8 Tdo 566/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. května
2011 dovolání obviněného Ing. P. B., proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 10 To 586/2010, jako odvolacího
soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T
150/2009, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12.
2010, sp. zn. 10 To 586/2010, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11.
10. 2010, sp. zn. 3 T 150/2009, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově p ř i k a z
u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. P. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 10 To
586/2010, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání
proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 3 T
150/2009. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestnými činy výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 202
odst. 1 tr. zák., § 43 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 a § 73
odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále jen tr. zákoník) k úhrnnému
peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb ve výši 300,- Kč, tj. celkem
15.000,- Kč, a zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu čtrnácti měsíců. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody ve výměře pěti týdnů.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných
činů dopustil tím, že v době mezi 21:50 hod. a 22:20 hod. dne 10. 4. 2009 poté,
co požil větší množství alkoholických nápojů, když v jeho krvi bylo minimálně
1,01 g/kg alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, po
veřejném parkovišti u restaurace M. v obci Č., okr. B., a dále před restaurací
M. fyzicky napadl P. M., kterému způsobil drobné zranění v obličeji, na něhož
rovněž výše uvedeným automobilem na parkovišti najížděl tak, že poškozeného
srazil na přední kapotu automobilu.
Pro úplnost nutno dodat, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 10 To 586/2010, je již v pořadí třetím
rozhodnutím, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě byl
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 10 To 1/2010,
podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Benešově
ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 3 T 150/2009, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla
věc vrácena soudu prvního stupně. V řízení po vrácení věci byl obviněný
rozsudkem Okresního soudu Benešově ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 3 T 150/2009,
znovu uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. i
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen
trest. Tento rozsudek byl posléze usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15.
6. 2010, sp. zn. 10 To 256/2010, podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušen a
podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
V podaném dovolání obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Dovolatel po rekapitulaci výsledků řízení před soudy obou stupňů konstatoval,
že soudy rozhodné skutečnosti nesprávně zhodnotily po stránce skutkové i
právní, čímž došlo nejenom k významného zásahu do jeho postavení, ale byla
zpochybněna správnost řady rozhodnutí vyšších soudů, jež sloužila ke sjednocení
judikatury. Tvrdil, že jeho věc je po právní stránce zásadního právního
významu, a požadoval, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce, zda v trestním
řízení jsou soudy nižších stupňů povinny se v odůvodněních svých rozhodnutí
vypořádat s argumentací obviněného, a to jak s odkazy na dosavadní judikaturu a
doktrinální výklad, tak i s dalšími tvrzeními uplatňovanými v rámci obhajoby,
resp. v jakém rozsahu jsou povinny odůvodňovat svá rozhodnutí. Soudy podle něho
totiž nevysvětlily, proč se odchýlily od konstantní praxe, a nerozvedly, proč
nepřichází v úvahu aplikace postupů uvedených v rozhodnutích, na která v rámci
své obhajoby odkazoval (kupř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo
239/2002, 5 Tdo 874/2007, 8 Tdo 944/2008, rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.),
a proč se nelze přiklonit k jeho obhajobě. Upozornil, že se většina svědků k
jeho údajnému „značnému opilství“ během hlavního líčení nevyjadřovala, a
Krajský soud v Praze přesto takový závěr dovodil. Zohledněno nebylo ani
dovolatelem doložené tvrzení, že červené oči měl v důsledku alergie, nikoliv
vysokého stupně opilství. Soudy se dále nezabývaly rozdíly ve výpovědích
jednotlivých svědků a nezdůvodnily, proč výpovědi vybraných svědků lze
považovat za věrohodné a potažmo přesné, a to na rozdíl od výpovědí svědka P.
M. a obviněného. Dovolatel dále poukazoval na již dříve uplatněné námitky
ohledně výpovědi svědka Ing. J. N., z níž mělo vyplynout, že svědek toliko
nabyl dojmu, že někdo v autě chce odjet dopředu a druhý se mu v tom snaží
zabránit, a zdůrazňoval, že údajně marně poukazoval na faktické chyby v této
výpovědi např. stran místa činu a že celá výpověď je značně spekulativní a
opírá se o pouhé domněnky. Soudy otázku věrohodnosti svědka Ing. J. N.
neřešily, označily ji za věrohodnou a hlavně na jejím základě rozhodly o vině
obviněného.
Obviněný jmenovitě ve světle napadeného rozhodnutí považoval též za žádoucí
položit otázku, zda i nadále platí závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, resp. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr., že při
trestném činu výtržnictví je nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh
útoku, posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a dále zjišťovat pohnutku
činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele apod., anebo postačí pouze
konstatovat napadení druhého jakožto dostatečný důvod pro vyslovení výroku o
vině, potažmo i o trestu. O vině obviněného trestným činem výtržnictví podle §
202 tr. zák. bylo rozhodnuto přesto, že žádný svědek neviděl údajné napadení P.
