Ve správním soudnictví soud nevydává samostatné usnesení o tom, že jsou splněny podmínky řízení. S námitkou účastníka řízení, že některá z podmínek splněna
není, se buď ztotožní a pak vydá rozhodnutí, kterým se řízení před ním skončí pro
nesplnění podmínek řízení (§ 7 odst. 4, 5 a § 46 s. ř. s.), nebo se s ní neztotožní a pak
ji vypořádá až v odůvodnění rozhodnutí o věci samé.
Ve správním soudnictví soud nevydává samostatné usnesení o tom, že jsou splněny podmínky řízení. S námitkou účastníka řízení, že některá z podmínek splněna
není, se buď ztotožní a pak vydá rozhodnutí, kterým se řízení před ním skončí pro
nesplnění podmínek řízení (§ 7 odst. 4, 5 a § 46 s. ř. s.), nebo se s ní neztotožní a pak
ji vypořádá až v odůvodnění rozhodnutí o věci samé.
[8] Námitku vznesenou stěžovatelem
nepovažuje Nejvyšší správní soud za námitku věcné nepříslušnosti, ale za námitku nedostatku pravomoci soudu rozhodujícího
ve správním soudnictví . Soud si je vědom
terminologické neujasněnosti této otázky
jak v právních předpisech, tak v odborné
literatuře (viz stručné shrnutí rozdílných
pojetí in Jemelka, L .; Podhrázký, M .; Vetešník, P; Zavřelová, J .; Bohadlo, D .; Šuránek, P .
Soudní řád správní. Komentář. Praha :
C . H . Beck, 2013, s . 1055–1056) . Nejvyšší
správní soud terminologicky vyšel zejména z nadpisů § 4 s . ř . s . a § 7 o . s . ř ., které
hovoří v obou případech o pravomoci soudů, ať již soudů rozhodujících v občanském
soudním řízení, nebo ve věcech správního
soudnictví . Jde však pouze o terminologickou otázku bez vlivu na posouzení věci
samé . Otázku příslušnosti, ať již věcné, či
místní, může soud řešit pouze v případě,
že má pravomoc o věci rozhodovat, tedy
že soudy rozhodující podle soudního řádu
správního jsou oprávněny předložený spor
řešit (k tomu srov . obdobně také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26 . 2 .
2009, čj . 4 Ads 127/2008-73, nebo rozsudek
ze dne 21 . 2 . 2013, čj . 6 Ads 164/2012-31,
č . 2853/2013 Sb . NSS) .
[9] Soudní řád správní upravuje zvláštní postup soudu v případě, že dojde k závěru,
že pravomoc soudů ve správním soudnictví
dána není, ale věc má rozhodovat soud v občanském soudním řízení, v § 46 odst . 2 až 4
s . ř . s . V těchto ustanoveních je nicméně řešena pouze situace, kdy k závěru o nedostatku
pravomoci dojde soud, a není řešen postup
pro případ, že námitku nedostatku pravomoci vznáší účastník řízení a soud se s ní neztotožňuje .
[9] Soudní řád správní upravuje zvláštní postup soudu v případě, že dojde k závěru,
že pravomoc soudů ve správním soudnictví
dána není, ale věc má rozhodovat soud v občanském soudním řízení, v § 46 odst . 2 až 4
s . ř . s . V těchto ustanoveních je nicméně řešena pouze situace, kdy k závěru o nedostatku
pravomoci dojde soud, a není řešen postup
pro případ, že námitku nedostatku pravomoci vznáší účastník řízení a soud se s ní neztotožňuje .
[10] Tento stav je obdobný též posuzování místní a věcné příslušnosti soudu .
Ustanovení § 7 odst . 4 a 5 s . ř . s . upravují
postup soudu pro případ, že není věcně
či místně příslušný (k tomuto závěru tedy
zjevně musí dojít soud), ale neupravují žádný zvláštní postup pro situaci, kdy s věcnou
či místní příslušností nesouhlasí některý
z účastníků . Tato situace je odlišná od posuzování místní a věcné příslušnosti soudů v občanském soudním řízení . Úprava
v občanském soudním řádu totiž vychází
z toho, že soud rozhoduje v zásadě stejně,
ať dojde k závěru o věcné či místní nepříslušnosti on sám, nebo pokud takovou námitku vznese účastník (viz § 104a odst . 5
a § 105 odst . 4 o . s . ř .) . Tato ustanovení
nelze v soudním řízení správním použít
subsidiárně na základě § 64 s . ř . s ., podle
něhož „[n]estanoví-li tento zákon jinak,
použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí
části občanského soudního řádu“ . Soudní
řád správní postup soudu pro případ věcné
a místní příslušnosti upravuje samostatně
v § 7 odst . 4 a 5 . S ohledem na povahu řízení před správními soudy a s ohledem na
výrazně jednodušší úpravu místní a věcné
příslušnosti ve správním soudnictví nejsou
citovaná ustanovení občanského soudního
řádu, o nutnosti postupovat shodně k námitce účastníka, použitelná .
[11] Pravomoc soudu rozhodovat patří
mezi podmínky řízení, které musí soud zkoumat kdykoliv za řízení ve smyslu § 103 o . s . ř .
(viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16 . 12 . 2008, čj . 8 Aps
6/2007-247, č . 1773/2009 Sb . NSS) . Ačkoliv
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 2/2 016
jde o podmínku základní, není důvod na ni
nahlížet ohledně procesu jejího posuzování
odlišně než na jiné podmínky řízení, jako je
například procesní nezpůsobilost účastníka,
překážka věci rozsouzené, překážka zahájeného řízení nebo věcná a místní příslušnost
soudu .
