9 As 7/2023- 38 - text
9 As 7/2023 - 40 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Bobka, soudce JUDr. Radana Malíka a soudkyně JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: GAIS CHARTER s.r.o., se sídlem Velké náměstí 47/39, Kroměříž, zast. Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) MUDr. K. S., II) MUDr. E. S., III) MUDr. S. F., IV) MUDr. T. F., V) Ing. B. J.V., VI) K. K., zast. JUDr. Irenou Motalovou, advokátkou se sídlem U Prachárny 4458/10, Kroměříž, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2020, č. j. 35698/2019 31
4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, č. j. 8 A 50/2020 72,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Spor v projednávané věci se týká rozhodnutí o umístění stavby „Rodinný dům“ na pozemku číslo parcelní XA pro stavbu a na pozemcích číslo parcelní XB a XC pro umístění přípojek sítí technického vybavení, vše v katastrálním území x (dále „stavba“). Rozhodnutí o umístění stavby vydal k žádosti žalobkyně Městský úřad Kroměříž, stavební úřad (dále „stavební úřad“) dne 29. 7. 2011 pod č. j. 02/328/461/18/09/No. Po odvolání vlastníků sousedících pozemků rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil Krajský úřad Zlínského kraje (rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 19. 12. 2011, č. j. 3204/2012).
[2] Žalovaný se věcí zabýval v přezkumném řízení. V něm se nejprve dopustil opakovaných procesních pochybení, pro která Městský soud v Praze zrušil jeho předchozí rozhodnutí (rozsudky Městského soud v Praze ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 A 149/2013 56 a ze dne 11. 3. 2019, č. j. 10 A 169/2015 111). Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 2. 7. 2019, č. j. MMR 2355558/2019 83/136 zrušil výše označené rozhodnutí stavebního úřadu i na něj navazující rozhodnutí krajského úřadu a vrátil věc stavebnímu úřadu k dalšímu řízení.
[3] Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala rozklad, který žalovaný zamítl (rozhodnutí ministryně pro místní rozvoj ze dne 21. 2. 2020, č. j. 35698/2019 31 4). Proti zamítnutí brojila žalobkyně u městského soudu.
[4] Městský soud žalobu zamítl pro nedůvodnost nyní napadeným rozsudkem. V něm posuzoval žalobní námitky žalobkyně rozdělené do šesti okruhů: a) absence poučení podle § 36 odst. 3 s. ř. ze strany žalovaného, b) nesprávné posouzení věci mající za následek závěr o rozporu záměru stavby s obecně závaznou vyhláškou města Kroměříže č. 1/2006, o závazných částech územního plánu města Kroměříže, schválenou usnesením zastupitelstva města Kroměříž dne 12. 1. 2006 (dále „územní plán“), c) posouzení vlivu na zastínění okolních budov a pozemků, d) odvod dešťové vody z ploch pozemku stavby, e) hlediska požadovaná § 90 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále „stavební zákon“), a f) ochrana práv stavebníka nabytých v dobré víře. Žádnou z žalobních námitek však městský soud neshledal důvodnou. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek městského soudu z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Napadený rozsudek navrhuje zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatelka namítá, že městský soud pochybil, když shledal nedůvodnými její žalobní námitky směřující proti závěru žalovaného o rozporu záměru stavby se schváleným územním plánem. Svůj závěr, že „[s]právní orgán i žalovaný správně vystihli, že zamýšlená stavba svým objemem a vzhledem charakteru lokality odporuje“ (bod 57 napadeného rozsudku), městský soud řádně neodůvodnil. V blízkosti pozemku číslo parcelní XA, na kterém měla být stavba umístěna, jsou i „stavby (…) mnohem vyšší, objemově větší“. Záměr stavby odpovídá územnímu plánu a není jiného obecně závazného dokumentu, kterému by záměr stavby odporoval. Neodůvodněné tvrzení městského soudu, že stavba odporuje charakteru lokality a urbanistickým hodnotám, činí proto rozsudek nepřezkoumatelným.
[7] Stěžovatelka rovněž namítá, že napadený rozsudek obsahuje „nespočet chyb v psaní a datech“, pro která je obtížné se v něm orientovat. Jako příklad uvádí část I body 3 a 7 napadeného rozsudku.
[8] Další stěžovatelčiny námitky se týkají rozhodnutí žalovaného, které stěžovatelka napadala v řízení před městským soudem (tzn. výše citovaného rozhodnutí ministryně pro místní rozvoj ze dne 21. 2. 2020, č. j. 35698/2019 31 4). V tomto okruhu námitek stěžovatelka poukazuje na pochybení žalovaného spočívající v nevypořádání všech jejích námitek v přezkumném řízení. Dále žalovanému vytýká nesprávný výklad územního plánu.
[9] Nakonec stěžovatelka namítá rozpor mezi body 90 a 101 napadeného rozsudku. V bodě 90 městský soud shledal závěry žalovaného v otázce posouzení řešení odvodu dešťové vody za „nesprávné a nepřezkoumatelné“. V bodě 101 však městský soud označil žalobní námitku, která směřovala proti tomuto pochybení žalovaného, za nedůvodnou. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nesrozumitelné, jelikož argumentace nesměřuje k vysloveným závěrům.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Trvá na tvrzení, že „záměr svým objemovým řešením nezohlednil založené nové členění území po bývalých Žižkovských kasárnách a vypovídá o hrubém narušení urbanistické koncepce zástavby plochy vymezené k rodinnému bydlení“. I nadále se neztotožňuje s výkladem územního plánu, podle kterého se věta „[p]odíl podlažní plochy bydlení musí tvořit minimálně 80 % všech podlažních ploch,“ vztahuje k celé funkční ploše XD v katastrálním území X.
[11] Ke kasační stížnosti se společně vyjádřily osoby zúčastněné na řízení III) a IV). Kasační stížnost navrhují zamítnout. Poukazují na množství rozhodnutí různých orgánů, které již v této věci konstatovaly rozpor záměru stavby s územním plánem. Vyjádření ke kasační stížnosti zaslala NSS také osoba zúčastněná na řízení V). I ona navrhuje kasační stížnost zamítnout. Osoby zúčastněné na řízení I), II), VI), VII) a VIII) se ke kasační stížnosti nevyjádřily. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti. Shledal, že byla podána včas oprávněnou osobou, proti rozhodnutí, proti němuž je přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. Napadený rozsudek proto přezkoumal v rozsahu a z důvodů vymezených stěžovatelkou v kasační stížnosti. Přihlížel při tom k případným vadám, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] NSS se nejprve zabýval kasační námitkou směřující proti posouzení závěru o rozporu záměru stavby se schváleným územním plánem. Stěžovatelka namítá, že „[s]tavba se svým výrazem nijak nevyčleňuje oproti stávajícím stavbám v území a argumentace ubírající se tímto směre (…) činí rozhodnutí bez dalšího odůvodnění nepřezkoumatelným.“ Zvláště zpochybňuje bod 57 napadeného rozsudku, kterým městský soud dal za pravdu závěrům žalovaného, že záměr stavby svým objemem a vzhledem charakteru lokality odporuje. Městský soud tento závěr blíže nerozebírá, v čemž stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
[15] Stěžovatelka se v žalobě podané městskému soudu soustředila především na vystavění své argumentace v otázce výkladu části územního plánu nadepsané „BR PLOCHY ČISTÉHO BYDLENÍ V RODINNÝCH DOMECH“. K otázce, zda by stavba odporovala svým objemem a vzhledem charakteru lokality ve smyslu čl. 1.6 územního plánu, namítala stěžovatelka v žalobě pouze, že je „přesvědčena o tom, že posuzovaná stavba vyhovuje všem [jeho] podmínkám“. Ucelenou polemiku s právním posouzením otázky ze strany žalovaného však městskému soudu nepředložila.
[16] V napadeném rozsudku se městský soud věnoval posouzení souladu záměru stavby s územním plánem v části III. v oddílu nadepsaného „Ad b)“ (body 31 až 59 rozsudku). V něm nejprve shrnul námitky stěžovatelky i žalovaného. Poté vyložil územní plán a v rámci předložených žalobních námitek posoudil, zda s ním je záměr stavby v souladu. Došel přitom k závěru, že zatímco žalovaný ve svém rozhodnutí správně vystihl, že zamýšlená stavba svým objemem a vzhledem charakteru lokality odporuje, stavební úřad naproti tomu v územním rozhodnutí pouze obecně konstatoval, že navrhovaný záměr je v souladu s charakterem území, aniž by tuto svojí úvahu jakkoliv přezkoumatelně zdůvodnil (bod 57 napadeného rozsudku). Proto městský soud v bodě 58 svého rozsudku dovodil, že vadou rozhodnutí o umístění stavby byla „absence řádného odůvodnění, jak žalovaný správně konstatoval a za této situace nepochybil, pokud nevyhověl podanému rozkladu a potvrdil správnost rozhodnutí správního orgánu.“
[17] Z napadeného rozsudku je zřejmé, že městský soud posoudil jemu předloženou otázku a ztotožnil se přitom s argumentací žalovaného obsaženou v napadeném rozhodnutí. Nebylo by bývalo účelné, aby městský soud slovo od slova argumentaci žalovaného opisoval do vlastního rozsudku v okamžiku, kdy se s ní věcně ztotožnil. Proto postačuje, že uceleně posoudil žalobní námitku a výslovně reagoval jen na její argumentačně podložené části.
[18] Stejně tak městský soud učinil s ohledem na tvrzení, které stěžovatelka ve své žalobě předestřela, totiž že regulativy územního plánu města Kroměříž, které mimo jiné stanoví, že „podíl podlažní plochy bydlení musí tvořit minimálně 80% všech podlažních ploch“, se vztahují obecně na konkrétní území vymezené v obecně závazné vyhlášce, a nikoliv na jednotlivé dílčí stavby v rámci tohoto území. Tento výklad však městský soud opět ve shodě s žalovaným odmítl (bod 55 napadeného rozsudku).
[19] Nad rámec výše uvedeného tak NSS nezbývá než dodat, že pokud se stěžovatelka domnívala, že zamýšlená stavba svým objemem a vzhledem charakteru lokality skutečně neodporuje, měla příležitost tuto skutečnost konkrétně tvrdit a prokázat v řadě řízení, která se ve věci vedla, v neposlední řadě v řízení o žalobě před městským soudem, a relevantně tak oponovat vyargumentovanému názoru žalovaného. Neučinila tak.
[20] Druhá kasační námitka se týká chyb v psaní, datech a označeních spisových značek, které obsahuje napadený rozsudek. V jejich důsledku je dle stěžovatelky „obtížné se v rozsudku orientovat“.
[21] Chyby, které stěžovatelka popisuje, lze souhrnně označit jako písařské chyby. Primárním prostředkem k odstraňování písařských chyb z rozsudků správních soudů je postup upravený v § 54 odst. 4 s. ř. s. Zákon svěřuje opravu chyb v psaní a počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností, předsedovi senátu. Ten zajišťuje jejich opravu i bez návrhu, což ovšem nevylučuje ani aktivitu účastníků řízení.
[22] Byť NSS považuje podobné množství chyb v písemném odůvodnění rozsudku za politováníhodné, aby písařské chyby měly za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., musely by dosahovat určité intenzity. Dle konstantní judikatury NSS lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost „obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.“ (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003
75, č. 133/2004 Sb. NSS). Ve světle tohoto pojetí nesrozumitelnosti je zřejmé, že pouhé ztížení orientace v rozsudku nedosahuje takové závažnosti, aby činilo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tato námitka proto rovněž není důvodná.
[23] Poslední projednatelná kasační námitka směřuje proti údajnému rozporu v části, kde městský soud posuzoval žalobní námitku týkající se vsakování podzemních vod. Konkrétně stěžovatelka označuje za vzájemně rozporné body 90 a 101 napadeného rozsudku. Namítá, že taková vada má za následek nesrozumitelnost, jelikož argumentace nesměřuje k vysloveným závěrům.
[24] Ani tato námitka není důvodná. Je pouze důsledkem chybného porozumění napadenému rozsudku. Městský soud nejprve v části II. odůvodnění napadeného rozsudku vypsal do krátkých bodů jednotlivé žalobní námitky. V části III. pak vypořádával jednotlivé námitky postupně, každou v samostatně nadepsaném oddíle. Jednotlivé oddíly městský soud strukturoval tak, že nejprve komplexně shrnul žalobní argumentaci stěžovatelky, poté argumentaci žalovaného, a nakonec věc právně posoudil.
[25] Bod 90 je posledním bodem části odůvodnění, ve kterém městský soud shrnuje žalobní argumentaci stěžovatelky (body 78 až 90 napadeného rozsudku). Naproti tomu v bodě 101 se jedná o právní názor soudu (obsažen v bodech 94 až 101). Rozdíl mezi těmito dvěma body tak pouze znamená, že se městský soud neztotožnil s právním názorem stěžovatelky.
[26] Další kasační námitky směřují proti správnímu rozhodnutí žalované. NSS se jimi věcně nezabýval, jelikož shledal, že nepředstavují důvody podle § 103 odst. 1 s. ř. s., a jsou proto nepřípustné ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.
[27] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Z toho plyne, že stěžovatel musí kvalifikovaným způsobem napadat právě rozhodnutí prvostupňového správního soudu. Proto je nezbytné, aby v kasační stížnosti uvedl konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí soudu (srov. např. rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, čj. 1 Azs 249/2016 38, bod 12, nebo ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012 351, bod 140 a judikaturu tam citovanou).
[28] Stěžovatelka namítá, že žalovaný ve výše citovaném rozhodnutí žalovaného, o jehož zákonnosti městský soud rozhodl nyní napadeným rozsudkem, nezohlednil stanovisko Městského úřadu Kroměříž ze dne 13. 2. 2015 zpracované Ing. arch. P. M., ani rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2005, č. j. 9 Ca 187/2004
56. Jelikož stěžovatelka v kasační stížnosti v této souvislosti pouze zopakovala svou žalobní argumentaci, aniž jakkoli reagovala na její vypořádání ze strany městského soudu, jde o nepřípustnou kasační námitku ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Proto ji podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení NSS rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla. Nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení nad rámec běžné úřední činnosti o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žádné z osob zúčastněných na řízení soud neukládal povinnosti, v souvislosti s jejichž plněním by jim vznikly nějaké náklady. Žádná z osob zúčastněných na řízení proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. března 2024
Mgr. Michal Bobek předseda senátu