Rozhodnutím ředitele ředitelství pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství
policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 3 . 1 . 2011 (rozhodnutí
I . stupně) bylo žalobci přiznáno odchodné
ve výši 283 200 Kč . Rozhodnutím žalované
ze dne 22 . 7 . 2014 bylo rozhodnutí I . stupně
změněno, když namísto odchodného v uvedené výši bylo žalobci přiznáno odchodné ve
výši 301 596 Kč; žalobci bylo dále vyhověno
v jeho žádosti o přiznání nároku na doplatek
služebního příjmu za výkon služby přesčas
nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním
roce, a to za období roku 2008, 2009 a 2010,
o standardní obchodní strategii za účelem zvýšení konkurenceschopnosti, která odpovídá
tržnímu prostředí (a smluvním cenám) a na
kterou nemusí být nutně pohlíženo nijak kriticky, ale právě naopak, např . vede-li ve výsledku k širší dostupnosti zvěrolékařských služeb,
z něhož profitují především zvířata, potažmo
jejich majitelé .
který byl původně rozhodnutím I . stupně
zamítnut . Druhým výrokem rozhodnutí byla
zamítnuta žádost žalobce o úrok z prodlení
z přiznaných částek .
Žalobce se žalobou u Krajského soudu
v Českých Budějovicích (krajský soud) domáhal zrušení právě druhého výroku napadeného rozhodnutí . Krajský soud žalobě vyhověl . V odůvodnění svého rozsudku ze dne
16 . 3 . 2015, čj . 10 A 91/2014-33 (dále jen „napadený rozsudek“), krajský soud shrnul, že
žalovaná žalobci nepřiznala úroky z prodlení
ve vztahu k částkám představujícím doplatek
přesčasových služeb, jež musela žalobci pro-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
platit . Důvodem pro nepřiznání úroků z prodlení byla podle žalované jednak absence
hlavního závazkového vztahu, který do této
doby nebyl založen pravomocným rozhodnutím, a jednak nemožnost analogické aplikace
soukromoprávní úpravy úroků z prodlení .
Krajský soud se však se závěry žalované neztotožnil . Namísto toho uvedl, že v daném
případě nelze aplikovat závěry týkající se výsluhového příspěvku, který je charakterizován jako sociální dávka . Doplatek služebního
příjmu v podobě odměny za nezákonně nařízenou službu přesčas totiž představuje zcela
jinou formu příjmu, než je výsluhový příspěvek . K tomu krajský soud odkázal na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 3 . 10 . 2013, čj . 3 Ans 4/2013-37 . Z celkového kontextu tohoto rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu lze podle krajského soudu
dovodit, že soukromoprávní úpravu úroků
z prodlení nelze užít v případě výsluhového
příspěvku z důvodu jeho charakteru sociální
dávky, avšak v případě prodlení s výplatou
služebního příjmu tuto úpravu užít lze .
e výsluhový příspěvek . K tomu krajský soud odkázal na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 3 . 10 . 2013, čj . 3 Ans 4/2013-37 . Z celkového kontextu tohoto rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu lze podle krajského soudu
dovodit, že soukromoprávní úpravu úroků
z prodlení nelze užít v případě výsluhového
příspěvku z důvodu jeho charakteru sociální
dávky, avšak v případě prodlení s výplatou
služebního příjmu tuto úpravu užít lze .
Krajský soud dospěl k závěru, že tento
doplatek za přesčasové služby je nutné považovat za součást služebního příjmu, přičemž
z § 112 odst . 1 služebního zákona z roku 2003
vyplývá, že nárok na služební příjem vzniká
již výkonem služby . Krajský soud tedy nesouhlasil se závěry žalované, která tvrdila, že
„hlavní závazkový vztah“, tedy nárok na výplatu služebního příjmu, vzniká až pravomocným rozhodnutím, které v nyní projednávané věci dříve neexistovalo . Podle krajského
soudu měl žalobce nárok na služební příjem
za výkon služby přesčas již jejím vykonáním .
Rozhodnutí žalované je toliko deklaratorním
rozhodnutím, jímž žalovaná reflektuje skutečnost, že došlo k neoprávněnému nařízení
služby přesčas .
Krajský soud se neztotožnil ani se závěry
žalované, že žalobci nelze přiznat nárok na
úroky z prodlení z opožděně vyplaceného
služebního příjmu za výkon služby přesčas,
neboť zde nelze analogicky použít soukromoprávní úpravu úroků z prodlení, když
tyto úroky nejsou v služebním zákoně z roku
2003 obsaženy a užití zákona č . 262/2006 Sb .,
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
zákoníku práce, tato právní úprava vylučuje .
Podle krajského soudu je třeba, s ohledem na
to, že služební zákon z roku 2003 ve znění
účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí neobsahoval výslovnou úpravu následků prodlení s výplatou služebního příjmu,
postupovat v souladu se zásadou analogie
iuris a použít tak úpravu soukromoprávní .
Dle § 1968 občanského zákoníku z roku 2012
platí, že „[d]lužník, který svůj dluh řádně
a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za
prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.“ Ustanovení § 1970
občanského zákoníku z roku 2012 uvádí, že
„[p]o dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který
řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda
nařízením; neujednají-li strany výši úroku
z prodlení, považuje se za ujednanou výše
takto stanovená.“
prodlení věřitele.“ Ustanovení § 1970
občanského zákoníku z roku 2012 uvádí, že
„[p]o dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který
řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda
nařízením; neujednají-li strany výši úroku
z prodlení, považuje se za ujednanou výše
takto stanovená.“
Krajský soud shrnul, že žalovaná byla
povinna žalobci uhradit služební příjem za
výkon služby přesčas, který mu byl nezákonně nařizován v letech 2008, 2009 a 2010 . Nárok na tento příjem žalobci vznikl v souladu
s § 112 odst . 1 služebního zákona z roku 2003
výkonem této nezákonně nařízené práce
přesčas . Žalovaná mu však tento příjem v zákonem stanovené lhůtě neproplatila, čímž se
dostala do prodlení s výplatou této části služebního příjmu . V důsledku tohoto postupu
tak žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení
s úhradou této částky, který je žalovaná povinna žalobci vyplatit, přičemž na úhradu těchto
úroků je žalovaná povinna analogicky užít
obecné zásady soukromého práva vztahující
se k prodlení dlužníka . Závěrem krajský soud
poukázal na rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 6 . 3 . 2006, kterým byl v jiné věci
žadateli přiznán doplatek za službu konanou
nad základní dobu služby a zároveň i úroky
z dlužné částky .
Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost,
v níž uvedla, že krajský soud nesprávně posoudil otázku možnosti použití analogie
iuris ve věcech služebního poměru . Dále
stěžovatelka nesouhlasila s tím, že nárok na
úrok z prodlení vznikl žalobci již samotným
výkonem přesčasové služby . Služební poměr
policisty vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře a je svou povahou právním
poměrem státně zaměstnaneckým (veřejnoprávním) a po celou dobu svého průběhu
se značně odlišuje od soukromoprávního
pracovního vztahu . Zatímco předchozí právní úprava služebního zákona z roku 2003
obsahovala odkaz na úpravu zákoníku práce,
ta současná žádný odkaz na zákoník práce
či předpis, jenž by upravoval vznik práva na
zákonné úroky z prodlení v případě prodlení s výplatou služebního příjmu, neobsahuje .
Nynější úprava služebního poměru je úpravou komplexní, jež zcela vylučuje použití
zákoníku práce . Služební poměr je charakteristický nerovností subjektů tohoto poměru .
atímco předchozí právní úprava služebního zákona z roku 2003
obsahovala odkaz na úpravu zákoníku práce,
ta současná žádný odkaz na zákoník práce
či předpis, jenž by upravoval vznik práva na
zákonné úroky z prodlení v případě prodlení s výplatou služebního příjmu, neobsahuje .
Nynější úprava služebního poměru je úpravou komplexní, jež zcela vylučuje použití
zákoníku práce . Služební poměr je charakteristický nerovností subjektů tohoto poměru .
Odlišnost služebního poměru od soukromoprávní úpravy je mj . vyjádřena v § 112
odst . 2 služebního zákona z roku 2003, podle
kterého je příslušníkovi „stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě
přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním
roce“ . Tímto ustanovením byl služební funkcionář při rozhodování vázán . Toto ustanovení nepamatuje na případy neoprávněného
nařízení služby přesčas do limitu 150 hodin
a v důsledku toho ani neupravuje nárok příslušníků vyplývající z takového nezákonného opatření . Ústavní soud v nálezu ze dne
15 . 11 . 2011, sp . zn . Pl . ÚS 20/09, č . 36/2012 Sb .,
konstatoval, že tarifní plat příslušníka jako základní složka jeho služebního příjmu v sobě
zahrnuje odměnu za případnou službu přesčas v maximálním rozsahu 150 hodin za kalendářní rok . Ani nařízení vlády č . 180/2013,
kterým se mění nařízení vlády č . 142/1994
Sb ., kterým se stanoví výše úroků z prodlení
a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, nemohlo být v tomto případě aplikováno, jelikož vztahy vzniklé ze služebního
poměru nejsou vztahy občanskoprávními .
Vzhledem k platné právní úpravě (§112
odst . 2 služebního zákona z roku 2003) nemohl při původním rozhodování služební funkcionář přiznat žalobci nárok na poměrnou
ení vlády č . 180/2013,
kterým se mění nařízení vlády č . 142/1994
Sb ., kterým se stanoví výše úroků z prodlení
a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, nemohlo být v tomto případě aplikováno, jelikož vztahy vzniklé ze služebního
poměru nejsou vztahy občanskoprávními .
Vzhledem k platné právní úpravě (§112
odst . 2 služebního zákona z roku 2003) nemohl při původním rozhodování služební funkcionář přiznat žalobci nárok na poměrnou
část přiznaného základního tarifu, osobního
příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby
přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu konal do limitu 150 hodin v kalendářním
roce, neboť až Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26 . 6 . 2013, čj . 6 Ads 9/2013-31,
vyložil pojem důležitý zájem služby, na jehož
základě je možné nařizovat službu přesčas do
limitu 150 hodin v kalendářním roce . Vyložil
také, že na základě analogické aplikace § 125
odst . 1 služebního zákona z roku 2003 lze učinit závěr, že příslušník má nárok na náhradní
volno, případně na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku
a zvláštního příplatku, i za každou hodinu
služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, kterou vykonal v rozporu se
zákonem . Nejvyšší správní soud vyšel z toho,
že se jedná o mezeru v zákoně, kterou je zapotřebí uzavřít právě na základě analogické
aplikace § 125 odst . 1 služebního zákona
z roku 2003 . V další části rozsudku Nejvyšší
správní soud uvedl, že v dalším řízení žalovaná v přiměřeném rozsahu vymezí konkrétní
důvody pro nařizování jednotlivých služeb
přesčas žalobci v rozhodném období . Jestliže takové konkrétní důvody nedohledá, nebo
zjistí, že ve světle judikatury správních soudů nepostačovaly pro nařízení služby přesčas, přizná žalobci za každou neoprávněnou
hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin
v kalendářním roce plnění uvedené v § 125
odst . 1 větě druhé služebního zákona z roku
2003 a následně ho zohlední i při stanovení
výše odchodného .
Úrok z prodlení není ve služebním zákoně z roku 2003 upraven, neboť se jedná
o typický soukromoprávní institut . Úrokový
závazek je podmíněn hlavním závazkem existujícím mezi stranami . Jak již bylo uvedeno,
vzhledem ke zcela specifické právní úpravě
zákona je eliminován smluvní charakter pracovněprávního vztahu . Vzhledem k „mezeře
v zákoně “ uvedené Nejvyšším správním soudem vznikl žalobci nárok na proplacení služebního příjmu až rozhodnutím služebního
funkcionáře .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
neboť se jedná
o typický soukromoprávní institut . Úrokový
závazek je podmíněn hlavním závazkem existujícím mezi stranami . Jak již bylo uvedeno,
vzhledem ke zcela specifické právní úpravě
zákona je eliminován smluvní charakter pracovněprávního vztahu . Vzhledem k „mezeře
v zákoně “ uvedené Nejvyšším správním soudem vznikl žalobci nárok na proplacení služebního příjmu až rozhodnutím služebního
funkcionáře .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
Služební zákon z roku 2003 upravuje
splatnost zákonem určeného plnění (§ 128
– splatnost služebního příjmu), tudíž také
institut prodlení, avšak nijak nestanoví,
že v případě prodlení účastníkovi náleží úrok
z prodlení při výplatě služebního příjmu . Dle
názoru stěžovatelky se (vzhledem k veřejnoprávnímu charakteru služby příslušníků
bezpečnostních sborů) jedná o zřejmý úmysl zákonodárce, nikoliv o nedostatek platné
právní úpravy . Jak stěžovatelka uvedla, současná právní úprava neobsahuje odkaz na
zvláštní předpis a nepřipouští ani aplikaci zákoníku práce . Tento názor lze dovodit i z textu předmluvy služebního zákona z roku 2003
(viz Tomek, P . Zákon o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012, Olomouc : ANAG, 2012,
s . 12) .
Stěžovatelka byla tedy přesvědčena, že nelze připustit analogii akcesority úroku z prodlení . Uvedla, že bezpečnostní sbor nebyl
v prodlení se splatností nároků vyplývajících
ze služebního příjmu, resp . jeho jednotlivých
složek . Stěžovatelka také odkázala na stanovisko Ministerstva vnitra, odbor personální,
ze dne 26 . 5 . 2014, jež bylo vydáno ve skutkově obdobné věci . Podle tohoto stanoviska
ze služebního zákona z roku 2003 nevyplývá,
že u nároků, které na jeho základě vzniknou
v případech, kdy k přiznání nároku dochází
zpětně a vznikne doplatek, vzniká oprávněnému ode dne vzniku nároku na doplatek
i nárok na úrok z prodlení .
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl .
Z odůvodnění:
II.
Posouzení věci
Nejvyšším správním soudem
( . . .) Pro posouzení důvodnosti kasační
stížnosti zůstaly rozhodné dvě otázky . Nejprve musel Nejvyšší správní soud zvažovat, zdali žalobci vůbec u služebního poměru svědčí
nárok na úroky z prodlení s vyplacením doplatku služebního příjmu za výkon služby
přesčas . Když dospěl ke kladnému závěru,
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
musel dále posoudit, kdy je tento doplatek
splatný, resp . od jakého okamžiku se úroky
počítají .
II.1 Existence nároku
na úroky z prodlení
osti kasační
stížnosti zůstaly rozhodné dvě otázky . Nejprve musel Nejvyšší správní soud zvažovat, zdali žalobci vůbec u služebního poměru svědčí
nárok na úroky z prodlení s vyplacením doplatku služebního příjmu za výkon služby
přesčas . Když dospěl ke kladnému závěru,
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
musel dále posoudit, kdy je tento doplatek
splatný, resp . od jakého okamžiku se úroky
počítají .
II.1 Existence nároku
na úroky z prodlení
Podle § 112 odst . 1 věty třetí služebního
zákona z roku 2003 se „[z]a služební příjem
[…] považují peněžitá plnění poskytovaná
příslušníkovi bezpečnostním sborem ve výši
a za podmínek stanovených tímto zákonem“ .
Podle § 113 služebního zákona z roku 2003
tvoří služební příjem tyto složky: „a) základní tarif, b) příplatek za vedení, c) příplatek
za službu v zahraničí, d) zvláštní příplatek,
e) osobní příplatek a f) odměna“ . Ustanovení § 125 odst . 1 služebního zákona z roku
2003 zní: „Příslušník má nárok na náhradní
volno za každou hodinu služby přesčas nad
150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne-
-li bezpečnostní sbor příslušníkovi náhradní
volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté
době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku
a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas
v kalendářním měsíci, v němž službu koná .“
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
23 . 5 . 2013, čj . 4 Ads 11/2013-41, č . 2900/
2013 Sb . NSS, dospěl k závěru, že příslušník
má nárok na náhradní volno, případně na poměrnou část přiznaného základního tarifu,
osobního příplatku a zvláštního příplatku,
i za každou hodinu služby přesčas do limitu
150 hodin v kalendářním roce, kterou vykonal
v rozporu se zákonem (analogická aplikace
§ 125 odst . 1 služebního zákona z roku 2003) .
Z uvedeného vyplývá, že doplatek za
službu konanou přesčas (poměrná část přiznaného základního tarifu, osobní příplatek
a zvláštní příplatek) je také služebním příjmem, resp . jeho složkou, nehledě na to, zdali tato přesčasová služba byla vykonána nad
limit 150 hodin v kalendářním roce, nebo
v jeho rámci (nezákonně nařízená) . Proto
je nutné posoudit, zdali v případě prodlení
s výplatou služebního příjmu obecně může
jeho příjemci vzniknout nárok na úroky
z prodlení .
*) S účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpeč-
zvláštní příplatek) je také služebním příjmem, resp . jeho složkou, nehledě na to, zdali tato přesčasová služba byla vykonána nad
limit 150 hodin v kalendářním roce, nebo
v jeho rámci (nezákonně nařízená) . Proto
je nutné posoudit, zdali v případě prodlení
s výplatou služebního příjmu obecně může
jeho příjemci vzniknout nárok na úroky
z prodlení .
*) S účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpeč-
Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze
dne 13 . 6 . 2014, sp . zn . III . ÚS 2428/13,
č . 123/2014 Sb . ÚS, služební poměr policisty
je svojí povahou poměrem veřejnoprávním,
a výrazně se tak odlišuje od poměru pracovního, který je naopak charakteru soukromoprávního . I Nejvyšší správní soud se opakovaně vyjadřuje k povaze služebního poměru
policisty . Vychází při tom z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30 . 10 . 2003, čj . 6
As 29/2003-97, č . 415/2004 Sb . NSS . Byť se závěry v něm vyslovené vztahují k předcházející
úpravě provedené zákonem č . 186/1992 Sb .,
o služebním poměru příslušníků Policie
České republiky*) (dále jen „služební zákon
z roku 1992“), lze tyto obecné teze využít
i při výkladu současné právní úpravy . Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl,
že „věci vyplývající ze služebního poměru
příslušníků Policie České republiky upraveného [služebním zákonem z roku 1992]
nejsou věcmi pracovními, ani je nelze pro
jejich povahu považovat za věci soukromoprávní. Služební poměr byl charakterizován
jako institut veřejného práva, byl považován za právní poměr státně zaměstnanecký.
Důvody byly spatřovány v tom, že vzniká
mocenským aktem služebního funkcionáře
a po celou dobu svého průběhu se výrazně
odlišuje od poměru pracovního, který je
naopak typickým poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení.
To se projevuje v právní úpravě služební
kázně, možnosti ukládat kázeňské odměny a tresty, omezené možnosti propuštění,
úpravě služebního volna, nárocích na dovolenou, zvláštními nároky při skončení služebního poměru a také zvláštními ustanoveními o řízení před služebními funkcionáři.
Právní povaha služebního poměru příslušníka Policie České republiky musí postihnout zvláštní povahu ‚zaměstnavatele‘ jako
primárního nositele veřejné moci, potřebu
pevného začlenění policisty do organismu
veřejné moci a účast na jejím výkonu, ba dokonce – při výkonu státní správy – i tvorbu
vůle státu. Tato potřeba zasahuje tak daleko,
nostních sborů.
že tu nejde o modifikaci soukromoprávního
pracovního poměru, ale u některých kategorií veřejných a zvláště státních zaměstnanců
o specifický státně zaměstnanecký poměr veřejného práva.“
ihnout zvláštní povahu ‚zaměstnavatele‘ jako
primárního nositele veřejné moci, potřebu
pevného začlenění policisty do organismu
veřejné moci a účast na jejím výkonu, ba dokonce – při výkonu státní správy – i tvorbu
vůle státu. Tato potřeba zasahuje tak daleko,
nostních sborů.
že tu nejde o modifikaci soukromoprávního
pracovního poměru, ale u některých kategorií veřejných a zvláště státních zaměstnanců
o specifický státně zaměstnanecký poměr veřejného práva.“
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom ohledu, že žádné ustanovení služebního zákona z roku 2003 výslovně
neupravuje, že by příslušníkovi v případě
prodlení s výplatou služebního příjmu, tedy
i doplatku za službu přesčas, náležely úroky
z prodlení . Institut úroků z prodlení upravuje především občanský zákoník z roku 2012
v § 1968, podle kterého „[d]lužník, který
svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení“.
„Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto
stanovená“ (§ 1970 téhož zákona) . Toto pravidlo se uplatňuje i v pracovněprávních vztazích na základě § 4 zákoníku práce, který zní:
„Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem [z roku 2012], a to vždy
v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.“ Je třeba posoudit, zdali
lze uvedená ustanovení aplikovat i v případě
služebního poměru příslušníků policie .
Podle dřívější úpravy služebního poměru příslušníků policie obsažené v služebním zákoně z roku 1992 byl vztah mezi tímto zákonem a zákoníkem práce založen na
principu delegace, kdy se uplatnila jen ta
ustanovení zákoníku práce, na která služební zákon z roku 1992 odkazoval (srov . např .
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14 . 11 . 2007, čj . 3 Ads 91/2007-65) . Aktuálně
účinný služební zákon z roku 2003 však od
tohoto principu upustil a na zákoník práce
neodkazuje . Absence tohoto odkazu svědčí
o tom, že služební poměr je koncipován jako
vztah státně zaměstnanecký (srov . rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30 .
6 . 2010, čj . 4 Ads 19/2010-51) . S ohledem na
uvedený veřejnoprávní charakter služebního
poměru a poměrně komplexní a kodexovou
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
úpravu služebního zákona z roku 2003 nemá
zákoník práce v tomto ohledu vůči služebnímu zákonu z roku 2003 postavení zákona
obecného, a neuplatňuje se tedy na základě
pravidla subsidiarity . Tento názor podporuje
i komentářová literatura: „[Služební zákon
z roku 2003] výrazně posílil již do značné
míry existující veřejnoprávní charakter
služby příslušníků a oddělil jejich zaměstnanecký vztah od ostatních zaměstnaneckých
vztahů. Dochází tak k definitivnímu a úplnému legislativnímu oddělení služebního
poměru od soukromoprávních zaměstnaneckých poměrů upravených zákoníkem
práce“ (Tomek, P ., op . cit ., s . 12) .
ubsidiarity . Tento názor podporuje
i komentářová literatura: „[Služební zákon
z roku 2003] výrazně posílil již do značné
míry existující veřejnoprávní charakter
služby příslušníků a oddělil jejich zaměstnanecký vztah od ostatních zaměstnaneckých
vztahů. Dochází tak k definitivnímu a úplnému legislativnímu oddělení služebního
poměru od soukromoprávních zaměstnaneckých poměrů upravených zákoníkem
práce“ (Tomek, P ., op . cit ., s . 12) .
Aplikaci pravidel o úrocích z prodlení
tak nelze u služebního poměru dovozovat na
základě subsidiárního použití zákoníku práce, resp . občanského zákoníku z roku 2012 .
Z uvedeného však podle názoru Nejvyššího
správního názoru ještě nelze dovozovat, že
při prodlení s výplatou služebního příjmu
nevzniká jeho příjemci nárok na úroky z prodlení (k tomu podrobněji dále) .
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že
chybějící úprava úroků z prodlení u služebního příjmu je mezerou v zákoně, a to z níže
uvedených důvodů .
Problematikou mezer v zákoně se přehledně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne ze dne 31 . 8 . 2009, čj . 8 As
7/2008-116, č . 1953/2009 Sb . NSS, v němž
uvedl: „Nejvyšší správní soud se tedy zabýval situací, kterou psané právo nebere na
zřetel. Dále je proto třeba posoudit, zda se
jedná o mezeru v zákoně (srov. Melzer, F.
Metodologie nalézání práva, Brno : služba
Knihovnička, 2008, s. 174 a násl., který hovoří o teleologické mezeře; resp. Kühn, Z. Aplikace práva ve složitých případech, k úloze
právních principů v judikatuře, Praha : Karolinum, 2002, s. 205 a násl., který hovoří
o axiologické mezeře), nebo o úmysl zákonodárce. Existence mezery v zákoně je podmíněna nezamýšlenou neúplností právního
řádu. Ta nastává tehdy, když zákonodárce
nevzal v potaz hodnoty, principy, či argumenty, které jsou imanentní právnímu řádu
jako celku. Nelze jí rozumět rozpor s princi-
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
e složitých případech, k úloze
právních principů v judikatuře, Praha : Karolinum, 2002, s. 205 a násl., který hovoří
o axiologické mezeře), nebo o úmysl zákonodárce. Existence mezery v zákoně je podmíněna nezamýšlenou neúplností právního
řádu. Ta nastává tehdy, když zákonodárce
nevzal v potaz hodnoty, principy, či argumenty, které jsou imanentní právnímu řádu
jako celku. Nelze jí rozumět rozpor s princi-
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
pem účelnosti nebo právně politickými představami interpreta, ale s teleologickým pozadím celého právního řádu. Prvně zmíněný
rozpor je řešitelný pouze změnou právní
úpravy, zatímco teleologická mezera v zákoně obecně připouští její vyplnění, podle
charakteru mezery buď analogií, nebo teleologickou redukcí.“ Je nutné rozlišovat mezi
tzv . mezerou pravou a nepravou . O mezeru
pravou se jedná v situaci, „kdy aplikace jedné právní normy logicky předpokládá jinou
právní normu, která však chybí a bez jejíhož
doplnění je dané ustanovení neaplikovatelné“ (srov . usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12 . 3 . 2013,
čj . 1 As 21/2010-65, č . 2838/2013 Sb . NSS) .
Obsahem mezery nepravé je pak „neúplnost psaného práva ve srovnání s explicitní
úpravou obdobných případů, tj. neúplnost
z pohledu principu rovnosti anebo z pohledu obecných právních principů“ (srov . nález
Ústavního soudu ze dne 12 . 3 . 2008, sp . zn .
Pl . ÚS 83/06, č . 116/2008 Sb .) . V neposlední
řadě je taktéž nutno rozlišovat mezi mezerou
vědomou, u níž je vyloučeno její vyplnění interpretací soudu, a nevědomou, u níž aktivita
soudu vyloučena není (srov . výše citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu čj . 8
As 7/2008-116) . Jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 27 . 3 . 2014, sp . zn . III . ÚS
2264/13, č . 47/2014 Sb . ÚS, je-li právní úprava zákonodárcem koncipována s vědomím
teleologického rozporu (vědomá mezera),
pak obecný soud či Ústavní soud nemůže
toto řešení změnit, ale může dojít jen ke zrušení právního předpisu . Shrnuto, mezerou
v zákoně, způsobilou být řešenou cestou dotváření práva, se rozumí neúplnost zákona
protiplánová (z hlediska záměru zákonodárce) . Jak poznamenal Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp . zn . III . ÚS 2264/13, „[t]o,
zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí
zákonodárce (mezeru vědomou či nevědomou), lze zjistit především jasně průkazným
úmyslem zákonodárce“ .
Z důvodové zprávy vládního návrhu služebního zákona z roku 2003 (dostupná na
www .psp .cz) záměr zákonodárce aplikaci
institutu úroků z prodlení u služebního pří-
tiplánová (z hlediska záměru zákonodárce) . Jak poznamenal Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp . zn . III . ÚS 2264/13, „[t]o,
zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí
zákonodárce (mezeru vědomou či nevědomou), lze zjistit především jasně průkazným
úmyslem zákonodárce“ .
Z důvodové zprávy vládního návrhu služebního zákona z roku 2003 (dostupná na
www .psp .cz) záměr zákonodárce aplikaci
institutu úroků z prodlení u služebního pří-
jmu vyloučit nikterak nevyplývá . Podpůrně
lze uvést, že § 208 odst . 4 služebního zákona
z roku 2003 přímo pracuje s pojmem úroky,
když stanoví: „Úroky a opětující se plnění přiznaná pravomocným rozhodnutím, jejichž
splatnost nastala po nabytí právní moci
rozhodnutí, se promlčují po 3 letech ode dne
jejich splatnosti.“ Je zřejmé, že pokud zákonodárce na jednom místě pracuje s pojmem
„úroky“, musel předpokládat, že v rámci
vztahů upravených tímto zákonem tyto úroky musí v nějaké situaci vznikat . Ze samotné
podstaty služebního poměru jakožto vztahu
veřejnoprávního ještě nelze dovozovat zákonodárcův záměr vyloučit nárok na úroky
z prodlení u služebního příjmu . To plyne
obdobně i z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 31 . 7 . 2014, čj . 6 As 102/2014-39,
v němž soud upozornil na odlišnost výsluhového příspěvku, u něhož úroky z prodlení neplynou, neboť jejich absence byla úmyslem
zákonodárce, a služebního příjmu, jenž je
odměnou ve smyslu čl . 28 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“), a uvedl,
že „[služební zákon z roku 2003] zakotvuje
celou řadu peněžitých plnění, na které vzniká nárok v souvislosti s výkonem služby.
Jak je již zmíněno výše, důvodem je snaha
o komplexní úpravu služebních vztahů. Taková úprava ovšem nevylučuje, aby jednotlivá plnění podléhala různému právnímu režimu, například v oblasti úroků z prodlení.“
Podle Nejvyššího správního soudu by
bylo nespravedlivé a v rozporu s principem
rovnosti a bezrozpornosti právního řádu,
pokud by zaměstnancům v soukromé sféře
za opožděnou výplatu mzdy náležely úroky
z prodlení, zatímco příslušníkům bezpečnostního sboru by tyto úroky nenáležely .
Již výše Nejvyšší správní soud zdůraznil veřejnoprávní charakter služebního poměru,
ze kterého plynou pro příslušníky různá
omezení, jež zaměstnance v soukromé sféře
nestíhají . Tato omezení jsou zpravidla v souladu s ústavním pořádkem a reflektují specifický charakter služebního poměru (např .
zvýšené nároky služební kázně); neodporují
tak principu rovnosti, neboť jejich zavedení
je legitimní . Oním veřejnoprávním osprave-
.
Již výše Nejvyšší správní soud zdůraznil veřejnoprávní charakter služebního poměru,
ze kterého plynou pro příslušníky různá
omezení, jež zaměstnance v soukromé sféře
nestíhají . Tato omezení jsou zpravidla v souladu s ústavním pořádkem a reflektují specifický charakter služebního poměru (např .
zvýšené nároky služební kázně); neodporují
tak principu rovnosti, neboť jejich zavedení
je legitimní . Oním veřejnoprávním osprave-
dlnitelným specifikem však podle Nejvyššího
správního soudu nemůže být neexistence
nároku na úroky z prodlení při opožděné výplatě služebního příjmu, a to z následujícího
důvodu . Zatímco např . již zmíněný výsluhový příspěvek upravený ve služebním zákoně
z roku 2003 je sociální dávkou, ke které se
neváže nárok na úroky z prodlení, neboť absence úpravy úroků z prodlení je pro sociální
dávky příznačná a úmysl zákonodárce vyloučit úroky z prodlení u této dávky je tak zřejmý
(srov . rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3 . 10 . 2013, čj . 3 Ans 4/2013-37), služební příjem je odměnou vyplácenou příslušníkovi za výkon služby, tj . odměnou za práci
ve smyslu čl . 28 Listiny . Podle tohoto článku
za vykonanou práci, nehledě na to, zdali byla
vykonána v zaměstnaneckém či služebním
poměru, náleží spravedlivá odměna . Charakter „soukromoprávní mzdy“ a služebního
příjmu tak není natolik odlišný, aby ospravedlňoval odlišný přístup v otázce úroků z prodlení . Ba naopak, takový přístup by odporoval
principu rovnosti, neboť pro něj neexistuje
legitimní důvod . Podle Nejvyššího správního
soudu může být odměna za vykonanou práci
(službu) spravedlivá pouze za předpokladu,
že bude vyplacena včas . Pokud není vyplacena včas, musí to být s ohledem na požadavek
spravedlnosti reflektováno v její výši v době
vyplacení .
Z uvedeného vyplývá, že nelze zjistit zákonodárcův úmysl vyloučit úroky z prodlení
u služebního příjmu, přičemž absenci úpravy
úroků u služebního příjmu je nutné vnímat
jako neúplnost právního řádu z pohledu rovnosti a dalších obecných principů . Jedná se
tedy jak o mezeru nevědomou, tak nepravou .
Takovou mezeru je nutné zaplnit . Pokud by
totiž soud dospěl k opačnému závěru a uvedenou mezeru by odmítl zaplnit, resp . by ji
vůbec neshledal, vedlo by takové řešení k nespravedlivému výsledku (viz předchozí odstavec) .
Mezeru v zákoně lze zaplnit podle charakteru buď pomocí teleologické redukce,
nebo pomocí analogie (srov . výše citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu čj . 8
As 7/2008-116) . Teleologická redukce spo-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
odmítl zaplnit, resp . by ji
vůbec neshledal, vedlo by takové řešení k nespravedlivému výsledku (viz předchozí odstavec) .
Mezeru v zákoně lze zaplnit podle charakteru buď pomocí teleologické redukce,
nebo pomocí analogie (srov . výše citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu čj . 8
As 7/2008-116) . Teleologická redukce spo-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
čívá v odepření aplikace daného ustanovení
na případy, na které sice dopadá jeho dikce,
avšak nikoli smysl a účel (srov . nález Ústavního soudu ze dne 13 . 12 . 2007, sp . zn . I . ÚS
318/06, č . 221/2007 Sb . ÚS) . V tomto případě však žádné ustanovení, jehož dikce by se
na daný případ vztahovala, neexistuje, a tak
nezbývá než využít analogie . Analogii lze připustit „pouze v případě, že se nedostane do
rozporu s jasnou a jednoznačně vyjádřenou
vůlí zákonodárce, neboť tím by soud narušil
princip dělby moci“ (srov . rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23 . 4 . 2014, čj . 6
Ads 99/2013-18, č . 3158/2015 Sb . NSS) . Jak
vyplývá ze shora uvedeného, neexistuje jasná
a jednoznačná vůle zákonodárce vyloučit nárok na úroky z prodlení u služebního příjmu,
a proto lze k analogii přistoupit .
Již v rozsudku ze dne 14 . 9 . 2011, čj . 9 As
47/2011-105, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „[a]nalogií aplikace práva je třeba rozumět řešení právem neupravených vztahů podle právní úpravy vztahů podobných. Teorie
práva rozlišuje tzv. analogii legis, tedy situaci, kdy se na skutkovou podstatu zákonem
neřešenou aplikuje právní norma, která je
obsažena ve stejném zákoně a která upravuje skutkovou podstatu nejpodobnější,
a tzv. analogii iuris, tzn. situaci, kdy lze výjimečně aplikovat právní zásady příslušného
právního odvětví, případně dokonce obecné
právní zásady, které obsahuje celý právní
řád, ovšem pouze za předpokladu, že není
možné postupovat prostřednictvím analogie
legis. Použití analogie iuris je ve veřejném
právu značně nežádoucí, zatímco použití
analogie legis lze za účelem vyplnění mezer
v procesní úpravě za předpokladu, že je to
ve prospěch ochrany práv účastníků řízení,
použít (blíže k této otázce viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS
21/04, č. 240/2005 Sb. […], či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
čj. 1 As 25/2005-70). Doktrína připouští ve
veřejném právu použití analogie legis pouze
v omezené míře, a to navíc pouze pro použití
v situacích, kdy zákon danou právní problematiku vůbec neřeší. V takovém případě je
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
hrany práv účastníků řízení,
použít (blíže k této otázce viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS
21/04, č. 240/2005 Sb. […], či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
čj. 1 As 25/2005-70). Doktrína připouští ve
veřejném právu použití analogie legis pouze
v omezené míře, a to navíc pouze pro použití
v situacích, kdy zákon danou právní problematiku vůbec neřeší. V takovém případě je
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
přípustné pro výklad chybějící právní úpravy či pojmu podpůrně užít zákonného ustanovení svou povahou a účelem nejbližšího.“
Analogie iuris nemusí spočívat pouze v aplikaci právních zásad příslušného právního odvětví, případně obecných právních zásad, nýbrž i v aplikaci takového ustanovení, které se
vyskytuje na jiném místě právního řádu a je
co do svojí povahy nejbližší na řešenou skutkovou podstatu, avšak za respektování právě
oněch zásad (obdobně srov . Mates, P . Analogie ve správním právu, kdy ano a kdy ne .
Správní právo, 2014, č . 1–2, s . 37) . Takto obdobně uplatnil analogii iuris Nejvyšší správní soud např . v rozsudku ze dne 28 . 4 . 2005,
čj . 2 Afs 51/2004-57, v němž uvedl, že „[j]e-li
úprava daňového ručitelství jako zvláštního
veřejnoprávního institutu v daňových zákonech kusá, nezbývá než si tam, kde daňové
zákony mlčí a kde nelze užít analogii legis
v rámci veřejného práva […], vypomoci analogií iuris ve vztahu k základním principům
soukromoprávního institutu ručení, který je
upraven zejména v § 546 až § 550 [občanského zákoníku z roku 1964*)]“ .
Jelikož zákon o služebním poměru z roku
2003 neobsahuje normu upravující podobnou skutkovou podstatu, nelze využít analogie legis. Je tak třeba přistoupit k analogii
iuris . Jak však vyplývá z výše citovaného rozsudku čj . 9 As 47/2011-105, použití analogie
iuris je ve veřejném právu značně nežádoucí .
Podle názoru Nejvyššího správního soudu
však i přesto existují situace, kdy je této analogie třeba využít, přičemž právě projednávaný
případ je jednou z těchto situací . Řešení, kdy
budou přiznány úroky z prodlení s výplatou
doplatku za přesčas, je totiž ve prospěch adresáta veřejné správy (příslušníka) a nikterak
významně nezasahuje do veřejného zájmu .
S ohledem na charakter služebního příjmu jakožto odměny za vykonanou práci
(službu) a jeho podobnost se soukromoprávními peněžitými plněními lze dle názoru soudu využít analogie iuris ve vztahu k základním principům soukromoprávního institutu
úroků z prodlení, jenž je upraven zejména
v § 1968 občanského zákoníku z roku 2012
přesčas, je totiž ve prospěch adresáta veřejné správy (příslušníka) a nikterak
významně nezasahuje do veřejného zájmu .
S ohledem na charakter služebního příjmu jakožto odměny za vykonanou práci
(službu) a jeho podobnost se soukromoprávními peněžitými plněními lze dle názoru soudu využít analogie iuris ve vztahu k základním principům soukromoprávního institutu
úroků z prodlení, jenž je upraven zejména
v § 1968 občanského zákoníku z roku 2012
(dříve podobná úprava v § 517 občanského zákoníku z roku 1964) . Nejvyšší správní
soud při tom vychází z teze vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22 . 8 . 2007, čj . 2 As 88/2006-56,
č . 1392/2007 Sb . NSS . Podle této teze není
soukromé a veřejné právo oddělené „čínskou zdí“. Je třeba respektovat ucelenost
a jednotu právního řádu . Vztah soukromého
a veřejného práva chápe Nejvyšší správní
soud jako vztah obecného a zvláštního práva . Z teorie veřejného práva jako zvláštního
práva k „obecnému“ právu soukromému pak
mj . vyplývá, že některé normy soukromého
práva lze použít i ve veřejném právu tam, kde
veřejnoprávní úprava chybí či je kusá a kde
nelze dospět k rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj samostatný smysl
a účel (k tomu v nyní projednávaném případě dospět nelze – viz výše) .
Podle zmíněného § 1968 občanského zákoníku z roku 2012 je v prodlení ten dlužník,
který dluh neplní řádně a včas . Bezpečnostní
sbor (Policie České republiky) se tu tedy nachází v pozici dlužníka a příslušník v pozici
věřitele .
Za použití analogie iuris tedy Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že nárok na
úroky z prodlení s vyplacením služebního
příjmu, tedy i doplatku služebního příjmu za
výkon služby přesčas, existuje . Závěr o existenci nároku na úroky z prodlení v případě
služebního příjmu zastává i komentářová literatura (srov . Tomek, P ., op . cit ., s . 375) .
Nejvyšší správní soud tak k tomuto uzavírá, že napadený rozsudek je v tomto ohledu
správný .
II.2 Splatnost doplatku
Podle § 125 odst . 1 služebního zákona z roku 2003, jež se analogicky uplatní
i v případech nezákonně nařízené služby
přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním
roce (srov . výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj . 4 Ads 11/2013-41),
platí následující: „Příslušník má nárok na
náhradní volno za každou hodinu služby
přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce.
Neposkytne-li bezpečnostní sbor příslušní-
kovi náhradní volno v době 3 kalendářních
měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu,
osobního příplatku a zvláštního příplatku,
který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci,
v němž službu koná.“
ušník má nárok na
náhradní volno za každou hodinu služby
přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce.
Neposkytne-li bezpečnostní sbor příslušní-
kovi náhradní volno v době 3 kalendářních
měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu,
osobního příplatku a zvláštního příplatku,
který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci,
v němž službu koná.“
Z uvedeného je zřejmé, že primárně má
být příslušníkovi za službu přesčas poskytnuto náhradní volno . Pokud mu toto není poskytnuto v době 3 kalendářních měsíců poté,
kdy službu přesčas vykonal, nebo v jinak dohodnuté době, vzniká mu nárok na doplatek
za službu konanou přesčas (na poměrnou
část přiznaného základního tarifu, osobního
příplatku a zvláštního příplatku) . V tomto
ohledu je nutné korigovat názor krajského
soudu, že nárok na doplatek vzniká ihned
výkonem služby přesčas . Ustanovení § 125
odst . 1 služebního zákona z roku 2003 je totiž
nutno ve vztahu k větě první § 112 odst . 1 téhož zákona vnímat jako ustanovení speciální,
jehož aplikace má přednost .
Z citovaného ustanovení však také vyplývá, že doplatek za službu přesčas vzniká
přímo ze zákona a rozhodnutí služebního
funkcionáře o tomto doplatku je tedy deklaratorním rozhodnutím, jímž se pouze stvrzuje (osvědčuje) nárok příslušníka . V tomto ohledu je tedy názor krajského soudu
správný .
Opačný závěr, kdy by vznik nároku na
doplatek byl vázán na vydání rozhodnutí služebního funkcionáře, by podle Nejvyššího
správního soudu byl nejen v rozporu s doslovným zněním zákona, ale zároveň by mohl
dát služebnímu funkcionáři možnost o nároku rozhodovat s libovolným zpožděním, přičemž by poté příslušníci byli kráceni na svém
právu na spravedlivou odměnu, které v sobě,
jak bylo výše vysvětleno, zahrnuje v tomto případě i úroky z prodlení . Argumentu,
že nárok vzniká až konstitutivním rozhodnutím služebního funkcionáře, tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit .
Základní pravidlo pro splatnost služebního příjmu, tedy i doplatku, upravuje § 128
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
Vlastimil M . proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kra- *) S účinností od 1. 10. 2016 bude zákon změněn zákonem č. 204/2015 Sb. a s účinností od 1. 1. 2017 zákonem č. 377/2015 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o ukončení důchodového spoření. ní profesního řádu ohledně zákazu tzv . vázané
reklamy je možno vnímat jako určité cechovní
omezení svobody podnikání za účelem korekce tržních pravidel a zachování vnitřní profesní solidarity na straně jedné; na straně druhé,
zejména z pohledu vnějšího (spotřebitelského), ovšem nelze nevidět, že v případě tzv . vázané reklamy či nabídky se také může jednat k § 1968 a § 1970 občanského zákoníku (č . 89/2012 Sb .) je o úrok z prodlení, o kasační stížnosti žalované .