8 Tdo 979/2016

8 Tdo 979/2016-115

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o

dovoláních obviněných J. M. a H. M., dříve Č. proti usnesení Městského soudu v

Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, který rozhodl jako soud

odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T

113/2012, takto:

Z podnětu dovolání obviněných J. M. a H. M. se podle § 265k odst. 1 tr. ř.

ohledně nich a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně spoluobviněných

D. S., M. V. a D. Š. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2.

2016, sp. zn. 8 To 460/2015, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 1 ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na

zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T

113/2012, byli obvinění J. M., D. S., M. V., D. Š. a H. M. uznáni vinnými, že

I.

Obžalovaný J. M. sám:

1) dne 2. 4. 2008 v Auto City Bazar, se sídlem v Praze 7, Za Viaduktem

uzavřel J. M. úvěrovou smlouvu se společností Santander Consumer Finance, a.

s., se sídlem Šafránkova č. 1238/1, Praha 5, kdy předmětem koupě bylo vozidlo

zn. VW Touareg, černé barvy, kupní cena vozidla deklarovaná M. ve výši 1 999

000 Kč, na místě byla obviněným složena záloha ve výši 1 000 000 Kč, výše úvěru

999 000 Kč, měsíční splátka ve výši 27 258 Kč, kdy při sjednávání úvěru uvedl

nepravdivé údaje o kupní ceně vozidla, kterou úmyslně nadhodnotil, dne 9. 2.

2009 prodal obžalovaný předmětné vozidlo VW Touareg, společnosti Automotive

Group, s. r. o., jejímž jednatelem byl M. N. a společníkem obžalovaný J. M.,

přičemž dne 28. 1. 2009 podal obžalovaný žádost o změnu subjektu úvěrové

smlouvy u společnosti Santander Consumer Finance, a. s., kdy po převzetí

závazku společností Automotive Group, s. r. o., již nebyla zaplacena žádná

splátka úvěru, obžalovaný poté realizoval fiktivní převody vozidla, a to na

společnost Automotive Group, s. r. o., dále dne 30. 10. 2009 na společnost

European Energy Bau, dále na fyzickou osobu C. B., st. příslušnost Rumunsko,

která vozidlo údajně vyvezla z území ČR a následně pak jako individuální dovoz

přivezla a toto převedla zpět na společnost European Energy Bau, ačkoliv

předmětné vozidlo po celou dobu užíval obžalovaný a provedené prodeje vozidla

byly pouze fiktivní s cílem vyhnout se řádnému splacení úvěru, tímto jednáním

měla být poškozené společnosti Santander Consumer Finance, a. s., se sídlem

Šafránkova č. 1238/1, Praha 5, způsobena škoda ve výši 677 349 Kč,

2) dne 7. 4. 2009 v P., ul. J., v objektu restaurace C. E., podal

obžalovaný zástupci společnosti GE Money Auto, svědkyni M. O., žádost o

poskytnutí úvěru ve výši 461 280 Kč na úhradu části kupní ceny vozidla zn.

Škoda Octavia Scout, barva červená, kdy však uvedl nepravdivý údaj tím, že v

žádosti o poskytnutí úvěru byla jako žadatel uvedena společnost Ligier

Automobile, s. r. o., IČ 28465091, zastoupena jednatelem obžalovaným M. V.,

který však tento úvěr nikdy nepožadoval a o skutečnosti, že obžalovaný o tento

úvěr žádal, nevěděl, neboť jako jednatel uvedené společnosti byl zapsán pouze

na základě žádosti osoby obžalovaného, a to za úplatu 1 000 Kč, která mu byla

poskytnuta rovněž obžalovaným, přičemž společnost GE Money Auto schválení úvěru

zamítla a požadované finanční prostředky tak nebyly poskytnuty,

3) dne 15. 10. 2009 na Magistrátu hl. m. Prahy, Odboru dopravně

správních agend v Praze 1, Jungmannova č. 29/35, nechal prostřednictvím svědka

V. G., za úplatu ve výši 2 000 Kč, úředně schválit do provozu na pozemních

komunikacích v ČR vozidlo zn. Mitsubishi Pajero, černé barvy, fyzicky opatřené

v hodnotě 700 000 Kč, přičemž tomuto k přihlášení dodal padělaný technický

průkaz SRN na základě toho byl k vozidlu vydán čistopis technického průkazu a

tímto zajistil legalizaci předmětného vozidla, vozidlo užíval sám minimálně do

května 2009, přičemž vozidlo bylo odcizeno 25. 5. 2009 v SRN ke škodě W. H.,

II.

Obžalovaný J. M. a obžalovaný D. S.:

dne 7. 10. 2009 v P. v ul. J., v objektu restaurace C. E., podal obžalovaný J.

M. zástupci společnosti GE Money Auto, svědkyni M. O., opětovnou žádost o

poskytnutí úvěru na úhradu části kupní ceny vozidla Škoda Octavia Scout, barva

červená, kdy však uvedl nepravdivý údaj tím, že v žádosti o poskytnutí úvěru

byla jako žadatel uvedena společnost Česká Automobilová, a. s., zastoupená

předsedou představenstva obžalovaným D. S., který však o tento úvěr žádal

jménem společnosti jen na základě žádosti osoby obžalovaného J. M., kdy předmět

úvěru, tedy shora uvedené vozidlo, nikdy akciové společnosti zakoupit nechtěl a

tuto ani nijak neřídil, neboť jako předseda představenstva uvedené společnosti

byl zapsán pouze na základě žádosti osoby obžalovaného J. M., a to za úplatu 20

000 Kč, která mu byla poskytnuta rovněž obžalovaným J. M., čímž tak obžalovaný

D. S. uvedl nepravdu při čerpání úvěru, neboť na základě těchto nepravdivých

údajů pak došlo ke schválení žádosti o úvěr a následnému uzavření úvěrové

smlouvy, přičemž GE Money Auto zaslala poskytnutý úvěr ve výši 381 342 Kč na

účet svědkyně M. O., tj. obchodnímu zástupci, která pak tuto finanční hotovost

předala osobě obžalovaného J. M., přičemž k předmětnému úvěru byly zaplaceny

pouze dvě splátky a poté přestal být splácen, tímto byly bez souhlasu věřitele

prostředky získané účelovým úvěrem užity pro jiný účel, než byl určen, tímto

byla společnosti GE Money Auto, a. s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova č.

1422/1a, způsobena škoda ve výši 348 610 Kč,

III.

Obžalovaný J. M., obžalovaný M. V., obžalovaný D. Š. a obžalovaná H. M.:

1) dne 16. 2. 2011 uzavřel obžalovaný M. V. jako obžalovaným J. M.

dosazený jednatel společnosti Ligier Automobile, s. r. o., na pokyn

obžalovaného J. M. leasingovou smlouvu se společností ALD Automotive, s. r. o.,

se sídlem U Stavoservisu č. 527/1, Praha 10, na pronájem vozidla Škoda Superb,

barva hnědá metalíza, v hodnotě 745 900 Kč, v níž se společnost zavázala platit

za vozidlo měsíční splátky ve výši 20 103 Kč, celkem 48 splátek splatných vždy

do 8. dne v měsíci, vozidlo převzali do užívání, kdy při uzavření smlouvy byli

úmyslně přítomni obžalovaný M. V., fiktivní jednatel spol. Ligier Automobile,

s. r. o., obžalovaný D. Š., vystupující jako Ing. V., syn fiktivního jednatele

V., a obžalovaná H. M., která celé jednání vědomě zprostředkovala, a k tomuto

účelu pronajala předmětnou kancelář v P., V., přičemž od uzavření smlouvy

neměli jmenovaní obžalovaní v úmyslu vozidlo užívat pro potřeby společnosti

Ligier Automobile, s. r. o., nahlášení odcizení vozidla bylo provedeno za

účelem zbavení se závazku splácet měsíční splátky leasingu, nájemce nepřebíral

žádnou korespondenci od poškozené leasingové společnosti, a po vypovězení

uvedené smlouvy včetně vrácení předmětu leasingu, byl tento leasingové

společnosti vrácen pouze díky zásahu vymáhací společnosti, a téhož dne:

2) dne 16. 2. 2011 uzavřel obžalovaný M. V. jako obžalovaným J. M.

dosazený jednatel společnosti Ligier Automobile, s. r. o., na pokyn

obžalovaného J. M. leasingovou smlouvu se společností ALD Automotive, s. r. o.,

se sídlem U Stavoservisu č. 527/1, Praha 10, na pronájem vozidla Škoda Superb,

barva hnědá metalíza, v hodnotě 800 000 Kč, v níž se společnost zavázala platit

za vozidlo měsíční splátky ve výši 20 103 Kč, celkem 48 splátek splatných vždy

do 8. dne v měsíci, vozidlo převzali do užívání, dne 17. 7. 2011 na pokyn

obžalovaného J. M. a Škody oznámil na MOP R. svědek M. R., že měl toto vozidlo

zapůjčeno od obžalovaného M. V. a vozidlo mu bylo odcizeno, za vozidlo následně

přestaly být placeny měsíční splátky a vozidlo nebylo společnosti vráceno,

tímto byla společnosti ALD Automotive, s. r. o., způsobena škoda ve výši 551

489 Kč, přičemž od uzavření smlouvy neměli jmenovaní obžalovaní v úmyslu

vozidlo užívat pro potřeby společnosti Ligier Automobile, s. r. o., nahlášení

odcizení vozidla bylo provedeno za účelem zbavení se závazku splácet měsíční

splátky leasingu, kdy při uzavření smlouvy byli úmyslně přítomni obžalovaný M.

V., fiktivní jednatel spol. Ligier Automobile, s. r. o., obžalovaný D. Š.,

vystupující jako Ing. V., syn fiktivního jednatele V., a obžalovaná H. M.,

která celé jednání vědomě zprostředkovala, a k tomuto účelu pronajala

předmětnou kancelář v P., V.

2. Takto popsané jednání jednotlivých obviněných soud prvního stupně

právně kvalifikoval v bodě I. 1) jako zločin úvěrového podvodu podle § 211

odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, v bodě I. 2) jako přečin úvěrového

podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21

tr. zákoníku, v bodě I. 3) jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti

podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, v bodě II. jako

přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku ve formě

spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a v bodě III. (1. a 2.) jako

pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku

ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

3. Obviněnému J. M. za jednání uvedená ve všech bodech výroku o vině a

za sbíhající se trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.

zákona z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 44 T 16/2011, ve spojení

s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 71/2015, kterým byl tomuto

obviněnému uložen trest i za sbíhající trestný čin zkrácení daně poplatku a

jiné podobné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona z rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 1 T 79/2009, a zločin legalizace výnosů z

trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku z

rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 15/2010, ve znění rozsudku

Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 459/2012, uložil soud prvního stupně

podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný

trest odnětí svobody v trvání 60 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3

tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Zároveň podle § 43 odst. 2 tr.

zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4.

