8 Tdo 446/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2012
o dovolání obviněného Ing. P. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 6. 12. 2011, sp. zn. 10 To 568/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 150/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. B.
o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 3 T 150/2009,
byl obviněný Ing. P. B. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202
odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (nadále tr. zák.),
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. a odsouzen
podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, § 53 odst. 1 a § 49 odst.
1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 9.000,- Kč a k trestu zákazu
činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců.
Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 30 dnů.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný trestných činů dopustil
tím, že dne 10. 4. 2009 v době mezi 21.50 hod. a 22.20 hod. poté, co požil
větší množství alkoholických nápojů, když v jeho krvi bylo minimálně 1,01 g/kg
alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, po veřejném
parkovišti u restaurace M. v obci Č., okr. B., uvedeným automobilem na
parkovišti najížděl na P. M. a srazil jej na přední kapotu vozu.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím
proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12.
2011, sp. zn. 10 To 568/2011, bylo odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Je třeba uvést, že Okresní soud v Benešově byl při svém rozhodování již vázán
právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp.
zn. 8 Tdo 566/2011. Tímto usnesením Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného
zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 10 To
586/2010, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 3
T 150/2009, přičemž současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Označená rozhodnutí Krajského soudu v Praze i
Okresního soudu v Benešově vzešla tedy z řízení po přikázání věci, přičemž není
od věci poznamenat, že u Okresního soudu v Benešově došlo ke změně soudce (z
důvodů dlouhodobé pracovní neschopnosti), a proto bylo za splnění podmínek
uvedených v ustanovení § 219 odst. 3 věta in fine tr. ř. přečten podstatný
obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; obviněný
nesouhlasil toliko se čtením výpovědi znalce RNDr. J. F., CSc., který byl v
hlavním líčení znovu vyslechnut.
Dlužno také dodat, že první dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 10 To 586/2010, bylo již v pořadí třetím
rozhodnutím, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě byl
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 10 To 1/2010,
podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Benešově
ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 3 T 150/2009, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla
věc vrácena soudu prvního stupně. V řízení po vrácení věci byl obviněný
rozsudkem Okresního soudu Benešově ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 3 T 150/2009,
znovu uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. i
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen
trest. Tento rozsudek byl posléze usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15.
6. 2010, sp. zn. 10 To 256/2010, podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušen a
podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. V navazujícím
řízení byla soudy nižších stupňů vyhlášena rozhodnutí, jež byla zrušena již
citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 566/2011.
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, sp.
zn. 10 To 568/2011, který jako odvolací soud rozhodoval tedy již počtvrté,
prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině
i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Po zevrubné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení vytkl, že nalézací ani
odvolací soud se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve
věci, v řízení po přikázání věci se důsledně neřídily pokyny Nejvyššího soudu,
zejména nedostatečně zkoumaly materiální stránku trestného činu výtržnictví a
materiální znaky výtržnosti v kontextu kritérií vyplývajících z ustálené
judikatury.
Soud prvního stupně však tuto otázku s jedinou výjimkou (z materiálních znaků
soud shledal pouze vysokou intenzitu útoku, přičemž ani tento závěr nepovažuje
obviněný za dostatečně odůvodněný) zcela pominul a odvolací soud se s takovými
závěry bez dalšího ztotožnil, aniž by se řádně vypořádal s námitkami obhajoby.
Přístup soudů k požadavkům vysloveným Nejvyšším soudem shrnul tak, že byl
shledán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví pouze na základě nijak
nepodložených výpovědí osob, které nebyly přítomné údajnému najíždění, přičemž
nebylo ani zkoumáno, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu a zda
byl dán potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, resp. zda byl ohrožen
objekt. Ze všech možných scénářů, resp. vysvětlení skutkového děje byl vybrán
ten, jenž je nejméně příznivý pro obviněného, což považuje obhajoba za
nezákonné a nehájitelné.
Dovolatel též vytýkal, že řízení, která předcházela napadeným rozhodnutím, byla
zatížena podstatnými procesními vadami. V řízení po přikázání věci na podkladě
shora označeného usnesení Nejvyššího soudu rozhodoval u Okresního soudu v
Benešově nový soudce. Také z toho důvodu na prvním jednání ve věci, jež se
uskutečnilo dne 25. 7. 2011, byl obviněný soudcem dotázán, zda souhlasí s
pouhým čtením protokolů o hlavním líčení namísto opětovného provádění všech
důkazů. Obviněný souhlasil, avšak s výjimkou protokolu o výslechu znalce RNDr.
J. F., CSc. Na opětovném provedení výslechu tohoto znalce trval, přičemž s
ohledem na znění poslední věty ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. bylo třeba
výslech znalce bez dalšího provést (argumentum per analogiam), pokud by výslech
nebyl proveden, soud by při svém rozhodování nemohl nijak zohlednit tento
důkaz. Soud nakonec svolil k provedení výslechu jmenovaného znalce, neumožnil
mu však, aby soudu prezentoval závěry svého posudku. V průběhu výslechu, který
se uskutečnil dne 5. 9. 2011, mu totiž soud opakovaně předestíral jeho
předchozí výslech, byť se s ním doposud nemohl formálně seznámit, neboť tento
důkaz nebyl zatím u soudu v novém obsazení proveden. V odůvodnění rozsudku se
pak objevuje nespočet odkazů na předchozí výslech znalce (str. 4, 5, 7), byť k
němu nemohlo být přihlíženo. Dále je patrná podle obhajoby i snaha soudu
zdiskreditovat posudek znalce RNDr. J. F., CSc., což se promítá i do odůvodnění
napadaného rozsudku.
V průběhu tohoto trestního řízení obviněný opakovaně upozorňoval na skutečnost,
že soudem presumovaná hladina alkoholu v krvi v době skutku je nesprávná.
Úsudek soudu se opírá hlavně o výpověď znalce Ing. J. Z., který v hlavním
líčení konaném dne 11. 10. 2010 uvedl, že hladina alkoholu v krvi obviněného
musela činit v době skutku nejméně 1,01 g/kg. K této hodnotě přitom dospěl
znalec Ing. J. Z. bezprostředně poté, co jeho první výpočet byl ze strany
obhajoby jako nesprávný vyvrácen. Nová hodnota byla soudu sdělena bez jakékoliv
přípravy a bez využití jakýchkoliv pomůcek. Jelikož tento znalec nijak blíže
nerozvedl proměnné, ze kterých při svém výpočtu vycházel, je jeho výpočet
nepřezkoumatelný, a nemůže proto sám o sobě sloužit jako podklad pro
rozhodnutí. S ohledem na tuto okolnost, jakož i skutečnost, že nalézací soud
zamítl návrh obviněného na revizní znalecký posudek, popř. obstarání dalších
důkazů, obviněný předložil odvolacímu soudu nový znalecký posudek vypracovaný
prof. MUDr. P. S., DrSc., který shodně se znaleckým posudkem znalce RNDr. J.
F., CSc., zpochybnil správnost dosavadních skutkových zjištění o množství
alkoholu v krvi ve prospěch obviněného, když uzavřel, že hladina alkoholu v
krvi v době deliktu dosahovala maximálně 0,41 g/kg.
Přestože odvolací soud je vázán zásadou vyhledávací a je povinen „obhajobu
obviněného prověřit, i když ji obviněný uplatnil teprve v řízení před odvolacím
soudem“ (viz č. 33/1971 Sb. rozh. tr.), provedení tohoto důkazu odmítl, a to
bez bližšího odůvodnění. Neumožnil rovněž obviněnému, aby sám provedl tento
důkaz, i když to ve smyslu § 215 odst. 2 tr. ř. navrhoval. Dovolatel usuzoval,
že tím došlo k nepřípustnému zásahu do jeho práva na obhajobu a bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces. Neprovedením tohoto důkazu se soud dopustil
nepřípustné selekce důkazů, čímž měl zasáhnout do základních práv obviněného
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000).
Tento zásah je o to intenzivnější, že zjištění hladiny alkoholu v krvi nad 1,01
g/kg je stěžejní fakt pro to, aby bylo možné skutek posoudit jako trestný čin
ohrožení pod vlivem návykové látky ve smyslu § 201 odst. 1 tr. zák., resp. i
trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Soud tímto postupem měl
porušit i ustanovení § 110a tr. ř., jež mu ukládá, aby ke znaleckému posudku
obstaranému obviněným bylo přistupováno stejně jako k posudkům obstaraným
orgány činnými v trestním řízení. V neposlední řadě mělo dojít i k porušení §
215 odst. 2 tr. ř. Předseda senátu je totiž v rámci zachování rovnosti zbraní
povinen bez dalšího „vyhovět žádosti o provedení důkazu podle § 215 odst. 2 tr.
ř. vždy, když jde o důkaz prováděný na návrh státního zástupce, obviněného nebo
obhájce, tj. těch osob, které chtějí samy důkaz provést“. Obviněný proto
tvrdil, že bylo-li provedení důkazu výslechem znalce odmítnuto, a to pro
údajnou nadbytečnost, nepochybně bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.,
resp. i Listinou základních práva svobod zaručené právo na obhajobu, přičemž
postupem contra verba legis došlo též k porušení stěžejního ústavního principu,
aby státní moc byla vykonávána toliko „v případech, v mezích a způsoby, které
stanoví zákon“ (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky).
K dalším podstatným procesním vadám mělo dojít i při výslechu svědkyně H. V., v
jehož průběhu nalézací soud svědkyni opakovaně předestíral minulé události, a
to ve zjevné snaze, aby svědkyně pouze potvrdila verzi nastíněnou soudem. V
tomto postupu soudu dovolatel spatřoval nepřípustné zasahování do svědecké
výpovědi, resp. snahu o evidentní ovlivňování svědků, což zakazuje ustanovení §
101 odst. 3 věta druhá tr. ř. Obdobně sugestivní otázky byly kladeny i ze
strany státního zástupce. Soud se podle názoru obviněného snažil ovlivnit i
výslech znalce RNDr. J. F., CSc., předestíráním jeho předchozích výpovědí.
Obhajoba upozornila také na to, že prvoinstanční soud nepřečetl všechny
protokoly z hlavního líčení, ve kterých je zachyceno dokazování, přestože měl
tak učinit, a to s výjimkou protokolu o výslechu znalce RNDr. J. F., CSc.,
jelikož rozhodoval v novém složení. Jak totiž vyplývá z protokolu o hlavním
líčení ze dne 25. 7. 2011, soud zcela pominul přečtení protokolu o veřejném
zasedání ze dne 21. 12. 2010 (nepřesně uvedeno 21. 12. 2011) u Krajského soudu
v Praze, kde byla provedena řada důkazů významných pro výrok o trestu. Soud tak
mimo jiné opřel své rozhodnutí o důkazy, které neprovedl.
Dovolatel konečně namítal i porušení zásady subsidiarity trestní represe při
rozhodování soudů obou stupňů, jíž se soudy neřídily, jelikož v daném případě
bylo možno podle názoru obhajoby skutek posoudit a efektivně o něm rozhodnout i
v mírnějším než trestněprávním režimu. Měl za to, že ve světle ustálené
judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i doktrinálního
výkladu ad hoc není trestněprávní zásah legitimní, neboť nevznikla nutnost
chránit „elementární právní hodnoty před činy zvlášť škodlivými pro společnost“
tím nejzazším prostředkem.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 10 To 568/2011, jakož i rozsudek Okresního
soudu v Benešově ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 3 T 150/2009, a aby věc vrátil
Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
konstatoval, že námitky vyslovené v podaném dovolání vyhovují povaze
deklarovaného dovolacího důvodu pouze z části, přičemž ani ty, které byly
uplatněny relevantně, neshledal opodstatněnými.
Konkrétně státní zástupce uvedl, že velká část námitek, které dovolatel
uplatňoval ve svém mimořádném opravném prostředku, nenaplňuje žádný ze
zákonného katalogu dovolacích důvodů, protože se jedná v podstatě o
zpochybňování skutkových zjištění soudů obou stupňů. Dále je třeba podle
státního zástupce rovněž vycházet z toho, že dovolací soud již v předešlém
rozhodnutí v této věci vyslovil některé kategorické závěry, jež jsou závazné
pro všechny orgány činné v trestním řízení a které nelze napadat žádným řádným
ani mimořádným opravným prostředkem s výjimkou obnovy řízení. Nelze je tedy
napadat ani opakovaným dovoláním, jak činí obviněný, brojí-li proti naplnění
znaků úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201
odst. 1 tr. zák. K tomu státní zástupce připomněl vyjádření dovolacího soudu na
str. 10 a 11 jeho usnesení ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 566/2011, v němž
Nejvyšší soud uvádí, že neshledal pochybení v právním posouzení skutku jako
trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák. Tento právní závěr je tedy – vyjma
cesty obnovy řízení – již nezměnitelný a veškeré námitky dovolatele proti této
právní kvalifikaci jsou podle státního zástupce irelevantní. To se týká i
výhrady odmítnutí provedení důkazu znaleckým posudkem opatřeným obhajobou,
který znovu řešil otázku míry ovlivnění obviněného alkoholem. Nad rámec
nezbytného vyjádření ještě státní zástupce poznamenal, že závěry tohoto posudku
jsou přinejmenším diskutabilní, vychází-li znalec z toho, že obviněný požíval
alkohol v době od 21.50 hod. do 22.10 hod., zatímco v této době obviněný
prokazatelně již alkohol nepožíval, nýbrž se dopouštěl trestné činnosti
(alkohol pil v restauraci, kam přišel se svědkem P. M. ze zaměstnání, tj. v
řádu několika hodin, nikoli dvaceti minut). Značné pochybnosti podle něj
vzbuzují i některé konkrétní údaje obsažené v závěrech posudku (např. při
porovnání bodů 1. a 2. na str. 20 posudku při jinak shodných podmínkách by měl
mít časový odstup deseti minut při odběru vzorku moči za následek změnu hladiny
alkoholu v krvi obviněného o 0,11 g/kg, což se jeví jako přinejmenším velmi
atypické).
Pokud jde o zbývající relevantní námitky uvedené v dovolání, tedy že se soudy
nedostatečně zabývaly materiální stránkou trestného činu výtržnictví a nebyla
zkoumána subjektivní stránka tohoto trestného činu, ani v této části dovolání
státní zástupce obviněnému nepřisvědčil. Státní zástupce mínil, že nalézací
soud se tímto deliktem zabýval značně podrobně (na str. 8 – 10 rozsudku) a
dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, vyjádřeným i ve skutkové větě výroku o
vině. Jednání zde popsaného se obviněný nemohl dopustit jinak než úmyslně. K
otázce materiální stránky deliktu se soud rovněž vyjádřil dosti srozumitelně,
že totiž intenzita konfliktu nebyla zanedbatelná, jestliže vedla svědka P. M. k
žádosti o přivolání policie. Připomenul též skutečnost, že obviněný se
výtržnického deliktu dopustil tak, že na parkovišti najížděl automobilem na
poškozeného, a to v době, kdy v důsledku požitého alkoholu bylo vyloučeno, aby
bezpečně ovládal motorové vozidlo. Obviněný tedy nebyl objektivně schopen
vyloučit, že se v opilosti dopustí fatální chyby v řízení vozidla a že velmi
vážně neohrozí poškozeného, proti němuž najížděl. Tato skutečnost svědčí pro
takovou míru společenské nebezpečnosti jednání obviněného, která vylučuje
uvažovat o posouzení skutku jako pouhého přestupku, jak naznačuje dovolatel, a
vylučuje současně i úvahy o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně
neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně
právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, jak již vyložil Nejvyšší soud v
usnesení sp. zn. 8 Tdo 566/2011, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a
těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku
z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně v
těch částech, v nichž námitky dovolatele směřovaly proti soudy nižších stupňů
použité právní kvalifikaci skutku. Naopak značná část námitek dovolatele (z
velké části použitých také již v rámci odvolání), jimiž brojil proti údajným
procesním nedostatkům řízení před soudy obou stupňů a proti hodnocení
provedených důkazů, nezakládá žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a
proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat
(srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud tuto část dovolání neshledal relevantní, neboť ve své podstatě
směřuje ke zpochybňování zjištění skutkových. Posledně uváděné se týká zejména
námitek proti způsobu opakování důkazů po změně v obsazení soudu, a to
konkrétně proti způsobu výslechu znalce RNDr. J. F., CSc., svědkyně H. V.,
proti pominutí přečtení protokolu o veřejném zasedání Krajského soudu v Praze
ze dne 21. 12. 2011 (správně 21. 12. 2010, č. l. 175, 176) v řízení před soudem
prvního stupně, jakož i proti odmítnutí provedení důkazu znaleckým posudkem
prof. MUDr. P. S., DrSc., v řízení před odvolacím soudem.
Dovolací soud sice již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k
hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že
vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu. Ve svém předchozím usnesení také vysvětlil, o jaké případy se zejména
jedná (případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i
použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu), a
zdůraznil, že typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v
extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však v tomto
případě nejedná.
K tomu je třeba předně poznamenat, že důvodem pro změnu v obsazení soudu byla
předpokládaná dlouhodobá pracovní neschopnost dosavadní samosoudkyně JUDr. Jany
Svatošové (č. l. 182). Podle § 219 odst. 3 věta in fine tr. ř. změnilo-li se
složení senátu, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda
senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených
důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Státní
zástupce s tímto postupem souhlasil, obviněný s ním souhlasil taktéž, vymínil
si pouze provedení výslechu znalce RNDr. J. F., CSc., a znovu činil též návrh
na doplnění dokazování o výslech lékaře, který prováděl jeho vyšetření, k čemuž
se již dovolací soud v minulosti vyjadřoval a což ani nebylo nyní v dovolání
zmiňováno.
Nalézací soud vyhověl žádosti obviněného na opětovné provedení výslechu znalce
RNDr. J.F., CSc., který při něm rozvedl svá tvrzení, uváděná již ve svém
„doplňku“ k předchozímu znaleckému posudku (č. l. 232). V něm zpochybňoval
validitu samotného způsobu zjišťování alkoholu v krvi metodou plynové
chromatografie ověřené Widmarkovou zkouškou v případě, že není znám čas počátku
a konce požívání alkoholu a přesná doba odběru moči. Navíc zpochybnil i způsob,
jímž byl odběr moči proveden v tomto konkrétním případě, neboť pro účely měření
měla být správně použita moč až z druhého odběru, což dodrženo nebylo.
Nalézací soud správně vycházel při hodnocení tohoto znaleckého posudku z toho,
že „doplněk“ na č. l. 232, 233 je neoddělitelný od předchozí části na č. l.
108, 109, kde se jednoznačně uvádí pod bodem č. 2., že „při přepočtu provedeném
na základě běžně používaného vzorce, který odpovídá způsobu odebrání moče, činí
koncentrace alkoholu v krvi obviněného v době odběru 0,81g/kg.“ Přičemž znalec
Ing. J. Z. provedl při hlavním líčení dne 11. 10. 2010 zpětný přepočet
koncentrace v době spáchání deliktu se závěrem, že se muselo jednat minimálně o
hladinu alkoholu 1,01 g/kg. Následné doplnění znaleckého posudku znalce RNDr.
J. F., CSc. (i odmítnutý znalecký posudek prof. MUDr. P. S. DrSc.)
zpochybňovalo tento závěr především s poukazem na neznalost doby požití
alkoholu a doby odběru moči, z čehož dovozovali, že v době páchání trestného
činu nebyla ještě dokončena resorpce alkoholu do krve, a proto její koncentrace
byla nižší než později při odběru moči. Pro obviněného je při takovéto
interpretaci nejvýhodnější, pokud by k požívání alkoholu došlo co nejpozději, a
k odběru naopak co nejdříve z možných variant. Extrémní podobu těchto
předpokladů ve prospěch obviněného představuje právě třetí (odmítnutý) znalecký
posudek, který je však již zcela jistě svými časovými předpoklady mimo
prokázané skutečnosti (viz výše). Soudy proto neměly žádný relevantní důvod
přehodnotit provedený přepočet hladiny alkoholu v krvi ve výši 1,01 g/kg v době
páchání trestných činů, když skutečnost, že obviněný byl pod vlivem alkoholu,
vyplývala i z dalších důkazů (viz svědecká výpověď M. K. na č. l. 52, 53 a
nepřímo i svědecká výpověď P. M. na č. l. 42, Ing. J. N. na č. l. 44, 45 a
policisty M. H. na č. l. 53, 54).
K uvedenému je navíc namístě dodat, že v daném případě je sporný pouze samotný
předchozí výslech znalce RNDr. J. F., CSc.; ohledně první části jeho posudku
nebylo obhajobou požadováno nové provedení důkazů, přičemž druhá část posudku
je výslovně označena jako „doplněk“ předchozí části, proto nebylo ani možné k
první části posudku nepřihlížet. Podstatné proto je, že doplnění znaleckého
posudku i opětovný výslech znalce RNDr. J. F., CSc., provedeny byly a je potom
naopak jenom logické, že za těchto okolností se jej soudce dotazoval na
nejasnosti či rozdíly ve vztahu k jeho předchozí výpovědi, respektive první
části jeho znaleckého posudku. Jako akceptovatelné se jeví i odůvodnění soudu
prvního stupně podrobně rozvedené na s. 6 rozsudku, proč některé závěry znalce
RNDr. J. F., CSc., nevzal za podklad svého rozhodnutí (protože tento nebyl
obeznámen s časovými okolnostmi odběru moči obviněného). V této souvislosti
nelze než odkázat na praxi soudů a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.
2. 2010, sp. zn. 6 To 72/2009, publikovaný pod č. 45/2011 Sb. rozh. tr., které
jsou založeny na tom, že jestliže v opakovaném hlavním líčení obviněný či
svědek odepře vypovídat, případně odchyluje-li se v podstatných bodech od své
dřívější výpovědi učiněné v hlavním líčení, lze tyto dřívější výpovědi z
protokolu o hlavním líčení při splnění podmínek § 207 odst. 2 tr. ř., resp. §
211 odst. 3, 4 tr. ř., přečíst a vycházet z nich při rozhodování věci. Pokud
pak státní zástupce či obviněný nedali souhlas k přečtení podstatného obsahu
protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů (§ 219 odst. 3 tr.
ř.), neznamená to, že za důkaz nemůže sloužit výpověď obviněného či svědka,
kterou učinili v předchozím hlavním líčení. Obdobně nutno postupovat i ohledně
postupně složené výpovědi znalce a při odstraňování v nich obsažených rozporů
či nejasností.
Rovněž nelze dát zapravdu obhajobě v případě argumentace nezákonností výslechu
svědkyně H. V., když tvrdí, že vzhledem k tomu, že se jednalo o první výslech
této svědkyně, nemohl být znám průběh skutkového děje, a proto ani důvod pro
předestření zjišťovaných okolností. K této výhradě je třeba uvést, že z
protokolu o hlavním líčení na č. l. 239 spisu (i z audiovizuálního záznamu
výslechu) vyplývá, že žádnou z rozhodujících skutečností předestřenou svědkyni
H. V. soudem či státním zástupcem (zda stála ve dveřích restaurace a pozorovala
konflikt před restaurací či jestli osobně volala policii) ve skutečnosti
svědkyně nepotvrdila. Námitka, že došlo k nesprávným skutkovým zjištěním v
důsledku sugestivního kladení otázek, je proto zcela lichá, neboť tato okolnost
naprosto nemohla mít vliv na zachování práva na spravedlivý proces obviněného.
Navíc z kontextu a průběhu řízení je zjevné, že v daném případě se jednalo o
svědeckou výpověď, prováděnou se značným časovým odstupem, a proto je
pochopitelné, že samotné vylíčení okolností, jež svědkyně vnímala, bylo velmi
kusé a nekonkrétní, a že si proto vyžádalo další doplňující otázky. Proto
dotazy ohledně skutečností vyplývajících z výpovědí dalších svědků nemohou být
samy o sobě považovány za sugestivní, když není možno zcela bagatelizovat ani
soudem vnímanou a v odůvodnění rozhodnutí zmiňovanou zjevnou snahu svědků
nevypovídat v neprospěch obviněného.
Nebyl-li přečten protokol o veřejném zasedání Krajského soudu v Praze ze dne
21. 12. 2010 (nikoliv ze dne 21. 12. 2011, jak se podává z dovolání), jde sice
o nedostatek, který však nedosahuje charakteru podstatné vady řízení a nelze
tvrdit, že absence přečtení obsahu listin založených na č. l. 166 – 174 mohla
relevantně ovlivnit výrok o trestu, jak uváděl obviněný. Odvolací soud se s
touto námitkou v odůvodnění napadeného usnesení zabýval (viz odůvodnění
usnesení s. 2 in fine) a jeho úvahy jsou zcela adekvátní.
Také odmítnutí provedení důkazu třetím znaleckým posudkem prof. MUDr. P. S.,
DrSC., jistě není porušením práva na spravedlivý proces, když nad rámec
odůvodnění, které k tomuto bodu obhajoby uvedl již odvolací soud ve svém
zamítavém usnesení, jakož i k již prezentovaným úvahám státního zástupce
obsaženým v jeho vyjádření k dovolání Nejvyšší soud dodává, že znalecký posudek
prof. MUDr. P. S., DrSc., vychází z předpokladů, které jsou v rozporu se
zjištěným skutkovým stavem. Konkrétně se jedná o to, že na základě zadání
obhajoby klade dobu konzumace alkoholu dne 10. 4. 2009 do časového rozmezí
21.50 hodin až 22.10 hodin a odběr moči 22.50 hodin až 23.30 hodin, přičemž
však je bezpečně prokázáno, že v době 21.50 hodin až 22.10 hodin již obviněný
alkohol nepopíjel, nýbrž páchal skutek, který je předmětem tohoto trestního
řízení. Navíc ani časové rozmezí 20 minut, po které měl obviněný konzumovat
alkohol, zjevně neodpovídá skutečnosti. O tom, že obviněný pobýval se svědkem
P. M. v restauraci M. po delší časové období, nebo že dokonce přišel do
restaurace již pod vlivem alkoholu, svědčí totiž nepřímo výpovědi hostů
restaurace, kteří zaznamenali jeho hlučné chování (např. výpověď svědka Ing. J.
N. na č. l. 44). Tento předpoklad je potvrzován i výpovědí svědka P. M. (viz č.
l. 42, 43), když tento svědek uvedl, že „vypil asi 6 piv, přičemž v průběhu
večera byli s obviněným venku asi třikrát“. Je zřejmé, že „asi 6 piv“ při
opakovaném odcházení ven před restauraci nestihl svědek vypít v rozmezí cca 20
minut, po které se měli před incidentem v restauraci zdržovat, jak předpokládal
třetí znalecký posudek prof. MUDr. P. S., DrSc. Naopak z výše uvedeného
vyplývá, že počátek konzumace alkoholu – s ohledem na dobu vstřebání alkoholu
do krve – musel nastat podstatně dříve než v časovém rozmezí předpokládaném
citovaným znaleckým posudkem.
Z výše uvedeného se tedy podává, že skutková zjištění učiněná soudem prvního
stupně, z nichž vycházel ve svém rozhodnutí i soud odvolací, poskytují
dostatečné východisko pro právní posouzení skutku, přičemž v žádném případě
nelze hovořit o nepřípustné selekci důkazů, která by snad mohla mít za následek
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, nebo mohla vést k
porušení práva na spravedlivý proces obviněného.
K tomu nelze než poznamenat, že těmito námitkami se obhajoba ve skutečnosti
snažila zpochybnit míru ovlivnění alkoholem v době páchání předmětného skutku,
z čehož potom by bylo možno následně dovozovat absenci naplnění znaků především
trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.
