licie České republiky, ve znění zákona č. 26/1993 Sb.* Požadavek, aby právní úkon, má-li mít právní účinky, byl učiněn svobodně, je obecné pravidlo soukromého práva platné zásadně i v právu veřejném.
licie České republiky, ve znění zákona č. 26/1993 Sb.* Požadavek, aby právní úkon, má-li mít právní účinky, byl učiněn svobodně, je obecné pravidlo soukromého práva platné zásadně i v právu veřejném.
Po právní stránce je s ohledem na více než roční konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz jeho precedenční roz- sudek ze dne 17. 8. 2006, čj. 3 As 14/2006-115, viz dále jeho rozsudky ze dne 7. 3. 2007, čj. 2 As 65/2006-72, ze dne 14. 3. 2007, čj. 2 As 68/2006-60, a ze dne 27. 4. 2007, čj. 5 As 71/2006-86, které právní názor dříve vyjádře- ný potvrdily a výslovně na něj odkázaly; všechny rozsudky jsou dostupné na www. nssoud.cz) není pochyb o tom, že nárok na příspěvek za službu zaniká dnem vzniku ná- roku na důchod na základě podání žádosti o starobní důchod a že existuje možnost vol- by tím, kdo jej má pobírat, mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem. Právní ná- zor vyjádřený ve shora jmenovaných rozhod- nutích lze shrnout tak, že nárok na příspěvek za službu podle $ 116 odst. 4 zákona o služeb- ním poměru zaniká pouze v tom případě, že policista při souběhu nároků na starobní dů- chod a na příspěvek za službu zvolil podle $ 118 odst. 2 téhož zákona pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku na důchod byl deklarován správním rozhodnutím. Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že výše uvedený právní názor nebyl podkla- dem rozhodnutí žalovaného. Tato námitka je zcela trefná, neboť žalovaný v odvolacím roz- hodnutí skutečně vycházel ze svého původní- ho právního názoru, který byl shora citovanou judikaturou popřen a který dnes nezastává ani žalovaný. Samotná skutečnost, že správní or- gán vydal své rozhodnutí na základě nespráv- ného právního názoru, by však podle judikatu- ry soudů ještě nemusela bez dalšího vést ke zrušení tohoto rozhodnutí, bylo-li by ve výsled- ku správné a netrpělo-li by nějakou jinou va- dou způsobující jeho nezákonnost, k níž by správní soud musel, ať již k žalobní námitce či ex officio, přihlédnout (viz k tomu např. rozsu- dek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 5 As 20/2003-64, dostupný na www. nssoud.cz; srov. podobný názor vyjádřený v ná- lezu Ústavního soudu č. 142/1999 Sb. ÚS). Po skutkové stránce není pochyb, že stě- žovatel žádostí ze dne 7. 9. 2005, podanou 15. 9. 2007, tj. v průběhu odvolacího řízení před žalovaným, uplatnil nárok na starobní důchod od 10. 9. 2005 a že rozhodnutím ze dne 11. 1. 2006 mu byl starobní důchod od 10.9. 2005 přiznán. Znamenalo by to tedy, že „uplatněním volby starobního důchodu by mu zanikl nárok na příspěvek za službu. I když tedy žalovaný vycházel ve svém roz- hodnutí z nesprávného právního názoru, ne- mohlo by jeho rozhodnutí ve výsledku vyznít jinak než tak, že stěžovatel nadále nebude mít nárok na výplatu příspěvku za službu, neboť mu vznikne nárok na výplatu starobního dů- chodu. Za této situace by proto městský soud postupoval zcela správně, pokud by žalobu stěžovatele zamítl s tím, že odůvodnění roz- hodnutí žalovaného sice neobstojí, ovšem ve výsledku je správné. Výše popsaný důsledek, tj. zánik nároku na příspěvek za službu, by ovšem nenastal v případě, že by úkon stěžovatele spočívající v žádosti o starobní důchod měl být považo- ván za neexistující nebo za mající jiný obsah než bezpodmínečnou žádost o starobní dů- chod, tj. volbu starobního důchodu zahrnují- cí v sobě stejně bezpodmínečné implicitní vzdání se nároku na příspěvek za službu. Nejvyšší správní soud vychází z teze, že veřejné a soukromé právo v moderní společ- nosti nejsou dva světy oddělené „čínskou zdí“, v nichž by platila zcela a principiálně od- lišná pravidla, nýbrž dvě sféry jednoho ve své podstatě jednotného a uceleného právního řádu. Vztah soukromého a veřejného práva chápe Nejvyšší správní soud v souladu s pře- važujícími doktrinálními trendy poslední do- by (viz např. Maurer: Allgemeines Verwal tungsrecht. 