8 Tdo 95/2024-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovolání obviněného P. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 5 To 170/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 25/2023, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 5 To 170/2023, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 3 T 25/2023. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Obviněný P. Z. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 3 T 25/2023, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) a půl roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti 6 (šesti) let. O nároku zdravotní pojišťovny na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 5 To 170/2023, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že soud prvního stupně učinil své rozhodnutí na základě pouze tvrzených, nikoli však prokázaných skutečností, přičemž své rozhodnutí opřel o procesně nepoužitelné nezákonné důkazy, v důsledku čehož zcela nesprávně zjistil skutkový stav věci, tak aby byla jeho vina prokázána nade vší pochybnost.
V této souvislosti dále uvedl, že v řízení byl nezákonně vyslechnut znalec Ing. Jiří Meduna, přičemž odvolací soud k nezákonnosti daného výslechu uvedl, že mu není známo ustanovení trestního řádu, které by nalézacímu soudu bránilo předvést kteréhokoliv znalce s příslušnou specializací a provést toliko jeho výslech. Obviněný má za to, že tato argumentace odvolacího soudu odporuje principům trestního práva, kde platí zásada, že „co není povoleno, je zakázáno“, a nikoli zásada „co není zakázáno, je povoleno“, jenž má své místo výlučně v oblasti soukromého práva.
V této souvislosti obviněný dále uvedl, že znalec nebyl k objasnění skutečností v trestním řízení přibrán orgánem činným v trestním řízení ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř., nýbrž ke zpracování posudku byl osloven pouze ze strany obviněného, který objednávku na zpracování znaleckého posudku zrušil, znalecký posudek tak nebyl nikdy dokončen, a především nebyl nikdy soudu předložen. Obviněný má tak za to, že soudy postupovaly v rozporu § 2 odst. 5 tr. ř. a v rozporu s § 110a tr. ř., jelikož znalecký posudek nikdy nebyl vypracován, a tedy ani znalec nemohl být v řízení vyslechnut z pozice znalce.
Rovněž vyjádřil své přesvědčení, že znalce nešlo vyslechnout ani v pozici svědka, jelikož znalec nebyl přítomen dopravní nehodě a nemohl ji tak vnímat svými smysly. V této souvislosti také uvedl, že došlo k porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování, jelikož tato zásada se nevztahuje pouze na osobu, proti které je vedeno trestní řízení, ale také na svědky a další osoby, kterým vznikají povinnosti v souvislosti s dokazováním, tedy i na znalce. Podle dovolatele došlo v řízení k neúplnému zjištění skutkového stavu věci, když nebylo řádně zjištěno, ze které strany poškozená přecházela pozemní komunikaci.
V této souvislosti obviněný upozornil na rozpory v provedeném dokazování s tím, že se nejedná o irelevantní zjištění, jak soudy uzavřely, ale správné a kompletní zjištění ohledně průběhu dopravní nehody má pro vyslovení jeho viny stěžejní význam. Rovněž je přesvědčen, že ani z jednoho důkazu nevyplynulo, že poškozená vkročila do vozovky právě na značeném přechodu pro chodce, a vzhledem k uvedenému a závěrům soudů došlo proto podle něj k porušení zásady in dubio pro reo. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu nalézacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že za podstatu problému považuje zcela neobvyklý postup obhajoby, na který nalézací soud reagoval taktéž neobvyklým způsobem. Státní zástupce uvedl, že obhájce obviněného navrhl výslech svědka k podpoře jeho obhajoby, přičemž soudu sdělil, že obhajoba již zadala zpracování znaleckého posudku z oboru dopravy, který bude předložen do 14 dnů, hlavní líčení bylo proto odročeno, přičemž v den konání hlavního líčení soud od obhajoby zjistil, že obhajoba znalce požádala, aby nadále posudek zpracován nebyl.
Obhajoba tedy soudu prvně oznámila, že předloží vlastní znalecký posudek, aby se následně pokusila provedení takové důkazu všemi prostředky zastavit, což je podle státního zástupce neobvyklý a dosud nejudikovaný postup. Státní zástupce má za to, že na takovou procesní situaci reagoval i nalézací soud zvláštním způsobem, když vyslechl znalce obhajoby, který do té doby znalecký posudek nevypracoval. Státní zástupce dále uvedl, že výpověď znalce tak vzbuzuje pochybnosti ohledně své procesní přípustnosti, když znalec nebyl svědkem, znalecký posudek neměl hotový a nemohl tak být vyslechnut podle § 108 odst. 1 tr.
ř., přičemž i přes uvedené nedostatky má státní zástupce za to, že takový výslech znalce byl procesně přípustný. V této souvislosti uvedl, že znalec mohl svůj posudek nadiktovat do protokolu, což obsahově udělal, a mohlo se tak jednat o posudek nezpracovaný a pouze ústně nadiktovaný do protokolu, jak umožňuje § 108 odst. 1 tr. ř., nicméně protokol neobsahuje údaje, které jsou předmětem znalecké doložky. Státní zástupce má tak za to, že znalec měl být soudem vyzván, aby doplnil údaje znalecké doložky, přestože se tak nestalo, mohlo by se dle státního zástupce jednat o důkaz zcela specifický, pojmenovaný jako „do protokolu podané odborné vyjádření“.
V této souvislosti uvedl, že lze ovšem namítat, že nauka i judikatura považují odborné vyjádření za listinu a je tak otázkou, zda by bylo možné odborné vyjádření podat ústně. Dále konstatoval, že i s ohledem na § 89 odst. 2 tr. ř., když může být ústně podán znalecký posudek, tak za užití argumentu a maiore ad minus by nemělo nic bránit tomu, aby mohlo takto být podáno i odborné vyjádření. Nesouhlasně se vyjádřil k námitce stran zákazu sebeobviňování, ke které uvedl, že úvaze obviněného ne zcela rozumí, přičemž poukázal na to, že znalec proti sobě žádné důkazy nevydával, znalec obhajoby se nestává osobou, která má právo odmítnout podání posudku nebo odmítnout výpověď, pokud by tím ohrozil zájmy svého klienta, jelikož není žádným „odborným obhájcem“, úkolem znalce není se zavděčit tomu, kdo mu platí znalečné, přičemž závěry znalce by měly být za všech okolností pravdivé.
Nesouhlasně se také vyjádřil ke skutkovým námitkám obviněného, ke kterým uvedl, že z provedeného dokazování šlo učinit jednoznačný závěr, z jaké strany poškozená vozovku přecházela a k otázce, zda k jejímu sražení došlo na přechodu, se vyjádřil znalec Ing.
Meduna ve svém „ústním odborném vyjádření“, který jednoznačně určil, že k nárazu do těla poškozené muselo dojít na přechodu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že argumenty dovolatele jsou částečně důvodné, odpovídají zákonnému znaku dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, a tedy námitky jím v mimořádném opravném prostředku uplatněné neumožňují o něm rozhodnout způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 tr. ř. – tj. formou odmítnutí.
10. Obviněný ve svém dovolání poukazoval na procesní nepoužitelnost výslechu znalce Ing. Jiřího Meduny, když k jeho výslechu podle § 108 tr. ř. nalézací soud přistoupil za situace, kdy jmenovaný žádný znalecký posudek nevypracoval. Na tomto místě je vhodné uvést, že obhájce obviněného při hlavním líčení dne 15. 5. 2023 navrhl doplnění dokazování výslechem svědka K. a zároveň nalézacímu soudu sdělil, že již zadal zpracování znaleckého posudku z oboru dopravy, který znalec Ing. Jiří Meduna do 14 dní předloží. Nalézací soud tak odročil jednání, přičemž při hlavním líčení dne 14. 6. 2023 oznámila obhajoba soudu, že zpracování znaleckého posudku u znalce Ing. Meduny, zrušila. Nalézací soud v návaznosti na uvedené, tedy aniž by mu byl předložen znalecký posudek, přistoupil podle § 108 tr. ř. k výslechu znalců mj. i Ing. Jiřího Meduny, kterého podle § 106 tr. ř. poučil (č. l. 172, 175).
11. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že takový postup by ještě sám o sobě nemusel být v rozporu s trestním řádem, jelikož znalecký posudek může být vypracován i ústně do protokolu, jak umožňuje § 108 odst. 1 tr. ř., přičemž při ústním posudku podaném do protokolu se uvedou též údaje, které jsou předmětem znalecké doložky a splňují náležitosti posudku podle § 13 Vyhlášky č. 37/1967 Sb., ministerstva spravedlnosti k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Výslech Ing. Jiřího Meduny (coby znalce), jak je uveden ve spisovém materiálu (č. l.
171 a násl.), však uvedené náležitosti nesplňuje. Na tomto místě je vhodné poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3020/08, ve kterém Ústavní soud mj. konstatoval, že „Ustanovení § 110a trestního řádu stanoví, že pokud znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení.
Znalecký posudek vypracovaný na návrh strany, v němž chybí znalecká doložka, lze v řízení před soudem číst jen jako listinný důkaz (např. jako odborné vyjádření). Je však na místě přisvědčit stěžovateli, že jde o nedostatek znaleckého posudku, který je zhojitelný, a to buď písemnou formou (upozorněním znalce v dopise na uvedené pochybení a výzvou k jeho odstranění), nebo v rámci poučení znalce před jeho výslechem přímo u hlavního líčení (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 100/2007 ze dne 27.
3. 2008, R 36/2004).“. Lze tedy konstatovat, že nalézací soud, pokud chtěl, aby znalec nadiktoval znalecký posudek ústně do protokolu, měl také zajistit, aby byl opatřen všemi náležitostmi, které ke znaleckému posudku náleží, a pokud se tak nestalo, měl znalce poté upozornit a zhojit uvedené pochybení. V předmětné trestní věci měly soudy nižších stupňů patrně na mysli postup předpokládaný § 89 odst. 2, § 106 věta druhá za středníkem, kdy může znalecký posudek předložit i některá ze stran. Znalec, který na žádost strany posudek vypracoval a je předvolán k hlavnímu líčení nemusí být formálně podle § 105 odst. 1 tr.
ř. přibrán. V předmětné trestní věci však o takovou situaci nešlo, jak již bylo shora uvedeno, když posudek nebyl ani zpracován (srov. ŠÁMAL, Pavel. § 105 [Důvody přibrání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1570.).
12. S ohledem na výše uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že nalézací soud výše zmíněným způsobem nepostupoval. Nalézací soud přistoupil k výslechu Ing. Jiřího Meduny podle § 108 tr. ř. a poučil jej zároveň podle § 106 tr. ř., přičemž nepřibral Ing. Jiřího Medunu jako znalce (viz § 105 tr. ř.) a činil tak za situace, kdy jmenovaný nebyl přibrán jako znalec a žádný znalecký posudek v dané věci nebyl ze strany Ing. Jiřího Meduny zpracován. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že nalézací soud postupoval v rozporu s trestním řádem a výslech Ing.
Jiřího Meduny není procesně použitelným důkazem. Vhodné je také uvést, že obviněný obdobnou námitku uplatnil ve svém odvolání, přičemž Krajský soud v Brně se k ní stroze vyjádřil v bodě 6. svého usnesení, když pouze uvedl, že „Odvolacímu soudu není známo ustanovení trestního řádu, které by nalézacímu soudu bránilo předvolat kteréhokoliv znalce s příslušnou specializací a provést toliko jeho výslech. Jestliže tedy soud vyslechl soudního znalce Ing. Medunu, nijak nepochybil.“ Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že takto strohé odůvodnění rozhodnutí, v souvislosti s danou věcí, je bezpochyby nedostatečné [v tomto směru i stěží přezkoumatelné, když odvolací soud uvádí, že „ostatně skutečnost, že náraz do těla poškozené přichází zprava (tedy poškozená se k místu střetu blíží zleva), je dopravnímu senátu zřejmá i z lékařských zpráv a pitevního protokolu“ (bez bližšího odkazu, které lékařské zprávy měl soud na mysli, když pitevní protokol na č. l.
37 oproti tomu jednak uvádí „další utrpěné poranění byly rozsahem větší na pravé straně a lze tedy předpokládat působení zraňujícího násilí na pánev z prava“, jednak uvádí, „..že dle spisového materiálu PČR chodkyně sražena na přechodu pro chodce osobním motorovým vozidlem, přičemž se pohybovala ve směru zprava doleva z pohledu řidiče motorového vozidla. Celkový charakter úrazových změn na těle poškozené není v žádném zásadním rozporu s tímto předestřeným úrazovým dějem, tj. dopravní nehodou“ (č. l.
66 spisu)].
13. Obviněný taktéž uplatnil námitky skutkového charakteru, ke kterým je vhodné pouze stručně uvést, že námitka stran místa sražení a místa z jaké strany poškozená vozovku přecházela, byla v řízení zodpovězena pro soudy nižších stupňů primárně výše zmíněným procesně nepoužitelným důkazem – výslechem Ing. Meduny. Vzhledem ke způsobu vyřízení věci v rámci dovolacího řízení nepovažuje Nejvyšší soud za vhodné v této fázi řízení, se k uvedeným námitkám závazněji vyjadřovat a bylo by v této fázi nepatřičné vyslovovat hodnotící závěry.
Nejvyšší soud považuje za potřebné vypracování řádného znaleckého posudku z odvětví dopravních nehod v koordinaci (konzultaci) se znalcem MUDr. Milanem Ďatkem, nejen z důvodu shora uvedeného nesprávného formálního postupu nalézacího soudu ve vztahu k Ing. Medunovi, ale zejména také s ohledem na skutečnosti, které mj. vyplynuly z důkazů, které měly soudy nižších stupňů k dispozici. Nejvyšší soud považuje vypracování znaleckého posudku za nezbytné např. i s ohledem na skutečnost, že Ing. Meduna u hlavního líčení uváděl šířku jednoho jízdního pruhu 3,5 metru, prostřední část metr (č. l.
176). Oproti tomu protokol o dopravní nehodě uvádí šířku vozovky ve směru jízdy obviněného 5 metrů, středový pás 3,2 metru a protisměrný jízdní pruh 3 metry. Z výslechu Ing. Meduny (č. l. 175) rovněž vyplynulo, že ke sražení poškozené mělo dojít někde v prostoru přechodu, „ale to se musí dořešit“. Rovněž tak zmiňoval možnost vypracování posudku k možnostem odvrácení střetu, pokud by šla poškozená z pravé strany z pohledu obviněného, jak tento po celou dobu na svoji obhajobu uváděl (viz č. l. 177).
V souvislosti s uvedenými skutečnostmi procesního charakteru, ale i dalšími skutečnostmi k otázce skutkového stavu, kdy shora bylo poukázáno např. na pitevní protokol, některé nesrovnalosti ve výpovědi Ing. Meduny a protokolu o dopravní nehodě, ale i jeho vyjádření k možnostem vypracování znaleckého posudku k tvrzení obviněného, mohly by stěží obstát závěry soudů nižších stupňů o vině obviněného (z hlediska práva na spravedlivý proces), aniž by byly odstraněny pochybnosti, na které je obhajobou v této fázi řízení důvodně poukazováno.
14. Nejvyšší soud tak na základě shora rozvedených skutečností napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 5 To 170/2023, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 3 T 25/2023, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho odsuzující rozsudek byl založen na procesně nepoužitelném důkazu – výslechu znalce Ing. Jiřího Meduny. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž v prvé řadě bude, aby napravil pochybení Nejvyšším soudem výše vytknutá. Bude na soudu prvního stupně, aby na uvedené nedostatky reagoval, provedl a vyhodnotil po vrácení věci skutečnosti zmíněné Nejvyšším soudem, případně, vyjde-li v průběhu dalšího řízení najevo potřeba provést další důkazy, na něž v tomto stadiu řízení nemohlo být pamatováno, tyto provedl, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
15. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu