Aktivní procesní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. může být, při splnění dalších podmínek, dána i v případě spolku, který vznikl až po nabytí právní moci správního rozhodnutí, proti němuž brojí.
[12] Nejvyšší správní soud se s ohledem na rozhodovací důvody napadeného usnesení městského soudu bude zabývat výhradně posouzením zákonnosti závěru, že stěžovatel nebyl v této věci oprávněn podat žalobu ke správnímu soudu. Veškeré věcné námitky týkající se důvodů, proč by žalobě mělo být vyhověno, nemohou být v této fázi řízení vypořádány.
[13] Stěžovatel se domnívá, že byl k podání žaloby aktivně procesně legitimován, a to podle § 65 s. ř. s., jehož první dva odstavce znějí:
[14] V projednávané věci není sporné, že stěžovatel vznikl až měsíc po vydání rozhodnutí žalovaného, které napadá.
[15] Městský soud bez bližšího zdůvodnění ve dvou odstavcích uvedl, že stěžovatel není aktivně procesně legitimován, neboť nemohl být rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých veřejných subjektivních právech, když vznikl až měsíc po dni, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, a zároveň nebyl účastníkem správního řízení. Konkrétně soud uvedl:
„10. S ohledem na skutečnost, že žalobce vznikl až více než měsíc po dni, kdy správní rozhodnutí vydané odvolacím správním orgánem nabylo právní moci, nelze konstatovat, že mohl být tímto rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť napadené rozhodnutí nemohlo zakládat, měnit, rušit nebo závazně určovat práva a povinnosti žalobce jakožto neexistující osoby, a rovněž nemohla být porušena jeho práva v řízeních předcházejících vydání prvostupňového a napadeného rozhodnutí. Podle názoru soudu tedy žalobce není oprávněn k podání žaloby podle ust. § 65 odst. 1 ani podle jiného z následujících ustanovení, a je tak osobou zjevně neoprávněnou k podání předmětného návrhu.
11. Pokud jde o problematiku spolků vytvořených k ochraně životního prostředí, které mohou v některých správních a posléze i soudních řízeních zastupovat veřejný zájem, v tomto ohledu se soud plně ztotožňuje s postojem žalovaného a osoby zúčastněné na řízení. Oprávnění vyplývající z ust. § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, může náležet pouze spolkům, které mají v průběhu dotčeného správního řízení právní subjektivitu, a od toho se následně odvíjí také otázka aktivní legitimace žalobní. Vzhledem k tomu, že žalobce jako neexistující spolek nebyl a nemohl být účastníkem řízení vedeného stavebním úřadem ani řízení následně vedeného žalovaným, není oprávněn ani k podání předmětné žaloby.“
[16] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s takto zkratkovitým posouzením stěžovatelovy aktivní procesní legitimace ze strany městského soudu. Podle jeho názoru jsou závěry městského soudu částečně nezákonné a částečně nepřezkoumatelné.
[17] Podle konstantní judikatury je postup podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy odmítnutí návrhu podaného osobou k tomu zjevně neoprávněnou, vyhrazen pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samého. Pokud tomu tak není, musí soud návrh „propustit do řízení ve věci“, kdy teprve vyjde-li nedostatek aktivní legitimace najevo, bude s ohledem na tuto skutečnost rozhodnuto ve věci rozsudkem (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005, čj. 4 As 50/2004-59, č. 1043/2007 Sb. NSS).
[17] Podle konstantní judikatury je postup podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy odmítnutí návrhu podaného osobou k tomu zjevně neoprávněnou, vyhrazen pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samého. Pokud tomu tak není, musí soud návrh „propustit do řízení ve věci“, kdy teprve vyjde-li nedostatek aktivní legitimace najevo, bude s ohledem na tuto skutečnost rozhodnuto ve věci rozsudkem (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005, čj. 4 As 50/2004-59, č. 1043/2007 Sb. NSS).
[18] Nejvyšší správní soud připomíná, že v minulosti tomu opravdu bylo tak, že spolky (resp. dříve občanská sdružení), jejichž posláním byla ochrana životního prostředí, mohly správní rozhodnutí napadnout pouze postupem podle § 65 odst. 2 s. ř. s., tedy jako tzv. zájemníci, přičemž jednou z podmínek jejich aktivní procesní legitimace bylo předchozí účastenství ve správním řízení, a v soudním řízení mohly uplatnit pouze procesní námitky. Tato judikatura se však postupem času změnila, a to s ohledem na Aarhurskou úmluvu i na změny v zákoně o ochraně přírody a krajiny.
[19] Dle čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům nebo nečinnosti ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí. Aarhuská úmluva se stala součástí unijního práva v režimu tzv. smíšených smluv, a to rozhodnutím Rady 2005/370/ES, a ačkoliv nemá přímý účinek, je nutné ji použít jako interpretační pramen i při výkladu vnitrostátního práva v souladu s jejím zněním.
[20] V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na stěžejní nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 59/14, který ekologickým spolkům umožnil domáhat se ochrany svých hmotných práv. V něm Ústavní soud přehodnotil svůj dlouholetý názor o nezpůsobilosti právnických osob být nositeli ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a uznal, že fyzické osoby mohou toto právo realizovat i prostřednictvím spolků. Nález reflektoval znění Aarhuské úmluvy, když podstatně rozšířil možnost spolků domáhat se soudní ochrany. V důsledku toho, že ekologické spolky byly dříve odkázány na legitimaci dle § 65 odst. 2 s. ř. s., mohly namítat pouze zkrácení svých procesních práv, přestože často současně napadaly i hmotněprávní zákonnost rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 1. 2018, čj. 2 As 328/2016-96, nebo ze dne 25. 6. 2015, čj. 1 As 13/2015-295). Citovaný nález podstatně změnil dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu a umožnil ekologickým spolkům namítat i porušení hmotných práv.
[20] V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na stěžejní nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 59/14, který ekologickým spolkům umožnil domáhat se ochrany svých hmotných práv. V něm Ústavní soud přehodnotil svůj dlouholetý názor o nezpůsobilosti právnických osob být nositeli ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a uznal, že fyzické osoby mohou toto právo realizovat i prostřednictvím spolků. Nález reflektoval znění Aarhuské úmluvy, když podstatně rozšířil možnost spolků domáhat se soudní ochrany. V důsledku toho, že ekologické spolky byly dříve odkázány na legitimaci dle § 65 odst. 2 s. ř. s., mohly namítat pouze zkrácení svých procesních práv, přestože často současně napadaly i hmotněprávní zákonnost rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 1. 2018, čj. 2 As 328/2016-96, nebo ze dne 25. 6. 2015, čj. 1 As 13/2015-295). Citovaný nález podstatně změnil dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu a umožnil ekologickým spolkům namítat i porušení hmotných práv.
[21] Ačkoliv výše uvedený nález pojednával o aktivní procesní legitimaci spolku v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, judikatura Nejvyššího správního soudu závěry v něm obsažené následně aplikovala i na posuzování aktivní legitimace ekologických spolků při podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. (viz rozsudek čj. 1 As 13/2015-295).
[22] Na tuto judikaturu navazuje judikatura, která reflektuje také zákonné změny. Zákonodárce se rozhodl zákonem č. 225/2017 Sb., který novelizoval zákon o ochraně přírody a krajiny, vyloučit spolky ze správních řízení, přičemž tato úprava obstála i před Ústavním soudem (nález ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 22/17, č. 124/2021 Sb.). Ústavní soud však současně potvrdil, že pokud se spolky cítí být na svých právech zkráceny, mohou žalovat dle § 65 odst. 1 s. ř. s. (bod 84 uvedeného nálezu). Je nepochybné, že tak tomu bude, pokud jsou dotčena práva jejich členů, což bude typicky při místní zakotvenosti spolku, přičemž vliv může mít i šíře dopadů záměru či význam chráněných hodnot.
[22] Na tuto judikaturu navazuje judikatura, která reflektuje také zákonné změny. Zákonodárce se rozhodl zákonem č. 225/2017 Sb., který novelizoval zákon o ochraně přírody a krajiny, vyloučit spolky ze správních řízení, přičemž tato úprava obstála i před Ústavním soudem (nález ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 22/17, č. 124/2021 Sb.). Ústavní soud však současně potvrdil, že pokud se spolky cítí být na svých právech zkráceny, mohou žalovat dle § 65 odst. 1 s. ř. s. (bod 84 uvedeného nálezu). Je nepochybné, že tak tomu bude, pokud jsou dotčena práva jejich členů, což bude typicky při místní zakotvenosti spolku, přičemž vliv může mít i šíře dopadů záměru či význam chráněných hodnot.
[23] Z výše uvedeného plyne, že v důsledku zákonné změny provedené zákonem č. 225/2017 Sb. ekologickým spolkům nenáleží účast v řízení podle stavebního zákona na základě zmocnění v zákoně o ochraně přírody a krajiny. I kdyby tedy stěžovatel právně existoval již v průběhu správního řízení, nemohl by se jej zúčastnit. Nicméně ekologické spolky mohou správní rozhodnutí následně napadnout žalobou u správního soudu, a to podle § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy bez povinnosti být předtím účastníkem správního řízení. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 16 rozsudku ze dne 31. 1. 2019, čj. 2 As 250/2018-68, spolek je oprávněn svou aktivní legitimaci odvozovat z § 65 odst. 1 s. ř. s., pokud tvrdí, že mu náleží subjektivní práva, která jsou daným zásahem dotčena. Nemusí jít pouze o vlastnické právo nebo jiná věcná práva člena spolku, připouští se i dotčení práva členů spolku na příznivé životní prostředí (aniž by bylo odvozováno z existujícího věcného práva v regulovaném území), jestliže má tvrzený zásah důsledky pro dosahování cílů, na něž se spolek zaměřuje (rozsudek čj. 3 As 126/2016-38). Nemusí se tedy vždy jednat pouze o spolky „ekologické“, ale lze si představit i jiné, které mohou být konkrétním záměrem dotčeny, například spolky zahrádkářské apod. (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 59/14 nebo např. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2015, čj. 2 As 49/2013-109). V rozsudku ze dne 5. 10. 2017, čj. 7 As 303/2016-42, Nejvyšší správní soud uvedl, že „taková ochrana může spočívat i v hájení jiných zájmů, je-li jejich spojitost se zájmy ochrany přírody a krajiny chráněnými zákonem o ochraně přírody a krajiny zjevná “.
[24] Pod vlivem výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 59/14 a pozdější judikatury Nejvyššího správního soudu je dnes na spolky pohlíženo jako na rovnocenné subjekty práva bránící společné zájmy občanů, kterým podle tohoto nálezu „nelze upírat právo na společnou účast při rozhodování o jejich životním prostředí jen proto, že založili právnickou osobu, na kterou delegovali svá práva přímé účasti na ochraně přírody a krajiny “. Záměr související s životním prostředím tak může, vyjma osob fyzických, zasáhnout i do právní sféry právnických osob, a dotknout se tak jejich subjektivních práv (kromě vlastnických práv zejména práva na příznivé životní prostředí).
[24] Pod vlivem výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 59/14 a pozdější judikatury Nejvyššího správního soudu je dnes na spolky pohlíženo jako na rovnocenné subjekty práva bránící společné zájmy občanů, kterým podle tohoto nálezu „nelze upírat právo na společnou účast při rozhodování o jejich životním prostředí jen proto, že založili právnickou osobu, na kterou delegovali svá práva přímé účasti na ochraně přírody a krajiny “. Záměr související s životním prostředím tak může, vyjma osob fyzických, zasáhnout i do právní sféry právnických osob, a dotknout se tak jejich subjektivních práv (kromě vlastnických práv zejména práva na příznivé životní prostředí).
[25] V tomto kontextu proto není rozhodující pouze to, zda spolek vznikl před zahájením správního řízení, v jeho průběhu či po jeho ukončení, pokud ovšem podá žalobu v zákonné lhůtě. Zároveň je limitován rozsahem a předmětem své činnosti a vázán místní dotčeností.
[26] Možnost spolku bránit právo na příznivé životní prostředí není samozřejmě bezbřehá. Ústavní soud již v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 59/14 konstatoval, že „aktivní legitimace spolků, které byly založeny za účelem ochrany přírody a krajiny, nemůže být bez hranic “. Zásadní je tedy právě dotčenost členů spolku. Krom toho, jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku čj. 1 As 13/2015-295, „hranicí je již zmíněný lokální prvek, resp. možná dotčenost na hmotných právech. Pokud by tento závěr nebyl správný, bylo by hypoteticky možné přiznat aktivní legitimaci ke vznášení věcných námitek každému spolku, který má předmět činnosti stanoven bez dalšího jako ochranu přírody a krajiny či životního prostředí. V takovém případě by byl teoreticky jakýkoli spolek s uvedeným předmětem činnosti oprávněn vznášet věcné námitky proti příslušnému záměru bez ohledu, zda může být reálně dotčen na hmotných právech, tedy i spolek se sídlem mimo Českou republiku či na jiném kontinentě. Smyslem vnitrostátní právní úpravy i interpretačního vodítka v podobě Aarhuské úmluvy je poskytnutí soudní ochrany dotčeným osobám, nikoli však neomezeně. Proto není možné paušalizovat presumpci dotčenosti ve hmotných právech spolků u všech záměrů, nýbrž je nutné vždy posuzovat každý případ individuálně.“
[26] Možnost spolku bránit právo na příznivé životní prostředí není samozřejmě bezbřehá. Ústavní soud již v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 59/14 konstatoval, že „aktivní legitimace spolků, které byly založeny za účelem ochrany přírody a krajiny, nemůže být bez hranic “. Zásadní je tedy právě dotčenost členů spolku. Krom toho, jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku čj. 1 As 13/2015-295, „hranicí je již zmíněný lokální prvek, resp. možná dotčenost na hmotných právech. Pokud by tento závěr nebyl správný, bylo by hypoteticky možné přiznat aktivní legitimaci ke vznášení věcných námitek každému spolku, který má předmět činnosti stanoven bez dalšího jako ochranu přírody a krajiny či životního prostředí. V takovém případě by byl teoreticky jakýkoli spolek s uvedeným předmětem činnosti oprávněn vznášet věcné námitky proti příslušnému záměru bez ohledu, zda může být reálně dotčen na hmotných právech, tedy i spolek se sídlem mimo Českou republiku či na jiném kontinentě. Smyslem vnitrostátní právní úpravy i interpretačního vodítka v podobě Aarhuské úmluvy je poskytnutí soudní ochrany dotčeným osobám, nikoli však neomezeně. Proto není možné paušalizovat presumpci dotčenosti ve hmotných právech spolků u všech záměrů, nýbrž je nutné vždy posuzovat každý případ individuálně.“
[27] Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku čj. 3 As 126/2016-38, je zároveň třeba posoudit, zda spolek neuplatňuje svá práva šikanózně, s cílem jejich zneužívání, neboť „tento závěr přirozeně neznamená automatickou povinnost připustit účastenství v případě jakéhokoliv ad hoc později založeného spolku. Vždy je třeba v souladu s kritérii dovozenými Ústavním soudem hodnotit vztah spolku (jeho členů a činnosti) k předmětu regulace, co do jeho opravdovosti, neboť si lze v krajních případech představit i postupy spočívající v zneužívání procesních práv cestou vytvoření spolků založených na šikanózním uplatňování neexistujících či uměle dovozovaných práv, což bude nepochybně nejčastější jev právě v případě spolků zakládaných ad hoc až v průběhu procesu vedoucího k přijetí sporného opatření obecné povahy či povolení sporného záměru, nebo dokonce ex post jen pro účely podání žaloby či jiného návrhu k soudu. Nelze však a priori každý ad hoc vzniklý spolek ze soudní ochrany vyřadit, zejména když dostatečné časové a místní sepětí s předmětem regulace lze vysledovat u jeho členů, kteří by pouze na základě volby právem připuštěné cesty společného výkonu práv prostřednictvím právnické osoby neměli o soudní ochranu své právní sféry přijít.“
[28] Městský soud se ovšem vůbec nezabýval možnou dotčeností členů spolku napadeným stavebním povolením ani konkrétní povahou stěžovatele a jeho posláním, které má podle stanov spočívat rovněž v ochraně životního prostředí. Z lakonického odůvodnění městského soudu není zřejmé, zda stěžovatele považuje za ekologický spolek, či nikoliv, a jaké důvody ho k tomuto závěru vedly. Městský soud výslovně nezmínil žádné z výše uvedených rozhodnutí a není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, který v bodech 10 a 11 svého usnesení učinil.
[28] Městský soud se ovšem vůbec nezabýval možnou dotčeností členů spolku napadeným stavebním povolením ani konkrétní povahou stěžovatele a jeho posláním, které má podle stanov spočívat rovněž v ochraně životního prostředí. Z lakonického odůvodnění městského soudu není zřejmé, zda stěžovatele považuje za ekologický spolek, či nikoliv, a jaké důvody ho k tomuto závěru vedly. Městský soud výslovně nezmínil žádné z výše uvedených rozhodnutí a není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, který v bodech 10 a 11 svého usnesení učinil.
[29] Tvrzení městského soudu, podle kterého nemohl být stěžovatel dotčen na svých veřejných subjektivních právech, tak na základě výše citované judikatury samo o sobě neobstojí. Obdobně neobstojí jeho tvrzení, že aktivní procesní legitimaci stěžovatele vylučuje okolnost, že nebyl účastníkem správního řízení. Jak Nejvyšší správní soud upozornil výše, z jeho dosavadní judikatury a judikatury Ústavního soudu vyplývá, že (ekologické) spolky mohou, při splnění výše uvedených podmínek, podat proti správnímu rozhodnutí žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s., ačkoliv nebyly účastníky správního řízení. Je třeba také připomenout, shodně jako Nejvyšší správní soud učinil v bodě 46 rozsudku čj. 2 As 250/2018-68, v reakci na podobně lakonické odmítnutí žaloby jiného spolku, že „právo na přístup k soudu je ústavně chráněno (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod), proto jeho odepření musí být podložené a důvody pro ně nepochybné “. Usnesení městského soudu tímto pohledem neobstojí.
[30] Ve světle výše uvedeného nyní městský soud znovu posoudí stěžovatelovu aktivní procesní legitimaci. Nejprve si proto městský soud musí ujasnit, zda se jedná o spolek, kterému na základě výše citované judikatury může svědčit aktivní procesní legitimace z pohledu jeho poslání. Následně městský soud zhodnotí, zda stěžovatel a jeho činnost splňují požadavky judikatury na místní zakotvenost, možné dotčení práv a rovněž zda se v jeho případě nejedná o snahu zneužití procesních práv (viz výše bod [27]). Městský soud si rovněž v rámci posouzení místní zakotvenosti ujasní vztah členů spolku ke stavebnímu záměru, tedy nakolik se prostřednictvím spolku brání jednotlivé oprávněné fyzické osoby ve smyslu bodu 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 59/14: „Věcné (materiální) legitimační důvody, vycházející z předmětu činnosti spolku, se pak odvozují právě od místního vztahu k napadenému opatření obecné povahy. V některých případech mohou působit místní a věcné důvody v synergii, a nemusí jít ani o ‚ekologický‘ spolek. Tak kupříkladu založí-li občané žijící v určitém městě nebo jeho městské části spolek k ochraně svých zájmů a územní plán by měl zasáhnout do rekreační zóny, v níž jsou zvyklí trávit svůj volný čas, pak připadá v úvahu přiznat spolku aktivní legitimaci bez ohledu na detaily vymezení jeho předmětu činnosti. “ V neposlední řadě se městský soud musí rovněž vypořádat s tím, zda žalobce plausibilně tvrdí dotčení na svých právech.