15. vyd., C. H. Beck, Můnchen 2004, str. 47 - 51, Hendrych a kol.: Správní právo. Obecná část. 6. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, str. 21 - 25) jako vztah obecného a zvláštního práva. Jinak řečeno, soukromé právo upravuje práva a povinnosti subjektů práv bez ohledu na jejich specifickou povahu z hlediska jejich role při výkonu veřejné moci (v tomto smyslu má v právu soukromém stát stejné postavení jako kterákoli jiná právnická či fyzická osoba); oproti tomu veřejnoprávní- mi je taková podmnožina množiny všech právních vztahů, která je charakterizována tím, že v daném právním vztahu je alespoň jeden z jeho subjektů vykonavatelem veřejné moci. Teorie veřejného práva jako zvláštního práva k „obecnému“ právu soukromému pak je v praxi cenná jednak tím, že - zejména při zapojení dílčích komponent dalších teorií rozlišení obou základních sfér práva (zájmo- vé, subordinační, organické v její původní podobě) - dokáže normy veřejného a sou- kromého práva od sebe vcelku efektivně a jednoznačně rozlišit, jednak tím, že umož- ňuje „subsidiárně“ použít i ve veřejném prá- vu normy práva soukromého tam, kde veřej- noprávní úprava chybí či je kusá a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence Či kusost úpravy má svůj samostatný smysl a účel (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005-53, publikovaný pod č. 1034/2007 Sb. NSS). V soukromém právu platí, že právní úkon osoby způsobí právní následek s tímto úko- nem spojený pouze za předpokladu, že není stižen neplatností. Podobný institut neplat- nosti právního úkonu policisty zná i služební zákon v ustanovení $ 145, který obsahově od- povídá ustanovení $ 242 zákoníku práce z ro- ku 1965 a je též podobný úpravě v součas- ném zákoníku práce z roku 2006 (viz jeho $ 18 a násl.), která zásadně vychází z úpravy v občanském právu, či úpravě v obecné nor- mě občanského práva, zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku. Všem zmíněným záko- nům je společné, že úkon osoby je neplatný, nebyhHi učiněn mj. svobodně. Jakkoli právní úprava vztahující se na řízení ve věcech starob- ního důchodu, tj. zákon č. 155/1995 Sb., o dů- chodovém pojištění, zákon č. 582/1991 Sb, o organizaci a provádění sociálního zabezpe- čení, a zákon č. 71/1967 Sb., o správním říze- ní (správní řád), podobné výslovné vyjádření požadavku, aby úkon, má-li mít právní účin- ky, byl učiněn svobodně, nemá, nutno mít uvedený požadavek za obecné pravidlo sou- kromého práva platné zásadně i v právu ve- řejném (není-li veřejnoprávní úpravou expli- citně či implicitně vyloučeno, přičemž 1083 1392 taková výluka by se musela opírat o ústavně konformní důvody, zejména sloužit ochraně jiné ve srovnání se svobodou jednotlivce ob- dobně důležité ústavní hodnoty a respekto- vat princip proporcionality). Uvedený výklad je ostatně reflexí čl. 1 věty první Listiny zá- kladních práv a svobod, podle níž lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Stěžovatel nicméně netvrdí, že by žádost o starobní důchod nepodal svobodně. Tvrdí v podstatě (alespoň takto lze interpretovat je- ho vyjádření v kasační stížnosti), že ji podal v ekonomické tísni, neboť měl za to, že vzhle- dem k tehdejšímu právnímu názoru žalova- ného ztrácí naději na pokračování výplaty příspěvku za službu a že k zajištění své exi- stence potřebuje aspoň starobní důchod. Tí- seň takovéto intenzity však nelze ani názna- kem považovat za důvod pro to, aby jeho žádost o starobní důchod bylo možno posou- dit jako učiněnou nikoli svobodně. Příklon k opačnému názoru by znamenal, že každý výběr z různých alternativ řešení určité život- ní situace by byl omezením svobody. Ve sku- tečnosti stěžovatel měl k dispozici účinné právní prostředky, kterými mohl za svůj - jak se později ukázalo, veskrze správný - právní názor bojovat. V případě, že by stěžovatel ne- podal žádost o důchod, žalovaný by vzhle- dem k právnímu názoru, který tehdy zastával, rozhodl obsahově stejně, jako se ve skuteč- nosti stalo, takže