M. a nepotvrdil je ani sám P. M. Ten vypověděl, že mezi ním a obviněným došlo
pouze k přátelskému měření sil, žádné zranění neměl, i když to tak mohlo
vypadat, jen se mu asi obnovilo dřívější zranění ze sportu. Soudům obou stupňů
následně vytýkal, že hodnotily výpověď P. M. jako nevěrohodnou pro údajný
přátelský vztah s obviněným, což bylo vyvráceno čestným prohlášením P. M., v
němž sděloval, že není „v žádném osobním poměru“ k obviněnému. Za situace, kdy
údajnému konfliktu nebyla přítomna žádná třetí osoba, rozhodovaly soudy na
podkladě nepřímých, zcela spekulativních dohadů dalších svědků. I kdyby
vzájemné měření sil hrubě narušovalo občanské soužití, pak je podle dovolatele
na základě provedeného dokazování nezjistitelné, kdo z účastníků se jako první
uchýlil k fyzickému napadení druhého, a není tak možno vyloučit, že útočníkem
mohl být poškozený. Za takové situace bylo podle dovolatele třeba zvažovat, zda
se nejednalo z jeho strany o přestupek ve smyslu § 49 zákona o přestupcích. Měl
za to, že v daném případě je sporné, zda vůbec byl naplněn potřebný stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák., a to i kdyby
bylo hypoteticky prokázáno, že poškozeného napadl, neboť soudy nezkoumaly
intenzitu útoku, nezabývaly se blíže okolnostmi činu ani motivy obviněného.
Učiněná skutková zjištění týkající se způsobeného následku označil za
problematická a vnitřně rozporná, na což marně soudy obou stupňů upozorňoval.
Prokázán totiž podle dovolatele nebyl rozsah zranění. Svědek P. M. měl utrpět
drobné poranění, ze kterého však mělo být plno krve, kterou svědek J. V. musel
umývat hadicí. Podle dovolatele jde o protimluv; buď šlo o drobné poranění, ale
pak nemohlo silně krvácet, anebo došlo k závažnému poranění doprovázenému
značným krvácením, které bylo třeba smýt hadicí. Soudy nezkoumaly, odkud se
krev vzala, pominuly tvrzení obviněného, že to mohla být i jeho krev, protože
upadl na schodech. Z výsledků provedeného dokazování lze usuzovat, že míra
údajného útoku nemohla být nikterak vysoká, nemohlo jít o hrubé narušení
soužití, jež se dotýká širšího okruhu občanů např. tím, že je ohrožuje, ruší
jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
7 Tdo 40/2008). Ostatně ani svědci ve svých výpovědích netvrdili, že se cítili
jednáním obviněného jakkoliv ohroženi či pobouřeni. Jelikož soudy neřešily ani
otázku, jak se údajný incident dotkl širšího okruhu osob, lze podle dovolatele
dospět k závěru, že i v tomto směru soudy vedly nedostatečně dokazování a
vynesly rozhodnutí, aniž by důsledně posoudily stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost. Soudům v této souvislosti vytýkal, že neprovedly výslech
oznamovatelky incidentu paní V. a spokojily se s reprodukcí jejích slov z úst
svědků. Shrnul, že byl shledán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák. jen na základě nijak nepodložených výpovědí osob, které nebyly
údajnému fyzickému napadení přítomny. Zkoumány nebyly ani subjektivní stránka,
ani objektivní stránka tohoto trestného činu a zda byl dán potřebný stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost. Ze všech možných scénářů skutkového děje byl
vybrán ten, jenž je pro obviněného nejméně příznivý, což lze považovat za
nezákonné a nehájitelné.
Podle názoru obviněného je třeba klást si i otázku, zda může dojít ke spáchání
trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., resp. § 358 odst. 1
tr. zákoníku, napadením, které mělo spočívat v najíždění na poškozeného P. M.
Podle jeho přesvědčení není z napadeného rozhodnutí patrné, v jakém jednání
soudy spatřují naplnění předmětné skutkové podstaty. Vzhledem k tomu, že i
poškozený jakýkoliv útok vůči své osobě popřel a nikdo jej také ani neviděl,
považoval za vyloučené, aby za výtržnost bylo považováno fyzické napadení
poškozeného. Ani soudy obou stupňů tvrzené najíždění na jiného za nepřítomnosti
jiných osob podle dovolatele nelze bez dalšího podřadit pod skutkovou podstatu
výtržnictví, neboť takové jednání nepředstavuje „násilný nebo slovní projev
takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy nebo výrazně snižuje
vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990
Sb.). Vyvozoval, že takový výklad by představoval nepřiměřené rozšíření
skutkové podstaty. Následně zopakoval, že i kdyby Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že takové jednání naplňuje znaky uvedené v § 202 odst. 1 tr. zák.,
nebyly zkoumány intenzita, rysy a průběh útoku, okolnosti, za nichž byl čin
spáchán, pohnutka, následky a osoba pachatele. Zpochybnil rovněž soudy obou
stupňů učiněné zjištění, že to byl on, kdo v inkriminované době řídil vozidlo,
a že najížděl na svědka P. M.. Náležitě nebylo odůvodněno, proč soudy
považovaly za nevěrohodnou výpověď obviněného a svědka P. M. ohledně průběhu
incidentu na parkovišti, když tito v zásadě shodně vypovídali, že obviněný auto
toliko přeparkovával a motor vozidla nebyl zapnutý.
Soudy obou stupňů, aniž by zkoumaly bližší okolnosti popojíždění po parkovišti,
dospěly ke shodnému závěru, že byl spáchán trestný čin výtržnictví a také
trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák., neboť
obviněný vykazoval značný stupeň opilství. V této souvislosti se podle
dovolatele nabízí otázka, zda může nepodložená domněnka soudu nahradit názor
soudního znalce ohledně určení hodnoty alkoholu v krvi, resp. zda soudy mohou
negativní názor soudního znalce nahradit vlastními úvahami ohledně stupně
opilství a nemusejí již tedy dále zkoumat hladinu alkoholu v krvi. Tvrdil, že z
provedeného dokazování se podává, že v době odběru moči dosahovala hladina
alkoholu v krvi hodnoty 0,81 g/kg. Oba znalci dospěli k závěru, že nelze přesně
stanovit hladinu alkoholu v krvi v době údajného spáchání činu, neboť odchylka
jakéhokoliv výpočtu by byla příliš vysoká a jakýkoliv výpočet by neměl žádnou
průkaznou hodnotu. Za tohoto stavu však Okresní soud v Benešově dospěl k
závěru, že se muselo jednat o hodnotu vyšší než 1,01 g/kg alkoholu v krvi,
neboť „značné opilství“ potvrdili nespecifikovaní svědkové, čemuž posléze bez
dalšího přisvědčil i Krajský soud v Praze. K prokázání údajného opilství
nepovažovaly soudy za vhodné doplnit dokazování o výpověď lékaře, který
prováděl vyšetření obviněného po incidentu a který dospěl k závěru, že kromě
dechu páchnoucího po alkoholu nelze zjistit žádné projevy opilství. Za situace,
kdy nebylo možno přesně stanovit hladinu alkoholu v krvi a soudy neprovedly
obviněným navrhovaný důkaz, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Soudy podle dovolatele rovněž nedostatečně posoudily objektivní stránku tohoto
trestného činu, tj. údajné ohrožení v důsledku popojíždění po parkovišti.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Praze a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva a k
dovolání obviněného se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně
právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a
těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku
z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu se tak ocitají izolovaně pokládané
otázky obviněného, zda v trestním řízení jsou soudy nižších stupňů povinny se v
odůvodněních svých rozhodnutí vypořádat s argumentací obviněného, a to jak s
odkazy na dosavadní judikaturu a doktrinální výklad, tak i s dalšími tvrzeními
uplatňovanými v rámci obhajoby, resp. v jakém rozsahu jsou povinny odůvodňovat
svá rozhodnutí. V těchto souvislostech je třeba upozornit na ustanovení § 265a
odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné. bylo-li by tedy podáno dovolání jen proti důvodům rozhodnutí, muselo
by být odmítnuto jako nepřípustné, a to bez ohledu na skutečnost, zda je
odůvodnění rozporné, neúplné nebo jinak vadné. Současně ale nelze nedodat, že
za určitých okolností mohou být excesy v odůvodnění rozhodnutí jednou z příčin,
proč rozhodnutí napadené dovoláním, podaným s odkazem na některý z dovolacích
důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., nemůže pro jeho
nepřezkoumatelnost obstát, jelikož vady odůvodnění rozhodnutí se za určitých
okolností mohou zjevovat jako významné v kontextu důvodů dovolání vyjmenovaných
v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání jsou relevantní otázky, zda
jednání zjištěné soudem prvního stupně, jak je popsáno v tzv. skutkové větě
výroku o vině jeho rozsudku, vykazuje všechny zákonné znaky trestných činů
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ohrožování pod vlivem návykové látky
podle § 201 odst. 1 tr. zák.
Podstata jednání obviněného podle skutkových zjištění soudů spočívala v tom, že
v době mezi 21:50 hod. a 22:20 hod. dne 10. 4. 2009 poté, co požil větší
množství alkoholických nápojů, když v jeho krvi bylo minimálně 1,01 g/kg
alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo po veřejném parkovišti u restaurace M.
v obci Č. a dále před restaurací M. fyzicky napadl P. M., kterému způsobil
drobné zranění v obličeji, na něhož rovněž výše uvedeným automobilem na
parkovišti najížděl tak, že poškozeného M. srazil na přední kapotu automobilu.
V takto popsaném jednání obviněného soudy spatřovaly, jak již bylo uvedeno,
trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. (v jeho úmyslné formě).
Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti
zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob
nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh
organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.
se dopustí, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost,
který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit
život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1
tr. zák., spočívající v tom, že obviněný se dopustil na místě veřejnosti
přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, a též znaky trestného činu
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., spočívající v
tom, že úmyslně vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil
vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví
lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
K trestnému činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.
Objektivní stránka trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák. je představována
porušením zákazu vykonávat zaměstnání nebo činnost ve stavu vylučujícím
způsobilost, kterou si pachatele přivodil vlivem návykové látky, v důsledku
čehož může dojít k ohrožení života nebo zdraví nebo škodě na majetku jiného.
Nebezpečí chráněným zájmům nemusí tudíž konkrétně a bezprostředně hrozit, stačí
ještě vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel vykonával určitou
činnost. K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy
pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové
ovlivnění fyzických psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje
způsobilost vykonávat zaměstnání nebo činnost, při kterých by mohl být ohrožen
život, zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku.
V praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťuje dechovou
zkouškou či krevní zkouškou nebo zkouškou moče. Tyto metody umožňují dostatečné
zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledek je konkrétní
údaj o množství alkoholu v krvi vyjádřený číselně v jednotkách g/kg. Použití
uvedených metod je však podmíněno určitou součinností pachatele. Není-li možno
např. s ohledem na postoj obviněného objektivizovat množství návykové látky, v
daném případě alkoholu, v krvi, je třeba míru ovlivnění prokázat pomocí jiných
důkazních prostředků. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení
jeho řidičských schopností mohou být kupř. svědecké výpovědi zasahujících
policistů, svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuálně o jeho způsobu
jízdy apod. (k tomu srov. např. zhodnocení poznatků Nejvyššího soudu sp. zn.
Plsf 2/84, publikované pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 874/2007, publikováno pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 405/2008 aj.).
Soudy obou stupňů spatřovaly znaky úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. v tom, že obviněný v době mezi
21:50 hod. a 22:20 hod. dne 10. 4. 2009 poté, co požil větší množství
alkoholických nápojů, když v jeho krvi bylo minimálně 1,01 g/kg alkoholu, řídil
osobní motorové vozidlo po veřejném parkovišti u restaurace M. v obci Č.
Obviněný s těmito zjištěními soudů nesouhlasil a jeho výhrady se soustředily
jednak ke stanovenému množství alkoholu v jeho krvi, k závěru o míře jeho
ovlivnění alkoholem, a jednak ke skutkovému závěru, že právě on řídil motorové
vozidlo a že se tak stalo při zapnutém motoru. Za zásah do jeho práva na
spravedlivý proces označil také odmítnutí provedení důkazu výslechem lékaře,
který prováděl jeho vyšetření po incidentu a který dospěl k závěru, že kromě
dechu páchnoucího po alkoholu nelze zjistit žádné projevy opilství.
Námitky, že nebylo spolehlivě prokázáno, že to byl právě dovolatel, kdo řídil
motorové vozidlo, že vozidlo s přispěním poškozeného bez nastartování motoru
toliko přeparkovávali, jsou námitkami skutkovými. Obviněný jejich
prostřednictvím uplatnil vlastní skutkovou verzi děje, na jejímž podkladě
vyvozoval, že se označeného trestného činu nedopustil. Námitky skutkové však
nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k
nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již
opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových
námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná
realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve
smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V souladu s praxí
Ústavního soudu tak lze typicky vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy
důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz př. nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04). O žádnou z těchto situací se však
nejedná.
Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně
podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu a učinil přesvědčivá skutková zjištění. Z odůvodnění jeho rozsudku
vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami
byl veden, nepřitakal-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané,
o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při
hodnocení vzájemně si odporujících důkazů, konkrétně výpovědi obviněného a
svědka P. M. na straně jedné a výpovědí svědků Ing. J. N., J. V. či
zasahujících policistů M. K. a M. H. na straně druhé. Svědek Ing. J. N.
jednoznačně potvrdil, že to byl právě obviněný, kdo vozidlo řídil po parkovišti
se zapnutým motorem, jelikož auto opakovaně na krátké vzdálenosti pojíždělo do
kopce. Opakované popojíždění s vozidlem udával ve své výpovědi i svědek J. V. V
souladu s těmito výpověďmi je též výpověď policisty nstržm. M. H., který viděl
auto řízené obviněným couvat po parkovišti. V tomto ohledu je rozsudek soudu
prvního stupně racionálně logickým způsobem odůvodněn a jeho odůvodnění
koresponduje s požadavky kladenými na odůvodnění rozsudku ustanovením § 125
odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o návrhy obviněného na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná,
že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96,
usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému
důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci
své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních
návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soud prvního stupně v podstatě
dostál. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 10. 2010 ve spojení se zvukovým
záznamem o jeho průběhu vyplývá, že soud odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí
návrhu na doplnění dokazování o výslech lékaře odkazem na skutečnost, že od
provedení tohoto výslechu nelze očekávat změnu v důkazní situaci, jelikož si
lze pro odstup času stěží představit, že si lékař vybaví konkrétní situaci
spojenou s konkrétním obviněným a uvede další okolnosti nad rámec vyhotoveného
protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem.
Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování,
a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v
daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování
nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces.
To však neshledal. Lze snad jen poznamenat, že důvody odmítnutí návrhu na
doplnění dokazování je vhodné zakomponovat přímo do odůvodnění rozhodnutí.
Je tak zjevné, že v tomto případě nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů
opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah
dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami
obviněného, ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje.
Za relevantní je třeba označit námitky obviněného, jimiž zpochybnil jednak
právní závěr, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k této
činnosti, který si přivodil vlivem návykové látky, jednak naplnění objektivní
stránky trestného činu, mělo-li jeho jednání spočívat v „popojíždění po
parkovišti“.
Soud prvního stupně postavil svůj závěr o to, že obviněný byl při jízdě
motorovým vozidlem ovlivněn alkoholem, na výpovědích svědků Ing. J. N. a
především na usvědčujících výpovědích zasahujících policistů M. H. a M. K.
Podle výpovědi svědka Ing. J. N. se obviněný v restauraci projevoval hlučně,
svědek popisoval i náznaky fyzického konfliktu mezi obviněným a svědkem P. M. a
bez pominutí nelze nechat především jím uváděné okolnosti, za jakých obviněný
řídil vozidlo, byť na parkovišti. Právě jím popisované okolnosti, s nimiž
korespondovala i výpověď svědka J. V. o způsobu jízdy obviněného a o jeho
jednání zjevně ohrožujícím tělesnou integritu svědka P. M., dovolují bez
pochybností vyslovit závěr, že se jednalo o výkon činnosti předpokládané v
ustanovení § 201 tr. zák., nikoliv bezvýznamné „popojíždění po parkovišti“, jak
naznačuje obviněný. Oba zasahující policisté potvrdili, že obviněný řídil
vozidlo, svědek M. K. popsal, že jevil známky požití alkoholu, nakláněl se,
nebylo mu rozumět, měl červené oči.
Ačkoliv obviněný odmítl dát krev, bylo ovlivnění alkoholem objektivizováno na
základě odebraného vzorku moči, v němž byl metodou plynové chromatogragie
ověřené Widmarkovou zkouškou zjištěn obsah alkoholu v množství 2,15 g/kg.
Znalecky pak byl tento výsledek přepočítán na obsah alkoholu v krvi, přičemž
byla zohledněna i doba, která uplynula od spáchání skutku do odebraní vzorku.
Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Ing. J. Z. posléze stanovil
hodnotu 1,01 g/kg alkoholu v krvi v době řízení vozidla jako hodnotu minimální.
Jak bylo zevrubně vyloženo v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007
(č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani
nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit
motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1
promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi
menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé
ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla,
jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí
na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité,
k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu.
Při posuzování otázky, zda v době řízení motorového vozidla byl obviněný v
důsledku předchozího požití alkoholu ve stavu vylučujícím způsobilost k
vykonávání takové činnosti, vycházely soudy vedle výpovědí již zmiňovaných
svědků především ze závěrů znalců z odvětví toxikologie Ing. J. Z. a RNDr. J.
F., CSc. Soud prvního stupně v důsledku rozporných závěrů znalců, které se
podávaly z jejich znaleckých posudků, oba znalce předvolal a v hlavním líčení
vyslechl. Zjistil, že rozdílnost jejich závěrů byla dána použitím různých metod
výpočtů; znalec Ing. J. Z. totiž vycházel z toho, že obviněnému byly odebrány
celkem dva vzorky moče s tím, že první byl obviněným znehodnocen, kdežto znalec
RNDr. J. F., CSc., počítal při svých výpočtech pouze s jediným odběrem.
Doplňujícím výslechem policisty M. K. bylo zjištěno, že došlo k odběru toliko
jediného vzorku. Poté, co se znalci shodli na způsobu výpočtu, dospěli v zásadě
ke stejnému závěru, že obviněný měl v době odběru vzorku moči v krvi nejméně
0,81 g/kg alkoholu. Znalec Ing. J. Z. však v této souvislosti upozornil, že
tato hodnota ale neodráží skutečnost, že mezi spácháním činu a odběrem vzorku
moči uplynula nikoliv nevýznamná doba (kolem jedné a půl hodiny), a proto byla
tato okolnost ve výpočtu zohledněna. Znalec následně dopočetl, že minimální
hladina alkoholu v krvi obviněného v době spáchání byla 1,01 g/kg, čemuž
přítomný znalec RNDr. J.F., CSc., neoponoval (viz č. l. 126). Hladina alkoholu
v krvi obviněného byla podle znalců stanovena jako nejnižší možná, a tedy pro
pachatele nejpříznivější. Na podkladě znaleckých posudků, vyjádření znalců i
výpovědí zasahujících policistů o chování obviněného dospěly soudy opodstatněně
k závěru, že obviněný se nacházel ve stavu, který vylučoval jeho způsobilost k
řízení motorového vozidla. Pro úplnost je vhodné zmínit, že soud prvního stupně
rovněž uvedl, proč neuvěřil tvrzením obviněného, že oči měl červené v důsledku
alergie, vysvětlil, že pokud by se jednalo jen o alergii, neměl by obviněný
vratkou chůzi a setřelou výslovnost, které jsou charakteristické pro stav
vyznačující se ovlivnění alkoholem. Na správnosti úvah soudů (odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry nalézacího soudu) nemůže
nic relevantně změnit ani protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění
alkoholem, z jehož obsahu se podává, že lékař provádějící vyšetření zjistil
pouze to, že dech vyšetřovaného páchne po alkoholu, jiné známky svědčící o
požitém alkoholu neshledal. Lékařské vyšetření proběhlo s určitým časovým
odstupem od okamžiku, kdy obviněný řídil, navíc jde jen o jeden z důkazů, který
je nutno posuzovat podle zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.,
hodnotit jej na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v souhrnu s dalšími provedenými důkazy, a v tomto kontextu jde o důkaz, jehož
význam nelze přeceňovat.
Nejvyšší soud vzhledem k popsaným skutkovým zjištěním neshledal pochybení v
právním posouzení skutku, byl-li kvalifikován jako trestný čin ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. Jak je totiž z rozhodných
skutkových zjištění patrné, obviněný nebyl způsobilý bezpečně řídit motorové
vozidlo. Jestliže obviněný přesto vědomě vykonával tuto činnost, při které by
mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a
to ve stavu vylučujícím jeho způsobilost, který si přivodil vlivem návykové
látky - alkoholu, naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák.
K trestnému činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin výtržnictví je systematicky zařazen do hlavy páté trestního zákona
č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obsahující trestné činy hrubě
narušující občanské soužití, z čehož také logicky plyne, že objektem tohoto
trestného činu je občanské soužití. Předmětem ochrany, jak ostatně správně
poznamenává i soud prvního stupně, primárně nejsou individuální zájmy
jednotlivých občanů (jejich zdraví, majetek, čest apod.), ale šířeji pojatý
komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této
povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být určité jednání pokládáno
za výtržnost, musí se výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako
hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (k tomu např. usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 224/2002, 6 Tdo 1243/2003, 8 Tdo 944/2008 aj.).
Jednání pachatele trestného činu výtržnictví může mít dvě podoby, a to
hrubou neslušnost a výtržnost, přičemž není vyloučeno, aby konkrétní jednání
naplňovalo obě tyto podoby. V posuzovaném případě však soudy spatřovaly v
jednání obviněného výtržnost spočívající v napadení jiného.
Výtržností ve smyslu zákonných znaků § 202 odst. 1 tr. zák. se podle ustálené
judikatury soudů, na niž obsáhle odkazoval i dovolatel, rozumí jednání, které
závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně
neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde
zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží,
vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost
většího počtu osob současně přítomných (k tomu rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh.
tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické
násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání
personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Napadením
jiného se rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i
vulgární slovní projevy namířené vůči jiné osobě apod. Každé fyzické napadení
osoby, i když se jej pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti
přístupném, nemusí však vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu
výtržnictví podle § 202 tr. zák. (k tomu rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).
Obviněný též správně zdůraznil, že z judikatury soudů se podává, že při
posuzování činů výtržnické povahy je proto rovněž nutné z hlediska materiální
stránky uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či
jiné, nebezpečnější projevy jako fyzické atakování osob, použití násilí aj.),
posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v
restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat
pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele, jeho dosavadní způsob
života, povahové vlastnosti apod. (viz k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 4/1976
Sb. rozh. tr.). Stupněm nebezpečnosti pro společnost posuzovaným podle
uvedených okolností se pak trestný čin výtržnictví liší od obdobného přestupku
proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Jen pro úplnost je vhodné dodat, že místem veřejnosti přístupným je každé
místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také
zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být
postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Naplnění tohoto
zákonného znaku, byl-li čin spáchán na parkovišti před restaurací, ale obviněný
nezpochybnil.
Soud prvního stupně v návaznosti na jednání obviněného, v němž spatřoval
trestný čin výtržnictví, v odůvodnění svého rozsudku vyšel ze skutkových
zjištění opírajících se zejména o výpovědi svědků Ing. J.N. a J. V., že mezi
obviněným a svědkem P. M., jehož výpovědi neuvěřil, došlo ke slovnímu
konfliktu, který vyrušil ostatní účastníky restaurace už v restauraci, pak před
restaurací konflikt vygradoval minimálně vzájemným napadením s následkem v
podobě krvácejícího zranění a nakonec i najížděním na svědka P. M.. Uvedl, že
obviněný jakožto osoba za své jednání plně trestně odpovědná vzbudil veřejné
pohoršení a strach u personálu a hostů restaurace M., když v podnapilém stavu
před předmětnou restaurací, tj. na místě veřejnosti přístupném, jednak fyzicky
napadl svého kamaráda P. M., jemuž takto způsobil sice drobné, ovšem výrazně
krvácející zranění, jednak tamtéž jmenovaného ohrožoval, když v podnapilém
stavu usedl za volant a najížděl na něho; při této činnosti byl potencionálně
nebezpečný i pro kohokoli jiného, kdo by se v danou chvíli na daném místě
pohyboval. Vzhledem k dosavadní bezúhonnosti obviněného a postoji P. M., který
se jeho činem necítí nijak dotčen a nebyla mu způsobena žádná újma, soud
připustil, že pokud jde o konflikt mezi obviněným a P. M., teoreticky
přicházelo v úvahu posouzení předmětného skutku jako pouhého přestupku. Pokud
se však konflikt odehrál zčásti i tak, že obviněný „řídil motorové vozidlo
výrazně ovlivněn alkoholem, byť pouze na parkovišti, ovšem vozidlem takto přímo
ohrožoval druhou osobu“, společenská nebezpečnost, resp. škodlivost jeho
počínání již překračuje nepatrný stupeň a jde o trestný čin (strany 4, 5
rozsudku).
Odvolací soud považoval tyto úvahy za správné a ztotožnil se s nimi. Ani on
neměl pochybnosti o povaze fyzického konfliktu mezi obviněným a P. M.
Skutečnost, že se obviněný popral s P. M., vyplývá z výpovědí svědků Ing. J. N.
a J. V., kteří také dosvědčili, že obviněný jezdil po parkovišti autem a
najížděl na P. M., který se ocitl i na kapotě vozu. Že nešlo o přátelskou a
bezvýznamnou potyčku, podle odvolacího soudu dokládá krvavé zranění P. M., po
němž musel hostinský J. V. smývat krev z dlažby hadicí, jakož i skutečnost, že
přihlížející považovali za potřebné volat na pomoc policii, a to zjevně proto,
aby nedošlo k vážnějšímu poranění P. M. automobilem, který obviněný v opilosti
řídil (strana 3 usnesení).
Obviněný ve vztahu k závěrům soudů namítal, že nevěnovaly patřičnou pozornost
všestrannému posouzení zákonného znaku „výtržnosti“, že pouhé konstatování, že
napadl jiného, bylo dostatečným důvodem pro rozhodnutí o vině a že se
nezabývaly otázkou, zda je naplněn potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. Za sporné také pokládal, zda
výtržnost založená na „napadení jiného“ může spočívat v najíždění na jiného
automobilem. On sám dovozoval, že najíždění na jiného za nepřítomnosti jiných
osob nepředstavuje „násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě
uráží, vzbuzuje obavy nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně
přítomných a že tedy nejde o napadení jiného a výtržnost a nelze je podřadit
pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Výklad založený na tom, že
se jedná o výtržnost, by podle dovolatele představoval nepřiměřené rozšíření
skutkové podstaty. Námitky dovolatele jsou zčásti opodstatněné.
V abstraktní rovině neobstojí jeho úvaha, že najíždění automobilem na jiného za
nepřítomnosti dalších osob, v jehož průběhu dokonce dojde ke sražení osoby na
přední kapotu vozidla, a to navíc pod vlivem alkoholu, nepředstavuje napadení
jiného a tím i výtržnost ve smyslu zákonných znaků trestného činu výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák. Najíždění automobilem na jiného, byť bez
přítomnosti dalších osob, je nesporně násilným projevem takového charakteru, že
s ohledem na povahu vozidla vzbuzuje obavy minimálně o bezpečnost zdraví. Nelze
přece pominout, že vozidlo za těchto okolností představuje zbraň ve smyslu § 89
odst. 5 tr. zák., jelikož svou hmotností a motorickou silou může způsobit vážné
destrukční následky, a je jím tak možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Je-li proto najíždění automobilem na jiného i bez přítomnosti dalších osob
hodnoceno jako napadení jiného a tedy výtržnost, a to zvláště za situace, že
došlo ke sražení takové osoby, rozhodně nejde o nepřiměřené rozšíření skutkové
podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.
Nutno také připustit, že řešení sporu za použití fyzické síly a najížděním na
jiného vozidlem pod vlivem alkoholu, byť k vážnějšímu zranění osob nedošlo,
nelze zpravidla považovat za běžné či méně závažné rušení občanského soužití,
naopak bývá vnímáno jako hrubé porušení zásad občanského soužití. Není
rozhodné, zda se spor týkal individuálních zájmů aktérů, ale podstatné je to,
zda byl řešen formou, která ohrožuje veřejný klid a pořádek. Veřejný pořádek
sice není zákonem definován, avšak obecně jej lze chápat jako pravidla chování
lidí na veřejnosti, jejichž zachování je podle panujících obecných názorů v
určitém místě a čase nutnou podmínkou spořádaného společenského soužití a které
je třeba chránit.
Pro posuzování činů výtržnické povahy, najíždění automobilem nevyjímaje, ale
platí, že je třeba hodnotit je z hledisek (materiální povahy), jež byla výše
zevrubně rekapitulována. Nejvyšší soud má za to, že se soudy se všemi
významnými okolnostmi nevypořádaly a že jejich skutková zjištění nejsou úplná,
neboť nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Není pochyb o tom, že obviněný
participoval nejen na slovní rozepři, ale posléze i na fyzickém konfliktu,
který je svou povahou závažnější. Fyzický konflikt se odehrál mezi obviněným a
svědkem P. M. za okolností, které nebyly objasněny a stejně tak nebyly
objasněny ani okolnosti údajného najíždění obviněného automobilem na
jmenovaného svědka, v jehož průběhu měl svědka srazit na přední kapotu vozidla.
Soudy své úvahy o povaze výtržnického chování obviněného mohly opřít především
o výpovědi svědků Ing. J. N. a J. V.; výpovědi zasahujících policistů nebyly v
tomto ohledu nikterak relevantní, jelikož tito svědci přijeli na místo činu až
v době, kdy již k žádnému jednání obviněného, jež by vykazovaly znaky
výtržnosti, nedocházelo. Tito svědci pouze potvrzovali, že byli na místo
přivoláni proto, že opilý muž najíždí na jinou osobu.
Svědek Ing. J. N. ve své výpovědi potvrdil, že obviněný s P. M. uvnitř
restaurace jeho společnost hrající karty vyrušili křikem v průběhu hádky, poté
že oba vyšli ven a po nějaké době se vrátil do restaurace jen P. M., který měl
v obličeji krev a po chvíli odešel ven. Dále popisoval, že viděl popojíždějící
auto s rozsvícenými světly (ta svítila přímo na ně, proto si toho všiml), proti
němu stála silueta člověka, dovtípil se, že jde o P. M., který se podle něj
snažil auto popojíždějící k němu zastavit; to se uskutečnilo opakovaně, až
jednou nestačil ustoupit a přepadl „na haubnu“. Situaci popsal tak, že se
domníval, že obviněný chtěl odjet a druhý muž mu v tom z nějakého důvodu
bránil. Tento svědek také zmínil, že u dveří stála paní V., která prohlásila
něco v tom smyslu, jako že on ho snad přejede nebo on ho snad zabije, a myslí
si, že běžela volat policii. Současně ale také poznamenal, že „spor moc
nesledoval, že se může vyjádřit jen k tomu, co ho zaujalo nebo vyrušilo, tj.
hlasitý spor před, křik paní V., poskakující auto proti siluetě postavy, která
stála ve světlech před ním“ (č. l. 44, 45).
J. V., majitel předmětné restaurace, jako svědek vypověděl, že ví, že
se tam popral obviněný s P. M., popisoval, že na dlažbě bylo „plno krve“, a
proto ji splachoval. Viděl také nějaké popojíždění po parkovišti, jeden byl „na
haubně“. Dodal, že to auto na parkovišti vždycky nějak popojelo, pak se zase
vrátilo, slyšel i nějaké nadávky, ale naznačoval, že ho to nezajímalo, bylo
důležitější smýt krev, než aby sledoval, jak se tam někdo honí. I on potvrdil,
že policii volala jeho manželka, protože někdo přiběhl z venku s tím, že se tam
perou (č. l. 54).
Soudy nevyslechly jako svědkyni manželku J. V. (podle zjištění
učiněných soudem prvního stupně patrně H. V.), ačkoliv právě ona byla osobou,
která přivolala policii a která měla o skutečném průběhu konfliktu mezi
obviněným a svědkem P. M. nejvíce informací a mohla se vyjádřit též k tomu, jak
konflikt působil na hosty restaurace, kteří jej sledovali. Výpovědi svědků Ing.
J. N. i J. V. jsou totiž v tomto směru spíše neurčité a vyhýbavé, oba
prohlašují, že konflikt příliš nesledovali, k jeho rozhodující fázi
odehrávající se mimo prostor restaurace, v jejímž průběhu mělo dojít ke zranění
obou jeho aktérů, nic konkrétního neuvedli. Svědek J. V. hovořil o tom, že „ví,
že se tam poprali“, ale k povaze a průběhu potyčky nic neuvedl. Smývání krve z
dlažby nelze bez dalšího označit za součást výtržnického jednání obviněného.
Přesvědčivé poznatky nelze z jejich výpovědi čerpat ani co do povahy
„najíždění“ obviněného na P. M. a vnímání tohoto incidentu ostatními hosty
restaurace, což jsou dozajista významné informace pro posouzení, zda a jak
intenzivně takové jednání narušovalo veřejný klid a pořádek. Svědkyni bude
třeba vyslechnout k objasnění povahy fyzického konfliktu mezi obviněným a P. M.
před restaurací, a to ať již jde o její vlastní prožitek či poznatky získané
zprostředkovaně hosty restaurace, k chování obou aktérů na parkovišti před
restaurací a zejména také k odezvě hostů restaurace na jejich počínání.
S ohledem na urovnání vztahů mezi obviněným a svědkem P. M., který se
jeho jednáním necítí nikterak dotčen, je o to naléhavější doložit, že jednání
obviněného mělo skutečně výtržnickou povahu a že se svými projevy závažným
způsobem narušilo veřejný klid a pořádek. Ke spolehlivému zodpovězení této
otázky je třeba vyslechnout paní V. jako svědkyni k výše naznačeným otázkám,
případně zvážit potřebu provedení důkazů dalších, nezbytných k řádnému a
úplnému objasnění skutkového stavu věci, provedené důkazy znovu hodnotit
pečlivě podle zásady vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a na podkladě
učiněných skutkových zjištění vyvodit odpovídající právní závěry. Bude na soudu
prvního stupně, aby se důsledněji zabýval především hodnocením materiálních
znaků výtržnosti v kontextu kritérií vyplývajících z respektované judikatury
soudů. Současně bude třeba odstranit vadu ve výroku o trestu, na niž již v
podstatě upozornil odvolací soud. Jde totiž o to, že výrok o trestu je součástí
komplexu otázek relevantních z hlediska posuzování otázky trestnosti činu podle
zásad vyjádřených v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., resp. § 2 odst. 1 tr.
zákoníku. Shledal-li soud prvního stupně, že posouzení trestnosti činu podle
zákona pozdějšího, tj. tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, není pro obviněného
příznivější než její posouzení podle zákona účinného v době spáchání činu, tj.
tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, musela jeho úvaha zahrnout jak rozhodnutí
o vině, tak rozhodnutí o trestu. Nebylo proto možné rozhodnout o vině podle
zákona účinného v době spáchání činu, tj. tr. zákona účinného do 31. 12. 2009,
a o trestu podle zákona pozdějšího, tj. tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (k
tomu srov. např. rozhodnutí č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010). Ustanovení § 16 odst. 2
tr. zák., resp. § 3 odst. 1 tr. zákoníku, se zde zjevně nemůže uplatnit.
Veden těmito důvody Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12.
2010, sp. zn. 10 To 586/2010, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Benešově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 3 T 150/2009, poněvadž spočívají na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je
soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve
prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v
jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání,
neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1
písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.