Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem, sídlem Za Můstkem 175/6, Praha 9 - Čakovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 sp. zn. 6 Tdo 1434/2017, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2017 sp. zn. 6 To 295/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. května 2017 sp. zn. 3 T 128/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Obvodní soud dále stěžovateli podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu způsobenou trestným činem a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucích funkcí spojených s řízením obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), poškozenou obchodní společnost HARBOR s. r. o., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsoudil ho podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ho soudy uznaly vinným výše specifikovaným trestným činem na podkladě skutkových zjištění postrádajících náležitou oporu v provedených důkazech. Soudy při hodnocení důkazů, dovozuje dále stěžovatel, porušily jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu. Zjevné rozpory mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry pak měly přímý dopad na hmotněprávní posouzení inkriminovaného jednání.
6. Stěžovatel uvádí, že svým jednáním obchodní společnost HARBOR s. r. o., nepoškodil, neboť si z ní pouze vracel peněžní prostředky, které do ní dříve vložil, proto představovaly jeho pohledávku. Správnost právního posouzení jeho jednání souvisí s otázkou platnosti dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky. Kdyby předmětný dodatek byl soudem označen za platný, nešlo by o trestný čin zpronevěry, nýbrž o úhradu zápůjčky z obchodní společnosti HARBOR s. r. o.; podle stěžovatele závěr soudů o antedatování tohoto dodatku z provedeného dokazování neplyne.
7. Dále stěžovatel polemizuje s úvahami soudů stran okolností nabytí vlastnického práva k obchodnímu podílu, který měl převést na D. M. Obvodní soud podle něj pominul, že svědkyně V. popřela, že by předložená smlouva o převodu obchodního podílu byla tou písemností, kterou ověřovala. Tvrzení soudu, že svědkyně popsala toliko obecnou praxi při ověřování listin, nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel namítá, že smlouva o převodu obchodního podílu je padělaná a číslo ověření podpisu na této smlouvě odpovídá číslům z ověřovací knihy ke kupní smlouvě na byt, kterou s D. M. uzavíral v dřívější době. Skutečnost, že smírnou cestou vyřešili své spory, nemůže vést k závěru, že přiznal oprávněnost převodu obchodního podílu obchodní společnosti HARBOR s. r. o., na D. M.
8. Posléze se stěžovatel vymezuje vůči závěrům soudů ohledně dohody o narovnání námitkou, že soudy její ustanovení považovaly za potvrzení stavu nastalého před několika lety, ačkoli právní úprava ji spojuje se zrušením všech minulých vztahů a sjednáním vztahů nových. Soudy přitom dovodily, že dohoda o postoupení pohledávky byla zfalšována, pouze z důkazů nepřímých.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ohledně ústavní stížností napadeného rozsudku obvodního soudu Ústavní soud shledal, že toto rozhodnutí již městský soud v celém rozsahu zrušil, a tedy k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně ho zrušit podruhé). Proto Ústavní soud v části, ve které stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud zrušil i toto rozhodnutí, ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
10. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost - v části směřující vůči ostatním rubrikovaným rozhodnutím - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost v těchto jejích shora specifikovaných částech (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V daném případě, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavním pořádkem, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
18. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové povahy, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 7 až 8 rozsudku obvodního soudu a str. 5 až 7 rozsudku městského soudu. Obecné soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že tento problém v předmětném trestním řízení vyvstal.
20. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
21. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
22. Stěžovatel usiluje přiblížit se definicím druhého a třetího okruhu ústavněprávně relevantních vad důkazního řízení námitkou, že soudy dovodily neexistenci jeho pohledávky vůči společnosti HARBOR s. r. o., tak, že svévolně diskvalifikovaly dodatek č. 1 smlouvy o postoupení pohledávky jeho označením za antedatovaný. O procesní situaci opomenutého důkazu či případ tzv. extrémního nesouladu však nejde. Soudy se dodatkem datovaným dnem 16. 7. 2010 a zahrnujícím pouze podpis stěžovatele zabývaly, přičemž položily důraz na zjištění, že tento údajný dodatek byl sice zahrnut v účetnictví předloženém samotným stěžovatelem v trestním řízení, avšak v jiných daňových a účetních dokumentech závazek obchodní společnosti HARBOR s. r. o., vůči stěžovateli ve výši 6 535 000 Kč nebyl zaznamenán, a to ani kupř. v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 (což blíže objasnila svědkyně I. R., pracující pro tuto společnost jako účetní) a stěžovatel v insolvenčním návrhu ze dne 20. 1. 2015 (coby dlužník) uvedl, že nemá žádné pohledávky (řízení bylo vedeno Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 1536/2015).
23. Stěžovatel ve stejných intencích namítá, že soudy pochybily v hodnocení otázky existence jeho vlastnického práva k obchodnímu podílu v obchodní společnosti HARBOR s. r. o. Soudy výsledek řízení založily rovněž na zjištění, že stěžovatel v období od 9. 4. 2013 do 10. 2. 2015 působil v uvedené obchodní společnosti coby jednatel, přičemž z toho vyplývající zákonné povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře nedostál (nevložil předmětné peněžní prostředky ani do pokladny či na bankovní účet společnosti, ani jinak nepoužil na její provoz). V dohodě o narovnání ze dne 9. 5. 2017 se uvádí, že prodej obchodního podílu ve společnosti HARBOR s. r. o. "je nesporný"; soudy však ze samotného obsahu dohody o narovnání stěžovateli nepříznivé důsledky nedovodily (vycházely zejména z výpovědi D. M. a účetnictví obchodní společnosti HARBOR s. r. o.), byť Nejvyšší soud zmínil, že stěžovatel nemohl mít důvod souhlasit s touto formulací, neodpovídala-li by skutečnosti.
24. Nad rámec argumentace podané obecnými soudy dlužno připomenout, že způsobil-li obviněný, který je zároveň jednatelem a jediným společníkem poškozené společnosti s ručením omezeným [srov. § 132 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění, resp. § 191 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], trestným činem škodu této obchodní společnosti, nelze s ohledem na oddělení majetku společnosti s ručením omezeným od majetku jejích společníků, resp. i jediného společníka, vyplývající ze zákonné úpravy dovozovat, že by nemohl ve funkci jednatele při porušení povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře způsobit škodu této společnosti (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 8 Tdo 124/2005, publikované pod č. 18/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 8 Tdo 222/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 5 Tdo 54/2015). Souvislostmi mezi trestným činem zpronevěry, důkazním břemenem jednatele či člena představenstva, že jednal s péčí řádného hospodáře, a tzv. souhlasem poškozeného podle § 30 tr. zákoníku se zabývá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 5 Tdo 985/2013. Závěry uvedené judikatury Nejvyššího soudu dále omezují relevanci stěžovatelových námitek ohledně vlastnictví obchodního podílu v obchodní společnosti HARBOR s. r. o.
25. Exces v oblasti důkazního řízení dosahující ústavněprávní roviny v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
26. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
27. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (stran rozsudku obvodního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 3 T 128/2016) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senát