Avšak v této části napadeného rozhodnutí již v předchozím usnesení sp. zn. 8
Tdo 566/2011 Nejvyšší soud neshledal ohledně právního posouzení v podstatných
rysech totožného skutku žádné právně relevantní nedostatky. Tímto právním
názorem byly všechny orgány činné v trestním řízení vázány, nelze proto na
uvedené právní kvalifikaci nic měnit – snad jen s výjimkou dodatečného zjištění
takových skutečností, které by měly zásadní vliv na podstatnou změnu ustáleného
průběhu skutkového děje. O takovou změnu se sice obhajoba vehementně snažila v
průběhu řízení jak před soudem prvního, tak druhého stupně, když se soustředila
zejména na opětovné zpochybňování stanoveného množství alkoholu v krvi
obviněného v době páchání trestných činů, nicméně i s ohledem na výše uvedené
lze odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (druhý odstavec na s. 3
usnesení) ve spojení s příslušnou pasáží rozsudku soudu prvního stupně (s. 6, 7
rozsudku) v tomto bodě akceptovat, když opačná tvrzení obhajoby nemají oporu ve
výsledcích provedeného dokazování.
Podstata jednání obviněného podle skutkových zjištění soudů tedy spočívala v
tom, že v době mezi 21.50 hod. a 22.20 hod. dne 10. 4. 2009 poté, co požil
větší množství alkoholických nápojů, když v jeho krvi bylo minimálně 1,01 g/kg
alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo po veřejném parkovišti u restaurace M.
v obci Č. a uvedeným automobilem na parkovišti najížděl na P. M. a srazil jej
na přední kapotu automobilu.
V takto popsaném jednání obviněného soudy spatřovaly, jak bylo uvedeno, trestný
čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. (v jeho úmyslné formě). Jestliže
nedošlo k zásadnímu přehodnocení skutkových okolností relevantních z hlediska
naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 201 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje v otázce
této právní kvalifikace skutku na své předchozí rozhodnutí v této věci (s. 7 –
11).
Tam již bylo také vyloženo s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5
Tdo 874/2007 (č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), že podle poznatků lékařské vědy není
žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen
bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi
nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době
řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k
řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení
motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a
pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní
odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem
požitého alkoholu. Ve věci byly shromážděny dostatečné důkazy svědčící o tom,
že obviněný před jízdou motorovým vozidlem požil alkohol v takové míře, že to
znamenalo snížení jeho řidičských schopností natolik, že nebyl schopen bezpečně
řídit motorové vozidlo. Tento závěr by nemohl být zpochybněně ani stanovením
hladiny alkoholu v krvi obviněného nikoliv na 1,01 g/kg alkoholu, ale na 0,81
g/kg, jak ji jako objektivně nejnižší možnou specifikoval znalec RNDr. J. F.,
CSc.
Dále je třeba věnovat pozornost námitkám soustředěným vůči naplnění zákonných
znaků trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti
zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob
nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh
organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Z tzv. právní
věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval
za naplněné znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.,
spočívající v tom, že obviněný se na místě veřejnosti přístupném dopustil
výtržnosti.
Trestný čin výtržnictví je systematicky zařazen do hlavy páté trestního zákona
č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obsahující trestné činy hrubě
narušující občanské soužití, z čehož také logicky plyne, že objektem tohoto
trestného činu je občanské soužití. Předmětem ochrany, jak ostatně správně
poznamenává i soud prvního stupně, primárně nejsou individuální zájmy
jednotlivých občanů (jejich zdraví, majetek, čest apod.), ale šířeji pojatý
komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této
povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být určité jednání pokládáno
za výtržnost, musí se výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako
hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (k tomu např. usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 224/2002, 6 Tdo 1243/2003 aj.).
Jednání pachatele trestného činu výtržnictví může mít dvě podoby, a to
hrubou neslušnost a výtržnost, přičemž není vyloučeno, aby konkrétní jednání
naplňovalo obě tyto podoby. V posuzovaném případě soudy spatřovaly v jednání
obviněného výtržnost.
Výtržností ve smyslu zákonných znaků § 202 odst. 1 tr. zák. se podle ustálené
judikatury soudů, na niž obsáhle odkazoval i dovolatel, rozumí jednání, které
závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně
neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde
zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží,
vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost
většího počtu osob současně přítomných (k tomu rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh.
tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické
násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání
personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Napadením
jiného se rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i
vulgární slovní projevy namířené vůči jiné osobě apod. Každé fyzické napadení
osoby, i když se jej pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti
přístupném, nemusí však vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu
výtržnictví podle § 202 tr. zák. (k tomu rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).
Další formálním znakem uvedeného trestného činu je, že k takovému jednání dojde
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. V daném případě se mělo jednat o
druhou jmenovanou alternativu, tedy spáchání na místě veřejně přístupném. Jen
pro úplnost je vhodné dodat, že místem veřejnosti přístupným je každé místo,
kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také
zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být
postřehnuta více lidmi (v době činu se tam však žádné osoby nemusí vyskytovat).
Parkoviště před restaurací jistě splňuje charakteristiku místa veřejně
přístupného.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním
zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a)
tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr.
zák.].
Při posuzování činů výtržnické povahy je rovněž nutné z hlediska materiální
stránky (srov. § 3 odst. 2, 4 tr. zák.) uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh
útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za
nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, v denní či
noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu
pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu
srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6.
doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1212 až 1214, a
přiměřeně též rozhodnutí č. 4/1976 a 1/1984 Sb. rozh. tr.).
Právě zejména s ohledem na neúplnost vyhodnocení všech hledisek relevantních
pro zhodnocení materiální stránky uvedeného trestného činu Nejvyšší soud v
předchozím řízení zrušil odsuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal
soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
K tomu je třeba uvést, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3
odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem
dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin
spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož
stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když
jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Nebezpečnost činu
pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho
objektivních i subjektivních znaků, včetně hodnocení osoby pachatele.
Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak uvedených
trestných činů, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních
znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v
běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší
než nepatrný (k tomu srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto
hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k
závěru, že znaky materiální stránky trestného činu výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák. byly splněny.
Nejvyšší soud také v předchozím usnesení sp. zn. 8 Tdo 566/2011 v této věci již
konstatoval, že v obecné rovině najíždění automobilem na jiného, byť za
nepřítomnosti dalších osob, avšak na místě veřejnosti přístupném, kdy dokonce
dojde ke sražení osoby na přední kapotu vozidla, a to navíc pod vlivem
alkoholu, představuje napadení jiného a tím i výtržnost ve smyslu zákonných
znaků trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Najíždění
automobilem na jiného je nesporně násilným projevem takového charakteru, že s
ohledem na povahu vozidla vzbuzuje obavy minimálně o bezpečnost zdraví, protože
nelze pominout, že vozidlo za těchto okolností představuje zbraň ve smyslu § 89
odst. 5 tr. zák., jelikož svou hmotností a motorickou silou může způsobit vážné
destrukční následky, a je jím tak možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Došlo-li k takovému úmyslnému napadení na místě veřejně přístupném, tedy na
parkovišti před restaurací, pak jsou naplněny všechny formální znaky trestného
činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.
V řízení po přikázání věci Nejvyšším soudem se dokazování zaměřovalo především
na spornou otázku přesného stanovení koncentrace alkoholu v krvi obviněného,
která však není zásadní pro posouzení skutku jakožto trestného činu
výtržnictví, byť také není zcela bez významu, zejména s ohledem na zhodnocení
celkové míry nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost (resp. společenské
škodlivosti). Aby bylo možno hovořit o naplnění znaků tohoto trestného činu, je
však bezpodmínečně nutné prokázat, zda skutečně došlo k najíždění obviněného
vozidlem na svědka M. na místě veřejně přístupném, případně též kontext tohoto
jednání, tedy předchozí požití alkoholických nápojů, konfliktní situace s
obsluhou restaurace a následek v podobě sražení svědka na kapotu vozu.
Nalézací soud naplnění znaků skutkové podstaty dovodil zejména z následujících
svědeckých výpovědí. Svědek Ing. J.N. uvedl (č. l. 44, 45), že bezprostředně
před posuzovaným skutkem byli obviněný a svědek P. M. přítomni v restauraci,
kde popíjeli pivo a chovali se značně hlučně. Následně mezi nimi došlo ke
konfliktu, po němž vyšli ven před restauraci a vrátili se zakrvácení. V té době
svědkyně H. V. stála u dveří vedoucích ven a dívala se na jejich konflikt,
přičemž měla prohlásit „on ho snad přejede, nebo on ho snad zabije“ a běžela
volat policii. Svědek Ing. J. N. viděl, jak svědek P. M. stál proti autu, které
pojíždělo proti němu. Z výpovědi svědka policisty M. K. vyplynulo (č. l. 52,
53), že byl přivolán na místo z toho důvodu, že tam jezdí podnapilý muž v autě
a najíždí na jinou osobu. V doplňujícím výslechu potom uvedl, že obviněný byl
pod vlivem alkoholu, což dovodil z jeho chování, kdy se nakláněl, nebylo mu
dostatečně rozumět, choval se arogantně, měl červené oči. Policista M. H. byl
na místo přivolán ze stejných důvodů, přičemž viděl (č. l. 53, 54), jak fialová
Felicie couvá po parkovišti, následně z ní vystoupil obviněný, který na místě
odmítl dechovou zkoušku. Existenci slovního konfliktu, který předcházel
incidentu na parkovišti, potvrdil ve své výpovědi i svědek P. M., který
upřesnil, že prvotním důvodem bylo napomenutí obsluhy obviněného pro jeho
hlučnost. Když se svědek zastal obsluhy, došlo mezi ním a obviněným ke
konfliktu (č. l. 42). Opakovaně chodili ven, byli rozčilení. Svědek J. V. si
pamatoval, že musel hadicí smývat „plno“ krve z dlažby, z čehož vyvozoval, že
se před jeho restaurací popral obviněný se svědkem M. Viděl také nějaké
popojíždění na parkovišti, jedna osoba byla na kapotě (č. l. 54). Svědkyně H.
V. vypověděla (č. l. 239), že svědek P. M. přišel od krve, chtěl volat policii,
ona mu z kuchyně nesla papírové ručníky.
Soud prvého stupně při hodnocení důkazů neuvěřil verzi obviněného a v
odůvodnění svého rozhodnutí (srov. s. 6) uvedl, že výpovědi svědků jsou
logické, není v nich vzájemných rozporů a soud neshledal žádných okolností
svědčících pro závěr, že by měli svědci důvody obviněnému jakkoli svou výpovědí
škodit. Když neuvěřil výpovědi obviněného ani svědka P. M. ohledně událostí na
parkovišti, srozumitelně svůj závěr odůvodnil tím, že jmenovaní jsou v
přátelském poměru (s. 8 rozsudku). V tomto smyslu vysvětloval i rozpornosti ve
výpovědi obou mužů ohledně upadnutí svědka P. M. na kapotu vozidla, když svá
vyjádření přizpůsobovali výpovědím nezainteresovaných svědků. Je tedy zřejmé,
že soud prvého stupně se obhajobou obviněného, zpochybňující závěr o jeho
úmyslném zavinění, pečlivě zabýval a podrobně rozvedl, proč jeho tvrzením i
části výpovědi svědka P. M. neuvěřil. Především na základě výše uvedených
svědectví a úvah dospěl k závěru, že obviněný jak po subjektivní, tak po
objektivní stránce naplnil všechny znaky trestného činu výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud se s tímto závěrem v zásadě ztotožnil, když konstatoval, že je
patrná snaha ostatních svědků se k věci před soudem vyjadřovat „více než
zdrženlivě, přičemž se rozhodně nesnažili obviněného poškodit. Není proto
důvodu sporým údajům, které o jednání obviněného přeci jen sdělili, nevěřit.“ S
ohledem na trvající přátelský poměr mezi obviněným a svědkem P. M. i mezi tímto
svědkem a ostatními svědky je toto odůvodnění naprosto racionální a přijatelné.
Jde-li o hodnocení materiální stránky uvedeného trestného činu, nalézací soud
konstatoval, že vzhledem k užití automobilu k najíždění na svědka P. M. se
jedná bezesporu o jednání závažné a společensky nebezpečné, které bylo
způsobilé občanské vztahy v dané lokalitě hrubě narušit (s. 9 rozsudku).
Odvolací soud pak k tomu doplnil, že o vnějším vnímání nebezpečnosti jednání
obviněného svědčí i fakt, že svědci považovali za nutné volat policii (s. 4
napadeného usnesení). Nejvyšší soud se v tomto bodě ztotožňuje s právním
názorem obou soudů a ve shodě s nimi konstatuje, že uvedené jednání
prokazatelně převyšovalo nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti, který je
vyžadován pro naplnění materiálního znaku trestného činu, když ani pohnutka
trestného jednání obviněného nesvědčí v jeho prospěch, protože primárním
důvodem konfliktu mezi obviněným a svědkem M. (jak vyplývá z výpovědi svědka P.
M. na č. l. 42) byla ta skutečnost, že se svědek P. M. zastal pracovníků
restaurace, kteří napomínali obviněného pro jeho předchozí hlučné a nevhodné
chování. Zvláště je pak třeba ve shodě s názorem státního zástupce připomenout,
že obviněný se výtržnosti dopustil tím, že pod vlivem alkoholu na jiného
najížděl automobilem, což je jistě situace, která s ohledem na stav obviněného
pro poškozeného znamenala jeho vážné ohrožení, a ve svém důsledku tak svědčí o
zjevně neuctivém a neukázněném postoji obviněného k zásadám občanského soužití.
Pro úplnost nutno dodat, že odkazy obviněného na usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 6 Tdo 1243/2003, 7 Tdo 40/2008 a rozsudek tohoto soudu sp. zn. 7 Tdo
224/2002, jimiž byla zpochybněna materiální stránka výtržnosti, nejsou zcela
přiléhavé, jelikož skutkově zde byly posuzovány odlišné případy. V rozhodnutí
sp. zn. 6 Tdo 1243/2003 se jednalo o nečekaný krátkodobý konflikt mezi dvěma
osobami, který nikdo nesledoval a neznamenal žádné narušení veřejného klidu a
pořádku, ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 40/2008 Nejvyšší soud upozornil, že
soudy nevěnovaly náležitou pozornost zjištění, že konflikt mezi obviněným a
poškozeným se měl odehrát na velikonoční zábavě kolem 01.00 hodin, aniž by tím
její průběh byl jakkoliv narušen, přičemž obviněný měl jediným úderem pěstí
zasáhnout silně opilého poškozeného, který předtím opakovaně obtěžoval přítomné
hosty a který se s ním dostal do slovní rozepře. Naprosto odlišný skutkový stav
byl posuzován také ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem sp. zn. 7 Tdo
224/2002, poněvadž zde se jednalo o konflikt omezený na obsazení parkovacího
místa pro motorové vozidlo, týkal se individuálních zájmů obou účastníků (aniž
by bylo zjistitelné, kdo s fyzickým útokem začal), odehrál se výlučně mezi
nimi, neznamenal žádné vážnější narušení či ohrožení veřejného pořádku.
Je sice pravda, že z některých dalších kritérií pro hodnocení materiální
stránky uvedeného trestného činu vyplývají pro obviněného významné polehčující
okolnosti, tedy zejména jeho naprostá dosavadní bezúhonnost, jakož i
skutečnost, že fakticky nedošlo k žádnému závažnému následku na zdraví svědka
P. M. či k veřejnému pohoršení. Tyto okolnosti však soud správně zohlednil v
rámci druhu a výměry ukládaného trestu.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou dovolatele, že došlo k porušení
principu subsidiarity trestní represe a že skutek mohl být posouzen pouze podle
jiných než trestněprávních předpisů. Tato námitka je sice uplatněna relevantně,
neboť implicitně obsahuje výhradu nesprávné aplikace jedné ze základních zásad
trestního práva hmotného, která je nově vyjádřena v ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, která však byla orgány činnými v trestním řízení respektována i v
době před 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti tr. zákoník (viz např. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 563/2008 aj.), ale je rovněž zjevně neopodstatněná. Ze shora
uvedených skutečností jednoznačně vyplývá, že povaha a závažnost činu
obviněného dovolují vyslovit závěr o tom, že uplatnění trestněprávní
odpovědnosti a důsledků s ní spojených je přiměřeným a nutným řešením
posuzované věci. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že úvahy soudů
korespondují s pojetím zásady subsidiarity trestní represe, jak je obsažena v
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost
pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Tím je také vyjádřeno, že trestní právo, a tedy
trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba
považovat za ultima ratio, tj. nejzazší řešení, krajní prostředek, který lze
použít jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. mimo jiné např. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004, uveřejněný pod č. 42
ve sv. 32. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu apod). Nejvyšší soud se na
podkladě konkrétně zjištěných skutečností ztotožnil s tím, že v projednávaném
případě byl obviněný opodstatněně postaven před soud a důvodně byl v jeho činu
shledán vedle trestného činu ohrožování pod vlivem návykové látky podle § 201
odst. 1 tr. zák. i trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (a
nikoliv jen přestupek proti občanskému soužití podle § 49 zákona č. 200/1990
Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková