V žalobě směřující proti rozhodnutí o valorizaci výsluhového příspěvku nelze
napadat způsob výpočtu původně přiznaného výsluhového příspěvku. Vydání soudně přezkoumatelného rozhodnutí se lze (vedle standardních opravných prostředků) domoci i prostřednictvím žádosti o přepočet výsluhového příspěvku. S ohledem na chybějící úpravu přepočtu výsluhového příspěvku v zákoně č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, se analogicky použije § 142
odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání.
V žalobě směřující proti rozhodnutí o valorizaci výsluhového příspěvku nelze
napadat způsob výpočtu původně přiznaného výsluhového příspěvku. Vydání soudně přezkoumatelného rozhodnutí se lze (vedle standardních opravných prostředků) domoci i prostřednictvím žádosti o přepočet výsluhového příspěvku. S ohledem na chybějící úpravu přepočtu výsluhového příspěvku v zákoně č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, se analogicky použije § 142
odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání.
[18] Stěžovatel fakticky svou argumentací
nenapadá rozhodnutí o zvýšení výsluhového
příspěvku, nýbrž se snaží docílit změny vý-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
počtu u původně přiznaného výsluhového
příspěvku . Soud se naprosto ztotožňuje s posouzením předmětu sporu ze strany městského soudu, který dospěl k závěru, že služební
funkcionář I . stupně při rozhodování o zvýšení výsluhového příspěvku vycházel z rozhodnutí, jímž byl výsluhový příspěvek pravomocně přiznán, tedy pravomocně stanoven
základ pro jeho následné zvýšení . V rámci
přezkumu napadeného rozhodnutí se soud
mohl zabývat pouze tím, zda ke zvýšení (valorizaci) výsluhového příspěvku došlo v souladu se zákonem . Nemohl proto přezkoumávat
způsob výpočtu původně přiznaného výsluhového příspěvku jako základu pro jeho zvýšení, jelikož tato otázka vůbec nebyla předmětem žalobou napadeného rozhodnutí .
[19] V této souvislosti soud poukazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 12 . 1 . 2012, čj . 6 Ads 153/2011-44, v němž
mj . konstatoval, že „[p]okud měl stěžovatel
za to, že rozhodnutí čj. OSZ – 50536-15/VD-
-Da-2001, ze dne 2. 1. 2001, kterým bylo rozhodnuto, že mu nenáleží příspěvek za službu, bylo nezákonné, bylo namístě, aby využil
opravných prostředků ve správním řízení
včetně případné následné žaloby ve správním soudnictví proti tomuto rozhodnutí
(obdobně tomu bylo např. právě i ve stěžovatelem odkazované věci čj. 5 As 71/2006-86).
Totéž platí i o rozhodnutí ze dne 18. 4. 2001,
čj. OSZ – 50536-20/VD-Da-2001, kterým byl
přiznán stěžovateli starobní důchod. Pokud
tak stěžovatel neučinil, nemůže tato rozhodnutí napadat v řízení, jehož předmětem nebylo rozhodování o příspěvku za službu ani
o nároku na starobní důchod, ale pouze rozhodnutí o valorizaci přiznaného důchodu.“
[20] U správních rozhodnutí se uplatňuje princip presumpce správnosti, podle kterého se má za to, že správní akt je zákonný
a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný
orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej . Po
celou dobu své existence až do svého eventuálního zrušení vyvolává správní akt právní
následky, zakládá práva a povinnosti . (srov .
např . rozsudek Nejvyššího správního sou-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
du ze dne 4 . 2 . 2009, čj . 1 As 79/2008-128,
č . 1815/2009 Sb . NSS) .
[21] Soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že v případě pochybností mělo být
rozhodnuto v jeho prospěch, a to dle zásady
in dubio pro mitius . V projednávané věci
totiž při vydávání žalobou napadeného rozhodnutí, popř . napadeného rozsudku žádné
pochybnosti žalovanému, popř . městskému
soudu nevznikly . Navíc lze konstatovat, že
výklad § 159 zákona o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, podle
kterého bylo ve věci rozhodováno, je jasný
a srozumitelný . Nejsou zde žádné výkladové
pochybnosti, tudíž uplatnění výše uvedené
zásady v případě zvýšení výsluhového příspěvku nebylo na místě .
[21] Soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že v případě pochybností mělo být
rozhodnuto v jeho prospěch, a to dle zásady
in dubio pro mitius . V projednávané věci
totiž při vydávání žalobou napadeného rozhodnutí, popř . napadeného rozsudku žádné
pochybnosti žalovanému, popř . městskému
soudu nevznikly . Navíc lze konstatovat, že
výklad § 159 zákona o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, podle
kterého bylo ve věci rozhodováno, je jasný
a srozumitelný . Nejsou zde žádné výkladové
pochybnosti, tudíž uplatnění výše uvedené
zásady v případě zvýšení výsluhového příspěvku nebylo na místě .
[22] Lze tedy jednoznačně uzavřít, že ve
věci zvýšení (valorizace) výsluhového příspěvku soud nemá oprávnění způsob výpočtu původně přiznaného výsluhového příspěvku přezkoumat . Proto mu nezbylo než
podanou kasační stížnost zamítnout .
[23] Nad rámec výše uvedeného soud
uvádí, že se nelze ztotožnit s kasační námitkou, že kvůli nesprávnému výpočtu původně
přiznané výše výsluhového příspěvku bude
stěžovatel doživotně na této dávce krácen .
[24] Lze souhlasit s tím, že v případě přezkumu se jedná o postup zahajovaný z úřední
povinnosti, na který nemá nikdo z okruhu
případných adresátů právní nárok . Žádost,
resp . podnět k přezkumu rozhodnutí o výsluhovém příspěvku proto nezakládá právní
nárok žadatele na jeho věcné projednání . Jen
pro srovnání lze uvést ustálenou rozhodovací
praxi správních soudů ve věcech posuzování
přípustnosti žalob proti sdělením o podnětu
k přezkumu správního rozhodnutí dle správního řádu . Dle této judikatury přípis, jímž
správní orgán sděluje, že neshledává důvody
k zahájení přezkumného řízení (§ 94 odst . 1
správního řádu), je pouhým sdělením úřadu
straně a není rozhodnutím ve smyslu § 65
s . ř . s .; takový úkon je proto vyloučen z přezkoumání soudem ve správním soudnictví
a žalobu proti němu podanou správní soud
odmítne jako nepřípustnou (např . rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14 . 2 .
2008, čj . 7 As 55/2007-71, č . 1831/2009 Sb .
NSS) .
[25] Výsluhový příspěvek je opakující se
dávkou sloužící k zachování životní úrovně
příslušníků ozbrojených složek při jejich dalším zaměstnání v civilním životě . Při respektování zásad demokratického právního státu
a ústavních principů nelze připustit, že kvůli
prvotnímu nesprávnému výpočtu výsluhového příspěvku by byl příjemce této dávky
navždy a opakovaně každý měsíc krácen při
její výplatě . Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů výslovně mechanismus úpravy výsluhového příspěvku
při zjištění jeho nesprávné výše (s výjimkou
standardních řádných a mimořádných opravných prostředků) neupravuje . Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tato chybějící úprava je zákonodárcem nezamýšlenou mezerou
v právu . (…)
[27] Z důvodové zprávy vládního návrhu
zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů soud ověřil, že záměr zákonodárce vyloučit přepočet jednou přiznaného výsluhového příspěvku dovodit nelze .
[27] Z důvodové zprávy vládního návrhu
zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů soud ověřil, že záměr zákonodárce vyloučit přepočet jednou přiznaného výsluhového příspěvku dovodit nelze .
[28] Skutečnost, že zákon o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů
mechanismus přepočtu žádným způsobem
neupravuje, neznamená, že by v budoucnu
již nikdy takový přepočet nemohl být umožněn a jednou nezákonně vypočtená opakující
se dávka by se nemohla do budoucna již nikdy změnit . I ve veřejném právu je přípustná
analogie práva . V rozsudku ze dne 14 . 9 . 2011,
čj . 9 As 47/2011-105, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[a]nalogií aplikace práva je třeba
rozumět řešení právem neupravených vztahů podle právní úpravy vztahů podobných.
Teorie práva rozlišuje tzv. analogii legis,
tedy situaci, kdy se na skutkovou podstatu
zákonem neřešenou aplikuje právní norma,
která je obsažena ve stejném zákoně a která
upravuje skutkovou podstatu nejpodobnější, a tzv. analogii iuris, tzn. situaci, kdy lze
výjimečně aplikovat právní zásady příslušného právního odvětví, případně dokonce
obecné právní zásady, které obsahuje celý
právní řád, ovšem pouze za předpokladu,
že není možné postupovat prostřednictvím
analogie legis. Použití analogie iuris je ve
veřejném právu značně nežádoucí, zatímco
použití analogie legis lze za účelem vyplnění mezer v procesní úpravě za předpokladu,
že je to ve prospěch ochrany práv účastníků
řízení, použít. […] Doktrína připouští ve veřejném právu použití analogie legis pouze
v omezené míře, a to navíc pouze pro použití
v situacích, kdy zákon danou právní problematiku vůbec neřeší. V takovém případě je
přípustné pro výklad chybějící právní úpravy či pojmu podpůrně užít zákonného ustanovení svou povahou a účelem nejbližšího.“
[29] Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 21 . 1 . 2016, čj . 6 As 75/2015-17,
č . 3383/2016 Sb . NSS: „[a]nalogie iuris nemusí spočívat pouze v aplikaci právních zásad příslušného právního odvětví, případně
obecných právních zásad, nýbrž i v aplikaci
takového ustanovení, které se vyskytuje na
jiném místě právního řádu a je co do své povahy nejbližší na řešenou skutkovou podstatu, avšak za respektování právě oněch zásad
(obdobně srov. Mates, P. Analogie ve správním právu, kdy ano a kdy ne. Správní právo,
Praha, 2014, roč. 47, č. 1–2, s. 37). Takto obdobně uplatnil analogii iuris Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2005,
čj. 2 Afs 51/2004-57, v němž uvedl, že ‚[j]e-li
úprava daňového ručitelství jako zvláštního
veřejnoprávního institutu v daňových zákonech kusá, nezbývá než si tam, kde daňové
zákony mlčí a kde nelze užít analogii legis
v rámci veřejného práva […], vypomoci analogií iuris ve vztahu k základním principům
soukromoprávního institutu ručení, který
je upraven zejména v § 546 až § 550 zákona
č . 40/1964 Sb ., občanského zákoníku‘ .“
[29] Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 21 . 1 . 2016, čj . 6 As 75/2015-17,
č . 3383/2016 Sb . NSS: „[a]nalogie iuris nemusí spočívat pouze v aplikaci právních zásad příslušného právního odvětví, případně
obecných právních zásad, nýbrž i v aplikaci
takového ustanovení, které se vyskytuje na
jiném místě právního řádu a je co do své povahy nejbližší na řešenou skutkovou podstatu, avšak za respektování právě oněch zásad
(obdobně srov. Mates, P. Analogie ve správním právu, kdy ano a kdy ne. Správní právo,
Praha, 2014, roč. 47, č. 1–2, s. 37). Takto obdobně uplatnil analogii iuris Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2005,
čj. 2 Afs 51/2004-57, v němž uvedl, že ‚[j]e-li
úprava daňového ručitelství jako zvláštního
veřejnoprávního institutu v daňových zákonech kusá, nezbývá než si tam, kde daňové
zákony mlčí a kde nelze užít analogii legis
v rámci veřejného práva […], vypomoci analogií iuris ve vztahu k základním principům
soukromoprávního institutu ručení, který
je upraven zejména v § 546 až § 550 zákona
č . 40/1964 Sb ., občanského zákoníku‘ .“
[30] Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů neobsahuje normu upravující podobnou materii, a proto analogie legis využít nelze . Je tak třeba přistoupit
k analogii iuris . Jakkoliv je použití analogie
iuris ve veřejném právu značně nežádoucí,
existují situace, kdy je této analogie třeba využít, přičemž právě projednávaný případ je
jednou z těchto situací . V úvahu by připadala
analogická aplikace § 142 odst . 4 zákona o vo-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
Bc . David H . proti Ministerstvu vnitra o výsluhový příspěvek, o kasační stížnosti žalobce . výsledky v podobě ochrany existujících práv .
Soudní ochrana návrhu přípravného výboru
dle § 57 zákona o místním referendu je výslovně určena pro situace, kdy se přípravný
výbor marně domáhá vyhlášení místního referenda zastupitelstvem obce . Je-li tohoto výsledku dosaženo, není zde prostor pro soudní
ochranu . Rozhodování správních soudů za
této situace se nijak nemůže dotknout ani
procesních povinností účastníků k náhradě
nákladů soudního řízení, neboť bez ohledu na
výsledek řízení o ochraně ve věcech místního
referenda žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů (§ 93 odst . 4 s . ř . s .) . [31] Navrhovatel spatřoval důvod k pokračování řízení v jím předpokládaném vlivu
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na
budoucí soudní i komunální praxi, a to v otázce bezvadnosti jeho návrhu podaného ke dni
1 . 8 . 2014 . Takový motiv k vedení soudního ří- 30 . 6 . 2012 a č . 479/2008 Sb .