[11] Pravomoc soudu rozhodovat patří
mezi podmínky řízení, které musí soud zkoumat kdykoliv za řízení ve smyslu § 103 o . s . ř .
(viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16 . 12 . 2008, čj . 8 Aps
6/2007-247, č . 1773/2009 Sb . NSS) . Ačkoliv
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 2/2 016
jde o podmínku základní, není důvod na ni
nahlížet ohledně procesu jejího posuzování
odlišně než na jiné podmínky řízení, jako je
například procesní nezpůsobilost účastníka,
překážka věci rozsouzené, překážka zahájeného řízení nebo věcná a místní příslušnost
soudu .
[12] Není-li podle soudu určitá podmínka řízení splněna, postupuje tak, jak mu
ukládá soudní řád správní, například tedy
postoupí návrh příslušnému soudu podle
§ 7 odst . 4 nebo 5 s . ř . s ., návrh odmítne podle § 46 odst . 1 s . ř . s ., případně podle § 46
odst . 2 s . ř . s . Daným rozhodnutím soudu se
řízení před ním končí, a je proto zásadně
přezkoumatelné Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti . Žádné ustanovení
soudního řádu správního nepočítá s tím, že
pokud je soud přesvědčen o tom, že podmínky řízení splněny jsou, měl by o tom
rozhodovat samostatným usnesením . Tomuto závěru nasvědčuje i to, že pokud by
soud skutečně mohl o těchto dílčích otázkách samostatně rozhodovat, pak by proti
takovým rozhodnutím byla přípustná kasační stížnost (§ 102 s . ř . s .), když tato rozhodnutí není možno považovat za rozhodnutí,
kterými se pouze vede řízení [§ 104 odst . 3
písm . b) s . ř . s .] . Bylo by zjevně proti principu hospodárnosti řízení, pokud by si mohl
krajský soud kontrolovat správnost svého
postupu postupným vydáváním rozhodnutí
o podmínkách řízení, které by k případným
kasačním stížnostem účastníků přezkoumával Nejvyšší správní soud .
[13] Pro odlišný postup musí být výslovná zákonná opora, jako je tomu v případě občanského soudního řízení například
u námitek účastníků podle § 104a odst . 5
a § 105 odst . 4 o . s . ř . Obdobně, ačkoliv
nejde o řešení podmínek řízení, ale o věc
samu, lze poukázat na to, že soud musí rozhodnout o celé projednávané věci, a jen
tehdy, pokud je to účelné, může rozhodnout jen o její části (částečný rozsudek)
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 2 /2016
nebo o jejím základu (mezitímní rozsudek)
– § 152 odst . 2 o . s . ř . Soud si v daných případech tedy sice může postavit část žaloby najisto, ale půjde o ucelené posouzení
právních a skutkových otázek vztahujících
se buď k základu žaloby, nebo k její ucelené
části, nikoliv o posuzování jednotlivých dílčích právních či skutkových otázek, které je
třeba pro řešení sporu vyřešit .
[13] Pro odlišný postup musí být výslovná zákonná opora, jako je tomu v případě občanského soudního řízení například
u námitek účastníků podle § 104a odst . 5
a § 105 odst . 4 o . s . ř . Obdobně, ačkoliv
nejde o řešení podmínek řízení, ale o věc
samu, lze poukázat na to, že soud musí rozhodnout o celé projednávané věci, a jen
tehdy, pokud je to účelné, může rozhodnout jen o její části (částečný rozsudek)
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 2 /2016
nebo o jejím základu (mezitímní rozsudek)
– § 152 odst . 2 o . s . ř . Soud si v daných případech tedy sice může postavit část žaloby najisto, ale půjde o ucelené posouzení
právních a skutkových otázek vztahujících
se buď k základu žaloby, nebo k její ucelené
části, nikoliv o posuzování jednotlivých dílčích právních či skutkových otázek, které je
třeba pro řešení sporu vyřešit .
[14] Pokud tedy krajský soud vydal samostatné usnesení o tom, že je věcně příslušný (resp . správní soudy mají pravomoc
věc rozhodovat), postupoval v rozporu se
zákonem . Pokud je stěžovatelem tato otázka zpochybňována, soud je povinen ji vypořádat buď postupem podle § 46 odst . 2
s . ř . s ., pokud by se s ní ztotožnil, nebo až
v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé,
pokud se s ní neztotožní . Účastník může
vznášet námitky týkající se podmínek řízení zásadně kdykoliv za řízení, pokud není
v tomto právu omezen (viz například omezení práva na vznesení námitky místní příslušnosti do prvního úkonu ve věci samé
– rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22 . 2 . 2007, čj . 2 Azs 156/2006-38) .
Vzhledem k tomu, že jde o podmínky řízení, soud je povinen je zkoumat kdykoliv za řízení . Pokud není podmínka řízení
zpochybňována, nemusí tak v odůvodnění rozhodnutí činit výslovně, avšak k námitce je povinen ji v rozhodnutí, kterým
se řízení končí, vypořádat (viz obdobně
k otázce zkoumání prekluze práva vyměřit
daň rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2 . 4 . 2009, čj . 1 Afs 145/2008-135,
č . 1851/2009 Sb . NSS) .
[15] S ohledem na shora uvedené se
Nejvyšší správní soud nemohl v tuto chvíli zabývat tím, zda věc skutečně přísluší do
pravomoci soudů ve správním soudnictví,
neboť touto otázkou se bude moci zabývat až
na základě případné kasační stížnosti proti
rozhodnutí, které je krajský soud oprávněn
vydat .
Mgr . Jana N . proti předsedovi Okresního soudu v Mělníku o udělení výtky, o kasační a č . 303/2011 Sb . stížnosti žalovaného .