by proti jeho rozhodnutí stěžovatel byl nucen podat, nechtělli by se s ním smířit, správní žalobu. V rámci řízení o správní žalobě by ovšem mohl navrhnout přiznání odkladného účinku správní žaloby CS 73 s. ř. s.), kterým by mohly být negativní účinky rozhodnutí žalovaného, jímž se stěžo- vateli fakticky odnímal příspěvek za službu, si- stovány do rozhodnutí o žalobě (totéž by ob- dobně připadalo v úvahu v případném řízení o kasační stížnosti, pokud by se stěžovatel se svým právním názorem neprosadil v řízení před městským soudem). V každém případě měl stěžovatel k dispozici účinné a vcelku jednoduše použitelné právní prostředky na ochranu před nesprávným právním názorem žalovaného a postupem z něj vyplývajícím. Proto nelze ekonomickou situaci stěžovatele 1084 považovat za faktor, který by z jím podané žá- dosti o starobní důchod činil úkon učiněný nikoli svobodně. Obiter dictum jeví se vhodné pozname- nat, že ani eventuální argumentace tím, že stěžovatel nemohl předvídat, že se právní ná- zor žalovaného v důsledku judikatury soudů v budoucnu změní, a že proto z tohoto důvo- du nelze brát jeho žádost o starobní důchod jako úkon, který by měl mít pro něho negativ- ní důsledek spočívající v zániku nároku na příplatek za službu, není v jeho konkrétním případě namístě, jakkoli si obecně opodstat- něnost podobné argumentace lze představit, a sice zejména v situacích zásadních a pře- kvapivých judikatorních obratů, s nimiž by průměrně kvalifikovaný právník nemohl po- čítat ani při vynaložení patřičné odborné pé- če (za takový by bylo lze zřejmě považovat příkladmo náhled na existenci a formu soud- ní ochrany proti nezákonné daňové kontrole, jak byl vyjádřen v usnesení rozšířeného sená- tu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004-110, publikovaném pod č. 735/2006 Sb. NSS). Právní názor, který stěžovatel zastával, byl totiž vcelku velmi dob- ře hajitelný, konzistentní a racionálně vyargu- mentovaný, navíc se jednalo o právní názor nikoli nový (Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho judikatorní činnosti známo, že již kon- cem roku 2002 byl uvedený právní názor součástí žalobní argumentace ve věci obdob- né věci stěžovatele, o které nakonec rozhodo- val Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, čj. 5 A 156/2002-25, publikova- ným pod č. 81/2004 Sb. NSS, třebaže v tomto rozsudku ještě uvedenou argumentaci meri- torně nezhodnotil, jelikož rozhodnutí správ- ního orgánu zrušil pro nepřezkoumatelnost právě pro nevypořádání se s uvedenou argu- mentací žalobce v rámci správního řízení) a policisty nacházejícími se v obdobném po- stavení jako stěžovatel ve správních a soud- ních řízeních často užívaný. Stěžovatel proto mohl a měl mít rozumný stupeň důvěry, že systém ochrany práv v České republice nako- nec zajistí, že se uvedený názor v jeho přípa- dě také jako názor správný prosadí, bude-li jej důsledně hájit. Proto bylo spravedlivé po stě- žovateli požadovat, aby tento názor, chtěli se dobrat svých práv, skutečně důsledně hájil a aby svoji právní pozici nepoškodil faktickým vzdáním se její obrany tím, že požádal o sta- robní důchod. Pokud tak přesto učinil, nezbý- vá, než aby nesl následky svého jistě po zralé úvaze učiněného rozhodnutí, které — jak sho- ra vyloženo - nelze považovat za nesvobodné. 13595 Správní trestání: účastenství v přestupkovém řízení k $ 72 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích k $ 46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního Poškozený, který v přestupkovém řízení neuplatnil nárok na náhradu škody a který není ani navrhovatelem tohoto řízení, nemá postavení účastníka přestupko- vého řízení ve smyslu $ 72 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Pokud taková osoba podá žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, které se týká pouze viny a trestu obviněného z přestupku, soud takovou žalobu odmítne podle $ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
JUDr. Jaroslav P. proti Ministerstvu vnitra o příspěvek za službu, o kasační stížnosti žalobce.