2015, sp. zn. 9 To 71/2015, který nabyl právní moci dne 1. 4. 2015, jakož i

všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Za skutek popsaný v bodě II. výroku o vině soud uložil obviněnému D.

S. podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců,

jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na

zkušební dobu v trvání 24 měsíců.

5. Za jednání rozvedené v bodě III. výroku soud uložil obviněným M. V. a

H. M. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku shodně trest odnětí svobody v trvání 24

měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 tr. zákoníku u každého z

nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Za tentýž skutek a

sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle 196 odst. 1 tr. zákoníku z

trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 3 T 95/2013,

soud uložil obviněnému D. Š. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2

tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon

podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební

dobu v trvání 48 měsíců, přičemž mu podle§ 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil

přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné

výživné pro nezletilou dceru. Zároveň § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o

trestu uložený tomuto obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v

Jindřichově Hradci ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 3 T 95/2013, který mu byl

doručen 18. 3. 2014 a nabyl právní moci dnem 27. 3. 2014, jakož i všechna další

rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu.

6. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozené společnosti Kruk

Česká a Slovenská republika, s. r. o., IČ: 247 85 199, se sídlem Československé

armády 954/7, 500 03 Hradec Králové (jako nástupce společnosti SANTANDER

CONSUMER Finance, a. s., IČ: 251 03 768, se sídlem Šafránkova 1238/1, 155 00

Praha 5 ? Smíchov) a ALD Automotive, s. r. o., IČ: 610 63 916, se sídlem U

Stavoservisu 527/1, 108 00 Praha 10-Malešice, s jejich nároky na náhradu škody

na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Obvinění J. M., D. S. a H. M. podali proti tomuto rozsudku odvolání.

Všechna tato podání Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn.

8 To 460/2015, jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

8. Obvinění J. M. a H. M. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu

neztotožnili a prostřednictvím společného obhájce Mgr. Radka Vachtla proti němu

podali dovolání, v nichž shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. b) tr. ř., jelikož byli přesvědčeni, že ve věci rozhodl vyloučený orgán,

a dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měli za to,

že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotněprávním posouzení.

9. Obviněný J. M. (dále převážně jen „obviněný“ či „dovolatel“) rozdělil

své obsáhlé podání celkem na tři tematické okruhy. V prvním z nich zaměřil svou

pozornost na rozhodování vyloučeným orgánem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b)

tr. ř. V podrobnostech uvedl, že v této věci jednal, a tedy i činil úkony

orgán, který měl být vyloučen podle § 30 tr. ř. Jím byl policista (svědek) V.

Š., který v dané trestní věci realizoval některé vyšetřovací úkony, zejména

výslechy svědků V. G., J. K. a M. O. Dovolatel poukázal na důvodné pochybnosti

o nestrannosti jmenovaného policisty, neboť byl jeho známým a opakovaně mu

zajišťoval opravu jeho motorového vozidla a rovněž s ním spolupracoval v rámci

výkonu jeho činnosti policisty. Navíc tento svědek byl nejbližším

spolupracovníkem bývalého policisty R. M., v jehož neprospěch (obviněný)

svědčil v jiném trestním řízení.

10. Námitky podjatosti (jejichž detailní genezi učinil též součástí

svého podání) vznášel dovolatel opakovaně v průběhu celého trestního řízení,

vždy však bezúspěšně. K tomu podotkl, že v přípravném řízení rozhodoval o

těchto námitkách sám policista V. Š., a potvrzoval je jemu přímo nadřízený

policejní orgán, a to vedoucí 8. oddělení obecné kriminality Policie ČR, SKPV –

Obvodní ředitelství policie Praha I., odbor obecné kriminality, u kterého lze

mít rovněž důvodné pochybnosti o jeho nestrannosti (neboť na tomto oddělení v

minulosti působil právě policista R. M. a rovněž zde byla proti obviněnému

vedena všechna vyšetřování v jeho trestních věcech).

11. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že je zcela nezákonné, aby policejní

orgán vůči osobám, o kterých tvrdí, že s nimi spolupracoval v rámci své

operativní činnosti a s nimiž měl v minulosti přátelské vztahy, prováděl

jakýkoliv úkon v rámci trestního řízení. Stejně je nepřípustné, aby takový

policejní orgán navštěvoval obviněné bez vědomí jejich obhájce a mimo rámec

jakéhokoliv procesního úkonu ve vazbě, jak zmiňovaný policista opakovaně činil.

V této souvislosti obviněný poukazoval na výpovědi obžalovaných M. O. a P. V. v

trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 91/2011,

které navrhoval provést jako důkazy i v tomto trestním řízení. V nich oba

jmenovaní uváděli konkrétní skutečnosti o jednání svědka V. Š., jež mohlo

ovlivnit jejich výpovědi, a rovněž popsali nepřípustnou spolupráci mezi ním a

svědkem V. G.

12. Dovolatel proto znovu zopakoval, že vzhledem k poměru policisty V.

Š. k jeho osobě i ke svědku V. G. jsou dány důvodné pochybnosti o jeho

nestrannosti při rozhodování jako policejního orgánu. Připomněl i skutečnost,

že podstatné výpovědi některých svědků nebyly učiněny před soudem, nýbrž v

přípravném řízení právě za účasti tohoto policisty. Soud prvého stupně, před

nímž zmíněné námitky také uplatnil, byl tedy (podle jeho názoru) povinen

rozhodnout, že veškeré úkony, kterých se policista V. Š. účastnil, nebudou

podkladem pro jeho rozhodnutí, neboť některé z nich (zejména výpověď svědka V.

G. z přípravného řízení) měly zásadní význam jak pro zahájení trestního

stíhání, tak pro konečný verdikt o jeho vině. Zmíněné pochybení nenapravil ani

soud druhého stupně, který se opětovně vznesenou námitkou podjatosti vůbec

nezabýval.

13. Další část svého podání uvedl dovolatel nadpisem: Vady usnesení

odvolacího soudu. Zde své výtky směřoval proti odůvodnění obou rozhodnutí v

návaznosti na zákonné požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Konstatoval, že

v usnesení, jímž je potvrzován odsuzující rozsudek, by mělo být bez nejmenších

pochybností zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení zjištěného skutkového stavu

soud řídil, přičemž by měl své úvahy podepřít odkazem na skutečnosti, které

vyplynuly z provedeného dokazování. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však

označil za paušální, nelogické a neúplné, které tudíž nesplňuje základní nároky

na něj zákonem kladené. Absentují zde jakékoliv samostatné úvahy ohledně

vypořádání se s vznesenými námitkami. Odvolací soud se ztotožnil se situací,

kdy nalézací soud rozhodl na základě skutkového zjištění, které nemá oporu v

provedeném dokazování. Přitom hodnocení důkazů neodpovídá požadavkům stanoveným

trestním řádem. Soud měl vzít v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů

nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo a měl

naopak pominout rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány

anebo vyšly v řízení najevo.

14. V této souvislosti dovolatel poukázal na konstantní rozhodovací

praxi Ústavního soudu, podle kterého je požadavek řádného a vyčerpávajícího

zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně

souladného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99,

publikovaný pod č. 17/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K tomu

obviněný doplnil, že jedním za základních principů, představujícím součást

práva na řádný proces, vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost

soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to způsobem zakotveným v § 125 odst. 1 tr. ř.

Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při

hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

15. Obviněný se neztotožnil ani s postupem nalézacího soudu, který ve

svém rozsudku vyjmenoval provedené listinné důkazy, avšak v hodnotící pasáži

odůvodnění k těmto důkazům pouze paušálně konstatoval, že rovněž usvědčují

obviněné ze spáchání předmětné trestné činnosti. Z uvedeného není jasné, zda

soud prvního stupně skutečně listinné důkazy hodnotil a bral na ně zřetel,

neboť mezi nimi byly nepochybně i důkazy svědčící ve prospěch dovolatele.

Odvolací soud následně překročil limity odvolacího řízení a snažil se

jednotlivé důkazy sám interpretovat. Tímto měl obviněné zbavit jejich zákonného

soudce, neboť fakticky v rámci rozhodovacího procesu vynechal jeden stupeň

soudní soustavy.

16. Dovolatel proto shrnul, že jednání, pro které byl uznán na vině,

nebylo prokázáno. Připomněl nejen zásadu in dubio pro reo, ale i právo na

spravedlivý proces, které je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického

právního státu. Vyslovil přesvědčení, že způsob opatřování důkazů a jejich

výklad nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním

řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát procesních pravidel.

Následně odkázal na čl. 80 Ústavy České republiky, podle něhož zastupuje

veřejnou žalobu v trestním řízení státní zastupitelství, a dodal, že obecné

soudy se nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby a usilovat o

odsouzení obviněného.

17. Na závěr tohoto tematického okruhu svého podání dovolatel zopakoval,

že i přes usilovnou a podle jeho názoru nepřípustnou snahu odvolacího soudu

zůstávají učiněná skutková zjištění nepřesná a neúplná. Konstatoval

nesouladnost rozsudku nalézacího soudu jak s § 125 odst. 1 tr. ř., tak i s § 2

odst. 6 tr. ř. Následně se obecně zabýval rolí soudu druhého stupně v odvolacím

řízení a nakonec vyslovil přesvědčení, že napadené usnesení nesplňuje

náležitosti vymezené v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř.

18. Poté obviněný přikročil k poslednímu a nejrozsáhlejšímu okruhu své

dovolací argumentace, ve kterém oběma nižším soudům vytýkal nesprávné právní

posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení v kontextu

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Postupně se vyjádřil ke

všem bodům skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku.

19. K bodu I. a II. výroku rozsudku dovolatel nejprve v obecné rovině

uvedl, že těžištěm dokazování v trestních věcech je hlavní líčení před soudem.

Připomněl zásadu, že o vině obviněného může být rozhodnuto výlučně na základě

důkazů provedených v hlavním líčení a důkazů použitelných před soudem, tedy

těch, které soud konstatoval v rámci odůvodnění jeho rozhodnutí. Právě od nich

se pak odvíjí použitá právní kvalifikace. S ohledem nato zdůraznil, že jediným

relevantním důkazem poukazujícím na jeho vinu byla výpověď svědka P. W. Ten

ovšem vypovídal pouze k útokům uvedeným pod bodem III. rozsudku. K dřívějším

útokům se nijak vyjadřovat nemohl, protože nebyl jejich účastníkem ani svědkem.

Jeho svědectví lze navíc považovat za důkaz výlučně nepřímý, přičemž podstata

jeho výpovědi spočívá pouze v reprodukci zprostředkovaných informací, jejichž

věrohodnost nebylo možno ověřit. K výpovědi svědka V. G. z přípravného řízení

dovolatel namítl, že ji lze hodnotit pouze jako důkaz o podjatosti svědka V.

Š., nikoliv jako důkaz svědčící v neprospěch kteréhokoliv z obviněných. Nadto

byla zmíněná výpověď provedena v rozporu s trestním řádem, a proto ji označil

za nepoužitelnou.

20. Skutek popsaný v bodě I. 1) výroku rozsudku podle dovolatele

nekoresponduje s použitou právní kvalifikací. Pro trestný čin úvěrového podvodu

je rozhodující znak uvedení nepravdivé či hrubě zkreslené informace nebo

zamlčení podstatného údaje. Také je nutno brát v úvahu věřitele a jeho

vědomosti v době uzavírání předmětné smlouvy. K ceně vozidla, kterou měl

úmyslně nadhodnotit, zaujal stanovisko, že nelze označit za hrubě zkreslenou

informaci skutečnost vycházející ze subjektivní představy žadatele, a jejíž

přezkum je principální součástí procesu uzavírání tohoto typu smluv. Pro

sjednání úvěru není rozhodná cena uvedená žadatelem, tu lze chápat pouze jako

jeho subjektivní stanovisko, které není pro poskytovatele úvěru závazné.

Důležitým faktorem je naopak možnost věřitele zmíněný údaj ověřit a na základě

toho poskytnutí úvěru schválit či nikoliv.

21. Své úvahy obviněný dále rozvinul, když podotkl, že pokud by uvedení

v omyl spočívalo v úmyslném nadhodnocení ceny vozidla, mělo být konstatováno,

jak s tímto údajem naložil poskytovatel úvěru a zda je taková informace pro

úvěrovou společnost vůbec relevantní ve vztahu k poskytnutí úvěru. Doplnil, že

společnost Santander Consumer Finance, a. s., věděla, za jakou cenu je vozidlo

kupováno a s její výší nesporně souhlasila. Též upozornil na provedené důkazy

podporující závěr, že cena 1 999 000 Kč byla cenou reálnou (např. na fakturu

prodávajícího, doklad o tom, že účastníci skutečně uvedenou cenu sjednali,

anebo výpověď svědka M. N.). Z toho vyvodil závěr o tom, že nebyly prokázány a

zjištěny skutečnosti odůvodňující závěr o uvedení nepravdivých nebo hrubě

zkreslených údajů z jeho strany. Pro úplnost ještě poukázal na fakt, že výše

jmenovaná úvěrová společnost se specializuje právě na poskytování úvěrů a má

tedy nepochybně vyvinuté kontrolní mechanismy a aparát ke zjištění reálné ceny.

Byla-li proto cena vozidla tímto poskytovatelem úvěru akceptována, jedná se o

okolnost prakticky vylučující trestněprávní relevanci jeho prohlášení o ceně

vozidla.

22. Pro posouzení naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu je podle

dovolatele zcela irelevantní, jak bylo s vozidlem nakládáno několik měsíců po

uzavření úvěrové smlouvy. Vyzdvihl, že po dobu, kdy byl on vlastníkem vozidla,

byly splátky řádně hrazeny. Všechny ostatní skutkové závěry prezentované ve

výroku napadeného rozsudku, považoval obviněný za ryze spekulativní, bez

jakéhokoliv relevantního vztahu k vymezené skutkové podstatě.

23. Ve vztahu k bodu I. 2) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího

soudu obviněný opět odkázal na výpověď svědkyně (resp. obviněné) M. O. před

Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2015, v trestní věci vedené pod sp.

zn. 44 T 91/2011. Přímo k tomuto skutku namítl, že není zřejmé, jakým způsobem

se měl tohoto jednání dopustit. Vyslovil svou domněnku, že žadatel úvěru je

subjekt uvedený na žádosti o úvěr, a k tomu konstatoval, že právní subjektivita

společnosti žádající o úvěr ani pravost podpisu spoluobviněného M. V. na

předmětné žádosti nebyla nijak zpochybněna. Právní závěry týkající se jeho

údajné viny jsou proto zmatečné, jelikož soud zaměnil jednání obchodní

společnosti s jeho jednáním. Jestliže byl jeho čin kvalifikován jako pokus

úvěrového podvodu, měl být nejprve vymezen okruh účastníků daného právního

vztahu (v prvé řadě žadatel o úvěr a jeho poskytovatel) a současně měl soud

určit, zda se on (obviněný) v jeho postavení mohl dopustit zmíněného trestného

činu jako pachatel, nebo pouze jako účastník v rámci některé z forem

účastenství na jednání hlavního pachatele, kterým měl být zřejmě žadatel o

úvěr. Vymezená právní kvalifikace proto podle jeho názoru neodpovídá uvedenému

skutkovému ději.

24. Následně se dovolatel věnoval jednání popsanému v bodě I. 3) výroku

o vině. Z jeho pohledu zůstalo zcela neprokázáno, že by vozidlo Mitsubishi

Pajero nechal prostřednictvím svědka V. G. úředně schválit do provozu, dodal

padělaný technický průkaz a tímto jednáním zajistil jeho legalizaci. Nic z toho

nevyplynulo ani z výpovědí svědkyň Š. Ch. a E. N., přičemž další svědci k

tomuto útoku vypovídat odmítli. Zopakoval tak, že ve vztahu k tomuto bodu

rozsudku nebyl v rámci hlavního líčení proveden jediný důkaz svědčící o jeho

vině (když opětovně zpochybnil výpověď svědka V. G. z přípravného řízení).

Závěrem dodal, že ani užitá právní kvalifikace daného skutku neodpovídá soudy

deklarovaným skutkovým zjištěním.

25. Ohledně bodu II. výroku odsuzujícího rozsudku argumentoval obviněný

obdobně jako ve vztahu ke skutku v bodě I. 2), když vyzdvihl nutnost vymezení

okruhu účastníků právního vztahu, vyjádřil pochybnost, zda se popisovaného

jednání mohl dopustit jako jeho pachatel či pouze jako účastník, a znovu

předestřel, že vymezená právní kvalifikace neodpovídá soudy zjištěnému

skutkovému ději. Rovněž poukázal na neprokázání rozhodných skutečností

týkajících se předmětného činu.

26. Nakonec se dovolatel zaměřil na poslední skutek, jehož spácháním byl

uznán vinným, konkretizovaný v bodě III. výroku rozsudku. Upozornil, že ani

jako fyzická osoba ani jako statutární orgán nebyl účastníkem smluvního vztahu

se společností ALD, nikdy nejednal se svědkem J. I. či jinou osobou zastupující

společnost ALD. Jmenovaný svědek měl jednat pouze s osobou označenou jako „V.

mladší“. Reálně je za jednání v tomto bodě trestně stíhán výhradně na základě

výpovědi svědka P. W., který se jednání neúčastnil a též v něm nebyl nijak

zainteresován. V té souvislosti obviněný poukázal i na pořízené audionahrávky

jeho rozhovorů s posledně zmíněným svědkem. Z nich je zřejmé pouze hrubě

manipulativní jednání svědka vůči dovolateli, hraničící až s vydíráním, jeho

vulgarita a úplatnost; neposkytují však jakýkoliv důkaz o jeho vině.

27. Ze všech výše podrobně rozvedených důvodů (opětovně shrnutých v

posledních dvou odstavcích podaného dovolání) obviněný navrhl, aby Nejvyšší

soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne

10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze

dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal

Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

28. Obviněná H. M. (dále převážně jen „obviněná“ či „dovolatelka“) svůj

mimořádný opravný prostředek rozčlenila na dvě části. V první z nich věnovala

pozornost rozhodování vyloučeným orgánem v dané trestní věci, a to v rámci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Takovým orgánem měl být

policista V. Š., který byl známým spoluobviněného J. M. Svůj postoj pak

podpořila obdobnými argumenty jako předtím dovolatel, který je hlavním

obviněným v této trestní věci, a proto by se vyloučení policejního orgánu

(svědka V. Š.) z vykonávání úkonů v trestním řízení mělo dotýkat všech

spoluobviněných ve smyslu principu beneficium cohaesionis.

29. Ve druhé části svého podání se dovolatelka zabývala jednáním, za

které byla odsouzena, uvedeném v bodě III. výroku rozsudku nalézacího soudu. Z

hlediska užité právní kvalifikace považovala za podstatné, kdy mělo být

podvodné jednání dokonáno. Připomněla také skutečnost, že prostory k jednání

(na němž byly předmětné úvěrové smlouvy podepsány) zarezervovala na žádost

spoluobviněného M. V., resp. společnosti Ligier Automobile, s. r. o., a proto

se domnívala, že náklady hradila právě tato společnost. Dále poukázala na

výpověď svědka J. I., podle něhož byly smluvní podmínky sjednány před zmíněným

jednáním, přičemž do textu smluv nebylo na tomto jednání nijak zasahováno.

Rozhovor, jehož se měla následně účastnit, probíhal až po podpisu uvedených

smluv, tedy až po dokonání trestného činu podvodu.

30. Obviněná zdůraznila, že trestný čin podvodu není trvajícím trestným

činem, k jeho dokonání dochází v konkrétní časový okamžik. Jediné jednání,

které jí bylo prokázáno, je rezervace kancelářských prostor, v nichž došlo k

podpisu leasingových smluv. Text smluv, sjednávání jejích podmínek, vzájemná

spolupráce mezi stranami a další aspekty uzavírání smluvního vztahu nebyly

dojednávány za její přítomnosti ani s jejím vědomím. Žádné jednání vedené k

uzavření předmětných smluv nezprostředkovávala. Měla-li se tedy posuzovaného

jednání dopustit jako spolupachatel, musela její činnost tvořit minimálně část

jednání směřujícího k dokonání trestného činu podvodu. Svědek J. I. přinesl na

dané jednání smlouvy již podepsané oprávněnou osobou, za niž nebyl oprávněn

jednat. Skutečnost, že za její přítomnosti byl dokonán trestný čin, nezakládá

bez dalšího její trestní odpovědnost. I kdyby věděla o (trestněprávní) podstatě

jednání dalších obviněných (M. V. či J. M.), mohla se svým konáním maximálně

účastnit jejich trestné činnosti. Jelikož však o tomto žádnou povědomost

neměla, chybí v této věci subjektivní vztah mezi jejím jednáním a jednáním

spoluobviněných.

31. Své úvahy dovolatelka dále rozvinula odkazem na časovou souslednost

úkonů jednotlivých zainteresovaných subjektů. Konstatovala, že k rozhodnutí

společnosti ALD

Automotive, s. r. o., poskytnout úvěr došlo ještě předtím, než předmětné

prostory rezervovala. Účelem této rezervace, resp. jednání, které se v

kancelářských prostorech odehrálo, bylo administrativní dokončení již

sjednaného smluvního vztahu. Z hlediska podstaty spolupachatelství není zřejmé,

jakým článkem řetězu směřujícím k přímému vykonání trestného činu podvodu mělo

být její jednání. Z napadeného rozsudku ovšem nic takového zjistit nelze. Nadto

trestný čin podvodu je úmyslným trestným činem, proto muselo být v rozhodnutí

soudu vymezeno, zda měla vědomost o celém trestném činu nebo některém jeho

znaku či jakou měla povědomost o jednání ostatních. Ani to ale soud prvého

stupně v odsuzujícím rozsudku neuvádí. Obviněná proto shrnula, že nemohla být

spolupachatelem jednání vymezeného v bodě III. odsuzujícího rozsudku.

32. Ze všech shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud

podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.

2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

26. 9. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal

Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

33. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen

„státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k oběma podaným dovoláním

konstatoval, že argumentaci dovolatelů nelze přisvědčit.

34. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

uplatněného oběma dovolateli, státní zástupce uvedl, že tento není zjevně

naplněn, neboť k jeho úspěšnému uplatnění je třeba, aby vyloučený orgán rozhodl

ve věci samé. Musí se tedy jednat o meritorní rozhodnutí vyloučeného soudu či

soudce, protože dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pouze

pravomocné rozhodnutí soudu (tj. nikoli jiného orgánu) ve věci samé, jestliže

rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. O takový případ se v

posuzovaném případě nejedná, neboť oba dovolatelé namítají vyloučení, resp.

podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. pouze u policisty V. Š., který se ve

věci účastnil toliko některých úkonů v rámci přípravného řízení, meritorně však

nijak nerozhodoval.

35. K další argumentaci obviněného J. M. státní zástupce konstatoval, že

z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ohledně skutkových

zjištění a hodnocení důkazů (viz zejména str. 44 – 46 rozhodnutí nalézacího

soudu a str. 12 – 14 rozhodnutí soudu odvolacího) je zřejmé, že skutková

zjištění, ke kterým oba soudy dospěly, jsou s provedenými důkazy v souladu a

logicky z nich vyplývají. Tato skutková zjištění pak soudy i náležitě právně

posoudily. Státní zástupce však připustil, že odůvodnění rozhodnutí nalézacího

soudu mohlo být zpracováno podrobněji a přehledněji. Podle jeho názoru ovšem z

rozhodnutí nalézacího soudu jako celku ve spojení s odůvodněním jeho rozhodnutí

vyplývá jednoznačně, jaké skutečnosti jej vedly k závěru o vině obviněného a

jakým způsobem k takovému závěru dospěl. Z obou rozsudků je rovněž zřejmé, že

odvolacím soudem potvrzená skutková zjištění nalézacího soudu tvoří dostatečně

spolehlivý podklad o vině obviněného.

36. V této souvislosti státní zástupce upozornil, že provedené důkazy

nelze hodnotit izolovaně pouze ve vztahu k jednotlivým bodům výrokové části

rozsudku nalézacího soudu, jak naznačuje obviněný ve své argumentaci, nýbrž je

třeba je posuzovat i ve vzájemné souvislosti, neboť obviněný se předmětné

trestné činnosti týkající se motorových vozidel dopouštěl po delší dobu větším

počtem útoků, které mají souvislost v podobném způsobu spáchání. Tato

souvislost spočívá mimo jiné v tom, že páchal danou trestnou činnost opakovaně

prostřednictvím nastrčených figurek – tzv. bílých koní (většinou jimi byli

nemajetní bezdomovci), které k tomu zlákal za drobnou finanční úplatu a které

jednaly na základě jeho instrukcí, a to například tím, že vytvářely fiktivní

společnosti, na které byla evidována motorová vozidla, nebo které žádaly o

poskytnutí úvěru na jejich nákup. Pro další obdobnou rozsáhlou trestnou

činnost, kde vystupují jako spoluobvinění a svědci stejné osoby, je pak

obviněný stíhán v jiné trestní věci. Právě pochopení a vyhodnocení uvedených

širších souvislostí umožňuje rozkrýt trestnou činnost obviněného v celém

rozsahu a učinit závěry o jeho vině. Z odůvodnění napadaných rozhodnutí je pak

zřejmé, že touto optikou soudy dříve činné ve věci věc posuzovaly a dospěly ke

spolehlivým závěrům o vině tohoto obviněného.

37. Následně se státní zástupce podrobněji vyjádřil k jednotlivých bodům

rozsudku nalézacího soudu týkajícím se obviněného J. M.. K bodu I. 1) rozsudku

uvedl, že z obsahu všech provedených důkazů je zřejmé, že obviněný při

sjednávání úvěru záměrně uvedl co možná nejvyšší kupní cenu vozidla VW Touareg

(1 999 000 Kč), kterou ve skutečnosti zaplatit nechtěl, a to v úmyslu sebe

obohatit se o zapůjčené prostředky, které tímto způsobem vylákal od úvěrové

společnosti, přičemž věděl, že skutečná hodnota vozidla je mnohem nižší a

pohybuje se kolem sumy 1 000 000 Kč. O tomto záměru svědčí jeho další dispozice

s předmětným vozidlem. Je přitom irelevantní, že úvěrová společnost obviněným

uvedený nepravdivý údaj o kupní ceně vozidla akceptovala.

38. Rovněž v případě bodů I. 2) a II. rozsudku odpovídají podle názoru

státního zástupce skutková zjištění nalézacího soudu provedeným důkazům, a to v

tom smyslu, že při jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti lze učinit

dostatečně spolehlivý závěr o tom, že za celou operací související s žádostí o

poskytnutí úvěru na zakoupení vozidla Škoda Octavia Scout stál právě obviněný,

který k trestné činnosti využil jako nastrčené figurky – bílé koně, tak jako v

dalších případech, nemajetné bezdomovce a rovněž pravomocně odsouzené M. V. a

D. S. Obdobně k bodu I. 3) rozsudku uvedl, že i zde se lze v návaznosti na

souhrnné hodnocení všech provedených důkazů ztotožnit se skutkovými zjištěními

nalézacího soudu v tom smyslu, že daného jednání ohledně vozidla Mitsubishi

Pajero se dopustil právě obviněný. V případě bodu III. rozsudku je pak obviněný

usvědčován jednoznačně výpověďmi svědků J. I. a P. W. ve spojení s listinnými

důkazy vztahujícími se k pronájmu vozidel Škoda Superb.

39. Poté státní zástupce zaměřil svou pozornost k námitkám obviněné H.

M., k nimž konstatoval následující. Z výpovědi svědka J. I. vyplývá, že tato

obviněná se velice aktivně zapojila do rozhovoru v okamžiku, kdy se uvedený

svědek jako zástupce poskytovatele operativního leasingu na motorová vozidla

zajímal o činnost společnosti, které byl uvedený leasing na dvě vozidla

poskytnut. Ze způsobu, jak při uvedeném jednání vystupovala, je zřejmé, že ve

věci byla angažována mnohem více než pouhým zajištěním kancelářských prostor k

podpisu předmětných leasingových smluv. Pokud za této situace nalézací soud

dovodil, že se na jednání popsaném v bodě III. jeho rozsudku podílela jako

spolupachatelka podle § 23 tr. zákoníku, nelze takovému závěru ničeho vytknout.

40. Státní zástupce poté shrnul, že oba soudy nižších instancí

postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jejich skutková zjištění mají

obsahovou vazbu na provedené důkazy a jednoznačně z nich vyplývají při logickém

způsobu jejich hodnocení. V daném případě nelze shledat opomenutí zásadního

důkazu či existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními

na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, které by mohly

odůvodňovat zásah do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení. Opětovně

sice poznamenal, že odůvodnění rozhodnutí soudů činných dříve ve věci, zejména

soudu nalézacího, nejsou vůči obviněným zcela precizní a vyčerpávající, nicméně

tato skutečnost sama o sobě nemění ničeho na tom, že v daném případě nelze

shledat extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné

a právními závěry na straně druhé, který by naplňoval dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

41. K námitce obviněného J. M. ohledně právního posouzení jeho jednání

ze strany nalézacího soudu pak státní zástupce doplnil, že způsob a míra jeho

zapojení do jednotlivých jednání, za která byl odsouzen, byla pro věc natolik

významná a podstatná, že přesahovala rámec pouhého účastenství, a proto

nalézací soud jeho jednání právem posoudil jako pachatelství či

spolupachatelství. V případě jednání pod bodem III. rozsudku nalézacího soudu

pak podle jeho názoru přicházelo v úvahu posoudit jednání obviněných i podle §

209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tj. jako jednání členů organizované

skupiny.

42. Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby

Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst.

1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové

rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r

odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném

zasedání.

43. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou

na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněných (bylo mu doručeno dne 20. 7.

2016). Jeho případnou repliku jménem obviněných či některého z nich již

dovolací soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.

44. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že obě

dovolání jsou v dané věci podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím

jejich obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v

zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují

též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

45. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v

ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými

uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném

ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu

napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z

důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto

zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání

tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže

ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato

okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla

jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučeným orgánem ve

smyslu tohoto zákonného ustanovení může být pouze soudce (samosoudce, člen nebo

předseda senátu), který rozhodl ve věci samé (tj. vydal rozhodnutí, které

dovolatel prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu napadá) a který byl ve věci

vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho

vyloučení podle § 31 tr. ř. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu proto

nepostačuje, že byla kterákoliv z osob podílejících se na řízení vyloučena,

třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí (srov. Šámal, P. a?kol.: Trestní

řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).

47. Na základě právě uvedeného je možné konstatovat, že oba dovolatelé,

kteří namítali podjatost policisty V. Š., uvedený dovolací důvod nenaplnili. I

v případě, že by byl dán důvod k vyloučení tohoto policisty podle § 30 odst. 1

tr. ř. (čemuž by mohly některé z okolností posuzovaného případu skutečně

nasvědčovat), nelze takovéto (ve své podstatě procesní) pochybení, k němuž mělo

dojít již v průběhu přípravného řízení, prostřednictvím tohoto (ani žádného

jiného) dovolacího důvodu v řízení o dovolání vytýkat, neboť jmenovaný

policista není takovým orgánem činným v trestním řízení, který v dané věci

meritorně rozhodoval. To ve svém důsledku znamená, že Nejvyššímu soudu

nevznikla povinnost se jeho vztahem k oběma dovolatelům (příp. dalším osobám) a

jeho možnou podjatostí jakkoliv věcně zabývat.

48. Následnou argumentaci obou obviněných, ať již v kontextu druhého

zvoleného dovolacího důvodu nebo i mimo něj, zhodnotil Nejvyšší soud naopak

jako zcela relevantní. Vzhledem k tomu neshledal důvody pro odmítnutí podaných

dovolání, a proto ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a

odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu

a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí

předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen

pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána dovolání. K

závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:

49. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno

namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně

kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o

trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné

zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v

právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného

práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje

Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či

jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě

nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6

tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou

stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud

naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení

skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov.

usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn.

III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového

stavu lze připustit pouze výjimečně, a to z důvodu ochrany ústavně

garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého

procesu. V tomto ohledu je třeba připomenout významné stanovisko pléna

Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14, publikované pod č.

40/2014 Sb., v němž je mimo jiné uvedeno (srov. bod 26.): „Závaznými

kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující

soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet

mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu

vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání

posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva

dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka

porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení

o dovolání“.

50. Obviněný J. M. v druhé části odůvodnění svého mimořádného opravného

prostředku soudům vytýkal nedodržení základních procesních ustanovení, a to

především § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., a dále též § 2 odst. 2,

5, 6 tr. ř. Z výše uvedeného plyne, že takto formulované námitky v obecné

rovině pod posledně citovaný dovolací důvod nespadají a pod jakýkoliv jiný také

ne (sám dovolatel je ostatně pod žádný dovolací důvod ani nepodřadil). Na druhé

straně ovšem Nejvyšší soud nemohl odhlížet od hlediska ústavněprávního, tedy

požadavků na zachování práva na spravedlivý proces, které obviněný ve svém

podání akcentoval. Z tohoto shledal, že v přezkoumávané věci k namítanému

porušení výše citovaných ustanovení trestního řádu skutečně došlo, a to

způsobem již neslučitelným s ochranou ústavně garantovaných práv a svobod

dovolatele. Proto věnoval nad rámec zmíněného relevantně uplatněného dovolacího

důvodu pozornost i některým významným otázkám procesního charakteru, konkrétně

důkaznímu řízení a tomu, co v trestním řízení může sloužit jako důkaz, stejně

jako náležitostem odůvodnění soudního rozhodnutí.

51. Ačkoliv podle § 265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti

důvodům rozhodnutí není přípustné, je třeba konstatovat, že v posuzovaném

případě soudy obou stupňů nerespektovaly zákonné požadavky na odůvodnění

rozhodnutí zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Obě tato

ustanovení vyžadují, aby soud v odůvodnění uvedl mimo jiné důkazy, o které svá

skutková zjištění opřel a úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil.

Odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné

pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se obviněný dopustil skutku uvedeného ve

výroku rozsudku a že tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu

uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Právě v odůvodnění rozsudku je

těžiště jeho přesvědčivosti.

52. Uvedeným požadavkům ovšem již soud prvního stupně v žádném případě

nedostál, a to jak v bodě I. (ve všech třech jeho podbodech), tak v bodě II.

výroku o vině, které takřka doslovně převzal ze znění obžaloby. K těmto skutkům

totiž neuvedl téměř [v bodě I. 3) dokonce vůbec] žádné usvědčující důkazy.

Svědecké výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení se obvykle týkaly předmětných

skutků pouze nepřímo, a měly proto minimální vazbu na konkrétní jednání

některého z obviněných. Navíc tento soud v odůvodnění svého rozsudku pouze

paušálně konstatoval (srov. jeho stranu 20), že všech pět obviněných bylo

spolehlivě usvědčeno mimo jiné i výpověďmi svědků V. G., M. O., P. B. a L. M.,

což ovšem nedává žádný logický smysl, protože všichni jmenovaní svědci u

hlavního líčení využili svého práva a odepřeli ve věci vypovídat (což ostatně

sám soud zmínil hned v následujícím odstavci).

53. Obstát nemůže ani hodnotící pasáž odůvodnění rozsudku nalézacího

soudu, která je už vzhledem k rozsahu projednávaného případu a jeho složitosti

příliš stručná, nekonkrétní a téměř prostá rozhodných úvah o jednání

obviněných, popsaném ve výroku o vině. Soud zde pouze shrnuje (a v podstatě jen

znovu opakuje) svá skutková zjištění a paušálně konstatuje, že obhajobě

obviněných neuvěřil, aniž by u většiny svých závěrů osvětlil, na základě čeho k

nim dospěl. Vinu hlavního pachatele, obviněného J. M., většinou dovozuje pouze

z obecného konstatování, že určitý svědek či spoluobviněný je „bílým koněm“,

který zjevně jednal na jeho pokyn. Ani k tomu ovšem (konkrétně v případě svědka

L. M. a spoluobviněného D. S.) neuvádí, z jakých konkrétních skutečností tato

zjištění vyplývají. Kromě toho soud rozvíjí hypotetické (a zcela bezpředmětné)

úvahy, co by se stalo, kdyby vypovídali někteří svědci, kteří v hlavním líčení

vypovídat odmítli. Naproti tomu obsahu důležitých listinných důkazů, které jsou

v jeho rozhodnutí pouze vyjmenovány, nevěnuje vůbec žádnou pozornost a nijak je

nehodnotí, přesto však zdůrazňuje, že jejich obsah obviněné usvědčuje. Následně

soud nedává prostor ani právnímu posouzení věci, když v odůvodnění jeho

rozsudku jakékoliv úvahy stran použité právní kvalifikace zjištěného jednání

zcela absentují.

54. Ve stejném duchu se nese i odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího,

které je rovněž velice obecné a naprosto neurčité. Tento soud (pokud se

neomezil na paušální odkaz na „listinné důkazy, které jednoznačně prokazují

vinu obviněného“) sice občas poukázal na některý konkrétní listinný důkaz, ani

tím se mu ovšem nepodařilo docílit uceleného řetězce důkazů vedoucího k

takovému závěru o vině obviněných, jenž nevzbuzuje důvodné pochybnosti. Zejména

však při hodnocení odvoláními napadeného rozsudku konstatoval, že řízení jemu

předcházející „není zatíženo žádnou procesní vadou“, a několikrát zopakoval, že

soud prvního stupně provedené důkazy „náležitě hodnotil podle § 2 odst. 6 tr.

ř.“ a jím učiněná skutková zjištění jsou „správná a úplná“, až nakonec uzavřel,

že „jednání obviněných bylo správně posouzeno po právní stránce a v tomto směru

… neměl, co by na výroku měnil“. Pochybení soudu nalézacího tedy nejen

nenapravil, nýbrž naopak se jich sám taktéž dopustil.

55. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí jsou z

podstatné části nepřezkoumatelná, řada jejich skutkových závěrů není podpořena

provedenými důkazy a v souvislosti s tím absentuje i hodnocení důkazů, které by

měly obviněné usvědčovat. Takový postup soudů je naprosto nepřijatelný. Nejenže

jsou tím do značné míry popřeny požadavky již uvedených ustanovení § 125 odst.

1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., zároveň však nejsou respektovány ani

povinnosti stanovené v § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zjištění skutkového stavu věci,

o němž nejsou důvodné pochybnosti, i § 2 odst. 6 tr. ř. vyžadující hodnocení

důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v

jejich souhrnu. V důsledku toho pak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 1 Ústavy České republiky

(dále jen „Ústava“; k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.

1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, publikovaný pod č. 24/1997 ve Sbírce nálezů a

usnesení Ústavního soudu).

56. Nejvyšší soud teprve poté, co se podrobným studiem seznámil s

obsahem celého trestního spisu, mohl usuzovat, z čeho soudy nižších instancí

svá skutková zjištění zřejmě dovodily. Lze se domnívat, že rozhodující úlohu

při tom nehrály soudy téměř opomíjené listinné důkazy. Šlo např. o jednotlivé

úvěrové smlouvy, o odborná vyjádření na č. l. 126, 127 spisu, v nichž je cena

vozidla Volkswagen Touareg odhadnuta na částku 1 000 000 Kč, resp. 1 500 000

Kč, o dokumenty týkající se vozidla Mitsubishi Pajero na č. l. 558 – 586 spisu,

i rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 v trestní věci sp. zn. 8 T 15/2010,

prokazující takřka identickou trestnou činnost obviněného J. M. za účasti V. G.

(v přezkoumávané věci vedeného jen jako svědka) jako v bodě I. 3 výroku

rozsudku v této věci, příp. o další trestní kauzy, které jsou proti dovolateli

vedeny, o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na

spoluobviněného M. V. atd.

57. Nejdůležitějším zdrojem poznání v přezkoumávané věci nepochybně byly

již pro nalézací soud úřední záznamy obsahující důležitá vysvětlení svědků i

spoluobviněných z přípravného řízení. Mnozí z nich ovšem v průběhu hlavního

líčení využili svého zákonného práva a odepřeli vypovídat (šlo konkrétně o

svědky V. G., M. O., L. M., I. J., P. B. a M. R., či o spoluobviněné M. V. a D.

S.). V úředních záznamech obsažené informace v zásadě prokazují skutkový děj

tak, jak je popsán v obžalobě i výroku rozsudku soudu prvního stupně, takže lze

důvodně usuzovat, že oba soudy je učinily podkladem pro svá rozhodnutí. Toho,

že při tom nepostupovaly v souladu se zákonem, si zřejmě byly vědomy, neboť

zmíněná (klíčová) svědectví v odůvodnění svých rozhodnutí ani nezmínily. I to

byl jeden z důvodů vedoucích dovolací soud k závěru o nepřezkoumatelnosti obou

napadených rozhodnutí.

58. V návaznosti nato Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout

některé ze základních zásad trestního řízení, které jsou zároveň významnými

komponenty ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásada ústnosti

vyjádřená v § 2 odst. 11 tr. ř. je provedením čl. 96 odst. 2 Ústavy. Záleží v

tom, že soud rozhoduje na základě ústně provedených důkazů a ústních přednesů

stran. To znamená, že obvinění, svědci a znalci musí vypovídat ústně, a

listiny, kterými se u soudu provádí důkaz, musí být přečteny. S tím úzce

souvisí i zásada bezprostřednosti vtělená do § 2 odst. 12 tr. ř., z níž plyne,

že soud má čerpat důkazy z pramene, pokud možno co nejbližšího zjišťované

skutečnosti, a dále (což je z hlediska posuzovaného případu obzvláště významné)

má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených, tedy na základě svého

bezprostředního dojmu z provedeného řízení. Tuto povinnost soudu dále rozvíjí

ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř., upravující podklad pro jeho rozhodnutí, podle

něhož soud při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly

probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a

provedly, případně které sám doplnil.

59. V přezkoumávané věci oba soudy nižších stupňů uvedeným požadavkům

nedostály. Úřední záznamy o podaném vysvětlení samy o sobě nejsou ve smyslu 158

odst. 6 tr. ř. chápány jako důkazní prostředek, nýbrž slouží státnímu zástupci

a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla

vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede.

Použitelnost úředního záznamu jako důkazu v hlavním líčení je tedy značně

omezená (k tomu srov. například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8.

1994, sp. zn. 11 To 46/94, publikované pod č. 45/1994 Sb. rozh. tr.), a to

pouze na určité zákonem předvídané situace. Jednu z nich upravuje § 211 odst. 6

tr. ř., podle kterého lze v hlavním líčení číst úřední záznamy o vysvětlení

osob se souhlasem státního zástupce a obžalovaného.

60. Z protokolů o hlavních líčeních v dané věci ovšem vyplývá, že ani

jeden z úředních záznamů uvedených v odstavci 60. tohoto usnesení v žádném z

hlavních líčení přečten nebyl. Zpravidla poté, co některý z výše jmenovaných

svědků či spoluobviněných využil svého práva a odepřel ve věci vypovídat, se

předsedkyně senátu dotázala stran, zda souhlasí s přečtením těchto úředních

záznamů. Zatímco státní zástupce svůj souhlas udělil, obvinění takto učinit

odmítli, a proto úřední záznamy čteny nebyly, když podle zákona ani čteny být

nesměly (tak se stalo např. v hlavních líčeních konaných ve dnech 19. 3. 2013 –

č. l. 1076, anebo 29. 6. 2015 – č. l. 1786, kdy obvinění J. M. a D. S.

nesouhlasili se uvedeným postupem).

61. Lze proto uzavřít, že soudy nižších instancí svá skutková zjištění

učinily způsobem, který zákon (trestní řád) nepřipouští. I přesto, že obsah

předmětných úředních záznamů nedeklarovaly (vcelku pochopitelně) jako pramen

svého poznání a v odůvodnění jejich rozhodnutí se o nich vůbec nezmínily, je

evidentní, že je jako hlavní usvědčující důkaz využily, neboť právě jejich

obsah do značné míry koresponduje se skutkovým dějem popsaným ve výroku o vině,

který jiným způsobem – tedy pouze z důkazů provedených v hlavním líčení –

dovodit nelze. Tímto se soudy dostaly do kolize s ustanoveními § 2 odst. 11, 12

tr. ř., § 220 odst. 2 tr. ř. a čl. 96 odst. 2 Ústavy.

62. Postup obou soudů nižších stupňů, podrobně shrnutý v předchozích

odstavcích tohoto usnesení, se tak velmi výrazně vychýlil z požadavků

spravedlivého procesu, které ve své rozhodovací praxi akcentuje i Ústavní soud.

Přiléhavý na posuzovaný případ je zejména jeho nález ze dne 30. 6. 2004, sp.

zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu. Zde tento soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž

splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních

práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Takto vyčlenil

případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i

použitých v rozporu s procesními předpisy, a též případy svévolného hodnocení

důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického

základu.

63. Z tohoto pohledu obě napadená rozhodnutí již na první pohled

vzbuzují dojem svévolného hodnocení důkazů ze strany obou nižších soudů, když

nalézací soud svůj výrok odsuzujícího rozsudku v bodě I. a II. nepodpořil skoro

žádnými relevantními důkazy, a odvolací soud se následně s takovým výrokem

identifikoval. V dané věci však šlo především o druhý z uvedených případů, tedy

o rozhodnutí učiněná na základě důkazů, které nebyly získány co do jednotlivých

dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a

tudíž musí být soudem a limine vyloučeny. V každém případě jsou obě právě

uvedená pochybení nižších soudů neslučitelná se základními zásadami

spravedlivého procesu, a v demokratickém právním státě proto nepřípustná.

64. V takové situaci je pak možné i námitky procesního charakteru

(směřující proti odůvodnění rozhodnutí, procesu dokazování apod.) výjimečně

podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud

je pak v dovolacím řízení povolán se touto problematikou věcně zabývat a shledá-

li důvodnost uplatněných výhrad, je oprávněn napadená rozhodnutí zatížená takto

podstatnou vadou podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit. Tak dovolací soud v

přezkoumávané věci opravdu učinil, a to i přesto, že (po podrobném seznámení se

s předmětným trestním spisem) nikterak nezpochybňuje přetrvávající důvodné

podezření o rozsáhlé převážně majetkové trestné činnosti obviněného J. M.,

zřejmě páchané velice sofistikovaným způsobem. Ani Nejvyšší soud si nečiní

žádných iluzí o osobě tohoto obviněného, který byl v minulosti opakovaně soudně

trestán, na něhož bylo v posledních letech podáno hned několik obžalob (srov. 3

spisy obžalob založených na č. l. 665 a násl. spisu), a který měl (mimo jiné) v

některých případech předstírat, že je nositelem akademického titulu „Ing.“,

ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Pokud jej tímto titulem začal označovat

Městský soud v Praze (v obžalobě ani v odsuzujícím rozsudku takto označen

nebyl), pak zřejmě přehlédl, že na č. l. 709 a násl. spisu je založena obžaloba

podaná Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 dne 27. 5. 2011 u Obvodního

soudu pro Prahu 1, v níž je tomuto obviněnému kladeno za vinu též spáchání

trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.

zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 [podle bodu 22) této obžaloby bylo

zjištěno, že obviněným předložený vysokoškolský diplom je padělaný, a že

obviněný na žádné fakultě ČVUT v Praze ani jiné vysoké škole nikdy nestudoval].

65. Přes tyto skutečnosti zjištěné o osobě obviněného J. M. je však

nutné zdůraznit, že ani on není vyňat z ochrany základních práv a svobod

zaručených ústavním pořádkem České republiky, a proto Nejvyšší soud od obou

nižších soudů vyžaduje, aby tento přístup k tomuto obviněnému (a samozřejmě ke

všem dalším obviněným) v dalších fázích tohoto trestního řízení respektovaly

také. Pouze na okraj lze dodat, že to samé by bylo možno připomenout i státnímu

zástupci, který ve svém vyjádření porušení výše citovaných ustanovení Ústavy,

Listiny i trestního řádu ze strany obou soudů nižších instancí zřejmě přehlédl.

66. K výhradám, které byly v obecné rovině vzneseny shora k procesnímu

postupu obou soudů nižších stupňů, je zapotřebí dodat některé konkrétní

skutečnosti vztahující se k jednotlivým výrokům odsuzujícího rozsudku. A

ačkoliv hlavním nedostatkem obou napadených rozhodnutí jsou právě výše probraná

pochybení procesního charakteru, pochybnosti vzbuzuje také právní kvalifikace

skutků, za jejichž spáchání byli dovolatelé (ale i další spoluobvinění)

pravomocně odsouzeni. K tomu se ovšem v této fázi řízení může Nejvyšší soud

vyjádřit pouze v hypotetické rovině, neboť právní posouzení jednotlivých útoků

bude odvislé teprve od učiněných skutkových zjištění vzešlých z procesu

dokazování. To bude muset soud prvého stupně v novém hlavním líčení opětovně

provést (a mnohem pečlivěji, než tomu bylo dosud), takže jeho výsledy v

současné době není možné předjímat.

67. Na tomto místě je vhodné připomenout, že podle § 120 odst. 3 tr. ř.

výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný

čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením

příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu

spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby

skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků

včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové

části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného

trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním

případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být

libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní

kvalifikaci.

68. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku

ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální

zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek

dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné

právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě

výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové

podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.

69. V tomto směru se již soud prvního stupně dopustil ve výrocích

odsuzujícího rozsudku celé řady pochybení, která je zapotřebí v další části

tohoto usnesení konkretizovat.

70. Ze samotného popisu jednání obviněného J. M. uvedeného v bodě I. 1)

skutkové věty výroku rozsudku není zřejmé, o jaký trestný čin vlastně jde. V

úvodu rozvedené konání dovolatele, kdy podle obžaloby i soudu „uvedl nepravdivé

údaje o kupní ceně vozidla, kterou úmyslně nadhodnotil“, by mohlo odpovídat

skutkové podstatě zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm.

c) tr. zákoníku, k čemuž se přiklonily (ovšem bez jakéhokoliv bližšího

zdůvodnění) i oba soudy nižších stupňů. V takovém případě již ovšem nedává

smysl popis následných dovolatelových aktivit, tedy údajných fiktivních převodů

předmětného osobního automobilu, které by tuto část jeho jednání mohly za

určitých podmínek řadit i pod ustanovení § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm.

a) tr. zákoníku, tedy přečin poškození věřitele. Jako snad nejpřiléhavější pro

takto formulovaný skutek jako celek, ve všech jeho dílčích fázích, by se mohla

jevit právní kvalifikace jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4

písm. d) tr. zákoníku. Každopádně ani jedna z těchto variant dosud nebyla

spolehlivě prokázána a bude odvislá od doplněného dokazování a skutkových

závěrů soudů.

71. V tomto bodě rozsudku se Nejvyšší soud neztotožnil s dovolací

argumentací obviněného, že nadhodnocení ceny vozidla nelze považovat za uvedení

nepravdivého údaje ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Toto ustanovení

zakotvuje jednu ze dvou základních skutkových podstat trestného činu úvěrového

podvodu, kterého se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při

čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje

zamlčí. Za nepravdivé údaje se považují ty, jejichž obsah vůbec neodpovídá

skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité

skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Je nepochybné,

že údaje o ceně vozidla, které má být poskytnutým úvěrem financováno, jsou z

pohledu poskytovatele úvěru velmi důležitou skutečností, která má vliv na jeho

rozhodnutí, zda úvěr poskytnout, či nikoliv.

72. Je-li v řízení prokázáno, že žadatel o úvěr záměrně uvede vyšší cenu

vozidla, než odpovídá skutečnosti, a své tvrzení podpoří dokumenty, které

takový nadhodnocený a tudíž i nepravdivý údaj obsahují, nelze již hovořit o

pouhé „subjektivní představě žadatele“, jak namítal dovolatel, ale o úmyslném

jednání pachatele, bez dalšího naplňujícím všechny zákonné znaky trestného činu

úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, tedy uvedení nepravdivých

informací při sjednávání úvěrové smlouvy. V takovém případě již není rozhodná

osoba věřitele, jeho vědomosti v době uzavírání předmětné smlouvy a jeho

možnost cenu vozidla ověřit, neboť nic takového z dikce citovaného paragrafu

nevyplývá. Je potřeba si uvědomit, že i když trestný čin úvěrového podvodu je

vždy páchán ve vztahu k odborně zdatným, dobře informovaným a profesionálním

týmem vybaveným subjektům, přesto zákonodárce formuloval zmiňovanou skutkovou

podstatu způsobem uvedeným v předchozím odstavci, tedy bez jakéhokoli

požadavku, aby druhá strana smluvního vztahu (tedy obvykle poskytovatel úvěru)

pravdivost či nepravdivost poskytnutých údajů do té či oné míry ověřovala.

73. Na tomto místě je ovšem nutné znovu připomenout, že tvrzené

nadhodnocení ceny vozidla Volkswagen Touareg v posuzovaném případě dosud

provedenými důkazy nebylo spolehlivě prokázáno. Nalézací soud při konstrukci

svých skutkových závěrů vyšel jednak z procesně nepoužitelného vysvětlení

svědka V. G. na č. l. 233 ? 234 spisu a dále z odborných vyjádření odhadu ceny

předmětného automobilu na č. l. 126 ? 127, jejichž obsahem je ale pouze stručné

konstatování, že jeho cena činí 1 500 000 Kč ke dni 2. 4. 2008, resp. 1 000 000

Kč ke dni 9. 2. 2009. Vůz je tam jen obecně popsán, jeho konkrétní vybavení

není nijak blíže specifikováno, a dokonce z nich není ani zřejmé, zda jej

zpracovatel odborného vyjádření (zřejmě V. B.) vůbec viděl. Přes tyto

nedostatky soud zpracovatele odborného vyjádření v hlavním líčení ani

nevyslechl, aby se je pokusil odstranit. Stejně jako podstatná část odůvodnění

obou napadených rozhodnutí jsou tedy tato odborná vyjádření nepřezkoumatelná, a

proto nemohou být spolehlivým podkladem pro skutkové a právní závěry.

74. Na soudu prvého stupně proto v novém hlavním líčení mimo jiné bude,

aby se touto problematikou o mnoho důkladněji zabýval, nechal vypracovat mnohem

podrobnější odborné vyjádření k odhadu ceny předmětného vozidla a jeho

zpracovatele případně i vyslechl. Měl by se však zabývat i dalšími dokumenty,

které se koupě týkají (především smlouvou mezi obviněným a prodejcem daného

automobilu společností IGJ Service, s. r. o.), popřípadě dalšími pro tuto

otázku významnými okolnostmi. Až po důkladném zhodnocení všech těchto informací

bude moci učinit závěr, zda obviněný skutečně cenu vozidla úmyslně nadhodnotil,

či nikoliv. Takový závěr by měl tentokrát přesvědčivým způsobem odůvodnit.

75. Jak již bylo shora naznačeno, jednání obviněného po uzavření úvěrové

smlouvy by v teoretické rovině mohlo odpovídat trestnému činu poškození

věřitele, když z jeho popisu by bylo možno dovodit všechny znaky základní

skutkové podstaty uvedené v § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to zmaření

uspokojení věřitele zcizením byť jen části svého majetku. V tom případě by se

soud měl v prvé řadě vypořádat se smlouvami uzavřenými se společností Santander

Consumer Finance, a. s., či smlouvami o převodu vozu Volkswagen Touareg,

zejména otázkou vlastnictví tohoto automobilu, a v návaznosti nato by bylo

nezbytné prokázat fiktivnost následných převodů vozu (s nimiž poškozená

společnost souhlasila), a dále vliv obviněného J. M. na jednání svědků M. N. a

L. M., a zaměřit pozornost i na jeho (resp. jejich) provázanost s osobou C. B.

76. Pokud by se soudu v průběhu dalšího dokazování podařilo prokázat

dovolateli úmysl obohatit se na úkor poškozené společnosti a tím jí způsobit

značnou škodu již v době uzavření prvotní úvěrové smlouvy (ze dne 2. 4. 2008),

a to tím, že by poškozenou společnost uvedl v omyl, buď ohledně svého záměru

poskytnutý úvěr nebo jeho část (ne)splácet, popř. i vylákáním většího množství

finančních prostředků úmyslným nadhodnocením ceny vozidla, nelze ani do

budoucna vyloučit, že by mohla přicházet reálně v úvahu právní kvalifikace

tohoto skutku (jako celku) jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. To by ovšem kladlo nejvyšší nároky na dokazování

(ale i odůvodnění rozsudku), neboť by musela být provedenými důkazy podpořena

všechna dílčí jednání skutkové věty v tomto bodě, včetně úmyslu obviněného na

samotném počátku jeho jednání.

77. Soud by také měl věnovat náležitou pozornost způsobené škodě a její

výši, což je nejen znak základní skutkové podstaty trestného činu podvodu, ale

i znak kvalifikovaných skutkových podstat jak trestného činu úvěrového podvodu

§ 211 odst. 5 tr. zákoníku, tak trestného činu poškození věřitele podle § 222

odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby byla výše škody

precizně určena, a i v tomto případě by měl soud v odůvodnění svého rozhodnutí

uvést, co za škodu přesně považoval a jak k určité konkrétní částce dospěl.

Proto by se v novém rozhodnutí neměla objevit taková formulace skutkové věty,

jak se v posuzovaném případě stalo (tedy s užitím podmiňovacího způsobu, že

obviněným „měla být … způsobena škoda ve výši 677 349 Kč“).

78. Ani skutek uvedený v bodě I. 2) výroku odsuzujícího rozsudku nebyl

podpořen dostatečným množstvím důkazů, které by bez důvodných pochybností

prokazovaly trestné jednání dovolatele, a rovněž jeho právní kvalifikace není

zcela přesvědčivá. Na rozdíl od předchozího bodu zde nelze spolehlivě dovodit

naplnění znaku uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje nebo zamlčení

podstatného údaje. V prvé řadě nebylo nijak prokázáno, že by obviněný M. V.

„tento úvěr nikdy nepožadoval a o skutečnosti, že obžalovaný o tento úvěr

žádal, nevěděl“, hlavně ale nebylo žádným způsobem zpochybněno jeho

jednatelství (byť jen formální) ve společnosti Ligier Automobile, s. r. o. Ve

spisu se nenachází žádost o poskytnutí úvěru, dalo by se však předpokládat, že

musela být tímto obviněným podepsána, nebyl-li jeho podpis zfalšován. Soud

ovšem na základě dosud provedeného dokazování neměl žádné podklady k závěru o

tom, že dovolatel uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje způsobem uvedeným

ve skutkové větě. V dané situaci by se ovšem mohlo nabízet posouzení skutku

jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku. Zde by totiž z hlediska dokazování postačovalo

spolehlivě doložit skutečnost, že dovolatel danou žádost skutečně podal a

obviněný M. V. sloužil jako tzv. „bílý kůň“ pro tyto jeho „obchodní aktivity“,

z čehož by mohl vyplývat jeho úmysl poskytnuté finanční prostředky nevrátit, a

tím tedy uvést poškozenou společnost v omyl, na její úkor se obohatit a

způsobit jí škodu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná – zejména pro

budoucí skutkové a právní závěry nalézacího soudu – procesně použitelnou

výpověď svědka P. W.

79. Obdobně by se dalo uvažovat také o jednání obsaženém v bodě II.

výroku rozsudku. Zde je skutkový děj poněkud jasnější, neboť jednání o uzavření

předmětné úvěrové smlouvy, se účastnili oba obvinění, tedy J. M. i D. S., který

toto smluvní ujednání svým podpisem stvrdil. Proto nemůže obstát konstrukce

skutkové věty, podle níž byl nepravdivý údaj při sjednávání, resp. čerpání

úvěru spatřován v tom, že druhý jmenovaný obviněný vozidlo do společnosti,

jejímž byl jednatelem (a tento fakt v řízení opět vyvrácen nebyl), zakoupit

nechtěl a o tento úvěr žádal pouze na základě žádosti dovolatele. Právní

kvalifikace uvedeného jednání jako přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst.

1, 4 tr. zákoníku je tedy zjevně nesprávná z důvodu nenaplnění znaku uvedení

nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje nebo zamlčení podstatného údaje.

Pokud totiž obviněný D. S. úvěrovou smlouvu podepsal, nelze z toho vyvodit

závěr, že tak vlastně učinit nechtěl. Za stejných podmínek jako v bodě I. 2)

rozsudku, a to především prokázání aktivní účasti na sjednávání smlouvy ze

strany dovolatele a postavení obviněného D. S. jako tzv. „bílého koně“,

jednajícího na jeho pokyn (a uspokojivé odůvodnění těchto zjištění), by ale

připadalo v úvahu podřazení daného jednání pod skutkovou podstatu trestného

činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V návaznosti na míru aktivity

dovolatele na tomto jednání by pak soud mohl zvažovat buď účastenství ve formě

organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, anebo

spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (o této problematice bude více

pojednáno níže).

80. K bodu I. 3) výroku rozsudku lze pouze poznamenat, že tam popsané jednání obviněného J. M.

není podloženo v podstatě žádným z provedených důkazů. Jeho dřívější odsouzení

pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm.

a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (srov. rozsudek Obvodního osudu pro Prahu 1

ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 8 T 15/2010, ve spojení s rozhodnutím Městského

soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 61 To 459/2012), příp. jeho další

trestní stíhání pro tentýž trestný čin v jiných trestních věcech (srov.

například již zmiňovanou obžalobu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1

ze dne 27. 5. 2011) sice ukazuje na shodný či alespoň obdobný „modus operandi“

jako v tomto případě, ale pro spolehlivý závěr o vině nestačí. Bude proto

povinností již nalézacího soudu, aby při prováděném dokazování věnoval i tomuto

skutku potřebnou pozornost.

81. Na rozdíl od všech předchozích skutků, lze k poslednímu útoku,

uvedenému pod bodem III. 1) a 2) výroku o vině, konstatovat, že byl uspokojivě

prokázán v hlavním líčení provedenými důkazy, a to zejména svědeckými výpověďmi

P. W. a J. I., a rovněž důkazy listinnými, kterým ovšem soud v odůvodnění

odsuzujícího rozsudku neposkytl dostatečný prostor. Přestože lze konstatovat,

že nalézací soud se v tomto bodě nevychýlil ze zákonných požadavků § 2 odst. 5,

6 tr. ř. a se značnou mírou tolerance ani z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.,

problematické se naopak jeví právní posouzení předmětného jednání, především

otázka formy trestné součinnosti (s tím souvisí i samotná formulace skutkové i

právní věty v tomto bodě rozsudku).

82. Podvodné jednání ve smyslu § 209 tr. zákoníku se skládá ze tří

základních komponent ve vzájemné příčinné souvislosti, a to za prvé uvedení v

omyl, využití něčího omylu či zamlčení podstatných skutečností, za druhé

obohacení sebe nebo jiného, a za třetí způsobení škody nikoli nepatrné na cizím

majetku. V dané skutkové větě rozsudku je ovšem pozornost věnována vesměs jen

prvé části podvodného jednání, v konkrétním případě uvedení poškozené úvěrové

společnosti v omyl. Znak obohacení sebe nebo jiného je v právní větě úplně

vynechán a ve skutkové větě je přítomen pouze implicitně, když z jejího znění

je možné dovodit, že všichni tam obvinění měli jednat ve snaze obohatit

spoluobviněného J. M. Dále zde není přesvědčivě rozveden ani znak škody na

majetku úvěrové společnosti. Například ani v jednom z popisů obou dílčích útoků

tohoto bodu není zmíněna výše vylákaného úvěru, u prvého útoku absentuje údaj o

výši způsobené škody, zatímco u druhého je sice uvedena částka 551 489 Kč,

avšak bez vysvětlení, jakým způsobem byla zjištěna (vypočtena). Lze se pouze

domnívat, že šlo o rozdíl mezi výší poskytnutého úvěru a výší postupně

uhrazených splátek (jejichž výše také nijak specifikována nebyla). Přitom však

způsobenou škodou ve smyslu § 209 tr. zákoníku je celá vylákaná částka tedy

(jde-li o pokračující trestný čin o dvou dílčích útocích) součet obou částek

poskytnutých úvěrů. Zaplacení několika měsíčních splátek je nutno chápat jedině

jako její náhradu. Toto pochybení ale již nemůže být v dalším řízení napraveno

z důvodu zákazu reformace in peius.

83. Kromě nedostatečného vyjádření znaků objektivní stránky trestného

činu podvodu je zcela matoucí i údaj o tom, že obviněný D. Š. měl vystupovat

jako „Ing. V., syn fiktivního jednatele V.“, což je v příkrém rozporu se

skutkovým dějem, zjištěným z výpovědí svědků P. W. a J. I., podle nichž se jako

Ing. V. mladší představoval při telefonickém sjednávání leasingových smluv

právě obviněný J. M. Z toho lze usuzovat, že nalézací soud v tomto bodě

rozsudku mechanicky (a zcela nekriticky) převzal znění obžaloby, aniž by do

svého výroku promítl výsledky provedeného dokazování. Vedle toho je třeba

dodat, že v popisu skutku chybí i časové zařazení nahlášení oněch fiktivních

odcizení obou motorových vozidel.

84. Ohledně právního posouzení předmětného skutku jak obviněný J. M.,

tak obviněná H. M. namítali, že soudy měly vyřešit otázku, zda jejich jednání,

pokud by bylo shledáno trestným, mělo charakter spolupachatelství podle § 23

tr. zákoníku, nebo některé z forem účastenství, které upravuje § 24 tr.

zákoníku. V této argumentaci jim Nejvyšší soud v obecné rovině přisvědčil, byť

se ne se všemi v tomto kontextu vznesenými výhradami mohl ztotožnit.

85. O spolupachatelství jde podle § 23 tr. zákoníku v případě, že

trestný čin je spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. O

společné jednání se jedná když:

a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové

podstaty trestného činu,

b) každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků

skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání,

c) jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž

jednotlivé části – články řetězu – působí současně ve vzájemné návaznosti a

směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho

skutkovou podstatu.

86. Naproti tomu účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu

podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku je ten, kdo úmyslně:

a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),

a) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo

b) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména

opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo

činu, hlídáním při činu, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po

trestném činu (pomocník).

87. V přezkoumávané trestní věci – pokud by skutková zjištění učiněná po

novém dokazování v nastávajícím hlavním líčení nesvědčila pro jiný průběh

trestněprávně významného děje – by podvodné jednání bylo možné spatřovat v

procesu sjednávání obou ve výroku specifikovaných leasingových smluv dovršené

jejich podpisem. V tento okamžik lze uvažovat o naplnění všech znaků skutkové

podstaty trestného činu podvodu po stránce objektivní i subjektivní (prozatím

ve stadiu pokusu), k jehož faktickému dokonání mělo dojít později. Právě

popsaná časová osa by měla hrát rozhodující roli pro úvahy soudu o formě

trestné součinnosti různých obviněných s tím, že následné jednání (tedy zejména

nahlášení odcizení vozidel) by mohlo posloužit jako jeden z možných důkazů k

hodnocení případného podvodného úmyslu dovolatele.

88. Vezme-li Nejvyšší soud v úvahu dosud prokázaný skutkový stav, může

konstatovat, že rovněž aktivní vystupování při sjednávání zmíněných

leasingových smluv – to vše pod falešným jménem, což může i bez dalšího

odhalovat záměr vylákat finanční prostředky (a tím pak vyhlédnutá motorová

vozidla) a vyhnout se jejich řádnému splácení – je třeba považovat za společné

jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku, neboť jsou v něm obsaženy všechny tři

rozhodující prvky podvodného jednání, tedy uvádění poškozené společnosti v omyl

ve snaze se obohatit a způsobit tím svému smluvnímu partnerovi škodu, to vše

zastřešené zcela zřejmým přímým úmyslem po stránce subjektivní. Tak tomu bude

zejména za situace, že druhá fáze podvodného jednání (opět naplňující všechny

výše uvedené znaky), tedy vlastní uzavření (podpis) smlouvy, byl již pouhou

formalitou. To znamená, že pokud by v opětovném řízení před soudem prvého

stupně zůstala dosud učiněná skutková zjištění nezměněna, mělo by být na

jednání dovolatele J. M. nahlíženo touto optikou.

89. Jiná situace by ovšem nastala v případě dalších spoluobviněných,

hlavně H. M. a rovněž D. Š., u nichž nebylo dosud provedenými důkazy nijak

prokázáno, že by se na sjednávání daných smluv jakkoli podíleli; třebaže není

pochyb, že podpisu již předem připravených smluvních dokumentů se účastnili,

sami nic nepodepisovali. Z takto vystavěného skutkového stavu pak vyvstávají

značné pochybnosti o tom, zda i tito obvinění svým jednáním naplnili některý ze

znaků základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr.

zákoníku, či zda jejich jednání bylo alespoň článkem řetězu směřujícím k

přímému vykonání trestného činu.

90. V posuzovaném případě bylo prokázáno, že dovolatelka H. M. pronajala

kancelářské prostory za účelem podpisu úvěrových smluv (to ani ona sama

nezpochybnila). Ze svědecké výpovědi J. I. navíc soud zjistil, že se po jejich

podpisu aktivně zapojovala do hovoru mezi ním a obviněným M. V., který se týkal

činnosti společnosti Ligier Automobile, s. r. o. Na tomto místě je vhodné

zopakovat, že při právním posouzení by sice měl být rozhodující význam

přikládán jejímu konání před podpisem smluv, avšak její následné vystupování by

nemělo zůstat nepovšimnuto, a to zejména z hlediska hodnocení subjektivní

stránky jejího činu. Z něj by totiž mohlo být patrné její povědomí o skutečné

roli obviněného M. V. jako tzv. „bílého koně“, plnícího příkazy obviněného (a

jejího dobrého známého) J. M. Při zachování dosavadních skutkových zjištění

proto její celkové jednání, započaté již před podpisem úvěrových smluv sice

nemuselo jako takové naplnit žádný ze zákonných znaků trestného činu podvodu

podle § 209 tr. zákoníku, na druhou stranu jím ale mělo být jeho spáchání

přinejmenším usnadněno, což by mohlo svědčit pro závěr o její účasti na daném

protiprávním jednání ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

91. Přestože se obviněný D. Š. proti rozsudku soudu prvního stupně ani

neodvolal, nelze si nepovšimnout, že – kromě nesprávného popisu jeho jednání ve

skutkové větě bodu III. 1) a 2) výroku rozsudku, v němž je mu zcela neprávem

připisována role „Ing. V., syna fiktivního jednatele V.“ – mu byla v

předchozích fázích trestního řízení prokázána pouze značně pasivní účast na již

zmiňovaném jednání (v podstatě jen dovezl spoluobviněné na místo podpisu

smluv). Bude proto na nalézacím soudu zaměřit pozornost na tuto problematiku a

znovu zhodnotit míru jeho účasti na předmětné trestné činnosti, případně i to,

zda jde o vystupování natolik významné, aby mělo vůbec nějakou trestněprávní

relevanci.

92. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných J. M. a H. M.

rozhodl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že podle §

265k odst. 1 tr. ř. ohledně nich zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne

10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, i jemu předcházející rozsudek Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012. Obě tato rozhodnutí

zrušil s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně spoluobviněných D. S.,

M. V. a D. Š., neboť i jim prospíval důvod, z něhož napadená rozhodnutí k

dovolání dovolatelů zrušil (tzv. beneficium cohaesionis). Současně podle § 265k

odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla

podkladu.

93. Následně Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal

Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném (výše vymezeném) rozsahu znovu

projednal a rozhodl. Věc se tak vrací ohledně všech obviněných do stadia řízení

před soudem prvního stupně, na němž bude, aby v novém (doplněném) hlavním

líčení striktně dodržoval veškerá procesní ustanovení zákona (trestního řádu),

především pak ta, která se týkají dokazování a požadavků na odůvodnění

rozhodnutí. Teprve na základě zákonem vymezeného postupu v trestním řízení bude

moci rozhodnout o případné vině všech pěti obviněných a v návaznosti nato

(budou-li všichni, případně jen někteří z nich uznáni vinnými žalovanými

skutky, eventuelně jen některými z nich) jim uložit odpovídající tresty.

94. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla

přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve

svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění,

jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A

jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných

obviněnými, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch

(srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

95. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud

učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí

vytknuté relevantními částmi podání obou dovolatelů a zjištěné Nejvyšším soudem

nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

96. Nejvyšší soud nepřehlédl, že zrušením obou napadených rozhodnutí byl

zrušen rovněž výrok o souhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání 60

měsíců, který byl obviněnému J. M. uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1

ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012, ve spojení s usnesením Městského

soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, a který obviněný v

okamžiku rozhodování dovolacího soudu vykonával ve Vazební věznici

Praha-Ruzyně. Z tohoto důvodu přicházela v úvahu aplikace ustanovení § 265l

odst. 4 tr. ř., podle něhož vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody

uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k odvolání výrok o tomto trestu

zruší, rozhodne zároveň o vazbě.

97. Pokud Nejvyšší soud podle tohoto ustanovení nakonec nerozhodl, je to

odůvodněno tím, že dnem jeho rozhodnutí o zrušení obviněnému uloženého

nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců současně obviněnému tzv.

obživl nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, který mu byl uložen

(tehdy také jako souhrnný) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4.

2014, sp. zn. 44 T 16/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze

dne 1. 4. 2015, sp. zn. 9 To 71/2015, a Nejvyšší soud zajistil, aby Obvodní

soud pro Prahu 1 ke dni 9. 11. 2016 opětovně nařídil výkon tohoto nepodmíněného

trestu odnětí svobody (samozřejmě se zápočtem vazby a dosud vykonaného trestu

odnětí svobody).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 11. 2016

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu