8 Tdo 945/2025-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný E. A. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 5. 2025, č. j. 55 To 39/2025-461, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 33/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný E. A. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 12. 2024, č. j. 2 T 33/2024-414, uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku, za použití § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 42 (čtyřiceti dvou) měsíců, přičemž nad obviněným byl současně vysloven dohled. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo omezení, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem zdržel požívání alkoholických nápojů [Týmž rozsudkem byl spolu s obviněným odsouzen také S. P., v posuzované věci však odvolání nepodal].
2. Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 12. 2024, č. j. 2 T 33/2024-414, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 13. 5. 2025, č. j. 55 To 39/2025-461, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení (v dovolání uveden rozsudek) Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Z konstrukce dovolání je patrno, že toto obviněný rozdělil na námitky týkající se polemiky se skutkovými závěry soudu prvního stupně a se závěry soudu odvolacího. V rámci poměrně rozsáhlých námitek ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně zdůraznil, že tento soud neposuzoval provedené důkazy ve vzájemné souvislosti a skutková zjištění nesprávně vyhodnotil. V této souvislosti zdůraznil, že nebylo dostatečně prokázáno, že by se dopustil předmětného protiprávního jednání, jeho trestní stíhání bylo po celou dobu založeno zejména na svědeckých výpovědích, jejichž rozboru věnoval značnou část dovolání. Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu pak uvedl, že mu není zřejmé, proč při rozporech svědeckých výpovědí soud dospěl k jednoznačnému závěru o jeho vině, když se s uplatněnými námitkami nikterak nevypořádal. Podle obviněného jeho pouhá přítomnost u incidentu nemůže bez dalšího prokazovat jeho vinu na trestněprávním jednání. V tomto ohledu nebylo podle něj prokázáno, že by jeho přítomnost zesilovala účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jak je uvedeno v judikatuře, když i spoluobžalovaný P. uvedl, že obviněný stál 10-15 m od incidentu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by se obviněný dopustil násilí na poškozeném. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněným námitkám předně uvedl, že dovolatel opakuje v podaném dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a shrnul ji i ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, přičemž část V. dovolání je zcela totožná s textem předchozího odvolání. V části VI. dovolání pak dovolatel obsáhle cituje z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, kdy ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu uvádí jen sporé nesouhlasné připomínky. Pokud jde o námitky obviněného, že účast na předmětné loupeži byla velmi pasivní, než aby mohl být považován za spolupachatele, neboť většina svědků neviděla, že by sám poškozeného bil nebo mu vyhrožoval, s těmi se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž s jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil. Obviněný podle státního zástupce založil již odvolání na nesprávné hmotně právní konstrukci, že pro naplnění znaků loupeže spáchané skupinou spolupachatelů je nezbytné každému z nich prokázat nejen užití násilí či hrozby násilí vůči poškozenému, ale i to, že se zmocnil jeho věci. Státní zástupce upozornil také na to, že výhružky dovolatele vůči poškozenému navíc vyplývají z provedeného dokazování. Poukázal rovněž na to, že obviněný v dovolání nevymezil, jakým způsobem došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho námitky tak spíše směřují k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, jejíž dodržení nemůže být podle judikatury Nejvyššího soudu zkoumáno v dovolacím řízení. Stejně tak obviněný v dovolání uvedl, že jeho jednání jednoznačně nenaplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, aniž by své závěry blíže specifikoval a uplatněné námitky tak neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stejně tak neshledal státní zástupce ani naplnění podmínek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným [v předmětné trestní věci odvolací soud podle § 254 tr. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně – viz bod 7 usnesení odvolacího soudu].
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především před soudem prvního stupně, ale částečně i v odvolání [namítl, že nebylo dostatečně prokázáno, že by se dopustil vytýkaného jednání; že jeho trestní stíhání je založeno zejména na svědeckých výpovědích; že se útoku nijak aktivně neúčastnil aj.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněný dovolací důvod nenaplňuje.
Obviněný se tak svými námitkami ocitl mimo tento dovolací důvod. Navíc z konstrukce dovolacích námitek je zřejmé, že představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. Obviněný v dovolání především rekapituluje výpovědi jednotlivých svědků a předkládá vlastní interpretaci závěrů z nich vyplývajících, včetně vlastní verze skutkových zjištění. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 10), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.
V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není ani povinen za dovolatele domýšlet případný směr jeho dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).
13. Nejvyšší soud považuje za správné závěry odvolacího soudu, pokud konstatoval, že soud prvního stupně měl „pro rozhodnutí o vině dostatečná skutková zjištění“ a „důkazy provedené v hlavním líčení hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a na základě takto provedených a hodnocených důkazů učinil správná skutková zjištění“ (bod 9 usnesení). Nad rámec uvedeného již soudy nižších stupňů musí Nejvyšší soud uvést, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na podkladě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Soud prvního stupně velmi pečlivě zhodnotil výpovědi svědků ve vztahu k účasti obviněného na napadení poškozeného (bod 16 rozsudku), přičemž je vhodné zmínit, že například i spoluobviněný P. jednoznačně potvrdil, že dovolatel byl incidentu celou dobu přítomen a nesnažil se napadení poškozeného nijak bránit (byť sice uvedl, že nejprve měl sedět ve vzdálenosti cca 10-15 metrů od konfliktu; v době, kdy chtěli po poškozeném mikinu, tak k nim přišel na vzdálenost maximálně tři metry).
Podobně svědek P. popsal, že obviněný vzal poškozenému mikinu (tedy musel být v bezprostřední blízkosti poškozeného). I svědek B.
I. S. potvrdil, že po loupeži dovolatel poškozenému vyhrožoval fyzickou likvidací („že ho zabije“), pokud incident nahlásí na policii. Tento svědek rovněž potvrdil, že v době, kdy poškozeného napadl, byl u toho i obviněný, po poškozeném svědek chtěl, aby mu vydal svoji tašku, což ten učinil, poškozenému svědek vzal ledvinku a mikinu, a to předal obviněnému, od E. (obviněného) ještě v parku dostal 500 Kč. Skutečnost, že obviněný byl přímo u konfliktu – fyzického napadení poškozeného B.
I. S., byl na místě, když po poškozeném S. požadoval vydání věcí, potvrzuje mj. také svědek Š., který rovněž uvedl, že poškozenému vzali i peníze, které si pak rozdělili. Obdobné skutečnosti vyplývají i z výpovědí dalších svědků (S., G.). Je sice pravdou, že poškozený uvedl, že obviněný byl od konfliktu vzdálen cca 20 metrů, avšak jeho výpověď v tomto směru zůstala osamocena, když přímou účast obviněného na napadení poškozeného popisují sami aktéři fyzického napadení poškozeného, rekrutující se z přátel obviněného (vedle ostatních svědků – viz shora). Nejvyšší soud tudíž musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v rámci řízení před soudy nižších stupňů neshledal porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné s jistou mírou tolerance zařadit námitky týkající se právní kvalifikace jednání obviněného. I tyto námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, a to z následujících důvodů.
15. Jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Soudy dospěly k závěru, že obviněný (spolu s dalším obviněným) proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a opominul, přičemž takový čin spáchal na svědkovi.
16. Z konstrukce uplatněných dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný se snaží svoji účast na předmětném incidentu bagatelizovat. V tomto ohledu v dovolání výslovně uvedl, že „nebylo prokázáno, že by se dopustil na poškozeném násilí, což potvrdila jak většina svědků, tak sám poškozený“. To však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, která naopak jednoznačně potvrzují, že obviněný byl celému incidentu (napadení poškozeného) přítomen, přičemž spolu s dalšími obviněnými po poškozeném požadovali pod hrozbou dalšího bití, aby svlékl svoji mikinu, přičemž po ukončení napadání obviněný k poškozenému znovu přistoupil a řekl mu, aby o incidentu nikde a nikomu neříkal a že pokud to nahlásí, že si poškozeného chytí a udělá mu ze života peklo, že dostane, což doprovodil opakovanými údery do tváře.
Je tak zcela evidentní, že dovolatel na předmětném incidentu aktivně participoval. V tomto ohledu lze rovněž podpůrně odkázat na konstantní judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 3 Tdo 802/2022, uveřejněné pod č. 8/2023 Sb. rozh. tr.), podle níž znak skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku spočívající v pohrůžce bezprostředního násilí může být naplněn i v situaci, kdy pachatel v úmyslu zmocnit se majetku poškozeného, aniž by poškozenému výslovně, resp. jinak hrozil násilím, v něm vyvolal pocit hrozby spojené s důvodnými obavami o majetek, zdraví či život, a to svým vzezřením (např. typem postavy, tetováním) ve spojení s okolnostmi, za jakých přistoupil k poškozenému (např. v době, kdy si dával peníze do peněženky a kdy využil určitý moment překvapení) a způsobem, jakým s ním zacházel (např. uchopením za paži, odvedením na odlehlé místo).
Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže tak dokonce není nutné, aby pachatel jednal aktivně, stačí, když vzbuzuje v poškozeném zdání, že k bezprostřednímu násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci dojde. V tomto případě však (jak již bylo uvedeno) obviněný jednal aktivně. Ve vazbě na právní kvalifikaci jednání obviněného ve formě spolupachatelství lze přiměřeně zmínit rozhodnutí č. 42/2020 - II. Sb. rozh. tr. – „Ke spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou.
Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz též např. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.)“. Lze tedy konstatovat, že znaky trestného činu loupeže spáchané obviněným ve spolupachatelství byly naplněny, stejně jako znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. f) tr. zákoníku, tedy spáchaném na svědkovi.
Z rozhodnutí č. 48/2013 Sb. rozh. tr. přitom mj. vyplývá k postavení svědka ve smyslu § 175 odst. 2 písm. f) tr.
zákoníku, že „je bez významu, že vyděračské jednání směřuje právě proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen její svědeckou výpovědí jako poškozeného, a že časově bezprostředně následuje po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel trestného činu vydírání usvědčen“.
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu