvodnění svého rozhodnutí. Znalecký posudek označily za nadbytečný za situace, kdy měly postaveno najisto důkazní hodnotu předmětné listiny a znalecký posudek by de facto nic nezměnil.

10. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spadá argumentace ohledně nenaplnění subjektivní stránky obviněného. Tato byla však provedeným dokazováním prokázána v úmyslné podobě na základě vícero skutkových zjištění, ať už v podobě smyšlené legendy, proč peníze potřebuje, či následnému vyhýbání se poškozenému, a tedy i splacení částky. O právní kvalifikaci činu tedy není pochyb, když obviněný sebe obohatil tím, že uvedl poškozeného v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti a tím způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v dovolání explicitně uplatnil, je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

14. Obviněný použil deklarovaný dovolací důvod, „neboť rozhodnutí je nesprávným právním posouzením“. Takto obviněným vymezený dovolací důvod odpovídá spíše jeho zákonnému znění do 31. 12. 2021. Zákonem č. 220/2021 Sb., kterým byl mimo jiné změněn trestní řád, došlo k 1. 1. 2022 ke změně dovolacích důvodů, kdy za písmeno f) byl vložen nový dovolací důvod pod písmenem g), který lze uplatnit, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) až l) tr. ř. byly nadále označeny jako dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) až m) tr. ř.

15. Pokud by obviněný mínil dovoláním vytknout vadu v právním posouzení skutku, měl tedy odkázat nikoliv na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. ve stávajícím znění, jež bylo prezentováno pod bodem 13. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), ale důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Obviněný ve své podstatě ale nevytkl nesprávné právní posouzení skutku, ale s určitou dávkou benevolence extrémní nesoulad rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, jakož i vadu tzv. opomenutých důkazů. Takové dovolací výtky však lze nyní s úspěchem namítat, i přes již zmiňovanou změnu právní úpravy, právě za použití, byť chybně obviněným uvedeného, dovolacího důvodu obsaženého v § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené však nebrání Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného přezkoumal.

16. Jde-li o výtku vůči správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku, o zápůjčce peněz, okolností jejího uzavření a chování obviněného i poškozeného Z. Z. nepřetrvávají žádné pochybnosti, které by měly být vyloženy ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.

ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily (viz body 16. –24. rozsudku soudu prvního stupně, body 8.–10. usnesení odvolacího soudu). Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Obzvlášť soud prvního stupně vzal pečlivě v potaz všechny okolnosti případu a podrobně vysvětlil, proč uvěřil poškozenému ohledně rozsahu vracení peněz od obviněného a také jeho tvrzení, že po podepsání jednotlivých dokumentů neobdržel patřičnou část peněz.

Zohlednil i dohodu o narovnání a částečné uhrazení dluhu ze strany obviněného, jakož i nepravost sporného prohlášení poškozeného ohledně podvodného jednání obviněného, čemuž věnoval podstatnou část odůvodnění odsuzujícího rozsudku. V něm taktéž velkou část pozornosti zaměřil na hodnocení věrohodnosti poškozeného, když vysvětlil, proč uvěřil jeho verzi průběhu skutkového děje. Soud prvního stupně se v bodě 17. rozsudku zabýval i námitkou obviněného spočívající v tom, že splatnost jeho závazku měla nastat koncem roku 2024, přičemž podle poškozeného měl být dluh splacen do konce roku 2022.

Ačkoli je na smlouvě o půjčce uveden rok končící nulou, jedná se podle nalézacího soudu pravděpodobně o nepřesnost, neboť na potvrzení o předání peněz je již splatnost do 31. 12. 2022, což je v souladu s výpovědí poškozeného. Z žádné listiny nevyplývá, že by byla splatnost do konce roku 2024. K uvedeným listinám soud prvního stupně dodal, že lze předpokládat, že obviněný se svou trestní minulostí v době, kdy je ve zkušební době podmíněného propuštění, jakož i se svými zkušenostmi v oblasti podvodného jednání by měl mít sám zájem na správných dokumentech ohledně půjčky, byla-li myšlena tato upřímně.

Obviněný však uvedl, že zkontroloval jen výši půjčených částek, nic dalšího. Ale ani výše částek nedopovídá tomu, co obviněný uváděl. Smysl pak v tomto směru spíše dává výpověď poškozeného o tom, že listiny připravoval obviněný.

17. K tomu je nutno přičinit poznámku, že ve smlouvě o půjčce ze dne 25. 7. 2022 je uvedena splatnost do konce roku 2020. V potvrzení o předání částky ve výši 61 000 Kč obviněnému (bez datace) není uvedena žádná splatnost a v potvrzení o převzetí půjčky ze dne 29. 7. 2022 ve výši 79 000 Kč je uvedena splatnost ke dni 31. 12. 2022. V žádném z těchto dokumentů není uvedena splatnost později než 31. 12. 2022, tudíž obviněný se nemohl domnívat, že splatnost jeho dluhu byla sjednána do konce roku 2024. Dohoda o narovnání ze dne 19. 6. 2023 uzavřená mezi poškozeným a obviněným spočívající v povinnosti obviněného uhradit dluh ve výši 230 000 Kč ve 12 dílčích splátkách se splatností do konce měsíce počínaje měsícem červencem 2023 byla uzavřena až po zahájení trestního řízení dne 23. 5. 2023. Lze ji proto považovat za dohodu s poškozeným o náhradě škody způsobenou stíhaným přečinem podvodu, kterou obviněný podepsal až poté, co se dozvěděl, že poškozený Z. Z. podal v této věci vůči němu trestní oznámení.

18. Za relevantní námitku subsumovatelnou pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit výtku dovolatele, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví za účelem posouzení pravosti podpisu na předmětném prohlášení poškozeného, který měl zaslat soudu, tedy že nebyl proveden navrhovaný podstatný důkaz.

19. V této souvislosti lze nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

20. Soud prvního stupně se důvody pro zamítnutí návrhu na doplnění dokazování opatřením znaleckého posudku z oboru písmoznalectví pro nadbytečnost obšírně zabýval v bodě 23. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, přičemž shledal rozpor tohoto prohlášení s neměnnou výpovědí poškozeného ohledně úhrad dluhu a jednání obviněného. Poškozený sám poukazoval, jakým způsobem jej obviněný ovlivňoval, aby uvedl, že to byl sám poškozený, který peníze obviněnému nutil a dále jej instruoval, jak a co má sdělit u soudu.

Nalézací soud rovněž upozornil na skutečnost, že přípisy poškozeného určené pro soud měly společné znaky, a to určitý font písma – byť různé velikosti – a jejich zasílání poštou. Předmětné prohlášení nebylo doručeno poštou a bylo sepsáno odlišným fontem písma; soud prvního stupně měl proto pochybnosti, že by se jednalo o spontánní vyjádření poškozeného, což potvrdil posléze i sám poškozený. Podpis poškozeného na listině, o kterou má zájem, a je v souladu s jeho postojem, zahrnuje celé jeho jméno a příjmení, popřípadě používá dvě písmena ze jména a příjmení.

Soud prvního stupně konstatoval, že na předmětné listině se zde uvedený podpis běžně používanému podpisu poškozeného nepodobá, ačkoli sám poškozený uvedl, že se podepisuje i nečitelně. Vysvětlil, že návrh na opatření písmoznaleckého posudku by zamítl i pro případ, že by se mohlo jednat o pravý podpis poškozeného, neboť nalézací soud měl pochybnost o pravosti dokumentu jako celku, respektive o okolnostech, za nichž byl vyhotoven ve vztahu k celkovému postoji poškozeného a na další zhodnocené důkazy provedené v hlavním líčení a na skutečnost, že obviněný ve své trestní minulosti opakovaně operoval s falešnými listinami s úmyslem lstivě vylákat z lidí peníze.

Obviněný v nyní posuzovaném případě znovu použil i legendu o potřebě finančních prostředků na koupi bytu jako již ve svých předešlých podvodných jednání, pro něž byl odsouzen. Z uvedeného je patrné, že nalézací soud se s tímto návrhem na doplnění dokazování ze strany obhajoby pečlivě vypořádal, když vysvětlil, proč jej zamítl pro nadbytečnost. Nejedná se proto o tzv. opomenutý důkaz, který by mohl založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě.

21. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

22. Nutno zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ale obviněný ani formálně neuplatnil, je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

24. Námitku obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve formě úmyslného zavinění, lze formálně podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož se ve svých důsledcích jedná o námitku nesprávného právního posouzení skutku. Obviněný ji ovšem opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů s tím, že mu úmysl nebyl prokázán.

Domáhal se částečné revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Taková argumentace nemůže obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku evidentně naplňují. Soud prvního stupně jej dovodil s ohledem na vědomost obviněného o jeho závažné nepříznivé finanční situaci, když byl zatížen dluhy, byly proti němu vedeny exekuce, neměl dostatečný příjem k hrazení všech svých závazků, což před poškozeným zamlčel, a chtěl se opětovně k tíži druhé osoby obohatit, když od něj vylákal částku ve výši 230 000 Kč. Učinil tak za použití klamavé legendy koupě bytu a zaplacení daně, kdy nebyl s ohledem na svou finanční situaci schopen dluh splatit s tím, že byl pro obdobné podvodné jednání již dříve pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24.

1. 2017, sp. zn. 46 T 2/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 1 To 66/2017, a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce 12 roků a 6 měsíců, za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným předchozími rozhodnutími, jejichž konkrétní výroky o trestu byly předmětným rozsudkem Krajského soudu v Brně zrušeny z důvodu ukládání souhrnného trestu.

25. Neobstojí ani výtky obviněného, že mezi ním a poškozeným se při půjčení peněz jednalo o občanskoprávní spor, který neměl být postižen trestněprávními prostředky. Zásada subsidiarity trestní represe představuje základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).

26. V této souvislosti je třeba připomenout, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

27. V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti. U obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů. Popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a proto byly zcela důvodně uplatněny trestněprávní důsledky spojené s trestní odpovědností za tento přečin. Podstata jednání obviněného, jímž směřoval ke svému obohacení, a to tím, že poškozeného uvedl v omyl sdělením, že potřebuje půjčit peníze na koupi bytu v XY, což neměl v úmyslu, když je potřeboval na umoření svého předešlého nesouvisejícího dluhu, a zamlčel svou majetkovou situaci, jakož i skutečnost, že nemá prostředky k tomu, aby dluh řádně a včas uhradil, čímž se obohatil o částku ve výši 230 000 Kč, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu a s ohledem na výši škody, kterou obviněný na cizím majetku způsobil, naplnilo jeho jednání i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku.

28. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkazoval-li dovolatel v závěru odůvodnění dovolání bez dalšího na své odvolání a tam obsažené námitky, aniž by je současně konkretizoval a uplatnil v dovolání, nelze se takovými námitkami blíže zabývat. V dovolacím řízení není přípustné, aby dovolatel en block odkázal na argumenty užité v jeho odvolání a vady v něm vytknuté. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

29. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

30. Obviněný soudu prvního stupně, jakož i Nejvyššímu soudu navrhl odklad výkonu rozhodnutí do doby rozhodnutí o podaném dovolání. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně Nejvyššímu soudu spis s jí odůvodněným návrhem na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. nepředložila (v předkládací zprávě obsažený údaj o předložení trestního spisu mimo jiné i se žádostí o odklad výkonu trestu není v tomto ohledu relevantní) a o návrhu obviněného ani jinak nerozhodla. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (též se zřetelem na výsledek řízení o dovolání) neshledala důvod z tohoto obviněným učiněného podnětu výkon napadeného rozhodnutí odložit. Tento postoj Nejvyššího soudu ale nezbavuje soud prvního stupně povinnosti, aby se návrhem obviněného zabýval a případně o něm rozhodl (viz § 322 tr. ř.).

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 10. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu