8 Tdo 968/2013-34
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13.
listopadu 2013 o dovolání obviněného M. A., proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 31 To 622/2012,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn. 4 T 100/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. o d m
í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 4 T 100/2007,
byl obviněný M. A. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím,
že
1. v P. dne 11. 11. 2005 jako jednatel FKW, s. r. o., IČ 250 47 493 (dále jen
„společnost FKW“), uzavřel v prodejně EUROBAZAR HDK – J. H., V., P., se
společností BAWAG Leasing & Fleet, s. r. o., se sídlem Jugoslávská 29, Praha 2,
leasingovou smlouvu na pronájem motorového vozidla tovární značky MERCEDES Benz
E 270 CDI A, černé metalické barvy, v pořizovací ceně 1.589.000,- Kč, se
závazkem placení měsíčních leasingových splátek ve výši 39.313,- Kč, do smlouvy
úmyslně uvedl adresu, na které již společnost FKW fakticky nesídlila,
2. v P., dne 6. 12. 2005 jako jednatel společnosti FKW uzavřel v prodejně
BAYERN Motors World, s. r. o., se sídlem Michalská 429/1, Praha 1, se
společností AUTOLEASING, a. s., se sídlem Střelničná 1680/8, Praha 8,
leasingovou smlouvu na pronájem motorového vozidla tovární značky AUDI A8 4.2i
Quatro, šedé metalické barvy, v pořizovací ceně 1.850.000,- Kč, se závazkem
placení měsíčních leasingových splátek ve výši 51.321,- Kč a do smlouvy úmyslně
uvedl již neexistující bankovní spojení a adresu, na které již společnost FKW
fakticky nesídlila a nebyla kontaktní,
3. v L. dne 21. 12. 2005 jako jednatel společnosti FKW uzavřel v prodejně AUTO
GREMOS, s. r. o., se sídlem Zahradní 300, Liberec 11 se společností GE MONEY
AUTO, a. s., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, leasingovou smlouvu na
pronájem osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia Combi O5-1.2
HTP Elegance, stříbrné metalické barvy, v pořizovací ceně 398.400,- Kč, se
závazkem placení měsíčních leasingových splátek ve výši 9.966,17 Kč a
leasingovou smlouvu na pronájem osobního motorového vozidla tovární značky
Škoda Fabia Combi 05-1.2 HTP Elegance, šedé metalické barvy, v pořizovací ceně
373.400,- Kč, se závazkem placení měsíčních leasingových splátek ve výši
9.579,78 Kč, přičemž při uzavírání smluv uvedl jako kontaktní adresu místo, kde
společnost FKW již fakticky nesídlila, a do smluv úmyslně uvedl již
neexistující bankovní spojení, telefonní spojení a adresu, na které již
společnost FKW fakticky nesídlila a nebyla kontaktní,
a při uzavírání všech uvedených smluv úmyslně zamlčel poškozeným společnostem,
že činnost společnosti FKW byla zcela utlumena, neboť ztratila jediný zdroj
příjmů, plynoucí z provozování hotelu V., že společnost FKW je zatížena dluhy a
nebude schopna plnit leasingové smlouvy a leasing splácet, a že hodlá
společnost FKW převést na zcela nezpůsobilou osobu, čímž je také splácení
pravidelných splátek založeno na nejistých a nereálných okolnostech, což
následně také učinil a bez vědomí poškozených leasingových společností dne 22. 12. 2005 společnost FKW převedl za symbolickou cenu 1,- Kč na osobu jménem J. K., tragicky zesnulou 29. 1. 2006, a této osobě bez vědomí leasingových
společností následujícího dne 23. 12.
2005 formálně všechna vozidla předal,
společnost FKW splátky řádně neplatila, vozidla nevrátila, a takto obviněný
způsobil poškozené společnosti BAWAG Leasing & Fleet, s. r. o., po odečtení
mimořádné splátky 317.800,- Kč, a první splátky 39.313,- Kč, které byly
zaplaceny při uzavření smlouvy, přímou škodu ve výši 1.231.887,- Kč, poškozené
společnosti AUTOLEASING, a. s., po odečtení mimořádné splátky 647.501,- Kč
zaplacené při uzavření smlouvy, přímou škodu ve výši 1.202.499,- Kč, a
poškozené společnosti GE MONEY AUTO, a. s., po odečtení mimořádných splátek ve
výši 47.808,- Kč a 44.808,- Kč, zaplacených při uzavření smluv, přímou škodu v
celkové výši 679.184,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za
užití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří
let, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v § 58
odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen a nad obviněným byl vysloven dohled
při současném stanovení zkušební doby podle § 60a odst. 2 tr. zák. v trvání
pěti let. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil
nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl
zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v
Liberci ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 4 T 100/2007, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 2. 2013, sp. zn.
31 To 622/2012, jako soud odvolací o odvoláních podaných obviněným a státním
zástupcem v neprospěch obviněného rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 31 To
622/2012, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258
odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu
a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst.
2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak ponechal rozsudek soudu
prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce
JUDr. Jiřího Teryngela z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
dovolání, protože soudy posoudily jemu za vinu kladený čin v rozporu s hmotným
právem, pokud v něm shledaly trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zák. Příčinu této vady však spatřoval především v nesprávném postupu
odvolacího soudu, který po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně tomuto
soudu přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl, přičemž současně, aniž soudu
prvního stupně uložil doplnit dokazování, vyslovil, že skutky, pro které byl
obviněný nalézacím soudem obžaloby zproštěn, vykazují znaky skutkové podstaty
trestného činu podvodu s tím, že soud prvního stupně je vysloveným názorem
odvolacího soudu vázán. Obviněný vytýkal odvolacímu soudu i to, že v pořadí
druhé zprošťující rozhodnutí soudu prvního stupně opět zrušil a přikázal věc k
rozhodnutí soudu prvního stupně v jiném složení senátu. Tím podle obviněného
porušil ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle kterého se odvolací soud nesmí
(při absenci tam stanovených podmínek) odchýlit od hodnocení důkazů provedeného
soudem prvního stupně. Obviněný je tudíž přesvědčen, že na jeho jednání byla
neoprávněně aplikována skutková podstata trestného činu podvodu, a to v
důsledku nezákonného postupu soudu druhého stupně, který vyvíjel „zcela
nevybíravý a hrubý nátlak na způsob rozhodování“ soudu prvního stupně. Pokud
pak přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně v jiném
složení senátu, porušil tím právo obviněného na zákonného soudce. Dále
dovolatel s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06 a sp. zn.
I. ÚS 554/04 brojil proti druhu a výši uloženého trestu, který shledával mimo
„mantinely ústavnosti“, neboť nepodmíněný trest odnětí svobody mu byl uložen na
konci více než sedm let trvajícího trestního řízení a s odstupem více než osmi
let od dokonání skutku. Obviněný zdůraznil, že průtahy sám nijak nezavinil,
nýbrž byly způsobeny výlučně „tvrdošíjnou snahou“ krajského soudu „podřídit
výklad zákona vlastní interpretaci“. Obviněný dále zdůraznil, že se po dobu
trestního řízení nedopustil jiné trestné činnosti a jeho jediné předchozí
odsouzení bylo zahlazeno v důsledku amnestie prezidenta republiky, že po dobu
trestního řízení měl ztíženou možnost obživy a že celé trestní řízení na něj
působilo z psychického hlediska nepříznivě.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
27. 2. 2013, sp. zn. 31 To 622/2012, i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze
dne 4. 10. 2012, sp. zn. 4 T 100/2007, a dále aby postupoval podle § 265l tr.
ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 265o
tr. ř. odložil nebo přerušil výkon uloženého trestu.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného dne 23. 5.
2013 podle § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, zaslalo prostřednictvím
u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělení, že se k němu věcně
vyjadřovat nebude.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jsou uplatněny v souladu s
jejich zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů
taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou
pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže
být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není v § 265b
tr. ř. uveden. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových
zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudem prvního, event. druhého stupně.
Vzhledem k tomu je Nejvyšší soud zásadně povinen vycházet ze skutkového
zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02,
a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň
podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím
soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.
nemůže být pouze formální, a tudíž ve smyslu tohoto dovolacího důvodu musí
obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v
dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, skutečně věcně odpovídat
zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Formální
poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů proto
nestačí, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání reálně obsahově
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v
právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v
návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i
nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004,
sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Pro závěr o tom, zda obviněný dovolání podal v souladu s tímto vymezením
dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba vycházet z obsahu
dovolání, které obviněný zaměřil především proti postupu odvolacího soudu,
jemuž vytýkal, že opakovaně ve věci rozhodoval s přesvědčením, že v
pokračujícím činu je nutné spatřovat trestný čin podvodu a že nejsou dány
důvody pro zproštění obviněného.
S ohledem na takto vznesenou část výhrad obviněného je vhodné připomenout, že
Okresní soud v Liberci poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 23. 4. 2010, sp. zn.
4 T 100/2007, kterým obviněného jednak uznal vinným jedním skutkem, jejž
posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b)
tr. zák., za který mu uložil trest, a jednak pro skutky, pro něž byl nyní
napadenými rozsudky odsouzen, byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř.
(č. l. 535 až 539). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud
odvolací usnesením ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 31 To 494/2010, k odvolání
státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti zprošťující části
podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil ve výroku,
jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v této
části vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V
odůvodnění tohoto rozhodnutí čin obviněného, který shledal správně skutkově
objasněn, požadoval kvalifikovat jako trestný čin podvodu. Současně vyjádřil, z
jakých důvodů jsou při správnosti skutkových zjištění dány všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu. Odvolání obviněného podle § 256 tr.
ř. zamítl (č. l. 573 až 576). Soud prvního stupně však uvedený pokyn odvolacího
soudu nerespektoval a následně svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 12. 10.
2011, sp. zn. 4 T 100/2007, setrval na původním závěru a podle § 226 písm. b)
tr. ř. znovu obviněného zprostil obžaloby (č. l. 639 až 643). Odvolací soud
usnesením ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 31 To 673/2011, opět podle § 258 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k
novému projednání a rozhodnutí za současného nařízení věc projednat v jiném
složení senátu podle § 262 tr. ř. (č. l. 661 až 662). V nyní dovoláním
napadených rozhodnutích, která jsou vyústěním uvedeného postupu, bylo
rozhodnuto, jak je výše uvedeno.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný s odkazem na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil především proti postupu odvolacího
soudu, který ve smyslu § 264 tr. ř. ukládal opakovaně soudu prvního stupně, aby
skutek, jenž je nyní předmětem přezkoumání i dovolacím soudem, posoudil jako
trestný čin, neboť z důvodů, které vysvětloval, shledal, že v popsaných
skutkových zjištěních jsou po všech stránkách naplněny znaky trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. Podle obviněného byl takový postup odvolacího
soudu v rozporu s pravidly stanovenými v § 264 tr. ř., ale i spravedlivého
procesu, neboť odvolací soud postupoval v rozporu s § 262 tr. ř., když věc
určil projednat jiným senátem. Takto vznesené argumenty nenaplňují důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný vytýkal
nesprávnost procesního postupu, nikoliv nedostatky právní povahy, tedy takové,
jimiž by polemizoval s naplněním jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty
nebo jinými normami hmotného práva.
Obviněný tak primárně vytýkal nedostatky pouze ve vztahu k procesnímu postupu,
a teprve v návaznosti na jím prezentované vady v rozhodnutích odvolacího soudu
se domáhal toho, aby byl obžaloby zproštěn ve shodě s tím, jak soud prvního
stupně přes výslovné výhrady a pokyn odvolacího soudu rozhodoval. Takto
vznesené námitky nekorespondují s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud s ohledem na něj nemohl obviněným vytýkané
nedostatky přezkoumávat. V této souvislosti však Nejvyšší soud se zřetelem na
to, že obviněný v návaznosti na tyto výhrady zmínil i porušení práva na
zákonného soudce, považuje za možné, aby se správností postupu odvolacího soudu
zabýval z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b dost. 1 písm. a) tr. ř.
Obviněný sice výslovně své dovolání o tento důvod neopřel, respektive jej
necitoval, avšak tím, že jen slovně uvedenou vadu zmínil, lze s ohledem na
zásadu přezkoumání podání podle jejich obsahu (§ 59 odst. 1 tr. ř.) posuzovat
uvedenou výhradu z hledisek důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle
něhož je možné dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl nepříslušný soud nebo
soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže namísto samosoudce rozhodoval senát
nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Vzhledem k tomu, že obviněný popsaný postup odvolacího soudu napadá s tím, že
odvolací soud svým rozhodnutím podle § 262 tr. ř. nerespektoval všechna zákonná
kritéria uvedeným ustanovením předpokládaná, a shledává, že tak odvolací soud
trestní věc protiprávně odňal zákonnému soudci, koresponduje tato námitka s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jenž je tak uplatňován
v alternativě, že soud nebyl náležitě obsazen (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 838/2008).
Za situace, kdy nebyl soud náležitě obsazen, se považují jen odůvodněné
případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což představuje zásah do
zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž
nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. O takové porušení uvedené zásady
jde tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění dalších právních
předpisů (dále jen „zák. č. 6/2002 Sb.“).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný označený dovolací
důvod spatřoval v tom, že jeho právo na zákonného soudce bylo porušeno tím, že
odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 31 To 673/2011 tak,
že když předchozí napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k
novému rozhodnutí a projednání tomuto soudu, podle § 262 tr. ř. nařídil, aby
tuto věc projednal senát v jiném složení.
Podle § 262 tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému
projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla
projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také
nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho
obvodě.
Z této dikce je zřejmé, že ustanovení § 262 tr. ř. nevymezuje žádné
vady, při nichž může odvolací soud způsobem v něm vymezeným postupovat, a tedy
ponechává zcela na posouzení odvolacího soudu, kdy takový postup zvolí. Lze
však stanovit, že tak může rozhodnout se zřetelem na rozsah a povahu vad, jež v
rámci odvolacího řízení zjistil, zejména nedodržení základních zásad trestního
řízení, nebo tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního
senátu ve vztahu k projednávané věci, nebo pro nerespektování právního názoru
vysloveného v předchozím rozhodnutí soudu druhého stupně.
Postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. nesmí být pravidlem, ale
spíše výjimkou, a může se tak stát, jen pokud se jedná o závažné vybočení z
logiky věci, a odvolací soud musí zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory,
resp. vadné hodnocení důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7.
1998, sp. zn. I. ÚS 112/98 uveřejněné pod č. 45, ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS
ČR, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97,
uveřejněný pod č. 5, ve sv. 13 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Nejvyšší soud se zřetelem na takto vymezené podmínky, za nichž může
odvolací soud podle § 262 tr. ř. nařídit, aby věc po jejím zrušení a vrácení
soudu prvního stupně projednal senát v jiném složení anebo jiný samosoudce,
posuzoval i konkrétní postup Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 31 To 673/2011, který k tomu krajnímu
postupu vedlo, že soud prvního stupně nerespektoval, že mu jako odvolací soud
usnesením ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 31 To 494/2010, uložil, aby skutek (který
odvolací soud neměnil, naopak učiněná skutková zjištění shledal správnými)
posoudil jako trestný čin, a to z důvodů, které zejména na straně 5 zmíněného
rozhodnutí poměrně jasně vysvětlil s tím, že není pochyb, že obviněný naplnil
znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Protože
soud prvního stupně uvedené pokyny nedodržel a obviněného bez respektování
těchto pokynů a bez existence jakýchkoli nových okolností znovu obžaloby
zprostil, odvolací soud shledal, že byly porušeny podmínky § 264 odst. 1 tr.
ř., protože senát, jenž o věci rozhodoval, nebyl schopen akceptovat vyslovený
právní názor na posouzení spáchaného činu.
K tomuto důvodu, pro který odvolací soud věc uložil projednat v jiném složení
senátu, Nejvyšší soud z obsahu spisu připomíná, že důvodem zrušení a vrácení
věci soudu prvního stupně v žádném případě nebylo konstatování, aby nalézací
soud měnil skutková zjištění, ale šlo výhradně o nesouhlas odvolacího soudu s
právními úvahami o tom, že skutek není trestným činem. Odvolací soud proto
zdůraznil, že skutková zjištění jsou správná a úplná, ztotožnil se s nimi a věc
posuzoval výhradně po právní stránce, čímž plně respektoval ustanovení § 258
odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož odvolací soud zruší napadený rozsudek pro
vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění
týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové
části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Protože
odvolací soud nepovažoval skutková zjištění za neúplná, jasně vyslovil, že
předmětná vada spočívala v tom, že se soud prvního stupně „nevypořádal se všemi
okolnostmi významnými pro rozhodnutí“, což znamenalo, že dostatečně nehodnotil
znaky předmětné skutkové podstaty s ohledem na učiněná a správná skutková
zjištění.
Soud prvního stupně byl proto povinen v předmětné věci respektovat uvedený
pokyn odvolacího soudu, jak mu ukládá ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., podle
něhož soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán
právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen
provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Vázanost
právním názorem znamená povinnost soudu prvního stupně respektovat závěry,
které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného i
procesního práva.
Protože odvolací soud vymezil své požadavky výhradně proti právnímu posouzení
věci, je třeba připomenout, že ani v důsledku nového projednání věci před
soudem prvního stupně nedošlo ke změně skutkového stavu, a proto nenastala
situace, při níž by vázanost právním názorem odvolacího soudu odpadla (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000, uveřejněný
v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2001, sv. 2 pod č. T 34).
Jednalo se o situaci, kdy skutkový stav nebyl změněn, a tudíž trvala povinnost
soudu prvního stupně pokyny odvolacího soudu splnit. Okresní soud v Liberci
však této své povinnosti nedostál, právní názor odvolacího soudu nerespektoval
a setrval na své původně vyslovené, avšak nesprávné úvaze, že nejde o trestný
čin. Tím porušil pravidlo stanovené v ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., a proto
odvolací soud, když shledal, že jeho právní názor nebyl akceptován a splněn,
volil postup v souladu s ustanovením § 262 tr. ř. a nařídil, aby věc byla
projednána a rozhodnuta v jiném senátu.
Nejvyšší soud na základě rozvedených skutečností shledal, že odvolací soud
neporušil postup předepsaný § 258 odst. 1 tr. ř. ani nezneužil institutu
vysloveného v ustanovení § 262 tr. ř., pokud shledal, že soud prvního stupně
vážným způsobem porušil své povinnosti, jestliže nerespektoval podle § 264
odst. 1 tr. ř. nadřízeným soudem ve zrušujícím rozhodnutí vyslovený právní
názor, jímž byl ve smyslu tohoto ustanovení vázán, a setrval bez zákonných
podmínek na svém původně vyjádřeném, avšak nesprávném právním závěru.
V této souvislosti Nejvyšší soud jen nad rámec výše řečeného považuje za vhodné
na podporu správnosti právního názoru odvolacího soudu zdůraznit, že trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst. 1), způsobí-li
takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [odst. 3 písm.
b)]. Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když
podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že
se nemá čeho obávat. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí,
kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř.
jiné osoby, musí být příčinná souvislost. O „uvedení v omyl“ jde tehdy, když
pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež
jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i
jen o pouhou nepravdivou informaci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod
č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). O omyl půjde i tehdy, když podváděná
osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá
čeho obávat. Pachatel „zamlčí podstatné skutečnosti“, když neuvede při svém
podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní
(tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy
takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu,
že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany
poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale
za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti
zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (srov. přiměř. rozhodnutí č.
47/2002 a č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných
skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá
strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti
známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala.
Z učiněných skutkových zjištění se podává, že obviněný uvedené znaky trestného
činu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. naplnil, když za nepravdivá je
třeba v tomto směru považovat zejména sdělení bankovního účtu společnosti FKW u
České spořitelny, neboť tento účet byl zrušen ke dni 31. 10. 2005, tedy v době
předcházející uzavření všech leasingových smluv, přičemž stav peněžních
prostředků na tomto účtu ke dni 31. 10. 2005 byl 0,- Kč (č. l. 440 až 450).
Dalším nepravdivým údajem bylo obviněným v leasingových smlouvách uvedené
telefonní spojení (č. l. 384), stejně jako adresa společnosti FKW uváděná ve
všech dotčených smlouvách, která sice byla oficiálním sídlem společnosti
zapsaným v obchodním rejstříku, avšak tato adresa byla zcela formální a pro
kontaktování společnosti FKW nepoužitelná, jelikož činnost společnosti FKW byla
přerušena dnem 31. 8. 2005, kdy ukončili pracovní poměr její poslední
zaměstnanci (č. l. 469 až 471 zpráva ČSSZ). Společnost FKW na uvedené adrese
kontaktní nebyla, neboť obsílky na ni zasílané se jednotlivým leasingovým
společnostem vracely jako nevyzvednuté. Ve skutkové větě popsané jednání
obviněného tudíž bylo v rozporu se všeobecnými smluvními podmínkami, jež byly
součástí jím uzavíraných leasingových smluv, a proto si této skutečnosti
spočívající v porušování smluvních ujednání musel být obviněný vědom. Pokud i
přesto uváděl do smluv vědomě nepravdivé údaje, jednal tak s cílem uvést
smluvní partnery v omyl. Nadto nelze pominout, že dne 26. 10. 2005 byl obviněný
odvolán z představenstva společnosti SARAI Plus, a. s., v důsledku čehož pozbyl
veškeré vyhlídky na možnou obnovu činnosti a ekonomický restart společnosti
FKW. Předkládáním daňových přiznání z předchozích let vyvolával dojem o
schopnosti společnosti FKW závazky plynoucí ze smluv plnit, ačkoli věděl, že je
to prakticky nemožné. Zatajil také úmysl převést svůj obchodní podíl ve
společnosti FKW na třetí osobu, což v časovém horizontu několika málo dnů,
resp. pouhý jeden den po podpisu posledních dvou leasingových smluv. Tímto svým
jednáním uvedl poškozené leasingové společnosti v omyl.
Ze všech uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného soustředěné
proti procesním výhradám, jimiž se domáhal své beztrestnosti, považuje za
nedůvodné, protože procesní postupy i hmotně právní úvahy především odvolacího
soudu a v souladu s nimi i závěry soudu prvního stupně učiněné v posledním,
právě přezkoumávaném rozhodnutí, jsou správné a v souladu se zákonem.
Obviněný v dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., podle kterého lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným.
Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení není pouhá nepřiměřenost trestu, ať
již pociťovaného jako mírný nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani
o překročení příslušné trestní sazby (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.).
Obviněný prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu vyjadřoval svůj názor na
příliš tvrdý trest s poukazem na průtahy v řízení, které trvalo více než sedm
let, s výhradou, že tyto průtahy on sám nijak nezavinil, ale vznikly především
z důvodů trvání odvolacího soudu na svých požadavcích.
Takto vznesená námitka, přestože zcela nekoresponduje s obviněným označeným
dovolacím důvodem, protože v ní nejsou splněny požadavky na druh trestu, který
zákon nepřipouští, ani na trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou trestním
zákonem, je výhradou, jíž je nutné věnovat pozornost, a proto Nejvyšší soud s
odkazem např. na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS
855/2008, a se zřetelem na zásady dotýkající se porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů
(publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), jež je významným zásahem
do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, považuje za vhodné její
opodstatněnost přezkoumat.
K otázce dopadu průtahů řízení na jeho průběh a konečnou výměru trestu existuje
bohatá judikatura jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu. Ústavní soud např.
ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, uveřejněném pod č. 157
ve Sb. nál. a usn. ÚS, sv. 42, konstatoval, že „si je vědom skutečnosti, že
kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní
délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k
porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro
lidská práva, Ústavní soud pokládá za zřejmé, že dobu trvání trestního řízení
delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence
zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního
stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů
kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech
takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje“, a to včetně
přiměřeného zkrácení uloženého trestu, které musí být v návaznosti na
konstatovanou délku trestního řízení a konkrétní průtahy ze strany orgánů
činných v trestním řízení transparentní a měřitelné. V jiných rozhodnutích
Ústavní soud vyslovil, že „Pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky
řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním
faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním
rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých
věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním
a technickém zázemí obecných soudů. Z těchto hledisek proto není podstatné, zda
k průtahům přispěl příslušný soudce svým subjektivním jednáním v posuzované
věci nebo jsou průtahy vyvolávány objektivně s ohledem na jiné skutečnosti
nezávisející bezprostředně na konkrétním jednání soudce v projednávané věci.
Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost,
zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také
jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (obviněným). Tuto premisu
ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která
rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení, resp.
za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení
považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, a
to, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce“ (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05, uveřejněný pod č. 218 ve sv. 39 Sb.
nál. a usn. ÚS, nebo nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, uveřejněný
pod č. 157 ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
S ohledem na takto vymezené principy je patrné, že otázku nepřiměřenosti délky
trestního řízení je vždy nezbytné zkoumat individuálně v každé trestní věci se
zřetelem na okolnosti, které mají význam pro posouzení konkrétních důvodů, proč
průtahy vznikly, event. jaký mají na výslednou vinu a trest, jenž byl uložen,
dopad, resp. zda a jak uvedené průtahy v konečném výsledku konkrétně u každého
obviněného promítnout.
Současně je potřebné uvést, že relevantní judikatura Evropského soudu pro
lidská práva (dále též jen „Evropský soud“) je založena na tom, že v případě
porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení
Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský
soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace - na úrovni vnitrostátní
úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije
výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a
uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má
Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům
vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení
poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti.
Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o
tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl.
6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i
prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z
nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li
to mimo jiné okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby
nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, dále
snížení trestu odnětí svobody, až po zastavení trestního stíhání). Upozornil,
že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv
jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž
očekávají ochranu svých práv. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí
svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl.
8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s
délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Evropský soud pro
lidská práva považuje za dostatečnou kompenzaci porušeného práva na přiměřenou
délku řízení i pouhé zmírnění trestu, ovšem pouze v případech, kdy bylo soudem
užito výslovně z důvodu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a
ten současně uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (srov.
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Eckle proti SRN, 1982).
Nejvyšší soud s ohledem na takto vyjádřená zásadní pravidla ve vztahu k délce
řízení, která byla v předmětné věci zjištěna, z obsahu spisu zmiňuje, že
trestní stíhání obviněného M. A. bylo zahájeno usneseními ze dne 3. 11. 2006 a
ze dne 2. 1. 2007, sp. zn. ORLI-1574/SKPV-II-2006, jež byla obviněnému doručena
dne 9. 11. 2006 a 10. 1. 2007 (č. l. 1 až 5). Dne 28. 3. 2007 bylo obviněnému
umožněno prostudovat spis (č. l. 482). Dne 4. 6. 2007 byla podána obžaloba (č. l. 485). Předseda senátu soudu prvního stupně požádal o prodloužení lhůty k
nařízení hlavního líčení či jiného úkonu podle § 181 odst. 3 tr. ř. do dne 4. 11. 2007 a prodloužení lhůty mu bylo předsedkyní soudu povoleno (č. l. 492). Další úkon soudu následoval dne 5. 5. 2009, kdy předseda senátu dal pokyn
příslušné trestní kanceláři k vyžádání opisu z evidence rejstříku trestů,
výpisy z centrální evidence obyvatel a centrální evidence vězňů (č. l. 498). Dne 11. 11. 2009 vydal soud prvního stupně usnesení, jímž podle § 37 odst. 3
tr. ř. zmocnil k přijímání písemností obhájce JUDr. Alexandra Šoljaka (č. l. 501) a dne 16. 11. 2009 nařídil první hlavní líčení ve věci na den 13. 1. 2010
(č. l. 502, 504). Další hlavní líčení se konala ve dnech 24. 2. 2010, 24. 3. 2010 (odročeno na žádost obviněného), 21. 4. 2010 a 23. 4. 2010, kdy byl
vynesen první zprošťující rozsudek (č. l. 507, 516, 523, 527, 532). Dne 7. 5. 2010 předseda senátu požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí, které
mu bylo povoleno do 4. 6. 2010 (č. l. 535). Poté, co bylo rozhodnutí
vyhotoveno, rozesláno a doručeno stranám, dne 21. 9. 2010 byl spis s podanými
odvoláními obviněného a státního zástupce předložen soudu druhého stupně (č. l. 548). Dne 21. 10. 2010 bylo nařízeno veřejné zasedání na den 8. 12. 2010 (č. l. 549), jež však bylo z důvodu omluvy poškozené společnosti GE Money Auto, s. r. o., odročeno na den 5. 1. 2011, kdy odvolací soud vyhlásil usnesení o zrušení
rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání (č. l. 570,
573). Dne 26. 1. 2011 vydal předseda senátu pokyn k nařízení hlavního líčení na
den 9. 3. 2011, z něhož se omluvil obhájce obviněného a požádal o jeho odročení
z důvodu naplánovaného operačního zákroku, kterému se měl podrobit v únoru
téhož roku, a současně i omluvu obviněného z důvodu jeho pracovní neschopnosti
(č. l. 578, 594). Z tohoto důvodu soud odročil hlavní líčení na den 20. 4. 2011 (č. l. 596, 608) a další hlavní líčení se konala 1. 6. 2011, 10. 8. 2011 a
12. 10. 2011, kdy byl vyhlášen v pořadí druhý, zprošťující rozsudek (č. l. 634). Dne 21. 12. 2011 byl spis s odvoláním státního zástupce předložen
odvolacímu soudu (č. l. 648). Soud druhého stupně konal dne 6. 1. 2012
neveřejné zasedání a rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení
věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu (č. l. 659). Nové hlavní líčení ve věci bylo soudem prvního stupně dne 2. 2. 2012
nařízeno na 28. 2. 2012 (č. l. 664, 669). Navazovala hlavní líčení ve dnech 19. 4. 2012, 5. 6. 2012, 16. 8. 2012, 2. 10. 2012 a 4. 10. 2012, přičemž v rámci
posledního z nich byl vyhlášen odsuzující rozsudek (č. l.
754, 764, 799, 808,
811). Dne 27. 12. 2012 byl spis s odvoláními obviněného a státního zástupce
předložen k rozhodnutí krajskému soudu (č. l. 831). Veřejné zasedání bylo
dovolacím soudem konáno dne 27. 2. 2013 a jeho výsledkem byl nyní podaným
dovoláním napadený rozsudek (č. l. 840).
Z uvedeného vyplývá, že od zahájení trestního stíhání dne 9. 11. 2006 do
vynesení posledního, nyní napadeného rozhodnutí ve věci dne 27. 2. 2013
uplynula doba přibližně šesti let a tří měsíců (do vyhlášení prvního rozsudku
soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2010 tato doba však činila pouze necelého
tři a půl roku), přičemž zjištěné průtahy v řízení spočívaly ve většině na
straně soudu prvního stupně, především v období od 4. 11. 2007 do 5. 5. 2009.
Tuto dobu vedení trestního řízení je nutné již považovat za průtahy stojící
zejména na straně státu a ve smyslu shora uvedené judikatury ji zohlednit
především při ukládání trestu.
Nejvyšší soud v projednávané věci shledal, že soud prvního stupně i odvolací
soud uvedené skutečnosti zvažoval. Odvolací soud soudem prvního stupně uložený
trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu v
trvání pěti let k odvolání státního zástupce zrušil a podle § 250 odst. 3 tr.
zák. obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody kratšího trvání na dobu dvou
let, avšak nepodmíněnému, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.
zák. zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud tedy v konečném výsledku
uložený trest zmírnil, a to právě se zřetelem na dlouhou dobu, po niž bylo
vedeno trestní řízení, tuto skutečnost v trestu uloženém na samé spodní hranici
trestního rozpětí § 250 odst. 3 tr. zák. zohlednil. V tomto směru své úvahy
vyjádřil v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, kde na straně 6 uvedl, že
bylo nutné zvažovat nejen, že od spáchání skutků uplynula doba několika let,
což hodnotil ve prospěch obviněného, ale svými dalšími úvahami vyjádřil rovněž
nesplnění důvodů pro to, aby byl obviněnému trest ukládán pod spodní hranici
trestní sazby, podle níž trest vyměřoval konstatováním, že k tíži obviněného
bylo nutné zvažovat výši škody, kterou svým jednáním způsobil a zatím ani
zčásti neuhradil. Při uložení nepodmíněného trestu zvažoval především
promyšlenost případů a to, že obviněný v případě prvních dvou skutků dosáhl
převzetí luxusních automobilů, které se zištným záměrem právě pro jejich
vysokou hodnotu vylákal.
Na základě rozvedených okolností Nejvyšší soud nepovažuje uložený trest za
nepřiměřený zjištěným okolnostem. Bral v úvahu mimo jiné i funkci ukládaného
trestu, kterou je nejen ochrana společnosti, ale i výchovné působení na
pachatele a na celou společnost. Ani s ohledem na shledané průtahy nezaviněné
obviněným tento nepodmíněný trest, byť uložený s velkým odstupem od spáchání
činu, nepůsobí jako zjevná nespravedlnost a nejde o příkoří a nepřiměřený zásah
do života obviněného, nýbrž je proporcionálně vyváženým a nutným postihem.
Obviněný totiž s ohledem na rozsah a charakter předmětné činnosti musel počítat
v případě jejího odhalení s podstatně výraznějším trestem při uvážení, že
rozpětí zákonné trestní sazby u trestu odnětí svobody u trestného činu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. činí dvě léta až osm let. Je proto
naprosto zřejmé, že odvolací soud přesto, že zvolil trest přímo spojený s
odnětím svobody, uložil jej na samé spodní hranici trestní sazby stanovené
zákonem na uvedený trestný čin, tedy v trvání dvou let. Je rovněž nutné
konstatovat, že se ani s ohledem na dlouhou délku řízení nevytratil prvek
výchovného působení trestu na společnost, což by ve svém důsledku mohlo vést i
ke zpochybnění autority soudů (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 596/2010).
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud ani toto obviněným vytýkané
pochybení v napadených rozhodnutích neshledal, a proto dovolání obviněného jako
celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší
soud ve smyslu požadavku obviněného podle § 265o tr. ř. odložil výkon trestu,
který mu byl dovoláním napadeným rozhodnutím uložen.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová