1 As 13/2015- 295 - text
pokračování 1 As 13/2015 - 309
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Frank Bold Society, se sídlem Údolní 33, Brno, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, za účasti: ČEZ, a. s., se sídlem Duhová 2/1444, Praha 4, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem Křížovnické nám. 193/2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2011, č. j. 1472/530/11, 68307/ENV/11/Hen, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2014, č. j. 15 A 12/2012 – 228,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .
IV. Osobě zúčastněné na řízení s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .
[1] Osoba zúčastněná na řízení je provozovatelem Elektrárny Prunéřov II (Kadaň). Dne 27. 7. 2011 Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal podle § 19a odst. 1 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (dále jen „Zákon o integrované prevenci“) rozhodnutí – Změna č. 7 integrovaného povolení pro zařízení „Kondenzační parní elektrárny s kogenerací elektrické energie a tepla“. V důsledku tohoto rozhodnutí došlo ke změně integrovaného povolení pro zařízení „Kondenzační parní elektrárny s kogenerací elektrické energie a tepla“ vydaného správním orgánem I. stupně ze dne 7. 9. 2004, č. j. 4511/ŽPZ/04/IP-31/Rc, se změnami č. j. 946/ŽPZ/06/IP-15-Z1/Rc ze dne 30. 10. 2006, č. j. 1419/ŽPZ/07/IP-15-Z2/Rc ze dne 28. 5. 2007, č. j. 1420/ŽPZ/07/IP-15-Z3/Rc ze dne 29. 5. 2007, č. j. 2554/ŽPZ/09/IP
31/Z4/Rc ze dne 10. 11. 2009, č. j. 2522/ŽPZ/2010/IP-31/Z5/Rc ze dne 30. 10. 2006 a č. j. 366/ŽPZ/2011/IP-31/Z6/Rc ze dne 21. 2. 2011. Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný zamítl.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, ve které namítal nesplnění souladu záměru komplexní obnovy Elektrárny Prunéřov II. (dále jen „KO EPR II“) s požadavky nejlepších dostupných technik na čistou energetickou účinnost zařízení (dále jen „BAT“). Upozornil na vady procesu vedoucího k vydání stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (dále jen „proces EIA“) a stanoviska EIA, které zatěžují správní řízení; došlo také k nesprávnému vyhodnocení vlivů na lokality Natura 2000. Podle žalobce nedošlo ani k nesplnění požadavků směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. 4. 2009, č. 2009/31/ES, o geologickém ukládání oxidu uhličitého (dále jen „Směrnice CCS“). Poukázal též na nedostatek uhlí po dobu životnosti elektrárny a jeho nedostatečnou výhřevnost. Žalobce považoval rozhodnutí žalovaného vzhledem k jeho vágnosti a přejímání patřičně nedoložených tvrzení za nepřezkoumatelné.
II. Shrnutí rozsudku krajského soudu
[3] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a ztotožnil se tak se závěry žalovaného učiněnými v napadeném rozhodnutí.
[4] Soud se nejprve vyjádřil k otázce včasnosti žaloby. Upozornil na to, že dle správního spisu nebylo správní řízení vedeno a napadené rozhodnutí žalovaného vydáno podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury (dále jen „Zákon o urychlení výstavby“), a nelze tak aplikovat § 2 odst. 5 tohoto zákona, podle kterého se lhůty k podání žalob k soudům k přezkoumání správních rozhodnutí vydaných v těchto řízeních zkracují na polovinu (tj. v daném případě na jeden měsíc), a soud o těchto žalobách rozhodne do 90 dnů. Dospěl tak k závěru, že žaloba byla podána včas, neboť tak bylo učiněno ve dvouměsíční lhůtě dle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Soud se nejprve vyjádřil k otázce včasnosti žaloby. Upozornil na to, že dle správního spisu nebylo správní řízení vedeno a napadené rozhodnutí žalovaného vydáno podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury (dále jen „Zákon o urychlení výstavby“), a nelze tak aplikovat § 2 odst. 5 tohoto zákona, podle kterého se lhůty k podání žalob k soudům k přezkoumání správních rozhodnutí vydaných v těchto řízeních zkracují na polovinu (tj. v daném případě na jeden měsíc), a soud o těchto žalobách rozhodne do 90 dnů. Dospěl tak k závěru, že žaloba byla podána včas, neboť tak bylo učiněno ve dvouměsíční lhůtě dle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] V souvislosti s aktivní legitimací žalobce dle § 65 odst. 1 s. ř. s. a § 66 odst. 3 s. ř. s. soud uvedl, že aktivní legitimaci občanského sdružení nelze dovozovat přímo z čl. 9 odst. 2 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, uzavřené dne 25. června 1998 v Aarhusu, vyhlášené pod č. 124/2004 Sb. m. s. (dále jen „Aarhuská úmluva“), neboť tato úmluva nemá povahu „self
executing“ smlouvy. Stejně tak nelze aktivní legitimaci žalobce dovozovat přímo ze Směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „Směrnice Rady 85/337/EHS“), protože tato směrnice nemá přímý účinek. Soud se ztotožnil s názorem žalobce, že v jeho případě je dána aktivní legitimace k podání žaloby ve smyslu § 65 odst. 2 s. ř. s.
[6] Krajský soud považoval za nedůvodnou námitku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného. Samotné žalobní námitky ostatně spíše představují žalobcovu polemiku s věcnou správností jejich vypořádání ze strany obou správních orgánů. Soud zdůraznil, že žalobci v předmětném soudním řízení uplatnit hmotněprávní námitky nepřísluší, což vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2014, č. j. 6 A 49/2002 – 41, dle kterého sama skutečnost, že ve správním řízení žalobcovým námitkám správní orgány obou stupňů nepřisvědčily, nezpůsobuje porušení jeho procesních práv.
[6] Krajský soud považoval za nedůvodnou námitku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného. Samotné žalobní námitky ostatně spíše představují žalobcovu polemiku s věcnou správností jejich vypořádání ze strany obou správních orgánů. Soud zdůraznil, že žalobci v předmětném soudním řízení uplatnit hmotněprávní námitky nepřísluší, což vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2014, č. j. 6 A 49/2002 – 41, dle kterého sama skutečnost, že ve správním řízení žalobcovým námitkám správní orgány obou stupňů nepřisvědčily, nezpůsobuje porušení jeho procesních práv.
[7] Ve vztahu k námitkám nezajištění souladu záměru s požadavky tzv. nejlepších dostupných technik na čistou energetickou účinnost zařízení soud poznamenal, že se zjevně jedná o námitky hmotněprávního rázu, které se netýkají žalobcových procesních práv, navíc takovým způsobem, který by mohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z předložených podkladů a vyjádření dotčených správních orgánů navíc vyplývá, že záměr KO EPR II odpovídá nejlepším dostupným technikám vzhledem k čisté tepelné účinnosti zařízení ve vztahu ke kvalitě paliva a technickým podmínkám provozování zařízení. V případě posuzovaného záměru se nejedná o nové zařízení, nýbrž o úpravu stávajícího zařízení ve smyslu Referenčního dokumentu o nejlepších dostupných technikách pro velká spalovací zařízení (dále jen „BREF LCP“). Podstatné je, že soulad s tzv. nejlepšími dostupnými technikami i v případě posuzování záměru KO EPR II jako nového zařízení s ohledem na konkrétní podmínky ve smyslu referenčních dokumentů BREF LCP konstatoval již správní orgán I. stupně v rozhodnutí o změně integrovaného povolení. Nedůvodné jsou žalobcovy námitky, že údajné nedosažení požadavků nejlepších dostupných technik musí mít za následek zamítnutí žádosti o integrované povolení.
[8] Žalobci rovněž nepřísluší námitka týkající se negativních dopadů na zdraví obyvatel, která je zjevně hmotněprávního charakteru a navíc spadá do problematiky ochrany zdraví a nikoliv otázky životního prostředí. Nadto realizací záměru KO EPR II dojde k významnému snížení emisí do ovzduší v předmětné oblasti ve srovnání se stavem před realizací záměru KO EPR II.
[8] Žalobci rovněž nepřísluší námitka týkající se negativních dopadů na zdraví obyvatel, která je zjevně hmotněprávního charakteru a navíc spadá do problematiky ochrany zdraví a nikoliv otázky životního prostředí. Nadto realizací záměru KO EPR II dojde k významnému snížení emisí do ovzduší v předmětné oblasti ve srovnání se stavem před realizací záměru KO EPR II.
[9] V souvislosti s namítanými vadami procesu EIA a stanoviska EIA krajský soud uvedl, že správní orgán I. stupně se s těmito námitkami řádně vypořádal. Stanovisko EIA tvoří pouze podklad pro řízení o integrovaném povolení, v jehož průběhu jsou teprve závazně stanovovány podmínky provozu zahrnující rovněž emisní limity. Rozhodujícími emisními limity tedy nejsou ty, které byly navrženy v rámci jednotlivých fází procesu EIA, nýbrž ty, které jsou stanoveny v integrovaném povolení. Ve stanovisku EIA byly navíc stanoveny přísnější emisní limity než původně navržené osobou zúčastněnou na řízení. V souvislosti s namítanou vadností podmínky č. 1 ve stanovisku EIA soud uvedl, že tato podmínka je uložena jako kompenzační opatření za nesplnění doporučených a indikativních hodnot tzv. nejlepších dostupných technik, a to pokud se jedná o parametr energetické účinnosti uvedených v referenčních dokumentech BREF LCP. Nesplnění této hodnoty ovšem neznamená nesplnění tzv. nejlepších dostupných technik. Stanovení této podmínky bylo v souladu s veřejným zájmem, protože jejím účelem je další zlepšení emisních poměrů v dané oblasti.
[9] V souvislosti s namítanými vadami procesu EIA a stanoviska EIA krajský soud uvedl, že správní orgán I. stupně se s těmito námitkami řádně vypořádal. Stanovisko EIA tvoří pouze podklad pro řízení o integrovaném povolení, v jehož průběhu jsou teprve závazně stanovovány podmínky provozu zahrnující rovněž emisní limity. Rozhodujícími emisními limity tedy nejsou ty, které byly navrženy v rámci jednotlivých fází procesu EIA, nýbrž ty, které jsou stanoveny v integrovaném povolení. Ve stanovisku EIA byly navíc stanoveny přísnější emisní limity než původně navržené osobou zúčastněnou na řízení. V souvislosti s namítanou vadností podmínky č. 1 ve stanovisku EIA soud uvedl, že tato podmínka je uložena jako kompenzační opatření za nesplnění doporučených a indikativních hodnot tzv. nejlepších dostupných technik, a to pokud se jedná o parametr energetické účinnosti uvedených v referenčních dokumentech BREF LCP. Nesplnění této hodnoty ovšem neznamená nesplnění tzv. nejlepších dostupných technik. Stanovení této podmínky bylo v souladu s veřejným zájmem, protože jejím účelem je další zlepšení emisních poměrů v dané oblasti.
[10] Soud dále poznamenal, že osoba zúčastněná na řízení nebyla povinna zpracovávat varianty řešení svého záměru ve smyslu § 7 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), jelikož ze zákonné dikce vyplývá, že Ministerstvo životního prostředí mohlo – nikoliv muselo – navrhnout zpracování variant řešení záměru, jestliže je jejich provedení prokazatelně účelné a z technických hledisek možné. Tyto podmínky ovšem nebyly splněny, což osoba zúčastněná na řízení v procesu EIA prokázala a což konstatovalo i Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření k námitkám v rámci procesu EIA ze dne 7. 1. 2011. Ze správního spisu navíc vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení plně zdůvodnila podobu záměru KO EPR II provozními důvody. Správní orgán v procesu EIA navíc nemá pravomoc závazně nařizovat použití určité technologie, neboť toto rozhodnutí spadá do podnikatelského rozhodování oznamovatele. Soud také připomněl, že tzv. kogenerace, tedy společná výroba tepla a elektřiny je obecně považována za hlavní kritérium tzv. nejlepších dostupných technik ke snížení emisí množství CO2 na jednotku vyrobené energie. Co se týče námitek žalobce týkajících se vyhodnocení kumulativních vlivů souvisejících záměrů, ty již byly řešeny v územním řízení a v rámci projednání žaloby proti územnímu rozhodnutí. Kumulativní vlivy byly v rámci procesu EIA náležitě hodnoceny, a to mimo jiné na základě rozptylové studie a podkladů o dalších zdrojích znečištění v okolí s výsledkem, že po realizaci záměru KO EPR II dojde v území k výraznému zlepšení stavu životního prostředí, neboť dojde k poklesu celkové emisní zátěže. Ve stanovisku EIA Ministerstvo životního prostředí výslovně konstatovalo, že posouzení kumulativních vlivů bylo provedeno v dostatečném rozsahu a se závěrem, že pro realizaci stavby KO EPR II dojde v celé oblasti k celkovému poklesu emisí. Soud považoval za nedůvodnou též námitku nesprávného vyhodnocení vlivů na lokality Natura 2000, neboť jde opět o hmotněprávní námitku, která žalobci nepřísluší. Soud se neztotožnil ani s námitkami žalobce brojícími proti nezohlednění podmínek stanoviska EIA v dokumentaci o změně integrovaného povolení, neboť z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vyplývá, že byly jimi řádně vypořádány a v dostatečném rozsahu.
[10] Soud dále poznamenal, že osoba zúčastněná na řízení nebyla povinna zpracovávat varianty řešení svého záměru ve smyslu § 7 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), jelikož ze zákonné dikce vyplývá, že Ministerstvo životního prostředí mohlo – nikoliv muselo – navrhnout zpracování variant řešení záměru, jestliže je jejich provedení prokazatelně účelné a z technických hledisek možné. Tyto podmínky ovšem nebyly splněny, což osoba zúčastněná na řízení v procesu EIA prokázala a což konstatovalo i Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření k námitkám v rámci procesu EIA ze dne 7. 1. 2011. Ze správního spisu navíc vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení plně zdůvodnila podobu záměru KO EPR II provozními důvody. Správní orgán v procesu EIA navíc nemá pravomoc závazně nařizovat použití určité technologie, neboť toto rozhodnutí spadá do podnikatelského rozhodování oznamovatele. Soud také připomněl, že tzv. kogenerace, tedy společná výroba tepla a elektřiny je obecně považována za hlavní kritérium tzv. nejlepších dostupných technik ke snížení emisí množství CO2 na jednotku vyrobené energie. Co se týče námitek žalobce týkajících se vyhodnocení kumulativních vlivů souvisejících záměrů, ty již byly řešeny v územním řízení a v rámci projednání žaloby proti územnímu rozhodnutí. Kumulativní vlivy byly v rámci procesu EIA náležitě hodnoceny, a to mimo jiné na základě rozptylové studie a podkladů o dalších zdrojích znečištění v okolí s výsledkem, že po realizaci záměru KO EPR II dojde v území k výraznému zlepšení stavu životního prostředí, neboť dojde k poklesu celkové emisní zátěže. Ve stanovisku EIA Ministerstvo životního prostředí výslovně konstatovalo, že posouzení kumulativních vlivů bylo provedeno v dostatečném rozsahu a se závěrem, že pro realizaci stavby KO EPR II dojde v celé oblasti k celkovému poklesu emisí. Soud považoval za nedůvodnou též námitku nesprávného vyhodnocení vlivů na lokality Natura 2000, neboť jde opět o hmotněprávní námitku, která žalobci nepřísluší. Soud se neztotožnil ani s námitkami žalobce brojícími proti nezohlednění podmínek stanoviska EIA v dokumentaci o změně integrovaného povolení, neboť z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vyplývá, že byly jimi řádně vypořádány a v dostatečném rozsahu.
[11] Žalobce se dle soudu mýlí v tom, že před vydáním rozhodnutí o změně v integrovaném povolení mělo být provedeno hodnocení dle směrnice CCS. V době rozhodování správních orgánů totiž neexistovalo žádné přímo aplikovatelné právní ustanovení, které by zakotvovalo povinnost provést posouzení předmětného záměru ve smyslu čl. 36 směrnice č. 2010/75/EU, o průmyslových emisích, což byl původně čl. 9a směrnice č. 2001/80/ES vložený do čl. 33 směrnice CCS. Toto ustanovení nenaplňuje podmínky přímé aplikovatelnosti, jelikož nevykazuje dostatečnou přesnost a bezpodmínečnost.
[11] Žalobce se dle soudu mýlí v tom, že před vydáním rozhodnutí o změně v integrovaném povolení mělo být provedeno hodnocení dle směrnice CCS. V době rozhodování správních orgánů totiž neexistovalo žádné přímo aplikovatelné právní ustanovení, které by zakotvovalo povinnost provést posouzení předmětného záměru ve smyslu čl. 36 směrnice č. 2010/75/EU, o průmyslových emisích, což byl původně čl. 9a směrnice č. 2001/80/ES vložený do čl. 33 směrnice CCS. Toto ustanovení nenaplňuje podmínky přímé aplikovatelnosti, jelikož nevykazuje dostatečnou přesnost a bezpodmínečnost.
[12] Soud nepřisvědčil ani námitce ohledně nedostatku uhlí po dobu životnosti záměru KO EPR II a jeho nedostatečné kvality. Problematika zajištění dodávek surovin polotovarů či jiných nezbytných vstupů do průmyslových činností – v daném případě hnědého uhlí
přesahuje rámec ukládaných závazných podmínek provozu v integrovaném povolení. Získání paliva v takové jakosti a množství, které umožní plnění uložených závazných podmínek provozu, je zcela věcí provozovatele a zákon o integrované prevenci v tomto směru neukládá žádné požadavky. Podstatné je, že správní orgán I. stupně převzal podmínku č. 5 stanoviska EIA o tom, že zařízení bude využívat uhlí vytěžené v rámci územních ekologických limitů stanovených příslušnými usneseními vlády, do podmínek provozu záměru, jak vyplývá z jeho rozhodnutí o změně integrovaného povolení.
[13] Soud neshledal jako důvodné žalobní námitky týkající se porušení základních zásad činnosti správních orgánů, neboť správní orgány postupovaly v souladu s právními předpisy, hodnotily všechny jim předložené podklady, vypořádaly se se všemi žalobcovými námitkami, dbaly na zásadu volného hodnocení důkazů, zásady rovnosti a nestrannosti a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily.
[14] Námitku žalobce ohledně neprovedení jím navržených důkazů, které měly údajně prokázat nedostatek uhlí pro záměr KO EPR II po celou dobu jeho životnosti, shledal soud rovněž nedůvodnou. Uvedl, že Ministerstvo životního prostředí vyhodnotilo žalobcem předložené podklady ohledně zásob uhlí jako relevantní podklady z pohledu řízení o změně integrovaného povolení, a dále zdůraznil, že správní orgány i tak nejsou povinny provést všechny navržené důkazy, pokud nejsou potřebné ke zjištění stavu věci.
[15] Nedůvodnou shledal soud žalobní námitku týkající se nezohlednění studie společnosti Det Norske Veritas (dále jen „Studie DNV“) jako důkazu a jejího nezařazení mezi podklady rozhodnutí. Soud zdůraznil, že předmětná studie DNV je nepochybně součástí správního spisu, a tedy i podkladem, s nímž se mohli všichni účastníci seznámit dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Krajský úřad měl oprávnění posoudit, zda studii DNV vyhodnotí jako určující podklad pro meritorní rozhodnutí.
[16] Stejný názor vyjádřil soud i k námitce neprovedení studie společnosti CITYPLAN (dále jen „Studie CITYPLAN“) jako důkazu a její nezařazení mezi podklady rozhodnutí.
[17] Závěrem shrnul, že neshledal pochybení v postupu správních orgánů obou stupňů v souvislosti s vypořádáním se s žalobcovými námitkami a jejich rozhodnutí vyhodnotil jako věcně správná a přezkoumatelná.
III. Důvody kasační stížnosti
[17] Závěrem shrnul, že neshledal pochybení v postupu správních orgánů obou stupňů v souvislosti s vypořádáním se s žalobcovými námitkami a jejich rozhodnutí vyhodnotil jako věcně správná a přezkoumatelná.
III. Důvody kasační stížnosti
[18] Proti rozsudku krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) včas podanou kasační stížností z důvodu jeho nezákonnosti dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nepřezkoumatelnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu i obě předcházející správní rozhodnutí zrušil, alternativně, aby zrušil pouze rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O něm již Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 6. 5. 2015, č. j. 1 As 13/2015 - 225.
[19] Stěžovatel se aktivně zapojil do procesu posuzování vlivů na životní prostředí záměru KO EPR II a poté i do navazujících správních řízení, ve všech těchto řízeních uplatňoval konzistentní argumenty a námitky jak hmotněprávního, tak procesního charakteru, zpochybňující soulad postupu investora – osoby zúčastněné na řízení, a následně i správních orgánů, s relevantními právními předpisy upravujícími podmínky ochrany jednotlivých složek životního prostředí. Od začátku byla sporná zejména volba technologie záměru, česká i evropská legislativa vyžadují pro investiční záměr tohoto typu aplikaci nejlepších dostupných technologií
(viz čl. 2 odst. 12 a čl. 9 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/1/ES, o integrované prevenci a omezování znečišťování, a v § 14 až 16 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů). Pro spalovací stacionární zdroje o jmenovitém tepleném výkonu větším než 50 MW je to BREF LCP. Osoba zúčastněná na řízení však v procesu EIA nepředložila variantu, která by odpovídala BAT v parametru čisté tepelné účinnosti. Z tohoto důvodu také Ministerstvo životního prostředí vrátilo osobě zúčastněné na řízení dokumentaci k doplnění. Pochybnosti o nesouladu záměru s požadavky BAT potvrdila také studie DNV. Ministerstvo životního prostředí pak vydalo k záměru souhlasné stanovisko, obsahující tzv. kompenzační opatření. Tento postup ovšem stěžovatel považoval za nezákonný. Námitky stěžovatele však nebyly dle jeho názoru řádně vypořádány, resp. v některých případech nebyly vypořádány vůbec.
III.A Aktivní legitimace stěžovatele
[19] Stěžovatel se aktivně zapojil do procesu posuzování vlivů na životní prostředí záměru KO EPR II a poté i do navazujících správních řízení, ve všech těchto řízeních uplatňoval konzistentní argumenty a námitky jak hmotněprávního, tak procesního charakteru, zpochybňující soulad postupu investora – osoby zúčastněné na řízení, a následně i správních orgánů, s relevantními právními předpisy upravujícími podmínky ochrany jednotlivých složek životního prostředí. Od začátku byla sporná zejména volba technologie záměru, česká i evropská legislativa vyžadují pro investiční záměr tohoto typu aplikaci nejlepších dostupných technologií
(viz čl. 2 odst. 12 a čl. 9 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/1/ES, o integrované prevenci a omezování znečišťování, a v § 14 až 16 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů). Pro spalovací stacionární zdroje o jmenovitém tepleném výkonu větším než 50 MW je to BREF LCP. Osoba zúčastněná na řízení však v procesu EIA nepředložila variantu, která by odpovídala BAT v parametru čisté tepelné účinnosti. Z tohoto důvodu také Ministerstvo životního prostředí vrátilo osobě zúčastněné na řízení dokumentaci k doplnění. Pochybnosti o nesouladu záměru s požadavky BAT potvrdila také studie DNV. Ministerstvo životního prostředí pak vydalo k záměru souhlasné stanovisko, obsahující tzv. kompenzační opatření. Tento postup ovšem stěžovatel považoval za nezákonný. Námitky stěžovatele však nebyly dle jeho názoru řádně vypořádány, resp. v některých případech nebyly vypořádány vůbec.
III.A Aktivní legitimace stěžovatele
[20] Stěžovatel se obecně vyjádřil k otázce aktivní legitimace občanských sdružení (spolků) ve vztahu k námitkám hmotněprávního charakteru. Domnívá se, že argumentace krajského soudu v tomto směru je zčásti chybná, což mělo vliv na nesprávnost, případně nepřezkoumatelnost posouzení některých žalobních bodů. Nedomáhal se přímé aplikace Aarhuské úmluvy ani přímého účinku směrnice o EIA, nicméně je přesvědčen, že vnitrostátní soudy jsou povinny vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu s mezinárodními závazky ČR. O takové interpretaci svědčí zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 59/14 a další judikatura, včetně judikatury Soudního dvora EU – např. rozsudek ve věci C-240/09, Lesoochranarske zoskupenie. Z uvedených mezinárodních závazků (čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy, resp. čl. 11 platného znění směrnice EIA) i citované judikatury vyplývá, že je nezbytné, aby spolky, včetně stěžovatele, měly možnost namítat veškeré rozpory napadených rozhodnutí s hmotným i procesním právem. Stěžovatel odkázal též na nálezy Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že v případě dvojího možného výkladu zákona je třeba zvolit interpretaci, jež poskytuje ochranu zájmům stěžovatele a mělo by být zabráněno faktickému odepření spravedlnosti (viz nález ÚS ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 254/01, a ze dne 3. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02). Odkázat lze též na nálezy vyjadřující se k zásadě in dubio pro libertate, rep. in dubio mitius. Ve vztahu k aplikaci Aarhuské úmluvy odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2239/07, v němž se mimo jiné uvádí, že v případě více možných výkladů má přednost ten, jež naplňuje požadavky Aarhuské úmluvy. Stěžovatel upozornil také na chybné tvrzení krajského soudu ohledně „řádné implementace směrnice EIA do vnitrostátního právního řádu“ ve vztahu k době vydání napadeného rozsudku. Důkazem nesprávnosti tohoto tvrzení je řízení o porušení Smlouvy EU, vedené vůči České republice Evropskou komisí po č. 2013/2048, jehož předmětem byl mimo jiné právě nedostatečný přístup dotčené veřejnosti, včetně občanských sdružení (spolků) k efektivní soudní ochraně ve věcech životního prostředí. Přímým důsledkem tohoto řízení byla zejména novela zákona č. 100/2001 Sb. a dalších zákonů, schválená pod č. 39/2015 Sb., účinná od 1. 4. 2015, která umožňuje dotčené veřejnosti žalobou se domáhat zrušení rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení a napadat hmotnou nebo prosení zákonnost tohoto rozhodnutí. Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že závěry napadeného rozsudku krajského soudu o „omezení žalobní legitimace“ stěžovatele jsou proto nesprávné a odporují ústavnímu požadavku efektivity soudního přezkumu i výše shrnutým mezinárodním závazkům České republiky. Krajský soud byl proto povinen se v plném rozsahu zabývat všemi hmotněprávními i procesními námitkami stěžovatele.
III.B Námitky týkající se nezákonnosti procesu EIA a stanoviska EIA
[20] Stěžovatel se obecně vyjádřil k otázce aktivní legitimace občanských sdružení (spolků) ve vztahu k námitkám hmotněprávního charakteru. Domnívá se, že argumentace krajského soudu v tomto směru je zčásti chybná, což mělo vliv na nesprávnost, případně nepřezkoumatelnost posouzení některých žalobních bodů. Nedomáhal se přímé aplikace Aarhuské úmluvy ani přímého účinku směrnice o EIA, nicméně je přesvědčen, že vnitrostátní soudy jsou povinny vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu s mezinárodními závazky ČR. O takové interpretaci svědčí zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 59/14 a další judikatura, včetně judikatury Soudního dvora EU – např. rozsudek ve věci C-240/09, Lesoochranarske zoskupenie. Z uvedených mezinárodních závazků (čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy, resp. čl. 11 platného znění směrnice EIA) i citované judikatury vyplývá, že je nezbytné, aby spolky, včetně stěžovatele, měly možnost namítat veškeré rozpory napadených rozhodnutí s hmotným i procesním právem. Stěžovatel odkázal též na nálezy Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že v případě dvojího možného výkladu zákona je třeba zvolit interpretaci, jež poskytuje ochranu zájmům stěžovatele a mělo by být zabráněno faktickému odepření spravedlnosti (viz nález ÚS ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 254/01, a ze dne 3. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02). Odkázat lze též na nálezy vyjadřující se k zásadě in dubio pro libertate, rep. in dubio mitius. Ve vztahu k aplikaci Aarhuské úmluvy odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2239/07, v němž se mimo jiné uvádí, že v případě více možných výkladů má přednost ten, jež naplňuje požadavky Aarhuské úmluvy. Stěžovatel upozornil také na chybné tvrzení krajského soudu ohledně „řádné implementace směrnice EIA do vnitrostátního právního řádu“ ve vztahu k době vydání napadeného rozsudku. Důkazem nesprávnosti tohoto tvrzení je řízení o porušení Smlouvy EU, vedené vůči České republice Evropskou komisí po č. 2013/2048, jehož předmětem byl mimo jiné právě nedostatečný přístup dotčené veřejnosti, včetně občanských sdružení (spolků) k efektivní soudní ochraně ve věcech životního prostředí. Přímým důsledkem tohoto řízení byla zejména novela zákona č. 100/2001 Sb. a dalších zákonů, schválená pod č. 39/2015 Sb., účinná od 1. 4. 2015, která umožňuje dotčené veřejnosti žalobou se domáhat zrušení rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení a napadat hmotnou nebo prosení zákonnost tohoto rozhodnutí. Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že závěry napadeného rozsudku krajského soudu o „omezení žalobní legitimace“ stěžovatele jsou proto nesprávné a odporují ústavnímu požadavku efektivity soudního přezkumu i výše shrnutým mezinárodním závazkům České republiky. Krajský soud byl proto povinen se v plném rozsahu zabývat všemi hmotněprávními i procesními námitkami stěžovatele.
III.B Námitky týkající se nezákonnosti procesu EIA a stanoviska EIA
[21] Dále stěžovatel brojil proti, dle jeho názoru, nesprávnému a částečně též nepřezkoumatelnému posouzení žalobních námitek nezákonnosti procesu EIA a stanoviska EIA. Ve vztahu k procesu EIA namítal stěžovatel tři základní vady.
[21] Dále stěžovatel brojil proti, dle jeho názoru, nesprávnému a částečně též nepřezkoumatelnému posouzení žalobních námitek nezákonnosti procesu EIA a stanoviska EIA. Ve vztahu k procesu EIA namítal stěžovatel tři základní vady.
[22] Za prvé vytýkal, že v průběhu procesu EIA nebyl předložen nástin studovaných variant, jak požaduje § 6 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. (dále jen „Zákon o EIA“). Tuto dílčí námitku krajský soud v napadeném rozsudku vůbec nevypořádal, což způsobuje jeho částečnou nepřezkoumatelnost. Osoba zúčastněná na řízení v oznámení záměru explicitně uvedla, že toto oznámení je předkládáno v jedné variantě z hlediska umístění i technického řešení. V kapitole E oznámení záměru, ačkoliv nese název „Porovnání variant řešení záměru“, zmínila, že „Předložený záměr je navržen v jedné realizační variantě. Následující varianty jsou spíše možné scénáře dalšího vývoje, pokud by záměr nebyl schválen“. Z toho je zřejmé, že se nejedná o přehled variant, které by byly osobou zúčastněnou na řízení studovány, ale pouze o možnosti v případě neschválení záměru. Přitom ani v jedné z uvedených variant se nejedná o odlišnou technologickou variantu s odlišnými vlivy na životní prostředí. Osobou zúčastněnou na řízení tak nebyly zvažovány varianty, které by umožnily výrazně vyšší čistou tepelnou účinnost zařízení, v době předkládání záměru splňovaly požadavky BAT a zároveň již v této době byly v obdobných záměrech běžně využívány. Osoba zúčastněná na řízení nadto uvedla jako jedinou možnou variantu jí preferovanou, tj. variantu tří podkritických bloků, aniž by dostatečně uvedla důvody pro její výběr, vzhledem k jejímu vlivu na životní prostředí. Krajský soud proto tuto otázku posoudil nesprávně. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 24/2000, podle něhož není posuzování vlivů na životní prostředí bez výběru variantních řešení dost dobře myslitelné. Otázka variant záměru, včetně jejich posouzení v procesu EIA a konktrétně i přeložení „nástinu“ studovaných variant již ve fázi záměru, přímo souvisí s předmětem řízení o vydání integrovaného povolení, a proto je zcela namístě, aby stěžovatel tuto námitku uplatnil v žalobě a krajský soud ji měl věcně vypořádat.
[22] Za prvé vytýkal, že v průběhu procesu EIA nebyl předložen nástin studovaných variant, jak požaduje § 6 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. (dále jen „Zákon o EIA“). Tuto dílčí námitku krajský soud v napadeném rozsudku vůbec nevypořádal, což způsobuje jeho částečnou nepřezkoumatelnost. Osoba zúčastněná na řízení v oznámení záměru explicitně uvedla, že toto oznámení je předkládáno v jedné variantě z hlediska umístění i technického řešení. V kapitole E oznámení záměru, ačkoliv nese název „Porovnání variant řešení záměru“, zmínila, že „Předložený záměr je navržen v jedné realizační variantě. Následující varianty jsou spíše možné scénáře dalšího vývoje, pokud by záměr nebyl schválen“. Z toho je zřejmé, že se nejedná o přehled variant, které by byly osobou zúčastněnou na řízení studovány, ale pouze o možnosti v případě neschválení záměru. Přitom ani v jedné z uvedených variant se nejedná o odlišnou technologickou variantu s odlišnými vlivy na životní prostředí. Osobou zúčastněnou na řízení tak nebyly zvažovány varianty, které by umožnily výrazně vyšší čistou tepelnou účinnost zařízení, v době předkládání záměru splňovaly požadavky BAT a zároveň již v této době byly v obdobných záměrech běžně využívány. Osoba zúčastněná na řízení nadto uvedla jako jedinou možnou variantu jí preferovanou, tj. variantu tří podkritických bloků, aniž by dostatečně uvedla důvody pro její výběr, vzhledem k jejímu vlivu na životní prostředí. Krajský soud proto tuto otázku posoudil nesprávně. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 24/2000, podle něhož není posuzování vlivů na životní prostředí bez výběru variantních řešení dost dobře myslitelné. Otázka variant záměru, včetně jejich posouzení v procesu EIA a konktrétně i přeložení „nástinu“ studovaných variant již ve fázi záměru, přímo souvisí s předmětem řízení o vydání integrovaného povolení, a proto je zcela namístě, aby stěžovatel tuto námitku uplatnil v žalobě a krajský soud ji měl věcně vypořádat.
[23] Za druhé se stěžovatel domnívá, že byl porušen § 7 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb. v kombinaci s jeho § 8 odst. 2, neboť navzdory tomu, že Ministerstvo životního prostředí v průběhu procesu EIA výslovně vyzvalo osobu zúčastněnou na řízení k předložení varianty, která by měla čistou tepelnou účinnost alespoň 42 %, osoba zúčastněná na řízení tento požadavek bezdůvodně ignorovala. Ministerstvo životního prostředí pak ovšem přes svá předchozí vyjádření vydalo souhlasné stanovisko EIA, v němž uvedlo, že řešení předložené oznamovatelem nedosahuje kritérií BAT pro nová zařízení, a proto jej vnímá jako méně vhodné, avšak za důsledného splnění uvedených kompenzačních opatření a podmínek akceptovatelné. Stěžovatel považuje za nesprávný závěr krajského soudu, že osoba zúčastněná na řízení nebyla povinna zpracovávat varianty řešení záměru ani na základě § 7 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb., a bodu 2. závěru zjišťovacího řízení ze dne 30. 7. 2008. Osoba zúčastněná na řízení totiž dle stěžovatele byla povinna na základě požadavku Ministerstva životního prostředí varianty navrhnout a nechat posoudit, ledaže by přesvědčivě prokázala, že jiné varianty nejsou z hlediska účelnosti a technické možnosti proveditelné. Žádný takový důkaz ovšem v průběhu procesu EIA nepředložila. Za této situace bylo vydání souhlasného stanoviska dle § 10 zákona č. 100/2001 Sb. v rozporu s požadavky § 7 odst. 5 ve spojení s § 8 odst. 2 tohoto zákona.
[23] Za druhé se stěžovatel domnívá, že byl porušen § 7 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb. v kombinaci s jeho § 8 odst. 2, neboť navzdory tomu, že Ministerstvo životního prostředí v průběhu procesu EIA výslovně vyzvalo osobu zúčastněnou na řízení k předložení varianty, která by měla čistou tepelnou účinnost alespoň 42 %, osoba zúčastněná na řízení tento požadavek bezdůvodně ignorovala. Ministerstvo životního prostředí pak ovšem přes svá předchozí vyjádření vydalo souhlasné stanovisko EIA, v němž uvedlo, že řešení předložené oznamovatelem nedosahuje kritérií BAT pro nová zařízení, a proto jej vnímá jako méně vhodné, avšak za důsledného splnění uvedených kompenzačních opatření a podmínek akceptovatelné. Stěžovatel považuje za nesprávný závěr krajského soudu, že osoba zúčastněná na řízení nebyla povinna zpracovávat varianty řešení záměru ani na základě § 7 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb., a bodu 2. závěru zjišťovacího řízení ze dne 30. 7. 2008. Osoba zúčastněná na řízení totiž dle stěžovatele byla povinna na základě požadavku Ministerstva životního prostředí varianty navrhnout a nechat posoudit, ledaže by přesvědčivě prokázala, že jiné varianty nejsou z hlediska účelnosti a technické možnosti proveditelné. Žádný takový důkaz ovšem v průběhu procesu EIA nepředložila. Za této situace bylo vydání souhlasného stanoviska dle § 10 zákona č. 100/2001 Sb. v rozporu s požadavky § 7 odst. 5 ve spojení s § 8 odst. 2 tohoto zákona.
[24] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že navržená varianta byla zdůvodněna provozními důvody. Osoba zúčastněná na řízení totiž v průběhu procesu EIA ani v navazujících řízeních neprokázala, že realizace variant, které by umožnily významně vyšší čistou tepelnou účinnost zařízení, a které v době předkládání záměru splňovaly požadavky BAT, nebylo z hlediska účelnosti a technické možnosti možné. Naopak byly v průběhu procesu EIA shromážděny podklady, které tento závěr vyvracejí nebo alespoň dokládají, že tato problematika nebyla dostatečně zhodnocena. V tomto odkázal stěžovatel na studii DNV a studii CITYPLAN. K dalšímu argumentu, který dle krajského soudu údajně prokazuje nezbytnost realizace oznamovatelem předložené varianty záměru, tedy k otázce nutnosti zajistit podpůrné služby k provozu elektrizační soustavy, se vyjádřil provozovatel přenosové soustavy, společnost ČEPS, a.s., který uvedl, že neexistuje potřeba zajistit stabilitu sítě podpůrnými službami právě Elektrárny Prunéřov. S tímto argumentem se však soud, žalovaný ani správní orgán I. stupně nijak nevypořádali a pouze převzali tvrzení osoby zúčastněné na řízení, že potřeba zajistit podpůrné služby k provozu elektrizační soustavy prostřednictvím KO EPR II zde je. Výše uvedenými studiemi v průběhu procesu EIA tedy bylo prokázáno, že varianta s vyšší čistou tepelnou účinností, splňující požadavky BAT, tedy využití jednoho nadkritického bloku, by nijak neohrozila dodávky tepla do okolních obcí a případné zálohování dodávek tepla by bylo možné vyřešit například stavbou záložní plynové výrobny, což je řešení zcela běžné a v praxi využívané. Dle stěžovatele provedl krajský soud nesprávný výklad § 7 odst. 5 zákona o EIA ohledně povinnosti oznamovatele zpracovat odlišné varianty řešení záměru, neboť takováto interpretace popírá samotný smysl institutu posuzování vlivů na životní prostředí a konkrétní oprávnění příslušného úřadu.
[24] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že navržená varianta byla zdůvodněna provozními důvody. Osoba zúčastněná na řízení totiž v průběhu procesu EIA ani v navazujících řízeních neprokázala, že realizace variant, které by umožnily významně vyšší čistou tepelnou účinnost zařízení, a které v době předkládání záměru splňovaly požadavky BAT, nebylo z hlediska účelnosti a technické možnosti možné. Naopak byly v průběhu procesu EIA shromážděny podklady, které tento závěr vyvracejí nebo alespoň dokládají, že tato problematika nebyla dostatečně zhodnocena. V tomto odkázal stěžovatel na studii DNV a studii CITYPLAN. K dalšímu argumentu, který dle krajského soudu údajně prokazuje nezbytnost realizace oznamovatelem předložené varianty záměru, tedy k otázce nutnosti zajistit podpůrné služby k provozu elektrizační soustavy, se vyjádřil provozovatel přenosové soustavy, společnost ČEPS, a.s., který uvedl, že neexistuje potřeba zajistit stabilitu sítě podpůrnými službami právě Elektrárny Prunéřov. S tímto argumentem se však soud, žalovaný ani správní orgán I. stupně nijak nevypořádali a pouze převzali tvrzení osoby zúčastněné na řízení, že potřeba zajistit podpůrné služby k provozu elektrizační soustavy prostřednictvím KO EPR II zde je. Výše uvedenými studiemi v průběhu procesu EIA tedy bylo prokázáno, že varianta s vyšší čistou tepelnou účinností, splňující požadavky BAT, tedy využití jednoho nadkritického bloku, by nijak neohrozila dodávky tepla do okolních obcí a případné zálohování dodávek tepla by bylo možné vyřešit například stavbou záložní plynové výrobny, což je řešení zcela běžné a v praxi využívané. Dle stěžovatele provedl krajský soud nesprávný výklad § 7 odst. 5 zákona o EIA ohledně povinnosti oznamovatele zpracovat odlišné varianty řešení záměru, neboť takováto interpretace popírá samotný smysl institutu posuzování vlivů na životní prostředí a konkrétní oprávnění příslušného úřadu.
[25] Za třetí stěžovatel namítá nezákonnost souhlasného stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 4. 2010 vydaném dle § 10 zákona č. 100/2001 Sb., ve kterém na jednu stranu uvedlo, že na záměr je nutno aplikovat příslušná kritéria BAT a že osoba zúčastněná na řízení odmítla předložit k posouzení v procesu EIA variantu či varianty, které by těmto kritériím vyhověly, nicméně s odkazem na kompenzační opatření vydalo k záměru souhlasné stanovisko. Toto stanovisko bylo dle názoru stěžovatele vydáno ve zřejmém rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména zásadou zákonnosti, zásadou zneužití správního uvážení a zásadou souladu přijatého řešení s veřejným zájmem, neboť Ministerstvo životního prostředí v podstatě rezignovalo na splnění zákonných požadavků a vydalo k oznamovatelem preferované variantě souhlasné stanovisko, byť byla tato varianta ve zjevném rozporu s konkrétními požadavky právních předpisů. Správní uvážení tak bylo aplikováno nikoliv v rámci ústavních mezí, nýbrž ve prospěch ekonomického zájmu osoby zúčastněné na řízení. Takový postup odporuje zákazu libovůle při výkonu veřejné moci, jak byl opakovaně formulován v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu a je dle přesvědčení stěžovatele nepřípustný. Krajský soud proto tuto otázku posoudil nesprávně a nezákonně.
[25] Za třetí stěžovatel namítá nezákonnost souhlasného stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 4. 2010 vydaném dle § 10 zákona č. 100/2001 Sb., ve kterém na jednu stranu uvedlo, že na záměr je nutno aplikovat příslušná kritéria BAT a že osoba zúčastněná na řízení odmítla předložit k posouzení v procesu EIA variantu či varianty, které by těmto kritériím vyhověly, nicméně s odkazem na kompenzační opatření vydalo k záměru souhlasné stanovisko. Toto stanovisko bylo dle názoru stěžovatele vydáno ve zřejmém rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména zásadou zákonnosti, zásadou zneužití správního uvážení a zásadou souladu přijatého řešení s veřejným zájmem, neboť Ministerstvo životního prostředí v podstatě rezignovalo na splnění zákonných požadavků a vydalo k oznamovatelem preferované variantě souhlasné stanovisko, byť byla tato varianta ve zjevném rozporu s konkrétními požadavky právních předpisů. Správní uvážení tak bylo aplikováno nikoliv v rámci ústavních mezí, nýbrž ve prospěch ekonomického zájmu osoby zúčastněné na řízení. Takový postup odporuje zákazu libovůle při výkonu veřejné moci, jak byl opakovaně formulován v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu a je dle přesvědčení stěžovatele nepřípustný. Krajský soud proto tuto otázku posoudil nesprávně a nezákonně.
[26] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud se odmítl zabývat jeho námitkou uplatněnou ve vztahu k procesu EIA týkající se nedostatečného vyhodnocení kumulativních vlivů záměru KO EPR II a dalších souvisejících záměrů, resp. nesprávné vyhodnocení vlivů záměru na lokality soustavy Natura 2000, neboť se jednalo o námitky hmotněprávního charakteru. S tímto závěrem se stěžovatel neztotožňuje.
III.C Nesplnění požadavku na nejlepší dostupnou technologii záměru v parametru čisté tepelné účinnosti
[26] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud se odmítl zabývat jeho námitkou uplatněnou ve vztahu k procesu EIA týkající se nedostatečného vyhodnocení kumulativních vlivů záměru KO EPR II a dalších souvisejících záměrů, resp. nesprávné vyhodnocení vlivů záměru na lokality soustavy Natura 2000, neboť se jednalo o námitky hmotněprávního charakteru. S tímto závěrem se stěžovatel neztotožňuje.
III.C Nesplnění požadavku na nejlepší dostupnou technologii záměru v parametru čisté tepelné účinnosti
[27] Stěžovatel dále namítá, že navržený záměr KO EPR II nesplňuje v rozporu s § 14 odst. 3 zákona o integrované prevenci a čl. 12 směrnice 2008/1/ES požadavek na dodržení BAT v parametru čisté tepelné účinnosti. Předložený záměr totiž dle stanoviska EIA dosahuje hodnot pouze 39,06 %, resp. 40 % tepelné účinnosti, v závislosti na použité metodice výpočtu, zatímco hodnotou BAT podle referenčního dokumentu BREF pro nová zařízení využívající uhlí je čistá tepelná účinnost 42 - 45 %. Podle krajského soudu se opět jedná o hmotněprávní námitky, jež stěžovateli nepřísluší. Stěžovatel považuje za nesprávný a nepodložený závěr soudu, že posuzovaný záměr požadavky BAT splňuje. Soud pouze převzal úvahy správního orgánu I. stupně, aniž by v této věci provedl vlastní úvahu. Krajský soud ve svém rozsudku dále pouze konstatoval, že záměr KO EPR II není novým zařízením, aniž by uvedl důvod pro tento závěr. Poznamenal, že zákon správnímu orgánu neumožňuje nahradit proces posuzování splnění požadavků BAT, jež je dle přílohy č. 3 zákona o integrované prevenci třeba hodnotit na základě 12 hledisek, svou vlastní úvahou nerespektující zákonná hlediska. Dle § 14 odst. 3 zákona o integrované prevenci je třeba případné odchýlení se od kritérií BAT řádně zdůvodnit, podmínky pro odchýlení se však nemohou být naplněny pouze na základě přání provozovatele provozovat určitý typ zařízení, pokud k němu existují alternativy, jež podmínky BREF splňují lépe. Krajský soud ignoroval bez jakéhokoliv zdůvodnění závěry studie DNV, jež potvrdila nedostatečnou tepelnou účinnost varianty navržené žadatelem a zpochybnila závěry Ministerstva průmyslu a obchodu, na něž se krajský soud odvolává. Stěžovateli též není zřejmé, proč by Ministerstvo životního prostředí ve stanovisku EIA formulovalo podmínku č. 1 jako požadavek a kompenzaci tzv. víceemisí CO2, pokud by předložená varianta vyhovovala požadavkům BAT., neboť pak by nebylo nutné nic kompenzovat. Dle stěžovatele správní úřad stanovením kompenzačních opatření jako náhrady za variantu BAT dle BREF překročil meze správního uvážení, neboť zákon takovou možnost neuvádí. Pokud je v řízení prokázáno, že použitím nejlepší dostupné techniky lze dosáhnout vyšší čistou energetickou účinnost, než za použití techniky navržené provozovatelem v žádosti o integrované povolení, pak musí správní orgán konstatovat nesplnění povinnosti použít nejlepší dostupné techniky a žádost dle § 13 odst. 2 zákona o integrované prevenci zamítnout.
[27] Stěžovatel dále namítá, že navržený záměr KO EPR II nesplňuje v rozporu s § 14 odst. 3 zákona o integrované prevenci a čl. 12 směrnice 2008/1/ES požadavek na dodržení BAT v parametru čisté tepelné účinnosti. Předložený záměr totiž dle stanoviska EIA dosahuje hodnot pouze 39,06 %, resp. 40 % tepelné účinnosti, v závislosti na použité metodice výpočtu, zatímco hodnotou BAT podle referenčního dokumentu BREF pro nová zařízení využívající uhlí je čistá tepelná účinnost 42 - 45 %. Podle krajského soudu se opět jedná o hmotněprávní námitky, jež stěžovateli nepřísluší. Stěžovatel považuje za nesprávný a nepodložený závěr soudu, že posuzovaný záměr požadavky BAT splňuje. Soud pouze převzal úvahy správního orgánu I. stupně, aniž by v této věci provedl vlastní úvahu. Krajský soud ve svém rozsudku dále pouze konstatoval, že záměr KO EPR II není novým zařízením, aniž by uvedl důvod pro tento závěr. Poznamenal, že zákon správnímu orgánu neumožňuje nahradit proces posuzování splnění požadavků BAT, jež je dle přílohy č. 3 zákona o integrované prevenci třeba hodnotit na základě 12 hledisek, svou vlastní úvahou nerespektující zákonná hlediska. Dle § 14 odst. 3 zákona o integrované prevenci je třeba případné odchýlení se od kritérií BAT řádně zdůvodnit, podmínky pro odchýlení se však nemohou být naplněny pouze na základě přání provozovatele provozovat určitý typ zařízení, pokud k němu existují alternativy, jež podmínky BREF splňují lépe. Krajský soud ignoroval bez jakéhokoliv zdůvodnění závěry studie DNV, jež potvrdila nedostatečnou tepelnou účinnost varianty navržené žadatelem a zpochybnila závěry Ministerstva průmyslu a obchodu, na něž se krajský soud odvolává. Stěžovateli též není zřejmé, proč by Ministerstvo životního prostředí ve stanovisku EIA formulovalo podmínku č. 1 jako požadavek a kompenzaci tzv. víceemisí CO2, pokud by předložená varianta vyhovovala požadavkům BAT., neboť pak by nebylo nutné nic kompenzovat. Dle stěžovatele správní úřad stanovením kompenzačních opatření jako náhrady za variantu BAT dle BREF překročil meze správního uvážení, neboť zákon takovou možnost neuvádí. Pokud je v řízení prokázáno, že použitím nejlepší dostupné techniky lze dosáhnout vyšší čistou energetickou účinnost, než za použití techniky navržené provozovatelem v žádosti o integrované povolení, pak musí správní orgán konstatovat nesplnění povinnosti použít nejlepší dostupné techniky a žádost dle § 13 odst. 2 zákona o integrované prevenci zamítnout.
[28] Rozhodnutí o změně integrovaného povolení tedy bylo vydáno na základě nezákonného stanoviska EIA a zároveň v rozporu s § 14 odst. 3 zákona o integrované prevenci. Krajský soud tak tuto otázku posoudil nesprávně.
III.D Nesplnění požadavků dle směrnice 2009/31/ES
[28] Rozhodnutí o změně integrovaného povolení tedy bylo vydáno na základě nezákonného stanoviska EIA a zároveň v rozporu s § 14 odst. 3 zákona o integrované prevenci. Krajský soud tak tuto otázku posoudil nesprávně.
III.D Nesplnění požadavků dle směrnice 2009/31/ES
[29] Krajský soud nesprávně odmítl žalobní námitku týkající se nesplnění povinností vyplývajících ze směrnice CCS s tím, že v době rozhodování správních orgánů neexistovalo žádné přímo aplikovatelné právní ustanovení, které by zakotvovalo povinnost provést posouzení předmětného záměru dle této směrnice, a samotná směrnice nebyla bezprostředně aplikovatelná a navíc se vztahovala pouze na nová zařízení, zatímco KO EPR II byla pouhou rekonstrukcí stávajícího zařízení. Stěžovatel poznamenal, že směrnice CCS vstoupila v účinnost dne 25. 6. 2009 a lhůta pro její transpozici členskými státy uplynula dne 25. 6. 2011. Rozhodnutí žalovaného přitom bylo vydáno dne 14. 11. 2011, kdy již bylo povinností členských států EU zajistit posouzení záměrů podle směrnice CCS, tato povinnost se tedy vztahovala i na posouzení záměru KO EPR II, jež je dle stěžovatele novým zařízením, jak uvedlo také Ministerstvo životního prostředí ve svém stanovisku EIA. Hodnocení dle směrnice CCS musí být dle stěžovatele provedeno dříve, než bude rozhodnuto o povolení záměru; za vhodnou fázi pro provedení tohoto hodnocení lze považovat proces EIA.
[30] Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí o změně integrovaného povolení pro předmětný záměr bylo vydáno v rozporu s požadavky směrnice CCS, neboť pro tento záměr nebylo provedeno hodnocení podle požadavků této směrnice, které již v době vydání rozhodnutí uplynula transpoziční lhůta. Dle názoru stěžovatele by dané hodnocení nebylo nutné v případě, že by bylo již provedeno v rámci řízení EIA.
[31] Dle názoru žalobce se krajský soud s povinností provést hodnocení podle směrnice CCS v průběhu procesu EIA nijak nevypořádal, což má za důsledek nepřezkoumatelnost příslušné části rozsudku.
[32] Stěžovatel dále uvádí, že trvá na argumentaci, která byla již uvedena v žalobě proti rozhodnutí o změně č. 7 integrovaného povolení. Stěžovatel uvedl, že platí nemožnost jednotlivců domáhat se přímého účinku platné směrnice, které ještě neuplynula transpoziční lhůta, avšak členské státy mají povinnost interpretovat vnitrostátní právní řád v souladu s danou směrnicí. Stejný názor zastává i Evropská komise, která na svých internetových stránkách uvádí, že její čl. 33 musí být aplikován od vstupu směrnice CCS v účinnost, tedy od 25. 6. 2009. Neprovedení hodnocení dle dané směrnice tak způsobuje rozpor rozhodnutí s právem EU, což krajský soud posoudil nesprávně.
IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení, vyjádření žalovaného a replika žalobce
IV.A Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[32] Stěžovatel dále uvádí, že trvá na argumentaci, která byla již uvedena v žalobě proti rozhodnutí o změně č. 7 integrovaného povolení. Stěžovatel uvedl, že platí nemožnost jednotlivců domáhat se přímého účinku platné směrnice, které ještě neuplynula transpoziční lhůta, avšak členské státy mají povinnost interpretovat vnitrostátní právní řád v souladu s danou směrnicí. Stejný názor zastává i Evropská komise, která na svých internetových stránkách uvádí, že její čl. 33 musí být aplikován od vstupu směrnice CCS v účinnost, tedy od 25. 6. 2009. Neprovedení hodnocení dle dané směrnice tak způsobuje rozpor rozhodnutí s právem EU, což krajský soud posoudil nesprávně.
IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení, vyjádření žalovaného a replika žalobce
IV.A Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[33] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti žalobce vyjádřila přípisem ze dne 15. 4. 2015, kterým namítala opožděnost žaloby stěžovatele. Dle jejího přesvědčení se na dané řízení aplikuje právní úprava zákona o urychlení výstavby, konkrétně jeho § 2 odst. 5, který stanoví, že lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání a nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních (postupech) v souvislosti s výstavbou dopravní, vodní a energetické infrastruktury se zkracují na polovinu. Lhůta k podání správní žaloby se podle § 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby zkracuje na jeden měsíc od doručení odvolacího správního rozhodnutí. Stěžovateli bylo odvolací správní rozhodnutí doručeno dne 15. 11. 2011. Jednoměsíční lhůta k podání správní žaloby uplynula dne 15. 12. 2011 a stěžovatel podal předmětnou žalobu až dne 18. 1. 2012, resp. dne 16. 1. 2012 odeslal stěžovatel žalobu poštou Městskému soud v Praze. Žaloba tak je dle osoby zúčastněné na řízení zcela zjevně opožděná. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud postupoval podle § 110 odst. 1 s. ř. s. věty první za středníkem a žalobu z důvodu opožděnosti odmítl, resp. v případě závěru soudu, že žaloba nebyla podána opožděně, navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[33] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti žalobce vyjádřila přípisem ze dne 15. 4. 2015, kterým namítala opožděnost žaloby stěžovatele. Dle jejího přesvědčení se na dané řízení aplikuje právní úprava zákona o urychlení výstavby, konkrétně jeho § 2 odst. 5, který stanoví, že lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání a nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních (postupech) v souvislosti s výstavbou dopravní, vodní a energetické infrastruktury se zkracují na polovinu. Lhůta k podání správní žaloby se podle § 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby zkracuje na jeden měsíc od doručení odvolacího správního rozhodnutí. Stěžovateli bylo odvolací správní rozhodnutí doručeno dne 15. 11. 2011. Jednoměsíční lhůta k podání správní žaloby uplynula dne 15. 12. 2011 a stěžovatel podal předmětnou žalobu až dne 18. 1. 2012, resp. dne 16. 1. 2012 odeslal stěžovatel žalobu poštou Městskému soud v Praze. Žaloba tak je dle osoby zúčastněné na řízení zcela zjevně opožděná. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud postupoval podle § 110 odst. 1 s. ř. s. věty první za středníkem a žalobu z důvodu opožděnosti odmítl, resp. v případě závěru soudu, že žaloba nebyla podána opožděně, navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[34] V dalším vyjádření ze dne 5. 5. 2015 zdůraznila, že považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, řádně odůvodněné a plně se s ním ztotožňuje. Dle jejího přesvědčení je polemika ohledně povahy a rozsahu žalobní legitimace stěžovatele pro předmět tohoto řízení zcela irelevantní, neboť se krajský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal nejen s procesními námitkami, ale i s ryze hmotněprávními námitkami stěžovatele, a tedy stěžovatel nemohl být jakkoli zkrácen na svých právech. Poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které občanským sdružením, jejichž hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny, jsou aktivně legitimovány ve smyslu § 65 odst. 2 s. ř. s. pouze v rámci okruhu námitek, jimiž brojí proti porušení jim příslušejících procesních práv. Zohledněn má být i § 23 odst. 10 zákona o EIA, dle kterého se občanská sdružení mohou žalobou z důvodu porušení tohoto zákona domáhat zrušení navazujícího rozhodnutí vydaného v řízení podle zvláštních právních předpisů, postupem podle soudního řádu správního. Toto ustanovení neobsahuje žádnou zvláštní úpravu a naopak odkazuje na obecný postup dle s. ř. s., což na žalobní legitimaci stěžovatele pouze v rozsahu dle § 65 odst. 2 s. ř. s. nic nemění. Dále osoba zúčastněná na řízení poukázala na skutečnost, že Aarhuská úmluva a související Směrnice EIA nejsou přímo aplikovatelné a že současně byla jejich právní úprava náležitě transponována do vnitrostátních procesních norem. Nelze tak dovodit právo stěžovatele na přezkum napadeného rozhodnutí ani na základě eurokonformního výkladu vnitrostátního práva, resp. na základě výkladu v souladu s mezinárodními smlouvami. Ustanovení § 65 odst. 2 s. ř. s., ani žádné jiné přímo aplikovatelné ustanovení českého právního řádu nedává stěžovateli právo domáhat se zrušení správního rozhodnutí z jiného důvodu, než zkrácení jeho procesních práv. Opačný výklad by byl interpretací contra legem. Stěžovatelem odkazovaná novela zákona o EIA č. 39/2015 Sb., jež nabyla účinnosti k 1. 4. 2015, nemá na již zahájená soudní řízení žádný vliv, neboť přechodné ustanovení v čl. II. odst. 2 této novely výslovně stanoví, že soudní řízení zahájená přede dnem 1. 4. 2015 se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
[34] V dalším vyjádření ze dne 5. 5. 2015 zdůraznila, že považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, řádně odůvodněné a plně se s ním ztotožňuje. Dle jejího přesvědčení je polemika ohledně povahy a rozsahu žalobní legitimace stěžovatele pro předmět tohoto řízení zcela irelevantní, neboť se krajský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal nejen s procesními námitkami, ale i s ryze hmotněprávními námitkami stěžovatele, a tedy stěžovatel nemohl být jakkoli zkrácen na svých právech. Poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které občanským sdružením, jejichž hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny, jsou aktivně legitimovány ve smyslu § 65 odst. 2 s. ř. s. pouze v rámci okruhu námitek, jimiž brojí proti porušení jim příslušejících procesních práv. Zohledněn má být i § 23 odst. 10 zákona o EIA, dle kterého se občanská sdružení mohou žalobou z důvodu porušení tohoto zákona domáhat zrušení navazujícího rozhodnutí vydaného v řízení podle zvláštních právních předpisů, postupem podle soudního řádu správního. Toto ustanovení neobsahuje žádnou zvláštní úpravu a naopak odkazuje na obecný postup dle s. ř. s., což na žalobní legitimaci stěžovatele pouze v rozsahu dle § 65 odst. 2 s. ř. s. nic nemění. Dále osoba zúčastněná na řízení poukázala na skutečnost, že Aarhuská úmluva a související Směrnice EIA nejsou přímo aplikovatelné a že současně byla jejich právní úprava náležitě transponována do vnitrostátních procesních norem. Nelze tak dovodit právo stěžovatele na přezkum napadeného rozhodnutí ani na základě eurokonformního výkladu vnitrostátního práva, resp. na základě výkladu v souladu s mezinárodními smlouvami. Ustanovení § 65 odst. 2 s. ř. s., ani žádné jiné přímo aplikovatelné ustanovení českého právního řádu nedává stěžovateli právo domáhat se zrušení správního rozhodnutí z jiného důvodu, než zkrácení jeho procesních práv. Opačný výklad by byl interpretací contra legem. Stěžovatelem odkazovaná novela zákona o EIA č. 39/2015 Sb., jež nabyla účinnosti k 1. 4. 2015, nemá na již zahájená soudní řízení žádný vliv, neboť přechodné ustanovení v čl. II. odst. 2 této novely výslovně stanoví, že soudní řízení zahájená přede dnem 1. 4. 2015 se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
[35] Zcela se ztotožnila se závěry krajského soudu ohledně přezkumu nezákonnosti procesu posuzování vlivů na životní prostředí a stanoviska vydaného v tomto procesu, resp. považuje stěžovatelovy námitky nezákonnosti procesu EIA a stanoviska EIA za nedůvodné. Stěžovatel nesprávně vykládá pojem nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, jelikož za nepřezkoumatelné nelze považovat takové rozhodnutí, které v rámci odůvodnění určitého závěru odkáže a ztotožní se se závěry obsaženými v přezkoumávaném rozhodnutí za situace, kdy jsou opakovaně vznášeny stejné námitky, což potvrdila i ustálená judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Stanovisko EIA by mělo být přezkoumáno pouze v tom rozsahu, který spadá do předmětu daného správního řízení, a obecné otázky týkající se procesu EIA a stanoviska EIA by měly být přezkoumány pouze v rámci hlavního správního řízení navazujícího na proces EIA, tj. v rámci přezkumu územního rozhodnutí (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 91/2009).
[35] Zcela se ztotožnila se závěry krajského soudu ohledně přezkumu nezákonnosti procesu posuzování vlivů na životní prostředí a stanoviska vydaného v tomto procesu, resp. považuje stěžovatelovy námitky nezákonnosti procesu EIA a stanoviska EIA za nedůvodné. Stěžovatel nesprávně vykládá pojem nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, jelikož za nepřezkoumatelné nelze považovat takové rozhodnutí, které v rámci odůvodnění určitého závěru odkáže a ztotožní se se závěry obsaženými v přezkoumávaném rozhodnutí za situace, kdy jsou opakovaně vznášeny stejné námitky, což potvrdila i ustálená judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Stanovisko EIA by mělo být přezkoumáno pouze v tom rozsahu, který spadá do předmětu daného správního řízení, a obecné otázky týkající se procesu EIA a stanoviska EIA by měly být přezkoumány pouze v rámci hlavního správního řízení navazujícího na proces EIA, tj. v rámci přezkumu územního rozhodnutí (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 91/2009).
[36] Námitku ohledně nesplnění požadavků podle § 6 odst. 4 zákona o EIA považuje za nedůvodnou. Krajský soud se s touto námitkou správně vypořádal; jeho rozhodnutí není ani v této části nepřezkoumatelné. Oznamovatel neměl povinnost zpracovávat varianty řešení záměru, ale v oznámení záměru pouze uvést nástin studovaných variant a stěžejní důvody pro jeho volbu vzhledem k vlivu na životní prostředí, což oznamovatel splnil.
[37] Stěžovatelovu námitku ohledně porušení § 7 odst. 5 zákona o EIA považuje rovněž za nedůvodnou. Z interpretace tohoto ustanovení neplyne povinnost oznamovatele zpracovávat varianty záměru na návrh správního orgánu, což bylo mj. potvrzeno i v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 As 6/2013 – 97. Nadto zdůraznila, že nebyla povinna varianty záměru zpracovávat rovněž z důvodu objektivní nemožnosti jejich případné realizace, což řádně zdůvodnila a doložila např. již v doplnění dokumentace EIA ze září 2009. Tuto skutečnost potvrdilo i MŽP ve svém vyjádření k námitkám ze dne 17. 5. 2011, ze kterého následně vycházel také Krajský úřad Ústeckého kraje v prvoinstančním rozhodnutí IPPC, jenž bylo MŽP potvrzeno. Krajský soud tyto závěry aproboval. Nařizovat oznamovateli použití určité technologie by bylo v rozporu s § 14 odst. 3 zákona o IPPC.
[38] Dále nesouhlasí a považuje za nesprávné námitky stěžovatele, že nebyla v rámci procesu EIA ani v navazujících řízeních prokázána neúčelnost a technická nemožnost varianty záměru, která by odpovídala čisté tepelné účinnosti na úrovni alespoň 42 %, což má údajně vyplývat z tzv. studií DNV a studií CityPlan. Neúčelnost a technická nemožnost takovéto varianty záměru byla v procesu EIA i v následném řízení o IPPC dostatečně doložena, zejména v bodě 1 doplnění dokumentace EIA ze září 2009. Ostatně uvedené studie nejsou rozhodnými podklady pro vydání rozhodnutí a nebyly tak provedeny jako důkaz pro nedostatek potřebné vypovídací hodnoty.
[38] Dále nesouhlasí a považuje za nesprávné námitky stěžovatele, že nebyla v rámci procesu EIA ani v navazujících řízeních prokázána neúčelnost a technická nemožnost varianty záměru, která by odpovídala čisté tepelné účinnosti na úrovni alespoň 42 %, což má údajně vyplývat z tzv. studií DNV a studií CityPlan. Neúčelnost a technická nemožnost takovéto varianty záměru byla v procesu EIA i v následném řízení o IPPC dostatečně doložena, zejména v bodě 1 doplnění dokumentace EIA ze září 2009. Ostatně uvedené studie nejsou rozhodnými podklady pro vydání rozhodnutí a nebyly tak provedeny jako důkaz pro nedostatek potřebné vypovídací hodnoty.
[39] K námitce stěžovatele ohledně údajné nezákonnosti stanoviska EIA uvádí, že je plně přesvědčena o souladu průběhu procesu EIA s právními předpisy; správní orgány nikterak nepřekročily meze správního uvážení.
[40] Pravdivé není ani tvrzení stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu údajného odmítnutí Krajského soudu se zabývat nedostatečným vyhodnocením kumulativních vlivů záměru KO EPR II a dalších souvisejících záměrů, resp. vlivů záměru na lokality Natura 2000 v procesu EIA. Krajský soud se s těmito námitkami řádně vypořádal; uvedl, že z obsahu spisu vyplývá náležité vyhodnocení kumulativních vlivů v průběhu procesu EIA, a to mj. na základě rozptylové studie a podkladů o dalších zdrojích znečištění v okolí. Dostatečné posouzení kumulativních vlivů v procesu EIA konstatovalo i MŽP ve vyjádření ze dne 7. 1. 2011 vydaného v rámci územního řízení na záměr KO EPR II. Soud dále zdůraznil, že vlivy záměru na lokality Natura 2000 vyloučil Krajský úřad Ústeckého kraje, jako orgán ochrany přírody a krajiny příslušný k posouzení záměru dle § 45i ZOPK, svým stanoviskem ze dne 3. 10. 2007, jehož závěry byly následně potvrzeny v prvoinstančním rozhodnutí IPPC. Nedůvodnost této námitky potvrdil i Odbor mezinárodní ochrany biodiverzity MŽP v rámci přezkumu stanoviska Krajského úřadu Ústeckého kraje do územního řízení na předmětný záměr.
[40] Pravdivé není ani tvrzení stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu údajného odmítnutí Krajského soudu se zabývat nedostatečným vyhodnocením kumulativních vlivů záměru KO EPR II a dalších souvisejících záměrů, resp. vlivů záměru na lokality Natura 2000 v procesu EIA. Krajský soud se s těmito námitkami řádně vypořádal; uvedl, že z obsahu spisu vyplývá náležité vyhodnocení kumulativních vlivů v průběhu procesu EIA, a to mj. na základě rozptylové studie a podkladů o dalších zdrojích znečištění v okolí. Dostatečné posouzení kumulativních vlivů v procesu EIA konstatovalo i MŽP ve vyjádření ze dne 7. 1. 2011 vydaného v rámci územního řízení na záměr KO EPR II. Soud dále zdůraznil, že vlivy záměru na lokality Natura 2000 vyloučil Krajský úřad Ústeckého kraje, jako orgán ochrany přírody a krajiny příslušný k posouzení záměru dle § 45i ZOPK, svým stanoviskem ze dne 3. 10. 2007, jehož závěry byly následně potvrzeny v prvoinstančním rozhodnutí IPPC. Nedůvodnost této námitky potvrdil i Odbor mezinárodní ochrany biodiverzity MŽP v rámci přezkumu stanoviska Krajského úřadu Ústeckého kraje do územního řízení na předmětný záměr.
[41] Rovněž stěžovatelova námitka ohledně nesplnění požadavků nejlepších dostupných technik (BAT) u daného záměru je hmotněprávního charakteru, a krajský soud se s ní tedy nemusel nikterak zabývat. Soud se však i k této námitce dostatečně vyjádřil v napadeném rozsudku. Ztotožnění se krajského soudu se závěry správních orgánů v prvoinstanční rozhodnutí o IPPC a v odvolacím rozhodnutí nemá za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, ani nepřezkoumatelnost, jak nesprávně namítá stěžovatel. Stěžovatel od počátku povolovacích procesů na záměr KO EPR II účelově zaměňuje pojmy BAT, tj. nejlepší dostupné techniky, a BREF, tj. referenční dokumenty Evropské komise obsahující indikativní informace o nejlepších dostupných technikách. Nejlepší dostupnou techniku (BAT) je nutné v souladu se zákonem o IPPC posoudit individuálně, a to dle § 2 písm. e) zákona o IPPC. Referenční dokumenty BREF jsou pouze výchozím zdrojem informací, který obsahuje výčet hledisek umožňujících určit, co je považováno za BAT pro určité průmyslové odvětví. Referenční dokumenty BREF stanoví pouze indikativní a doporučené (nikoli závazné) obecné hodnoty BAT a jako informace o stavu a vývoji BAT jsou v zákoně o IPPC uvedeny v příloze č. 3 pouze jako jedno z hledisek pro posuzování a určování BAT. Nezávaznost BREF byla výslovně potvrzena i v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 8 As 40/2012 – 73. Nenaplnění určitého parametru BREF LCP nemůže způsobit rozpor s BAT ani s požadavky zákona o IPPC. Nadto však namítá, že záměr KO EPR II splňuje hodnoty BAT individuálně určené pro tento záměr i v případě, že by byl považován za nové zařízení ve smyslu dokumentů BREF. Dalším hlediskem BAT je spotřeba a druh surovin používaných v technologickém procesu a jejich energetické účinnosti. Nízká kvalita paliva, klimatické podmínky a výkon jednotlivých bloků mají za následek nesplnění indikativní hodnoty BREF v parametru čisté tepelné účinnosti, k čemuž Krajský úřad Ústeckého kraje správně přihlédl při individuálním určení BAT pro daný záměr.
[41] Rovněž stěžovatelova námitka ohledně nesplnění požadavků nejlepších dostupných technik (BAT) u daného záměru je hmotněprávního charakteru, a krajský soud se s ní tedy nemusel nikterak zabývat. Soud se však i k této námitce dostatečně vyjádřil v napadeném rozsudku. Ztotožnění se krajského soudu se závěry správních orgánů v prvoinstanční rozhodnutí o IPPC a v odvolacím rozhodnutí nemá za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, ani nepřezkoumatelnost, jak nesprávně namítá stěžovatel. Stěžovatel od počátku povolovacích procesů na záměr KO EPR II účelově zaměňuje pojmy BAT, tj. nejlepší dostupné techniky, a BREF, tj. referenční dokumenty Evropské komise obsahující indikativní informace o nejlepších dostupných technikách. Nejlepší dostupnou techniku (BAT) je nutné v souladu se zákonem o IPPC posoudit individuálně, a to dle § 2 písm. e) zákona o IPPC. Referenční dokumenty BREF jsou pouze výchozím zdrojem informací, který obsahuje výčet hledisek umožňujících určit, co je považováno za BAT pro určité průmyslové odvětví. Referenční dokumenty BREF stanoví pouze indikativní a doporučené (nikoli závazné) obecné hodnoty BAT a jako informace o stavu a vývoji BAT jsou v zákoně o IPPC uvedeny v příloze č. 3 pouze jako jedno z hledisek pro posuzování a určování BAT. Nezávaznost BREF byla výslovně potvrzena i v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 8 As 40/2012 – 73. Nenaplnění určitého parametru BREF LCP nemůže způsobit rozpor s BAT ani s požadavky zákona o IPPC. Nadto však namítá, že záměr KO EPR II splňuje hodnoty BAT individuálně určené pro tento záměr i v případě, že by byl považován za nové zařízení ve smyslu dokumentů BREF. Dalším hlediskem BAT je spotřeba a druh surovin používaných v technologickém procesu a jejich energetické účinnosti. Nízká kvalita paliva, klimatické podmínky a výkon jednotlivých bloků mají za následek nesplnění indikativní hodnoty BREF v parametru čisté tepelné účinnosti, k čemuž Krajský úřad Ústeckého kraje správně přihlédl při individuálním určení BAT pro daný záměr.
[42] Rovněž je nutné zajistit stále dodávky tepla do přilehlých aglomerací i v případě nutných odstávek bloků a možnost poskytovat tzv. podpůrné služby k zajištění provozu elektrizační soustavy, což jsou hlavní důvody pro výběr varianty záměru se třemi podkritickými bloky, resp. z tohoto důvodu nebylo možné realizovat variantu záměru s jedním nadkritickým blokem. Životnost nadkritického bloku je cca. 40 let, avšak zásoby paliva v dole Nástup Tušimice jsou pouze na cca. 25 let, což odpovídá životnosti tří podkritických bloků. Zařízení s jedním nadkritickým blokem neodpovídá z uvedených důvodu definici BAT ve smyslu zákona o IPPC a dle § 14 odst. 3 zákona o IPPC je správnímu orgánu výslovně zakázáno při stanovení závazných podmínek provozu vycházejících z použití BAT předepisovat oznamovateli použití jakékoli konkrétní metody či technologie.
[42] Rovněž je nutné zajistit stále dodávky tepla do přilehlých aglomerací i v případě nutných odstávek bloků a možnost poskytovat tzv. podpůrné služby k zajištění provozu elektrizační soustavy, což jsou hlavní důvody pro výběr varianty záměru se třemi podkritickými bloky, resp. z tohoto důvodu nebylo možné realizovat variantu záměru s jedním nadkritickým blokem. Životnost nadkritického bloku je cca. 40 let, avšak zásoby paliva v dole Nástup Tušimice jsou pouze na cca. 25 let, což odpovídá životnosti tří podkritických bloků. Zařízení s jedním nadkritickým blokem neodpovídá z uvedených důvodu definici BAT ve smyslu zákona o IPPC a dle § 14 odst. 3 zákona o IPPC je správnímu orgánu výslovně zakázáno při stanovení závazných podmínek provozu vycházejících z použití BAT předepisovat oznamovateli použití jakékoli konkrétní metody či technologie.
[43] Námitku stěžovatele, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s otázkou povahy záměru KO EPR II, kdy dle jeho přesvědčení je daný záměr novým zařízením, na nějž je třeba aplikovat přísnější hodnoty BAT pro energetickou účinnosti uvedené v BREF LCP, považuje za irelevantní a nedůvodnou. Při rekonstrukci tří z pěti bloků nedochází k úplnému nahrazení stávajících technologií k okamžiku realizace, a tedy daný záměr naplňuje definici podstatné změny v provozu zařízení ve smyslu § 2 písm. j) zákona o IPPC, pro kterou jsou v BREF stanoveny indikativní hodnoty tepelné účinnosti ve výši 36 – 40 % nebo zlepšení o více než 3 %. Záměr KO EPR II tyto hodnoty splňuje.
[44] Stanovením podmínky č. 1 stanoviska EIA v podobě kompenzačního opatření k úspoře CO2 za nesplnění indikativních hodnot BAT stanovených v BREF v parametru čisté tepelné účinnosti, postupoval správní orgán plně ve smyslu a účelu zákona o EIA a § 13 a 14 zákona o IPPC. Nesplnění doporučených hodnot dle BREF neznamená rozpor s BAT, resp. daný záměr nemohl být v rozporu s BAT, jelikož konkrétní BAT pro daný záměr nebyly v době vydání stanoviska EIA vůbec závazně určeny. Závazné určení BAT bylo až předmětem navazujícího řízení o IPPC.
[44] Stanovením podmínky č. 1 stanoviska EIA v podobě kompenzačního opatření k úspoře CO2 za nesplnění indikativních hodnot BAT stanovených v BREF v parametru čisté tepelné účinnosti, postupoval správní orgán plně ve smyslu a účelu zákona o EIA a § 13 a 14 zákona o IPPC. Nesplnění doporučených hodnot dle BREF neznamená rozpor s BAT, resp. daný záměr nemohl být v rozporu s BAT, jelikož konkrétní BAT pro daný záměr nebyly v době vydání stanoviska EIA vůbec závazně určeny. Závazné určení BAT bylo až předmětem navazujícího řízení o IPPC.
[45] Zdůrazňuje, že se krajský soud s námitkou neprovedení hodnocení podle směrnice CCS v rámci procesu EIA a řízení o IPPC řádně zabýval a vypořádal v napadeném rozhodnutí, a proto je tato námitka nedůvodná. Daná směrnice vyžaduje provedení ve vnitrostátním právu a pro její přímý účinek nejsou splněny podmínky vymezené judikaturou SD EU, a to zejména podmínky dostatečné přesnosti, úplnosti a bezpodmínečnosti daného ustanovení. Směrnice tak nemohla zavazovat správní orgány. Stěžovatelův odkaz na blokační účinek směrnice je zcela nepřípadný a nelze vyžadovat postup správních orgánů contra legem. Povinnost dodatečně provést hodnocení dle dané směrnice se na elektrárnu Prunéřov II ani daný záměr nevztahuje, jelikož původní stavební povolení bylo vydáno již v 80. letech, a tedy přede dnem platnosti dané směrnice, která tuto povinnost stanoví v čl. 33 pro spalovací zařízení o jmenovitém elektrickém výkonu nejméně 300 MW, pro něž bylo vydáno stavební povolení po nabytí platnosti dané směrnice. Nadto zdůrazňuje, že i kdyby se na daný záměr povinnost provést hodnocení dle směrnice CCS, bylo by toto hodnocení předmětem zvláštního procesu předpokládaného v § 41 odst. 10 zákona o ochraně ovzduší, který by však byl samostatný a na řízení o IPPC či procesu EIA zcela nezávislý.
[46] Dne 4. 6. 2015 podala osoba zúčastněná na řízení návrh na zrušení usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ze dne 6. 5. 2015, č. j. 1 As 13/2015 - 225. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nebude rozhodovat, jelikož nyní již rozhodl ve věci samé.
[47] Dne 19. 6. 2015 se pak vyjádřila k replice stěžovatele ze dne 11. 6. 2015, a to tak, že odmítá důvodnost všech vznesených námitek stěžovatele. Ve zbytku pouze zopakovala již dříve uvedenou argumentaci.
IV.B Vyjádření žalovaného
[48] Žalovaný na kasační stížnost reagoval přípisem ze dne 15. 4. 2015, ve kterém uvedl, že se již ke všem námitkám stěžovatele vyjádřil v řízení před krajským soudem, a že zde nejsou ze strany stěžovatele uváděny žádné nové skutečnosti. Ve způsobu vyřizování námitek stěžovatele neshledává jakoukoli nezákonnost a podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou.
IV.C Replika stěžovatele
[48] Žalovaný na kasační stížnost reagoval přípisem ze dne 15. 4. 2015, ve kterém uvedl, že se již ke všem námitkám stěžovatele vyjádřil v řízení před krajským soudem, a že zde nejsou ze strany stěžovatele uváděny žádné nové skutečnosti. Ve způsobu vyřizování námitek stěžovatele neshledává jakoukoli nezákonnost a podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou.
IV.C Replika stěžovatele
[49] K vyjádření osoby zúčastněné na řízení podal stěžovatel dvě repliky, ve kterých se věnoval otázce včasnosti žaloby. Je přesvědčen, že právní názor osoby zúčastněné na řízení je nesprávný. Ustanovení § 1 zákona o urychlení výstavby, na který odkazuje § 5 odst. 2 téhož zákona, vůbec neobsahuje žádný výčet správních rozhodnutí a/nebo řízení, ve vztahu k nimž by se měly aplikovat normy obsažené právě v § 2 odst. 5 téhož zákona. Ustanovení § 1 zákona o EIA je pouze obecným uvozením a stanovením účelu daného zákona, nikoli výčtem řízení, na které se vztahuje § 2 odst. 5 téhož zákona. V souladu s požadavkem právní jistoty je nutné pravidla obsažená v § 2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby vztáhnout pouze na rozhodnutí vydané v těch řízeních, v nichž byl výslovně aplikován tento zákon. Rovněž je nutné zohlednit ústavní zásadu, že v případě pochybností musí být ustanovení právních předpisů vykládány ve prospěch práva jednotlivců a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Pokud určité správní řízení nebylo vedeno podle zákona o urychlení výstavby, nemůže jít o „postup“ podle jeho § 1 odst. 1, a tedy ani o řízení podle § 1 ve smyslu jeho § 2 odst. 2. Napadené rozhodnutí o IPPC nebylo vydáno v řízení vedeném podle zákona o urychlení výstavby, a tedy žaloba stěžovatele byla podána včas. Dále zopakoval námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, svojí argumentaci k námitce nedostatečného posouzení variant záměru v rámci procesu EIA a nesouladu záměru s BAT, které již uvedl dříve v doplnění kasační stížnosti.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[50] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti [nezákonnost dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a nepřezkoumatelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Dospěl při tom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[51] V rámci daného kasačního řízení bylo nutné posoudit nejprve otázku včasnosti podání žaloby, dále otázku aktivní legitimace stěžovatele k podání věcných námitek proti napadeným rozhodnutím správních orgánů obou stupňů, přezkoumatelnost napadeného rozsudku a až následně případné posouzení jednotlivých hmotněprávních i procesněprávních námitek žalobce.
V.A Včasnost podání žaloby
1. technikami se rozumí jak použitá technologie, tak způsob, jakým je zařízení navrženo, vybudováno, provozováno, udržováno a vyřazováno z provozu,
2. dostupnými technikami se rozumí techniky vyvinuté v měřítku umožňujícím zavedení v příslušném průmyslovém odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek s ohledem na náklady a přínosy, pokud jsou provozovateli za rozumných podmínek dostupné bez ohledu na to, zda jsou používány nebo vyráběny v České republice,
2. dostupnými technikami se rozumí techniky vyvinuté v měřítku umožňujícím zavedení v příslušném průmyslovém odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek s ohledem na náklady a přínosy, pokud jsou provozovateli za rozumných podmínek dostupné bez ohledu na to, zda jsou používány nebo vyráběny v České republice,
3. nejlepšími se rozumí nejúčinnější technika z hlediska dosažení vysoké úrovně ochrany životního prostředí;
při určování nejlepší dostupné techniky se přihlíží k hlediskům uvedeným v příloze č. 3 k tomuto zákonu…“
[109] Ustanovení § 14 odst. 3 zákona o IPPC stanoví, že „při stanovení závazných podmínek provozu, zejména emisních limitů, úřad vychází z použití nejlepších dostupných technik na základě hledisek uvedených v příloze č. 3 k tomuto zákonu se zřetelem k technickým charakteristikám zařízení, jeho umístění a místním podmínkám životního prostředí, aniž by však předepisoval použití jakékoli konkrétní metody či technologie. Takto stanovené emisní limity nesmí být mírnější než emisní limity, které by jinak byly stanoveny podle zvláštních právních předpisů.“
[110] V příloze č. 3 zákona o IPPC správní orgán při určování nejlepších dostupných technik přihlíží ke hlediskům uvedeným v této příloze „buď obecně, anebo v určitých případech, se zřetelem k očekávaným nákladům a přínosům plánovaného opatření a se zřetelem k principům prevence a předběžné opatrnosti…“
[111] Dle čl. 2 odst. 12 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/1/ES se nejlepší dostupnou technikou rozumí „… nejúčinnější a nejpokročilejší stadium vývoje činností a jejich provozních metod dokládající praktickou vhodnost určité techniky jako základu pro stanovení mezních hodnot emisí, jejichž smyslem je předejít vzniku emisí, a pokud to není možné, alespoň tyto emise omezit a zabránit tak nepříznivým dopadům na životní prostředí jako celek.“
[112] Posuzovaný záměr KO EPR II nesplňuje jediné kritérium pro nová zařízení uvedené v referenčním dokumentu BREF LCP, a to hodnotu čisté tepelné účinnosti ve výši 42 %, avšak realizací a provozem daného záměru bude dosahováno hodnoty 40 %. S ohledem na nezávaznost referenčního dokumentu BREF LCP (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2014, č. j. 8 As 40/2012 – 73) a nutnost jeho odlišení od pojmu BAT, však nelze tento nedostatek považovat za rozpor s nejlepšími dostupnými technikami BAT. Jak ostatně vyplývá z § 2 písm. e) a § 14 odst. 3 zákona o IPPC, u daného záměru bylo nutné posuzovat parametry nejlepších dostupných technik BAT individuálně, nikoli pouhým posouzením splnění indikativních kritérií BREF. Proto nelze z důvodu nesplnění jednoho kritéria automaticky dovodit nesoulad záměru jako celku s BAT, nýbrž je nutné zkoumat i ostatní okolnosti mající vliv na daný záměr, např. kvalita paliva či klimatické podmínky. Z prvoinstančního rozhodnutí o IPPC vyplývá, že kvalita paliva dodávaného elektrárně Prunéřov II je nízká, a z tohoto důvodu nelze dosáhnout vyšší tepelné účinnosti. Tento závěr následně potvrdil odvolací správní orgán i krajský soud. Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu daný záměr splňuje parametry nejlepších dostupných technik BAT, a uzavírá tedy, že krajský soud se s touto námitkou vypořádal dostatečně a správně. Nadto Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z důvodu nesplnění jednoho indikativního kritéria uložilo MŽP v rámci stanoviska EIA tzv. kompenzační opatření, která by měla přispět ke zlepšení stavu životního prostředí, resp. k sanaci nižší hodnoty čisté tepelné účinnosti, což lze považovat za zcela správný a zákonný postup.
VI. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[113] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační námitky stěžovatele nejsou důvodné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[114] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[115] Osoba zúčastněná na řízení uplatnila právo na náhradu nákladů řízení, kdy tento svůj nárok zdůvodnila ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. důvody zvláštního zřetele hodné. Dle názoru Nejvyššího správního soudu zde tyto důvody nejsou, jelikož osoba zúčastněná na řízení disponuje dostatečným množstvím kvalifikovaných pracovníků způsobilých hájit její zájmy v předmětném řízení i v řízeních vedených správními orgány a krajským soudem. Podaná kasační stížnost rovněž neměla šikanózní charakter, neboť stěžovatel kvalifikovaně hájil příslušné zájmy v rozsahu své činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal osobě zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu