Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti J. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL. M., advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025 č. j. 11 Tdo 1097/2024-2431, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2024 č. j. 10 To 218/2024-2311 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. června 2024 č. j. 4 T 27/2024-2179, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud v Kolíně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (I) zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku] ve formě spolupachatelství (§ 23 trestního zákoníku) a (III) přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (§ 283 odst. 1 trestního zákoníku). Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s ostrahou a ochranné opatření zabrání ve výroku specifikovaných věcí. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby [§ 226 písm. c) trestního řádu] pro podezření z přečinu nedovoleného ozbrojování ve formě spolupachatelství [§ 279 odst. 3 písm. a) a b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku], neboť nebylo prokázáno, že jej stěžovatel spáchal.
2. K odvolání stěžovatele a státního zástupce Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil výrok o vině, trestu a ochranném opatření a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání, dílem ve spolupachatelství, zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku] a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s ostrahou.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v neveřejném zasedání napadeným unesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Podle stěžovatele nebylo ve věci provedeno úplné dokazování. Nebyli vyslechnuti všichni jím navržení svědci, a některé důkazy byly podle jeho názoru hodnoceny excesivně, zatímco jiné nebyly provedeny vůbec. Obecné soudy sice odůvodnily, proč některé důkazy neprovedly, podle stěžovatele tak ovšem učinily paušálně, kdy zpochybnil legalitu některých vyšetřovacích postupů a některé navržené důkazy by mohly oslabit či vyloučit správnost dosavadních zjištění. Je přesvědčen, že byly provedeny pouze důkazy v jeho neprospěch, a proto i v ústavní stížnosti (počtvrté) opakuje své námitky.
5. Stěžovatel namítá, že (a) domovní prohlídka nebyla provedena v souladu se zákonem - nebyl respektován rozsah nemovitostí, pro který byla prohlídka povolena [viz nálezy ze dne 14. 9. 2005
sp. zn. III. ÚS 183/03
(N 175/38 SbNU 399) či ze dne 1. 11. 2006
sp. zn. II. ÚS 362/06
(N 200/43 SbNU 239). Dále zpochybňuje, že šlo o úkon neodkladný a neopakovatelný (§ 160 odst. 4 trestního řádu), neboť neodkladnost nebyla odůvodněna [viz nálezy ze dne 24. 7. 2013
sp. zn. I. ÚS 4183/12
(N 131/70 SbNU 211) či ze dne 22. 5. 1997
sp. zn. III. ÚS 287/96
(N 62/8 SbNU 119).
6. Stěžovatel zpochybňoval (b) zákonnost provedení stěru z rukou a jeho vyhodnocení, tvrdí, že úřední záznam o něm byl vyhotoven až dodatečně a vyjádření, s nimiž se obecné soudy spokojily, nepovažuje za odborné [viz nález ze dne 3. 11. 2004
sp. zn. II. ÚS 268/03
(N 165/35 SbNU 241)]. Odběr nebyl proveden zákonem předvídaným způsobem a s požadovanou dokumentací (fotografie, video či audio záznam), což vylučuje jeho využití [viz nález ze dne 15. 2. 2016
sp. zn. I. ÚS 368/15
(N 32/80 SbNU 411)].
7. Daktyloskopické otisky stěžovatele (c) se zcela přirozeně nacházely na mnoha místech v domě, v němž pobýval a mohl se tak bezděčně dotknout i předmětů užitých k trestné činnosti, a proto jejich výskyt neznamená jeho zapojení do trestné činnosti.
8. Provedené odposlechy (d) orgány činné v trestním řízení vyhodnotily tak, aby v nich byla nalezena souvislost s trestnou činností, aniž by připustily jiný výklad konverzace.
9. Usvědčující svědectví (e) bylo natolik obecné, že popisu mohlo odpovídat více osob, a jednoznačné určení stěžovatele na jejich základě není možné [viz nálezy ze dne 22. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 520/16
(N 119/81 SbNU 853) a ze dne 10. 7. 2014
sp. zn. III. ÚS 888/14
(N 140/74 SbNU 185).
10. Podle stěžovatele nastala situace "tvrzení proti tvrzení" kdy je nutné důkladně ověřit provedené důkazy a věrohodnost svědků [viz nález ze dne 13. 7. 2020
sp. zn. III. ÚS 464/99
(N 109/19 SbNU 63)]. Dále je přesvědčen, že nebyly dodrženy požadavky § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, rozhodnutí obecných soudů nejsou vnitřně přesvědčivá, v řízení přetrvaly pochybnosti [viz nález ze dne 1. 4. 2015
sp. zn. I. ÚS 2726/14
(N 67/77 SbNU 31), jeho vina nebyla dostatečně prokázána a byla tak porušena i presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Tvrdí, že se nemohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům a uplatnit návrhy [viz nálezy ze dne 27. 9. 2005 II. ÚS 460/04 (N 185/38 SbNU 489), ze dne 17. 10. 2007
sp. zn. IV. ÚS 434/07
(N 164/47 SbNU 167), ze dne 15. 5. 1997
sp. zn. III. ÚS 51/96
(N 57/8 SbNU 69), ze dne 8. 7. 2003
sp. zn. IV. ÚS 564/02
(N 108/30 SbNU 489), ze dne 16. 6. 2005
sp. zn. II. ÚS 418/03
(N 125/37 SbNU 573) či ze dne 11. 3. 2010
sp. zn. II. ÚS 226/06
(N 48/56 SbNU 521)].
11. Z uvedených důvodů řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující i další požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byl zkrácen ve svých právech zakotvených v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
12. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
13. Z napadeného rozsudku nalézacího soudu se podává, že na základě operativních poznatků a anonymní informace (v domě obývaném odsouzenými se "vaří drogy" a je ukryta varna) byly provedeny odposlechy zájmových osob, předstíraný převod, kdy policista v utajení navázal "obchodní vztah" se spoluodsouzeným. Při následné domovní prohlídce byly zajištěny dvě varny, předměty a látky sloužící k výrobě a distribuci pervitinu, pervitin a na odsouzených byly zjištěny stopy jak pervitinu, tak i (smytelného) prekursoru. Ačkoli část svědků tvrdila, že obvinění jim nikdy žádné drogy neposkytovali, nalézací soud na základě provedeného dokazování (v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu) uzavřel, že trestná činnost byla spáchána, určil její rozsah a pachatele, a rozhodl o trestu.
14. Jak je z napadených rozhodnutí, ale i z textu ústavní stížnosti patrné, stěžovatel opakuje své námitky uplatněné v průběhu řízení ve věci samé i v řízení o odvolání a dovolání, přičemž setrvale odmítá závěry obecných soudů, které považuje za nesprávné, neboť nekonvenují požadavku na vyhodnocení důkazů tak, aby byla přijata jeho verze a byla zcela akceptována jeho obhajoba. Zatímco svým tvrzením stěžovatel přikládá jednoznačnou správnost, závěry orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů, považuje za pochybné, nesprávné a nedostatečně odůvodněné. Opakováním své obhajoby se stěžovatel pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o jeho nevině. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší již s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.
15. Nalézací soud popsal způsob vyhodnocení provedených důkazů (body 133-141, 149 a násl. rozsudku), proč neuvěřil některým svědkům (body 142 a 150 rozsudku) a jak kvalifikoval protiprávní jednání stěžovatele (bod 158 rozsudku). Odvolací soud pak vysvětlil, jak se vypořádal s odvolacími námitkami (body 13 a násl.) a na základě jakých úvah změnil výroky o vině a trestu stěžovatele (body 19 a násl.).
16. Jde-li o konkrétní námitky, Ústavní soud odkazuje na podrobně odůvodněné závěry napadených rozhodnutí. Již nalézací soud se vypořádal s námitkami stěžovatele týkajících se (a) domovní prohlídky (bod 134), (b) provedení stěrů (bod 135), (c) daktyloskopických stop (bod 137), (d) odposlechů (body 141, 153) i (e) výpovědí obžalovaných a svědků (body 142, 149-151). Odvolací soud se těmto námitkám věnoval v bodech 17.1 - 17.5, v nichž podrobně reagoval na jednotlivé námitky stěžovatele (a) až (e) a odkázal na relevantní judikaturu. Postup nalézacího soudu v hlavním líčení posoudil jako zákonný, závěry jako logické a správné. Rovněž Nejvyšší soud se tvrzenými pochybeními zabýval, na námitky (a) a (b) reagoval v bodech 30-34 odůvodnění, k námitkám (c)-(e) v bodě 24, přičemž ve všech případech odkázal na závěry uvedené již v napadených rozsudcích, které přitom označil jako správné.
17. V projednávané věci nenastala situace "tvrzení proti tvrzení", kterou se rozumí stav, kdy proti sobě stojí pouze výpovědi (nejčastěji poškozeného a obviněného), neboť obecné soudy měly k dispozici celou řadu důkazů, které samostatně i ve vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 6 trestního řádu) umožnily vyslovit závěr o vině stěžovatele bez důvodných pochybností. Proto není možné přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že v jeho věci měly obecné soudy porušit pravidlo in dubio pro reo, když vyložily skutkový stav odlišně od verze, kterou přednesla obhajoba. Uvedené pravidlo znamená, že pouze v případě, kdy objektivní pozorovatel nemůže ani jednu z možných verzí odmítnout (nestačí subjektivně vnímaná pochybnost obviněného či alternativní verze skutkového děje), musí být aplikována verze příznivější. Postačí proto odkázat na napadená rozhodnutí, v nichž byly návrhy stěžovatele dostatečně a srozumitelně vypořádány (například bod 17.5 rozsudku odvolacího soudu či bod 24 usnesení Nejvyššího soudu).
18. Jde-li o tvrzené opomenutí důkazů, stěžovatel vychází ze subjektivní premisy, že důkazy, které navrhl, by byly způsobilé zvrátit závěry obecných soudů, respektive by byly schopny ostatní důkazy jednoznačně vyvrátit. Za opomenutí důkazů se však považuje situace, kdy účastník řízení uplatnil konkrétní důkazní návrh, jehož provedení bylo soudem zamítnuto bez věcně adekvátního odůvodnění, eventuálně byl tento návrh zcela opomenut nebo situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny. Není povinností obecného soudu akceptovat každý důkaz, neboť účelem dokazování (v trestním řízení) je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Je v pravomoci soudu vyhodnotit jednotlivé důkazy, případně důkazní návrh neakceptovat, ovšem s odůvodněním proč nebyl důkaz přijat. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko tehdy, nemá-li tvrzená skutečnost souvislost s předmětem řízení, nebo navržený důkaz není sto ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (nemá vypovídací potenci), anebo jde-li o důkaz nadbytečný (tvrzení, jež má být prokázáno či vyvráceno již bylo bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno). V projednávané věci obecné soudy neopomenuly důkazy, jen je zákonem předvídaným způsobem odmítly, případně vyhodnotily jinak, než si stěžovatel přál (viz bod 26, 27 a 30 usnesení Nejvyššího soudu či body 12 a 13 rozsudku odvolacího soudu).
19. Nejvyšší soud se zabýval rovněž námitkou extrémního nesouladu (zjevného rozporu) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (zejména body 24 a 25 usnesení). Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť extrémní nesoulad spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Takový rozpor by byl dán zejména tehdy, kdy by hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), respektive neměla-li by skutková zjištění obecných soudů obsahovou spojitost s důkazy vůbec, nebo jestliže by skutková zjištění nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže by skutková zjištění byla opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013
sp. zn. I. ÚS 1196/13
); to v projednávané věci nenastalo.
20. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Taková situaci však nenastala a stěžovatel ji dovozuje pouze z toho, že nesouhlasí se svým stíháním a s postupem orgánů činných v trestním řízení. Taková tvrzení nelze než považovat za polemiku se závěry vyslovenými obecnými soudy, která však nepředstavuje porušení uvedeného práva ani práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). To představuje záruku, že věc bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že postup a výsledné rozhodnutí bude vždy odpovídat očekávání účastníka řízení. Mimo opakování již vypořádaných námitek stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by obecné soudy porušily jeho základní práva.
21. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu