8 Tdo 957/2010

8 Tdo 957/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2010

dovolání obviněného D. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze

dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 245/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci

vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 69/2009, a rozhodl t a k t

o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 245/2009, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze

dne 27. 4. 2009, sp. zn. 4 T 69/2009, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí

na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Semilech p ř i k a z u j e ,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 4 T 69/2009,

byl obviněný D. P. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně

obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 215a

odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr.

zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou

podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil

proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze

dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 245/2009, bylo odvolání obviněného podle § 256

tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím

obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i

trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci.

Podle názoru dovolatele závěry soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném

dokazování a jeho rozhodnutí vychází spíše z dojmů a pocitů, které nabyl v

průběhu hlavního líčení než z provedeného dokazování. Odvolacímu soudu vytkl,

že neprovedl žádné větší dokazování a vyšel ze skutkových zjištění soudu

prvního stupně, která stejně jako tento soud nesprávně posoudil. Opakovaně

poukazoval na rozpory mezi zvukovým záznamem z hlavního líčení a obsahem

protokolu o hlavním líčení. Skutková zjištění soudu podle něj nemají oporu v

provedeném dokazování. Měl za to, že prvoinstanční soud nekriticky vycházel

pouze z výpovědi poškozené a její dcery, nevěnoval náležitou pozornost motivu

vedoucímu poškozenou k iniciování trestního stíhání, na který byl obviněný

opakovaně upozorněn, nevysvětlil, v čem a proč považoval jeho výpověď za

nepravdivou. Podle jeho mínění tento soud rovněž nesprávně hodnotil výpovědi

svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, a to s argumentem, že s obviněným

nežili ve společné domácnosti a nemohou proto vědět, co se dělo za zavřenými

dveřmi, a navíc se mělo jednat o osoby obviněnému blízké, které měly zájem

neuškodit mu. Na druhou stranu se ale soud opíral bez bližšího vysvětlení o

nepřímé důkazy představované výpověďmi svědkyň H. B., I. K. a Z. Š., které

rovněž jednání obviněného nevnímaly přímo a jde o osoby blízké poškozené, aniž

by vysvětlil, proč právě těmto věří a svědkům vypovídajícím ve prospěch

obviněného nikoliv. Dovolatel obsáhle kritizoval kvalitu usnesení o zahájení

trestního stíhání a podané obžaloby, namítl, že v nich nejsou vylíčeny

podstatné okolnosti případu a neobsahují všechny skutkové okolnosti významné

pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 215a tr. zák. Vyvozoval,

že pochybení, jimiž jsou poznamenány, se promítly do zákonnosti jak přípravného

řízení, tak i řízení před soudy. Dovolatel poukazoval na skutečnost, že v

usnesení o zahájení trestního stíhání je mu kladeno za vinu protiprávní jednání

trvající po dobu 19 let, obžaloba je omezila na dobu cca 4 let a soud prvního

stupně na několik měsíců. Konstatoval proto, že totožnost skutku nebyla

zachována, jelikož skutky obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání, v

obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně jsou skutky zcela odlišnými. Obviněný opakoval, že se dne 27. 12. 2007 nenacházel doma, a proto se jednání,

které mu je kladeno za vinu, nemohl dopustit. Zpochybnil validitu lékařské

zprávy prokazující zranění poškozené po incidentu z 27. 12. 2007, poukazoval

jednak na to, že se poškozená, ačkoliv se nemocnice nachází přímo v jejím

bydlišti, nechala ošetřit až v S., jednak že přímým nadřízeným ošetřující

lékařky je MUDr. G. K., otec tehdejšího partnera poškozené MUDr. M. N. Stejně

tak lékařská zpráva ohledně dcery T. P. byla sepsána zcela účelově MUDr. M. N. se záměrem dehonestovat jej a docílit zrušení darovací smlouvy uzavřené mezi

ním a dcerou, k čemuž nakonec také došlo. Shodným motivem bylo vedeno i trestní

oznámení poškozené a celé trestní stíhání, což bylo doloženo i zvukovým

záznamem jeho rozhovoru s poškozenou, k čemuž soud nepřihlížel.

Připomněl též,

že ze zprávy MUDr. L. V. vyplývá pouze skutečnost, že vzájemné hádky rodičů

negativně působí na dceru, přičemž tuto skutečnost nelze klást k tíži pouze

obviněnému.

Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soud učiněná skutková zjištění nesprávně

právně posoudil jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě

nebo domě podle § 215a tr. zák. Nezpochybnil, že mezi ním a poškozenou

docházelo k hádkám, které ale byly vyvolávány vzájemně, nikoliv jednostranně

obviněným, a to kvůli majetkovému vypořádání. Tvrdil, že jeho jednání

nepřekročilo standardní mez, která je v takových případech obvyklá, a jeho

jednání nelze v žádném případě kvalifikovat jak trestný čin. V této souvislosti

pak upozorňoval na skutečnost, že trestní řízení a trestní sankce má být

ultimem ratio a má se k nim přistupovat až jako k poslední možnosti. Žádal, aby

jeho jednání bylo posouzeno ve spravedlivém procesu, kde bude dopřáno stejné

pozornosti jeho tvrzením a navrhovaným důkazům jako tvrzením a důkazům

obžaloby. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou

stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání

obviněného uvedl, že naprostá většina uplatněných dovolacích námitek je

skutkového a procesního charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu

neodpovídá. Dovolatel totiž soudům především vytýkal, že jejich závěry nemají

oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti pak uváděl vlastní obsáhlé a

místy až emocionální hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozené bývalé

manželky H. P. a její dcery T. P., a poukazoval na údajné rozpory mezi zvukovým

záznamem z hlavního líčení a obsahem protokolu z hlavního líčení. Navíc se

dovolatel věnoval obsáhlé polemice s kvalitou obžaloby a usnesení o zahájení

trestního stíhání, což je ovšem polemika z hlediska dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterým lze vytýkat toliko hmotně právní vady

konečného soudního rozhodnutí, naprosto bezpředmětná. Pokud dovolatel srovnával

vymezení skutku v zahajovacím usnesení a v odsuzujícím rozsudku a vytýkal

porušení zásady totožnosti skutku, jde opět o námitku charakteru procesního,

nikoli hmotně právního.

Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku, podle které popis

skutku v rozsudku soudu prvého stupně neobsahuje všechny skutkové okolnosti

rozhodné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve

společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. K této námitce však lze

vztáhnout pouze tvrzení uvedené na jiném místě dovolání, podle kterého „jednání

obviněného nepřekročilo standardní mez, která je v takových případech obvyklá“,

a proto je nelze kvalifikovat jako trestný čin. Pokud dovolatel namítal, že je

v rozporu se zásadou použití prostředků trestního práva jako ultima ratio, když

vzájemně vyvolávané rozpory mezi bývalými manžely jsou řešeny trestním řízením

a trestněprávní sankcí, nelze tyto námitky považovat za důvodné. Popis jednání

ve skutkové větě výroku o vině vůči bývalé manželce obviněného H. P. lze podle

státního zástupce za „týrání“ ve smyslu § 215a odst. 1 tr. zák. považovat. V

žádném případě na takové jednání nelze nahlížet jako na „standardní způsob“

řešení konfliktů mezi bývalými manžely. Za méně jednoznačné považoval, zda by v

podobě vymezené v tzv. skutkové větě mohlo být samo o sobě považováno za týrání

jednání dovolatele vůči T. P. a H. B., poznamenal však, že k naplnění skutkové

podstaty souzeného trestného činu plně postačuje závadné jednání vůči jedné

společně bydlící osobě. Neobstojí podle něho ani odkaz dovolatele na zásadu

ultima ratio použití trestní represe neboť této zásady se nelze dost dobře

dovolávat u trestných činů proti rodině a mládeži podle hlavy šesté trestního

zákona a dovolatel ostatně ani nespecifikuje, jakých jiných mimotrestních

právních prostředků měla poškozená k ochraně svých práv použít. Uvedené námitky

proto shledal zjevně nedůvodnými a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání

podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.

přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání

odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i

odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo

dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení

napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné

dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových

zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §

265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu

prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav

je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem

zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný

čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na

podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost

a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani

prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve

smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v

aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Podstatná část námitek obviněného směřovala do oblasti procesně právní;

obviněný jednak vytýkal, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a že

jejich zjištění neodpovídají výsledkům dokazování, o čemž svědčí i rozpor mezi

obsahem protokolu o hlavním líčení a zvukovým záznamem o jeho průběhu, jednak

že nebyla zachována ani totožnost skutku, pro který bylo zahájeno trestní

stíhání, byla podána obžaloba a jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního

stupně. V této části tedy obsah dovolání obviněného neodpovídá požadavkům

relevantně uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř.

Třebaže striktně posuzováno nelze pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky zpochybňující zachování totožnosti

skutku, dovolací soud pokládá za potřebné reagovat i na tyto výhrady, které ale

neshledal opodstatněnými.

Nejvyšší soud především podotýká, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek"

a „popis skutku." Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo.

Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek

odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů

činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis,

protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.

V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále

rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku,

který je uveden v žalobním návrhu. Jednání obviněného popsané ve výroku o vině

rozsudku soudu prvního stupně evidentně nepředstavuje jiný skutek než ten,

který byl uveden a popsán v obžalobě a pro který bylo zahájeno trestní stíhání,

jak namítl obviněný.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v

ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost

soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem

skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě

soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená

povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se

dovolatel mylně domnívá. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud

může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že

musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé

skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé

opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení,

projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu,

k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze

spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude

totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo

totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi

skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č.

9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit

závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých

okolnostech, které individualizují skutek.

Nejvyšší soud je přesvědčen, že popis skutku uvedený v usnesení o zahájení

trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně vskutku

nezakládá žádné pochybnosti o tom, že jde o skutek totožný. Jeho podstatou vždy

bylo, že obviněný se měl dlouhodobě zle chovat k poškozené H. P., kterou měl

deptat zejména psychicky, ale již i fyzicky napadl, a dále k poškozeným T. P. a

H. B., na něž neúnosně působil zejména psychickým tlakem.

Obžaloba jakož i soud prvního stupně vymezily oproti usnesení o zahájení

trestního stíhání odlišně dobu páchání skutku, přičemž relevantně tak bylo

reagováno i na časový okamžik, od kterého byla skutková podstata trestného činu

týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák.

začleněna do trestního zákona č. 140/1961 Sb. Tím ale podstatu jednání

obviněného ani jeho následek rozhodně nezměnily; jejich postup směřoval pouze k

odstranění určité nepřesnosti či nepatřičnosti relevantních skutkových

zjištění. Takové upřesnění a odstranění vady v popisu skutku v žádném případě

neznamená změnu skutku v tom smyslu, že nebyla zachována jeho totožnost.

Totožnost skutku konečně nikterak nemohla změnit ani jeho poslední modifikace

soudem prvního stupně, omezil-li dobu páchání skutku oproti obžalobě, v níž

byla časově vymezena na období nejméně od června 2004 do zahájení jeho

trestního stíhání v září 2008, na dobu nejméně od 27. 12. 2007 do zahájení

trestního stíhání v září 2008.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně v

té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení

skutku jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě

podle § 215a odst. 1 tr. zák.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §

215a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu

žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě.

Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního

stupně, z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud, v tom, že v T.,

ve společně obývaném rodinném domě v ulici K. nejméně od 27. 12. 2007 do

zahájení jeho trestního stíhání v září 2008 deptal zejména psychicky svou dnes

již bývalou manželku H. P. soustavným vyvoláváním hádek, výhrůžkami, výčitkami

a urážkami bez konkrétních zjevných příčin, k nimž stačilo pouze to, že

jmenovaná řekla či udělala něco, co zrovna neodpovídalo jeho momentální

představě, a při nichž ji i napadl fyzicky - fackami, držením za ruce, strkáním

či škrcením, a to dne 27. 12. 2007, kdy pro utrpěné zhmožděniny musela vyhledat

i lékařské vyšetření, a v poslední době i vynucováním si svých vlastních

představ o způsobu dalšího užívání společného domu a vzájemného majetkového

vypořádání po rozvodu;

to vše v přítomnosti jejich dcery T. P., na jejíž přítomnosti trval s

odůvodněním, aby své matce mohla v budoucnu připomenout, co mu v takových

vypjatých momentech slíbila, a na kterou navíc od června 2008 vyvíjel pro ni

psychicky nezvladatelný tlak v souvislosti s jeho snahou dosáhnout majetkového

vypořádání s bývalou manželkou podle svého plánu,

jednak v přítomnosti své bývalé tchýně H. B., jejíž i tak již značný strach o

její dceru stupňoval navíc v poslední době i výroky o tom, že k ní do bytu v

domě přestěhuje svou bývalou manželku, a pokud ne, že neví, co se u nich v bytě

stane, čímž tak neúměrnému psychickému vypětí a stresu vystavoval kromě bývalé

manželky i T. P., která pro psychické problémy z jeho jednání musela nakonec 4.

7. 2008 vyhledat i lékařskou pomoc, i H. B., která v téže době pro ni již dále

psychicky neúnosnou situaci řešila odstěhováním ze společného domu ke své druhé

dceři.

Objektem trestného činu podle § 215a odst. 1 tr. zák. je primárně zájem na

ochraně klidného soužití osob, které bydlí společně, před závažnými projevy

narušování tohoto soužití jimi samotnými. Podle stávající praxe soudů je znak

„týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou

blízkou nebo jinou osobou žijící s ním ve společně obývaném bytě (či domě),

které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též

určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např.

přiměřeně rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., 11/84 Sb. rozh. tr., usnesení

Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1197/2008 aj.). Přitom není nutné, aby u týrané

osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy.

Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale

může spočívat i v působení psychických útrap.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku hodnotil, že vztahy mezi

obviněným a jeho bývalou manželkou H. P. byly značně nestandardní. Jejich

manželství bylo rozvedeno již v roce 2004, přesto však spolu vedli společnou

domácnost a dokonce sdíleli společné lože (do 27. 12. 2007), to vše přesto, že

mezi nimi docházelo k častým neshodám, většinou ohledně majetku. Připomněl, že

se nejednalo ryze o incidenty vyvolané obviněným, jak zjistil z výpovědi T. P.,

dcery obviněného, jejíž věrohodnost nebyla podle závěrů soudu ničím zpochybněna

a která zaujala kritický postoj vůči oběma rodičům a nestraní žádnému z nich.

Soud nabyl přesvědčení, že nejméně od 27. 12. 2007, kdy obviněný poškozenou H.

P. napadl fyzicky, docházelo především k psychickému týrání jejímu, ale i její

matky a dcery, a to neustálým vyvoláváním hádek a nátlakem, který směřoval ke

konečnému vypořádání majetku o rozvodu manželů. O tom podle zjištění soudu

svědčí i tvrzení H. B., které vyhrožoval, že se něco stane, pokud nevezme dceru

k sobě, nebo skutečnost, že obviněný přiměl dceru k převodu nemovitosti přesně

v době, kdy její matka odjela na dovolenou. Toto týrání podle soudu prvního

stupně působilo především vůči dceři obviněného, po níž chtěl, aby byla

přítomna incidentům mezi ním a jeho manželkou. Uzavřel tedy, že obviněný týral

osobu blízkou, především dceru, ale i bývalou manželku a tchýni, žijící s ním

ve společně obývaném bytě a domě. Dodal, že přestože se na vyvolávání konfliktů

mezi obviněným a jeho bývalou manželkou podílela aktivně i bývalá manželka, s

ohledem na způsob psychického nátlaku a minimálně půlroční trvání je stupeň

nebezpečnosti jeho jednání pro společnost vyšší než nepatrný (strany 4, 5

rozsudku).

Odvolací soud označil skutková zjištění i právní závěry soudu prvního

stupně za správné. Připomněl, že skutek byl důvodně kvalifikován jako trestný

čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst.

1 tr. zák., poněvadž vzhledem k formám tohoto tzv. domácího násilí a pocitům, s

jakými jej všechny tři svědkyně prožívaly, jde nepochybně, zejména však u

poškozené H. P., o „týrání“ ve smyslu vyloženém judikaturou soudů (strany 3, 4

napadeného usnesení).

Obviněný sám takové hodnocení jeho chování neakceptoval; tvrdil, že jeho

jednání nepřekročilo standardní mez, která je v případech kolizního soužití s

bývalou manželkou, pro něž bylo příznačné, že spory byly vyvolávány oběma

stranami, obvyklá. Odmítl, že by v jeho jednání mohl být spatřován trestný čin

podle § 215a odst. 1 tr. zák., a tento právní názor koliduje podle něj i se

zásadou subsidiarity trestní represe.

Aniž by měl dovolací soud v úmyslu čin obviněného a jeho jednání vůči

vyjmenovaným osobám jakkoliv zlehčovat či bagatelizovat nemůže bez pochybností

přijmout závěr soudů o tom, že poškozené coby osoby blízké či jiné osoby žijící

ve společně obývaném bytě a domě s obviněným byly vystaveny takovému jeho

chování, jež nese typické rysy „týrání“.

Nejvyšší soud již zmínil, že „týráním“ se podle ustálené judikatury soudů

rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s ním ve

společně obývaném bytě (či domě), které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti,

necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje

jako těžké příkoří. Nutno uvést, že vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je

požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí

akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být

nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti

dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou

povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem

vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. I když se na chování

obviněného nahlíží v těchto souvislostech, není dostatečně přesvědčivě podložen

závěr, že se jeho jednání vyznačuje požadovaným vyšším stupněm hrubosti a

bezcitnosti.

Z výsledků dokazování, zejména výpovědí svědkyň H. P., bývalé manželky

obviněného, a T. P., jeho dcery, jakož i výpovědi samotného obviněného jasně

vyplývá, že poněkud nestandardní společné soužití obviněného a H. P. po rozvodu

jejich manželství bylo provázeno hádkami, jež však byly vyvolávány oběma

stranami. Zejména koncem roku 2007 však konflikty začaly být vyhrocenější a

jejich příčinou byla nejčastěji nezpůsobilost obou stran dohodnout se na

majetkovém vypořádání, především stran domu, v němž obviněný i všechny

poškozené společně žili. Kolizní situace provázející konec roku 2007 byla podle

zjištění soudů, jež byla řádně odůvodněna, provázena i fyzickým atakem

obviněného dne 27. 12. 2007 a právě v této události soud prvního stupně

spatřoval kvalitativní změnu v do té doby oboustranně konfliktním soužití

obviněného a poškozené H. P., jež na rozdíl od obžaloby nekvalifikoval jako

týrání jmenované poškozené.

Období následující po 27. 12. 2007 do zahájení trestního stíhání obviněného v

září 2008 (usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 11. 9.

2008) bylo soudem prvního stupně popsáno mimo jiné tak, že „deptal zejména

psychicky svou dnes již bývalou manželku H. P. soustavným vyvoláváním hádek,

výhrůžkami, výčitkami a urážkami bez konkrétních zjevných příčin, k nimž

stačilo pouze to, že jmenovaná řekla či udělala něco, co zrovna neodpovídalo

jeho momentální představě, a při nichž ji i napadl fyzicky - fackami, držením

za ruce, strkáním či škrcením, a to dne 27. 12. 2007, kdy pro utrpěné

zhmožděniny musela vyhledat i lékařské vyšetření, a v poslední době i

vynucováním si svých vlastních představ o způsobu dalšího užívání společného

domu a vzájemného majetkového vypořádání po rozvodu“. Tato skutková zjištění

jsou však poněkud expresivním vyjádřením skutečné povahy vzájemných vztahů

obviněného a poškozené H. P.

Z výpovědi svědkyň H. P. i T. P. v hlavním líčení se podává, že obě jmenované

svědkyně označovaly chování obviněného (zejména vždy vůči druhé z nich) za

týrání a v podstatě souhlasily s charakteristikou chování obviněného, jež byla

podána v obžalobě a převzata i soudem prvního stupně s omezením časového

intervalu, po který se obviněný měl takového jednání dopouštět, a s upřesněním,

že se fyzického ataku dopustil jen 27. 12. 2007. Takové hodnocení chování

obviněného však ve skutečnosti svědkyně nepodpořily žádnými přesvědčivými

argumenty a z jejich výpovědí nelze vysledovat změnu, jež by jeho chování po

27. 12. 2007 především vůči H. P. provázela a odůvodňovala. Svědkyně H. P. sama

připustila, že to byla i ona, kdo byl iniciativní při vyvolávání hádek, jako

spouštěcí mechanismus nejčastěji posloužily dohady okolo majetkového

vypořádání, ale vadilo jí i kupř. telefonování či posílání zpráv SMS obviněného

jeho přítelkyni, a za součást týrání nelze bez dalšího označit výčitky

obviněného, že je neschopná řešit problémy spojené s jejich soužitím. Obdobně

popisuje situaci i T. P. Obě svědkyně pak soustředily svoji pozornost především

k vylíčení událostí spojených s událostmi v prosinci 2007 a poté s darovací

smlouvou uzavřenou mezi obviněným a T. P. v červnu 2008, jíž T. P. měla převést

část svého spoluvlastnického podílu k domu právě na obviněného, a je zjevné, že

právě tato událost byla významná z hlediska eskalace konfliktů mezi obviněným a

poškozenou H. P., která takový stav odmítala přijmout.

Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že odkazy na obsah úředního záznamu

o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř. sepsaného s H. P. dne 4. 7.

2008 a s T. P. dne 26. 8. 2008 jsou zcela nepřípustné (takové úřední záznamy

nelze podle § 158 odst. 5 věty třetí před soudem použít jako důkaz, nejde totiž

o situaci předvídanou v ustanovení § 314d odst. 2 tr. ř.). Stejný závěr platí

pochopitelně i ve vztahu k dalším svědkům slyšeným v hlavním líčení a údaje

obsažené v těchto úředních záznamech nelze vnímat jako relevantní součásti

jejich výpovědí.

Stranou pozornosti dalších úvah soudu nemůže zůstat sdělení obviněného, že po

konfliktu v prosinci 2007 se dohodli s poškozenou H. P. na tom, že odloží

řešení sporných otázek do té doby, než T. P. odmaturuje, jež dosavadními

výsledky dokazování nebylo ani vyvráceno, ani potvrzeno. Svědkyně se ve své

výpovědi k této okolnosti nevyjádřily, k povaze a průběhu vzájemnému soužití s

obviněným konkrétně v době od ledna do června 2008 (do podpisu zmíněné smlouvy)

neuvedly nic bližšího, ač tak bylo třeba podle dovolacího soudu učinit. Pakliže

by skutečně obviněný s poškozenou H. P. byli způsobilí řešení sporných otázek

odkládat a vytvořit klidné prostředí pro studium T. P., stěží by bylo možné

uvažovat o týrání kterékoliv z nich, a to nejméně po takto vymezené období.

Soud prvního stupně mimo jiné konstatoval, že poškozená T. P. musela pro

psychické problémy z jednání obviněného nakonec vyhledat i lékařskou pomoc.

Výsledky dokazování je prokázáno, že poškozená skutečně lékařskou pomoc

vyhledala, avšak nebyly shromážděny důkazy jednoznačně svědčící o tom, že

psychické problémy jmenované poškozené byly způsobeny výlučně chováním

obviněného. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie

PhDr. V. B. se mimo jiné podává, že v osobnostní struktuře T. P. jsou

zjistitelné projevy menší vyzrálosti a především sklon k úzkostné reaktivitě na

zátěžové situace, která může mít až charakter panické reaktivity, odpovídající

na zátěžové – stresové situace. Tyto projevy se podle znalce vyskytují

především v zátěžové rodinné situaci, kdy její postoj je k oběma rodičům značně

kritický a i ambivalentní. Znalec též upozornil, že některé rysy a projevy

osobnosti jmenované jsou důsledkem dlouhodobého nepříznivého výchovného vlivu

obou rodičů v době jejího vývoje. Znalec připustil, že tyto rysy jsou jednáním

otce (obviněného), jak je uvádí jmenovaná, zvýrazněny. Pakliže soud prvního

stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině označuje tlak obviněného, vyvíjený ve

snaze dosáhnout majetkového vypořádání s bývalou manželkou podle svého plánu,

na tuto poškozenou za pro ni psychicky nezvladatelný, je třeba, aby tento závěr

podpořil konkrétnějšími údaji, k čemuž jistě poslouží doplňující výpověď

poškozené. Jen pro úplnost je vhodné uvést, že ani dovolací soud nezpochybňuje,

že tato poškozená mohla být v návaznosti na potřebu vypořádání majetkových

sporů mezi obviněným a poškozenou H. P. vystavena nemístnému tlaku jak

obviněného, tak H. P., o čemž svědčí jejich protichůdné zájmy a jednání vůči

poškozené T. P. v rámci uzavření již zmiňované darovací smlouvy, ale pro

vyslovení a doložení závěru o tom, že poškozená T. P. byla týrána, je třeba

specifikovat, v čem spočívalo jednání obviněného spadající do období do 11.

září 2008 označované jako psychicky nezvladatelný tlak, který lze za splnění

podmínky určité trvalosti považovat za týrání.

Bude proto na soudu prvního stupně, aby svědkyně H. P. i T. P. znovu zevrubně

vyslechl k povaze vzájemného soužití s obviněným v době od prosince 2007 do 11.

září 2008. Důležité bude, aby popsaly, v čem konkrétně spočívalo zlé nakládání

a vystupování obviněného ve vztahu k nim, zda a proč je pociťovaly jako

příkoří.

Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že má-li jít skutečně o „týrání“,

nestačí, že poškozená osoba sama jednání pachatele označuje jako „týrání“.

Závěr o tom, že jde o zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a

určitou trvalostí, jež poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří, není možné

postavit toliko na subjektivním hodnocení a prožitku takové osoby. Je

zapotřebí, aby její hodnocení a prožitek byly doloženy dějem či sledem

událostí, které jsou s ohledem na konkrétní situaci objektivně způsobilé takové

hodnocení doložit a prožitek vyvolat. Stěží lze za takový stav označit vzájemně

konfliktní jednání zúčastněných stran, pro něž je příznačné, že strany se

střídají ve vyvolávání hádek coby výraz a důsledek neschopnosti rozumně a

konstruktivně řešit vzájemné vztahy.

Skutečnost, že dosavadní výsledky dokazování ani závěry a hodnocení soudů

nejsou zcela přesvědčivé, dokládá mimo jiné i to, že soud prvního stupně

označuje jako osobu, jež byla obviněným „týrána“, především T. P., zatímco

odvolací soud a též státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství spatřují

„týrání“ v chování obviněného vůči H. P. Ať již bude jako týraná osoba označena

H. P. či T. P., popř. obě jmenované, bude na soudu prvního stupně, aby

přesvědčivěji než dosud odůvodnil, v čem týrání jakožto zákonný znak skutkové

podstaty podle § 215a odst. 1 tr. zák. spatřuje.

Záměrně zůstalo stranou pozornosti úvah dovolacího soudu jednání obviněného

vůči H. B., matce H. P., jelikož ve vztahu k ní není jasně a přijatelně popsáno

ani zlé či hrubé nakládání, ani jí pociťované příkoří jako imanentní součásti

„týrání“. Z výpovědi této svědkyně vyplývá, že se k těmto otázkám ve spojení s

konkrétními projevy chování obviněného vůči ní samotné nevyjadřovala (č. l.

303) Bude proto na soudu prvního stupně, aby zvážil, zda chování vůči svědkyni

H. B. skutečně vykazuje typické znaky týrání.

Poté, co soud doplní dokazování nejméně v rozsahu naznačeném dovolacím soudem,

přičemž není vyloučeno, že ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nebudou

důvodné pochybnosti, bude na místě provést i důkazy další, nechť důkazy znovu

vyhodnotí a rozhodne, zda a v jakém rozsahu se obviněný trestného činu týrání

osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák.

skutečně dopustil. V této souvislosti jistě nezůstane stranou jeho pozornosti

ani otázka, zda je na místě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a z

ní vyplývající zásady ultima ratio.

Veden těmito závěry Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 245/2009, i

jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 4. 2009, sp.

zn. 4 T 69/2009; současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho

zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Semilech přikázal, aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je soud prvního

stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o

dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen

v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení

nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady napadeného

rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno

odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr.

ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. srpna 2010

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková