8 Tz 33/2013-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013 o
stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České
republiky ve prospěch obviněného Z. V., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 5 To 58/2009, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 7/96, t a k t
o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z
a m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 9. 2001,
sp. zn. 28 T 7/96, byl obviněný Z. V. uznán vinným trestným činem zkrácení
daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 trestního zákona č.
140/1961 Sb., ve znění zákona č. 290/1993 Sb., účinném od 1. 1. 1994 (dále jen
„tr. zák.“) a podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu
byl uložen trest zákazu činnosti na dobu pěti let, spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně
jejich zastupování na základě plné moci s předmětem činnosti nákup zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák.
uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr.
zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud
stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. V dalším bylo
rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného J. B.
Tento rozsudek napadli obvinění Z. V. i J. B. odvoláními. Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, jejich odvolání
podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný Z. V. uvedeného
trestného činu dopustil tím, že jako jednatel a společník společnosti Profex,
s. r. o., P., po předchozí vzájemné domluvě se spoluobviněným J. B. sjednal
odběr tuzemského rumu od firmy Dasco, s. r. o., Z., pod záminkou exportu tohoto
rumu do I. a B. za cenu bez daně z obratu ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o dani z
obratu č. 73/1952 Sb., ve znění zákona č. 107/90 Sb., dále uzavřel příslušné
smlouvy a zajistil odběr tohoto rumu od této firmy v celkovém množství 60.000
litrů, přičemž jednotlivé odběry rumu byly fakturovány fakturami firmy Dasco,
s. r. o., Z., s daty vystavení totožnými s daty jednotlivých odběrů, a pokaždé
se jednalo o odběry po 20.000 ks 0,5 litrových lahví tuzemského rumu určeného
na export za částky po 320.000,- Kč placených v hotovosti; takto odebraný rum
obviněný Z. V. pouze fakturačně převedl společně s obviněným J. B. jako
společníkem společnosti Profex, s. r. o., P., který měl na starost účetnictví
této firmy, na neexistující firmu N., obchodní firma ČSFR, V. N., B., přičemž
účetně bylo uváděno, že toto zboží bylo určeno na export, ale ve skutečnosti
tento tuzemský rum společně rozprodali na území republiky, k čemuž především
obviněný J. B. vystavoval příslušné účetní doklady, aniž by z těchto obchodních
případů odvedli daň z obratu, a tímto jednáním způsobili bývalému
československému státu škodu ve výši nejméně 5.200.000,- Kč.
Oba obvinění podali proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10.
2002, sp. zn. 5 To 27/2002, dovolání, a to shodně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 928/2003, byla obě dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako celek odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Pro úplnost není od věci doplnit, že proti výše označenému usnesení Vrchního
soudu v Olomouci podal ve prospěch obviněného Z. V., a to výlučně proti výroku
o trestu, ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona.
Ta však byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 4 Tz
93/2006, podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Ústavní
stížnost obviněného proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu byla usnesením
Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 39/07, odmítnuta zčásti
jako návrh nepřípustný (v části směřující proti průtahům v řízení před obecnými
soudy) a zčásti jako návrh neopodstatněný.
Obviněný Z. V. podal dne 29. 12. 2008 ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci návrh na povolení obnovy řízení. Zásadním důkazem, o který se jeho
návrh opíral, měla být výpověď svědka M. G. Dále navrhoval vyslechnout svědky
Ing. F. P. a L. R. a rovněž navrhoval použít jako listinný důkaz vyšetřovací
spis bývalého Okresního úřadu vyšetřování v P. ČVS: OVV 328/99.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp.
zn. 28 Nt 55/2008, byl podle § 283 písm. d) tr. ř. návrh obviněného na povolení
obnovy řízení ve věci Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 28
T 7/96 zamítnut, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení dle § 278 odst. 1
tr. ř. Soud vyslechl pouze svědka M.G., jehož výpověď měla být zásadním novým
důkazem, z něhož by vyplývaly skutečnosti soudu dříve neznámé. Soud však
konstatoval, že jeho výpověď v řízení o povolení obnovy je shodná s jeho
výpovědí v předchozím trestním řízení, v návaznosti na toto hodnocení neshledal
důvody k provedení výslechu svědka L. R. a Ing. F. P., jehož výpověď by i podle
sdělení obhajoby nebyla novou skutečností, a návrhy na doplnění dokazování,
včetně vypracování nového znaleckého posudku z oboru písmoznalectví pro
nadbytečnost zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, která byla usnesením Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 5 To 58/2009, podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 5 To
58/2009, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Z. V. stížnost pro
porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím
v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím též v ustanoveních § 2
odst. 5, 6 a § 283 písm. d) tr. ř.
Ministr spravedlnosti po zevrubné rekapitulaci výsledků dosavadního řízení
uzavřel, že nebyli-li vyslechnuti další navržení svědkové, a to především L.
R., který s odstupem doby a bez obav z vlastního trestního stíhání mohl změnit
svoji výpověď a ztotožnit V. N. a pokud ne, mohlo být dáno najisto, že nedošlo
k záměně osob a že obviněný se trestné činnosti skutečně dopustil, došlo v
řízení o návrhu na povolení obnovy k porušení zákona v neprospěch obviněného.
Podle mínění ministra spravedlnosti je rozhodnutí krajského soudu předčasné,
neboť soud rozhodl na základě neúplného dokazování. V důsledku neprovedení
dalších navrhovaných důkazů soud nemohl náležitě vyhodnotit, zda jsou ve věci
dány nové důkazy a skutečnosti, které by mohly samy o sobě či ve spojení s
důkazy již známými vést k jinému rozhodnutí o vině a tím k rozhodnutí o
povolení obnovy řízení. Pochybení prvostupňového soudu nenapravil ani soud
stížnostní.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr.
ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2009, sp. zn.
5 To 58/2009, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím usnesením Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Nt 55/2008, v ustanoveních § 2
odst. 5, 6 a § 283 písm. d) tr. ř. v neprospěch obviněného Z. V. Podle § 269
odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil v celém
rozsahu a rovněž aby zrušil i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci, jakož i případná další rozhodnutí na ně obsahově
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství, podle něhož však k porušení zákona v ustanoveních
trestního řádu ve stížnosti pro porušení zákona uváděných nedošlo. Připomněl,
že smyslem řízení o návrhu na povolení obnovy není přezkoumávání, resp.
ověřování skutkových a právních závěrů učiněných v původním řízení, a současně
zdůraznil ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. obsahující formální podmínky pro
povolení obnovy řízení. Tyto předpoklady v daném případě splněny nebyly, neboť
existence žádných nových skutečností nebo důkazů, které by mohly zpochybnit
závěr o vině učiněný v původním řízení, v průběhu řízení o povolení obnovy
zjištěna nebyla.
Státní zástupce zdůraznil, že v průběhu řízení o povolení obnovy vyslechnutý
svědek M. G. vypovídal v podstatě shodně jako v původním řízení, přičemž závěry
soudů týkající se obsahu výpovědi tohoto svědka stížnost pro porušení zákona
nijak nezpochybňuje. Z jeho výpovědi nevyplynuly žádné skutečnosti, které by
činily pravděpodobným předpoklad, že svoji výpověď z původního řízení změní
svědek L.R. Pouhá teoretická možnost, že svědek L. R. by mohl změnit výpověď
vzhledem k zániku jeho vlastní trestní odpovědnosti v důsledku promlčení,
nemůže v žádném případě odůvodnit povolení obnovy řízení. Státní zástupce
považoval za poněkud nejasnou argumentaci stížnosti pro porušení zákona, pokud
zmiňuje další navrhované svědky, a to proto, že dalším svědkem uváděným v
návrhu na obnovu řízení byl toliko Ing. F. P., přičemž však obviněný nikdy
nespecifikoval, v jakých zásadních směrech by měl tento svědek svoji výpověď z
původního řízení změnit (dokonce i obhájce obviněného u veřejného zasedání dne
9. 6. 2009 ponechal provedení výslechu svědka Ing. F. P. na zvážení soudu s
tím, že podle jeho názoru by svědek nic nového neuvedl).
V důsledku absence základní formální podmínky pro povolení obnovy řízení
spočívající v okolnosti, že vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve
neznámé, se státní zástupce nezabýval otázkou, zda ve stížnosti pro porušení
zákona uváděná hypotetická změna výpovědi svědka L. R., jenž by měl vypovídat k
událostem, které se seběhly před více než dvaceti lety, by s ohledem na komplex
dalších důkazů v původním řízení provedených mohla odůvodnit jiné rozhodnutí o
vině.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona
podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, protože není důvodná.
Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona nevyjádřil.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §
267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla
stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož
i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost
pro porušení zákona není důvodná.
Úvodem je nutno osvětlit institut obnovy řízení jako mimořádného opravného
prostředku. Obnova řízení sestává ze dvou samostatných řízení, jednak z řízení
o návrhu na povolení obnovy (tzv. řízení obnovovací, iudicium rescindens) a z
řízení po povolení obnovy (tzv. řízení obnovené, iudicium rescissorium). Jak
již správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, smyslem
řízení o návrhu na povolení obnovy není přezkoumávání či ověřování skutkových a
právních závěrů učiněných v původním řízení, nýbrž primárním účelem řízení o
návrhu na povolení obnovy je zjištění, zda jsou splněny zákonné podmínky pro
to, aby věc mohla být znovu (v celém rozsahu či jen zčásti) meritorně řešena.
Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se
podle § 278 odst. 1, věty první, tr. ř. povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti
nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se
skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o
přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích
nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený
trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k
poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem
trestu.
Je třeba zdůraznit, že skutečnostmi soudu dříve neznámými mohou být jak zcela
nové skutečnosti, které vůbec nebyly dokazovány, tak i změněné skutečnosti,
které sice byly v původním řízení dokazovány, ale se zcela jiným výsledkem.
Důkazem dříve neznámým je pak důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve
spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden (např. výpověď dosud
nevyslechnutého svědka), přičemž za dříve neznámý důkaz, tedy nový důkaz, je
třeba považovat též důkaz již provedený, jehož obsah je však jiný než v
původním řízení - např. podstatně změněná výpověď důležitého svědka (viz Šámal,
P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 3382-3383). Zde však musí být hodnoceny i okolnosti nebo důvody,
které vedly k obsahové změně důkazu.
Výše popsané nové skutečnosti či důkazy (tzv. novoty) musí být způsobilé
odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Soud rozhodující o návrhu na povolení obnovu
řízení musí při hodnocení těchto novot získat určitý důvodný předpoklad pro to,
že rozhodnutí by mohlo být v řízení po povolení obnovy změněno, a zároveň nesmí
bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich
zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní
skutkové zjištění. Nutno podotknout, že ne všechny nové skutečnosti či důkazy
mohou automaticky vyvolat výše naznačené účinky (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. III. ÚS 62/04).
Jak již bylo připomenuto, obviněný Z. V. podal návrh na povolení obnovy řízení,
přičemž stěžejním důkazem, o který se jeho návrh opíral, měla být výpověď
svědka M. G. Ten měl při náhodném setkání obviněnému sdělit, že věci se
odehrály ve skutečnosti tak, jak je Ing. F. P. popsal ve výpovědi proti
obviněným pracovníkům společnosti G. P. B., s. r. o. S odkazem na vědomí
promlčení trestní odpovědnosti jeho i L. R., alias V. N., byl ochoten podle
vyjádření obviněného v obnoveném řízení podat pravdivou výpověď. Dále obviněný
navrhoval vyslechnout svědky Ing. F. P. a L. R. a rovněž navrhoval použít jako
listinný důkaz již označený vyšetřovací spis bývalého Okresního úřadu
vyšetřování v P.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ve veřejném zasedání dne 9. 6. 2009
vyslechl obviněného, který v rámci své výpovědi mimo jiné navrhl, aby byl v
případě obnovení procesu vypracován znovu grafologický posudek na podpis B.,
jelikož byl přesvědčen, že „si to Kriminalistický ústav vymyslel a dotvořil
to“. Zevrubně byl vyslechnut svědek M. G. a další důkazy prováděny nebyly, ač
obhájce obviněného trval na výslechu svědka L. R. Výslech svědka Ing. F. P.
ponechal na zvážení soudu, sám ale uvedl, že „jeho výpověď koresponduje s
výpovědí obviněného a myslí, že by nic nového neuvedl“, a upozornil, že bude
navrhovat i provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, poněvadž
závěry dříve vypracovaných posudků jsou podle něj diskutabilní (č. l. 34).
Úkolem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, který rozhodoval o
návrhu na povolení obnovy řízení ve věci obviněného Z. V., tedy bylo posoudit,
zda navrhované důkazy již v původním řízení provedené, nyní však podle
obviněného se změněným obsahem, by byly způsobilé vést k odlišným skutkovým
zjištěním, resp. zda by na základě nich mohlo dojít k jinému rozhodnutí ve
věci. Nelze nepoznamenat, že již v původním řízení se obvinění hájili tím, že
byli v podstatě sami podvedeni osobou vystupující jako N. a zastupující firmu
N., když o fiktivnosti této firmy se dozvěděli až po finanční kontrole. Po
provedení obsáhlého dokazování tuto obhajobu soudy neakceptovaly, přičemž z
odůvodnění rozhodnutí nalézacího, jakož i odvolacího soudu jasně vyplývá,
jakými úvahami byly přitom vedeny (viz strany 21, 22, 44 až 47 rozsudku soudu
prvního stupně, strany 11, 12 usnesení odvolacího soudu). Pro úplnost je také
třeba uvést, že již v původním řízení byli vedle řady dalších svědků
vyslechnuti též svědci M. G., Ing. F. P. i L. R.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 9. 6. 2009, sp.
zn. 28 Nt 55/2008, podle § 283 písm. d) tr. ř. návrh obviněného na povolení
obnovy řízení zamítl, neboť neshledal důvody obnovy řízení podle § 278 odst. 1
tr. ř.
V odůvodnění tohoto usnesení po podrobné rekapitulaci výpovědi svědka M. G.
konstatoval, že tento svědek ve veřejném zasedání vypovídal shodně jak v řízení
o povolení obnovy, tak i v předcházejícím trestním řízení v této věci, a
poznamenal, že také uspokojivě vysvětlil tvrzení obviněného stran totožnosti
osoby N. uváděná v návrhu na povolení obnovy řízení. V této souvislosti je k
zaznamenání, že svědek vypověděl, že z jeho rozhovoru s obviněným nevyplynul
závěr, že by N. mohl být R. nebo R. mohl být N. R. vypadá jinak a svědkovi
přivedl osobu, kterou mu představil jako N. Nestalo se, že by R. někdy řekl, že
je V. N. (č. l. 34). Nalézací soud uzavřel, že pozbývá smysl k věci znovu
vyslýchat jako svědka L. R., jelikož zde nejsou žádná nová tvrzení svědka M.
G., a totéž platí i o svědku Ing. F. P. V dalším pak odkázal na odůvodnění
odsuzujícího rozsudku ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 28 T 7/96, ve spojení s
odpovídajícími pasážemi odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 10.
2002, sp. zn. 5 To 27/2002 a usnesení dovolacího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp.
zn. 5 Tdo 928/2003, a vyložil, proč shledal nerelevantním také návrh na
zpracování nového znaleckého posudku z oboru písmoznalectví.
Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého usnesení ze dne 27. 8. 2009, sp. zn.
5 To 58/2009, jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost
obviněného proti výše označenému usnesení soudu prvního stupně, se zcela
ztotožnil se způsobem hodnocení výpovědí svědka M. G. soudem prvního stupně a i
on uzavřel, že podstata výpovědí tohoto svědka v obou zmiňovaných fázích řízení
je v podstatě shodná a že obsah jeho výpovědi není tou novou skutečností,
kterou trestní řád v souvislosti s podmínkami pro povolení obnovy řízení
vyžaduje. Velmi podrobně se věnoval i potřebě nového výslechu svědka L. R. a ve
shodě se soudem prvního stupně pokládal provedení tohoto důkazu za nadbytečné
nejen s ohledem na výpověď svědka M. G., kterou učinil v řízení o povolení
obnovy řízení, ale zejména také s ohledem na komplex celé řady důkazů, které
byly již v původním řízení provedeny a jimiž byl závěr o vině obviněného
jednoznačně odůvodněn, přičemž odkázal na ty konkrétní skutečnosti, které byly
v těchto souvislostech brány v potaz (rozpory v obhajobě spoluobviněných
týkající se okolností obchodu s odebraným rumem s italskou firmou TORO 87,
podle výsledků dokazování ve velkoskladu obuvi v P. nebyl pro firmu obviněných
Z. V. a J. B. rum nikdy složen; výsledky dokazování jednoznačně dokládají, že
obhajoba obviněného Z. V., že zboží bylo prodáno firmě N. a touto následně
realizováno bez jakéhokoliv podílu obviněného, byla vyvrácena už v původním
řízení a propojení obou jmenovaných obviněných na další osoby tvořící články
řetězu, které se do distribuce rumu zapojily, bylo objektivně prokázáno).
Výpověď svědka L. R. by tak podle vrchního soudu nemohla nic změnit na závěru o
vině obviněných.
Ministr spravedlnosti založil důvody mimořádného opravného prostředku na
úsudku, že měli být vyslechnuti další navržení svědci, a to především L. R.,
který s odstupem doby a bez obav z vlastního trestního stíhání mohl změnit
svoji výpověď a ztotožnit V. N., a pokud ne, mohlo být dáno na jisto, že
nedošlo k záměně osob a že se obviněný trestné činnosti skutečně dopustil.
Rozhodnutí soud proto považoval za předčasné, učiněné na základě neúplného
dokazování. Jeho argumenty ale nelze přijmout.
Soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení s ohledem na svou již v
tomto rozhodnutí několikrát zmíněnou roli nezjišťuje skutkový stav věci,
respektive nepřezkoumává dříve zjištěný skutkový stav věci, ale pro potřeby
rozhodnutí otázky, zda navrhované důkazy by byly způsobilé vést v řízení
obnoveném k odlišným skutkovým zjištěním, hodnotí tyto navrhované důkazy ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Třebaže lze v obecné rovině připustit, že novým
důkazem může být i výpověď svědka v původním řízení již vyslechnutého, který v
řízení o obnově v podstatných bodech změní svoji výpověď, v předmětné věci
takováto okolnost vůbec nenastala. Jak přiléhavě shrnul státní zástupce ve svém
vyjádření, v průběhu řízení o povolení obnovy vyslechnutý svědek M. G.
vypovídal v podstatě shodně jako v původním řízení, přičemž závěry soudů
týkající se hodnocení výpovědi tohoto svědka stížnost pro porušení zákona nijak
nezpochybňuje. Z výpovědi jmenovaného svědka nevyplynuly žádné skutečnosti,
které by činily pravděpodobným předpoklad, že svoji výpověď z původního řízení
změní svědek L.R. Pouhá teoretická (a zde ničím nepodložená) možnost, že svědek
L. R. by mohl změnit výpověď vzhledem k zániku jeho vlastní trestní
odpovědnosti v důsledku promlčení, nemůže v žádném případě odůvodnit povolení
obnovy řízení. Odůvodnit povolení obnovy řízení by evidentně nemohla ani
výpověď svědka Ing. F. P. (který by s ohledem na návrh obviněného jako jediný
přicházel v úvahu), neboť nejenže provedení takového důkazu nechal obhájce
obviněného na rozhodnutí soudu, ale rovněž konstatoval, že tento svědek by
zřejmě nic nového neuvedl. Ostatně ani stížnost pro porušení zákona
nekonkretizuje význam výpovědi tohoto svědka pro další průběh řízení, ba
dokonce jej ani výslovně nezmiňuje.
Nelze než souhlasit se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že
zde nebyla splněna základní formální podmínka pro povolení obnovy řízení
spočívající ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. v okolnosti, že vyjdou najevo
skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by byly způsobilé zpochybnit
správnost původního meritorního odsuzujícího rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě
– pobočka v Olomouci usnesením ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Nt 55/2008, návrh
obviněného podle § 283 písm. d) tr. ř. tudíž zamítl opodstatněně a opodstatněně
též Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 5 To 58/2009,
stížnost obviněného proti označenému usnesení soudu prvního stupně jako
nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c)
tr. ř. zamítl jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání (§ 274 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková