8 Tz 34/2025-51
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. F., v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024, byl v neprospěch obviněného J. F. porušen zákon v ustanoveních § 67 písm. a), c) tr. ř., § 68 odst. 1 věty druhé tr. ř., § 73 odst. 8 tr. ř., § 73a odst. 5 tr. ř., § 90 tr. ř., § 147 odst. 1 tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušují tato usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
1. Nejvyššímu soudu byla tato trestní věc opětovně předložena k rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ze dne 12. 11. 2024, č. j. MSP-540/2024-ODKA-SPZ/7, ve prospěch obviněného J. F. na základě kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 404/25, jímž Ústavní soud vyslovil, že „Výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. 8 Tz 62/2024 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. 8 Tz 62/2024 se proto ruší“.
2. Uvedeným výrokem I. rozsudku ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 8 Tz 62/2024, Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024.
3. Protože uvedený výrok v bodě I. byl zmíněným nálezem Ústavního soudu zrušen, Nejvyšší soud je nyní povinen o příslušné části původně předložené stížnosti pro porušení zákona směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024, rozhodnout. Týkala-li se stížnost pro porušení zákona i dalších rozhodnutí o vazbě v posuzované věci vydaných soudy nižších stupňů, bylo o ní již předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu rozhodnuto (viz usnesení ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 8 Tz 62/2024-II., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 8 Tz 62/2024 v bodě II.).
II.
4. V obsahu podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na to, že obviněný J. F. byl stíhaný pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a dílem nedokonaný ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a), odst. 6 tr. zákoníku. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, byl obviněný vzat do vazby podle § 68 odst. 1, § 73 odst. 8, § 73a odst. 5 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. a současně bylo rozhodnuto podle § 73a odst. 5 tr. ř. o zrušení peněžité záruky, snížené usnesením téhož soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, na částku 3.000.000 Kč. Vrchní soud v Praze stížnost obviněného podanou proti citovanému rozhodnutí usnesením ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024 [ad 1)], jako nedůvodnou zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Protože je Nejvyšší soud současně vázán názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 404/25, vydaném ohledně usnesení o vazbě ad 1), nemůže se obejít bez vazby na názory vyjádřené v nálezu Ústavního soudu, které je Nejvyšší soud povinen respektovat (srov. § 314h odst. 1 tr. ř.).
5. V těchto citovaných rozhodnutích krajského soudu ministr spravedlnosti spatřoval porušení zákona v ustanoveních § 67 písm. a), c) tr. ř., § 68 odst. 1 věty druhé tr. ř., § 73 odst. 8 tr. ř. a § 73a odst. 5 tr. ř. a v rozhodnutích stížnostního soudu v ustanoveních § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., u obou stupňů shledal porušení zákona v ustanovení § 71 tr. ř.
6. Krajskému soudu vytýkal, že pochybil, jestliže ve vazebním zasedání dne 19. 12. 2023 po zrušení peněžité záruky, nahrazující důvody vazby, přijaté od obviněného v souvislosti s jeho propuštěním z vazby na svobodu na podkladě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 33 T 4/2017, přistoupil znovu ke vzetí obviněného do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. s odůvodněním, že ze znaleckého posudku ke zdravotnímu stavu obviněného, operativně-pátracích prostředků (sledování osoby obviněného, údaje o telekomunikačním provozu) vyšlo najevo, že obviněný ohledně svého zdravotního stavu uváděl nepravdivé informace, a v důsledku těchto jeho omluv z neúčasti u hlavního líčení pro jeho nedobrý zdravotní stav doložených i lékařskými zprávami, nemohla být konána v průběhu roku 2023 po řadu měsíců hlavní líčení a muselo být přistoupeno k předvedení obviněného, po jehož realizaci soud ihned rozhodl o konání předmětného vazebního zasedání ještě téhož dne.
To vyústilo ve vzetí obviněného do vazby s odkazem na důvod podle § 67 písm. a) tr. ř., protože se obviněný s poukazem na svůj špatný zdravotní stav hlavnímu líčení aktivně a sofistikovaně vyhýbal. Důvod předpokládaný v § 67 písm. c) tr. ř. odůvodnil obavou z opakování stíhané trestné činnosti, která je mimořádně rozsáhlá a závažná vzhledem k výši škody způsobené, hrozící i připravované, představující řádově desítky milionů Kč. Podle ministra spravedlnosti toto usnesení krajského soudu ze dne 19.
12. 2023 o vzetí obviněného do vazby, jakož i rozhodnutí o zamítnutí žádostí obviněného o propuštění z vazby, která po něm následovala, jsou rozhodnutími nezákonnými, jelikož v případě osoby obviněného nebyly pro takový krok splněny zákonné podmínky.
7. K tomu ministr spravedlnosti konstatoval, že pobyt obviněného na svobodě trval více než 6 a půl roku od jeho propuštění z vazby, tj. od 15. 5. 2017, přičemž v tomto časovém úseku se nedopustil žádné trestné činnosti, pro kterou by byl odsouzen, ani z žádného trestně postižitelného jednání nebyl podezřelý. Navíc podle objektivních informací prodělal obviněný od konce roku 2022 tři operační zákroky, a to operaci ledvinového nádoru, operaci břišní kýly a naposledy operaci (krční) páteře s nutností následné rehabilitace. Pokud obviněný svou neúčast u jednotlivých hlavních líčení, postupně nařizovaných v roce 2023, omlouval nedobrým zdravotním stavem, včetně doplnění tohoto tvrzení příslušnou lékařskou zprávou, i přes zjištění krajského soudu, že obviněný i přesto vede naprosto běžný život, nejde bez dalšího o důvod ke vzetí do vazby. S ohledem na mimořádnou délku trestního řízení totiž podle názoru ministra spravedlnosti nelze po obviněném požadovat, aby si nemohl zajistit základní záležitosti běžného života, přičemž rychlá jízda automobilem či krátkodobá návštěva sousedního státu, jež zjevně nebyla konána za účelem útěku, nemohla bez dalšího založit obavu ve smyslu vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř., který nemůže být naplněn ani tím, že obviněný u znaleckého vyšetření neposkytl znalci součinnost a nepodrobil se prohlídce těla v oblasti dříve operované krční partie, nebo že v jednom případě nevyhověl výzvě krajského soudu, aby se dostavil dne 19. 12. 2023 k hlavnímu líčení, ačkoliv bylo zároveň krajským soudem dopředu avizováno, že bude bez jeho účasti bez konání odročeno. Důvodem nemůže být ani to, že vůči němu bylo využito opatření ve formě jeho předvedení, neboť tak bylo učiněno pouze v jednom jediném případě a okamžitě vedlo k jeho vzetí do vazby. Skutkové okolnosti zjištěné k osobě obviněného tak neodpovídají vazebnímu důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Omluvy obviněného měly reálný základ, nešlo o zcela nepravdivé či zkreslené informace, a nebyla tedy založena důvodná obava, že by se obviněný trestnímu stíhání vyhýbal nebo skrýval. Počínání obviněného sice plně zapadá do jednání obstruktivní povahy, které však samo o sobě a ani ve spojení se zjištěnými skutečnostmi nezakládá reálný důvod pro aplikaci § 67 písm. a) tr. ř.
8. Podle ministra spravedlnosti nelze rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby odůvodnit jen obstrukčním jednáním obviněného, byť je diskutabilní, zda všechny omluvy byly nepravdivé, jelikož bolesti, které byly důvodem omluv, mají subjektivní charakter a není možné je nijak změřit a ověřit. Opírat se nelze ani o to, že obviněný byl jedinkrát předveden, protože to není dostatečné. Vzhledem k tomu, že další navazující rozhodnutí o zamítnutí žádostí obviněného o propuštění z vazby byla založena na totožných podkladech jako jeho vzetí do vazby, zdůraznil, že vazební důvody časem oslabují, a proto by se měly postupem doby posuzovat o to přísněji. Z tohoto pohledu tedy shledal další trvání vazby u obviněného neobhajitelné.
9. Ze všech rozvedených důvodů ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že je třeba všechna napadená rozhodnutí zrušit.
10. K této stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil i státní zástupce, který se s ní ztotožnil stejně jako obviněný.
11. Nejvyšší soud v této fázi řízení je vázán názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 404/2025, a proto v souladu s ním s poukazem na čl. 8 odst. 5 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být vzat do vazby jinak, než z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Útěkovou vazbu podle § 67 písm. a) tr. ř. lze použít jen za účelem zamezení reálnému riziku (důvodné obavy), že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Tyto zákonné důvody nelze rozšiřovat a vazbu nelze používat pro jiné než zákonem stanovené účely, zejména není možné ji použít jako bezprostředně uplatněný trest pro obviněného (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14, bod 40.; nebo ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 217/15, bod 14.). Ústavní soud připomenul, že podstatou vazby je omezení osobní svobody obviněného ve chvíli, kdy je ještě považován za nevinného (čl. 40 odst. 2 Listiny), a proto představuje nejzazší zajišťovací prostředek, který přichází v úvahu jen tehdy, kdy jej nelze nahradit jiným mírnějším opatřením.
12. Ústavní soud opakovaně (ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu) zdůraznil, že pouhá obstrukční jednání obviněného, která směřují typicky ke zdržování trestního řízení, nejsou sama o sobě důvodem vazby (viz nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 2183/12, bod 18.; sp. zn. I. ÚS 2883/13, bod 22.; sp. zn. III. ÚS 1966/24, bod 41.). Zdržování řízení není považováno za akceptovatelný důvod ke zbavení osobní svobody ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ESLP ve věci Tymošenková proti Ukrajině, stížnost č. 49872/11, § 270).
13. Ve shodě s Ústavním soudem Nejvyšší soud uvádí, že účast obviněného na trestním řízení, zejména na hlavním líčení, je možno zajistit mírnějšími prostředky, především jeho předvedením policejním orgánem podle § 90 tr. ř. Teprve v případě, že by obstrukcím nebylo možné zabránit jinými zákonnými prostředky než vazbou, bylo by možné jednání obviněného považovat za skrývání se ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2883/13, bod 23.). Z uvedeného Ústavní soud vyvodil závěr, že má-li být důvodem vazby obstrukční jednání obviněného, soudy jsou bezvýjimečně povinny se alespoň pokusit zajistit jeho účast na řízení mírnějšími prostředky než vazbou. Až v případě, že by se ani tyto prostředky neukázaly efektivními – obviněný by např. obstruoval (znemožňoval) i samotné předvedení nebo by bylo nutné jej na hlavní líčení předvádět opakovaně – lze k zajištění jeho účasti vazbu použít, neboť v takové situaci již lze hovořit o tom, že se obviněný skrývá či je k tomu alespoň dána důvodná obava.
14. Protože ani Ústavní soud neshledal vadu v tom, že pojem „skrývání se“ skutečně lze ve výjimečných případech rozšířit i na situace, kdy obstrukční jednání brání postavit obviněného před soud, v této věci bylo nedostatkem pouze to, že soudy nižších stupňů nejprve, před rozhodnutím o vzetí obviněného do vazby, nevyužily mírnější donucovací prostředky, tzn. předvolání a předvedení ve smyslu § 90 tr. ř. V souladu s Ústavním soudem je proto třeba konstatovat, že v posuzované věci bylo třeba vyčerpat tyto mírnější prostředky, což soudy neučinily. Pokud by totiž obstrukční jednání obviněného dosahovalo takové intenzity, že by soudu bránilo, aby využil mírnějších prostředků (tedy aby jej dal předvést), pak se o „pouhé“ obstrukční jednání nejedná, ale je naplněn samotný vazební důvod, tedy skrývání, resp. jeho důvodná obava. Pokud se však naopak jedná o pouhé obstrukční jednání, pak logicky mírnějších prostředků využít lze, jelikož soud ví, kde se obviněný nachází, zná jeho totožnost a je možné jej dát předvést, jak tomu bylo i v posuzované věci. Pokud krajský soud měl za to, že obviněný systematicky obstruuje hlavní líčení, resp. zveličuje své zdravotní problémy, měl vydat právě příkaz k jeho předvedení k hlavnímu líčení. Až v okamžiku, kdy by se tento prostředek ukázal být neúčinným (tzn. obviněného by bylo nutno předvádět opakovaně nebo by se vůbec nepodařilo jej předvést), pak by bylo možné uvažovat o naplnění vazebního důvodu ve formě obstrukcí, dosahujících intenzity skrývání se, nebo že existuje důvodná obava z takového jednání. Žádný ze soudů ovšem podle Ústavního soudu neposkytl právě relevantní důvody pro obavu, že se obviněný bude skrývat či uprchne, čímž byl porušen čl. 8 odst. 5 Listiny. Nadto Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud neuvedl ve svém usnesení nic, co by svědčilo o naplnění jakéhokoli vazebního důvodu, čímž porušil právo obviněného na osobní svobodu nejen tím, že vazbu prodlužoval, ale už i tím, že jej do vazby vůbec vzal. I kdyby obviněný předstíral či zveličoval své zdravotní problémy, a tedy šlo z jeho strany o obstrukce hlavního líčení, nic to nemění na povinnosti soudů se pokusit jeho přítomnost nejprve zajistit mírnějšími prostředky než vazbou (viz zejména body 31. až 38. nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 404/25).
15. Protože soudy dosud činné ve věci tyto zásady v posuzované věci nerespektovaly, krajský soud porušil čl. 8 odst. 5 Listiny tím, že vzal obviněného do vazby za údajné obstruování hlavního líčení, aniž by se nejprve pokusil jeho přítomnost na řízení zajistit mírnějšími prostředky, zejména jeho předvedením.
III.
16. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud je kasačním rozhodnutím, tj. nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 404/25, a právními názory v něm vyslovenými vázán (viz § 314h odst. 1 tr. ř.), rozhodl ohledně předchozími kasačními rozhodnutími nedotčeného usnesení ad 1) tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku shora, tzn. vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024, byl v neprospěch obviněného J. F. porušen zákon v ustanoveních § 67 písm. a), c) tr. ř., § 68 odst. 1 věty druhé tr. ř., § 73 odst. 8 tr. ř., § 73a odst. 5 tr. ř., § 90 tr. ř., § 147 odst. 1 tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil tato usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
17. Při splnění podmínek § 274 odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu