8 Tdo 979/2024-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2024, č. j. 8 To 162/2024-268, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 115/2023, t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2024, č. j. 8 To 162/2024-268. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Obviněný M. H. (dále zpravidla jen „obviněný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 6 T 115/2023, uznán vinným přečinem křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb v částce 500 Kč, tedy celkem 50 000 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 8. 2024, č. j. 8 To 162/2024-268, podle § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze 4. 9. 2023, sp. zn. 2 ZT 37/2023, protože skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Nejvyšší státní zástupce (dále zpravidla jen „dovolatel“, příp. „státní zástupce“) podal proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení s tím, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu stran sugestivnosti otázky položené obviněnému, přičemž poukázal na argumentaci odvolacího soudu. Státní zástupce má za to, že v rámci předmětné otázky nebylo obviněnému nijak předestřeno, jak a případně co má odpovědět. V této souvislosti uvedl, že obviněnému byla položena standardní otázka složená ze tří dílčích podotázek, a to 1. zda k němu během testu někdo přistoupil, 2. kdo k němu případně přistoupil a 3. zda mu někdo něco během testu odkontroloval, přičemž na podotázku č. 1 a 3 mohl obviněný odpovědět „ano či „ne“ a na podotázku č. 2 mohl odpovědět uvedením jména. Státní zástupce také uvedl, že nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že obviněný byl policejním orgánem dotázán na skutečnost, kterou chtěl z výpovědi zjistit. V této souvislosti uvedl, že obviněný byl tázán na skutečnost, která vyplývala z dosavadních výsledků šetření a jejíž pravdivost měla být jeho svědeckou výpovědí potvrzena či vyvrácena, a jednalo se tak o standardní kriminalistický postup při výslechu. Na podporu své argumentace poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 446/2012, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 558/16. S ohledem na uvedenou judikaturu má za to, že i pokud by předmětná otázka byla shledána sugestivní, tak měla být v kontextu rozhodnutí Ústavního soudu použitelná jako důkaz. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se prostřednictvím obhájce vyjádřil obviněný. Úvodem svého vyjádření poukázal na účel zákazu pokládání kapciózních a sugestivních otázek. Dále podrobně rozebral jednotlivé body dovolání státního zástupce, poukázal na nekonzistentnost jeho argumentace, a rozebral státním zástupcem uváděnou judikaturu s tím, že není na projednávanou věc přiléhavá. Také uvedl, že od zahájení trestního stíhání poukazoval na to, že snahou orgánů přípravného řízení je kriminalizovat všechny studenty autoškoly COOL, kteří v této autoškole složili zkoušku, a mohl tak existovat motiv přehlížet relevantní argumenty obhajoby. V této souvislosti také poukázal na odstavec 18. dovolání státního zástupce s tím, že není možné aplikovat princip kolektivní viny. Závěrem svého vyjádření uvedl, že považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolaní odmítl jako zjevně neopodstatněné. Obviněný také vyjádřil svůj souhlas s neveřejným projednáním ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. III. Důvodnost dovolání
9. Po prostudování uplatněných námitek dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
10. Z rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že ke zproštění obviněného obžaloby jej vedlo zjištění, že ta část otázky, která byla obviněnému položena policejním orgánem „Přistoupil k Vám během testu někdo, popřípadě uveďte kdo a zda Vám někdo něco během tohoto testu odkontroloval?“, na jejímž základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že odpověď obviněného naplňovala skutkovou podstatu trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jelikož se jednalo o nepravdu, která má podstatný význam pro rozhodnutí, byla shledána odvolacím soudem v rozporu s § 101 odst. 3 tr.
ř. V této souvislosti lze v teoretické rovině uvést, že podle § 101 odst. 3 tr. ř. nesmějí být svědkovi kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Uvedené ustanovení tak zakazuje kladení tzv. kapciózních či sugestivních otázek. Kapciózní jsou otázky předstírající nepravdivou, klamavou skutečnost, nebo předpokládající skutečnost obviněným dosud nepotvrzenou, přičemž obviněného svádějí, aniž by to pozoroval, k odpovědi, kterou si přeje vyslýchající.
V sugestivních otázkách se vyslýchanému předkládají okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, a tím se mu naznačuje, jak má odpovědět. Kapciózní i sugestivní otázky negativně ovlivňují důkazní hodnotu výpovědi obviněného a mohou znamenat až nepřímé donucení k takové výpovědi, jakou by sám obviněný neučinil (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013). Nejvyšší soud považuje také za vhodné uvést, že dotazy ohledně skutečností vyplývajících z výpovědí dalších svědků nemohou být samy o sobě považovány za sugestivní (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 446/2012). Lze také uvést, že pokud je míra sugestivity dané otázky nepatrná, lze takovou otázku použít jako důkaz v trestním řízení, jelikož nezasahuje do ústavně zaručených práv (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 558/16).
11. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska musí Nejvyšší soud konstatovat, že odvolací soud pochybil, pokud předmětnou otázku shledal sugestivní, v rozporu s § 101 odst. 3 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že byť je možné představit si i vhodnější formulaci otázky, obviněný měl bez naznačení odpovědi na předmětnou část otázky možnost vyjádřit se i prostou odpovědí „ano“ či „ne“, přičemž podle své svobodné vůle odpověděl, „Nikdo k mé osobě nepřišel nikdo mi test během průběhu nekontroloval“ (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 44/2023). S ohledem na shora uvedené je Nejvyšší soud toho názoru, že se jedná o standardní otázku, nezáludnou, která obviněnému nikterak nepředestírala, že by mu byl kontrolován test, a že by jej kontroloval zkušební komisař, a nelze tedy ani konstatovat, že by míra její sugestivity dosahovala takové intenzity, aby ji nešlo v řízení použít jako důkaz. V souvislosti s argumentací odvolacího soudu nemohl Nejvyšší soud přehlédnout také jistou nekonzistentnost argumentace zmíněného soudu.
Ten sice na jednu stranu uvádí, že obviněnému nesmí být předestřena žádná skutečnost, která má být zjištěna teprve na základě výpovědi takové osoby (bod 7), současně však také uvádí, že citovaná otázka policejního orgánu nebyla klamavá, přesto její část odporovala trestnímu řádu (viz bod 6 rozhodnutí odvolacího soudu), když podle jeho mínění v žádném případě nelze v trestním řízení použít tu část, podle níž mu nikdo nekontroloval odpovědi na testové otázky (bod 8). Odvolací soud v souvislosti s trestním stíháním R.
Š. (uvedený zkušební komisař) stíhaného pro zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku dospěl k závěru, že z výpovědi obviněného zůstala nepravdivá pouze pasáž, ve které obviněný k otázce policejního orgánu uvedl, že k němu během testu nikdo nepřišel, což však ve věci trestního stíhání R. Š. nebylo podstatné. Uvedené skutečnosti zmíněné odvolacím soudem v jeho rozsudku by mohly vést k závěru o správnosti těchto teoretických úvah ve vztahu k otázce, která byla obviněnému coby svědkovi v jiné trestní věci dříve položena, na druhou stranu je však nutno uvést, že je nutno posuzovat skutečnosti ve svém souhrnu, tj. jak dalece byly tyto teoretické úvahy vzdáleny realitě konkrétně probíhající zkoušky zachycené objektivně na kamerovém záznamu.
Odvolací soud zaujal jednoznačné stanovisko, že část výpovědi obviněného (dříve v postavení svědka) na otázku (resp. její část), zda mu někdo nekontroloval otázky ještě před ukončením testu, je otázkou návodnou, tudíž odpověď nyní obviněného tehdy v postavení svědka nelze použít jako podklad pro rozhodnutí ve věci obviněného stíhaného v nyní posuzované věci pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Ze shora uvedeného vyplývá, byť odvolací soud své myšlenky, proč uvedenou část výpovědi obviněného (dříve svědka) nelze použít, velmi podrobně rozvedl pouze ve vztahu k této otázce, není však již z jeho rozhodnutí zřejmé, zda posuzoval celou situaci v jejím kontextu probíhající zkoušky zachycené na kamerovém záznamu, jak ji podrobněji rozvedl ve svém rozsudku soud prvního stupně, a zda bral do úvahy také skutečnosti shora zmíněné Nejvyšším soudem, které vyplývají z jeho shora uvedených rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 558/16, a závěru z tohoto rozhodnutí vyplývajícího, že pokud je míra sugestivity dané otázky nepatrná, lze takovou otázku použít jako důkaz v trestním řízení, jelikož nezasahuje do ústavně zaručených práv.
12. Z důvodů shora rozvedených musel Nejvyšší soud v souladu s návrhem dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a Krajskému soudu v Plzni přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27.11.2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu