Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., právně zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2025 č. j. 101 Co 310/2024-520, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a L. B. a nezletilé S. Ch. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 9. 2024 č. j. 0 P 233/2023-431 byl zamítnut návrh stěžovatele (dále též "otec") na změnu péče o nezletilou. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že naposledy bylo o poměrech nezletilé rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 5. 2023 č. j. 0 Nc 29249/2022-194, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2023 č. j. 126 Co 85/2023-279. Nezletilá byla svěřena do střídavé péče rodičů tak, že bude v péči otce od středy lichého kalendářního týdne od 13:00 hodin do pondělí sudého kalendářního týdne do 8:00 hodin a v péči matky od pondělí sudého kalendářního týdne od 8:00 hodin do středy lichého kalendářního týdne do 13:00 hodin; k předávání nezletilé bude docházet prostřednictvím školského zařízení. Dále byl upraven rovnoměrně zvláštní režim o prázdninách a svátcích. Otci bylo uloženo platit výživné 7 200 Kč měsíčně a matce ve výši 1 200 Kč měsíčně počínaje právní mocí rozsudku, tj. dnem 4. 10. 2023. Tehdy nebyla zjištěna žádná okolnost v podobě nepřiměřené zátěže vylučující svěření nezletilé do střídavé péče, která by tak byla v rozporu s jejím nejlepším zájmem. Rovněž nebylo zjištěno, že by některý z rodičů naplňoval kritéria schopností péče o nezletilé dítě výrazně lépe.
3. Otec se návrhem podaným dne 21. 12. 2023 domáhal svěření nezletilé do střídavé péče v intervalu jednoho týdne s předáváním v pondělí v 13:00 hodin. Okresní soud v uvedeném rozsudku ze dne 4. 9. 2024 č. j. 0 P 233/2023-431 dospěl k závěru, že na základě zjištěných skutečností od doby posledního rozhodování o výchově a výživě nezletilé nedošlo k takové změně, která by odůvodňovala novou úpravu rodičovské odpovědnosti. Soudem naposledy stanovený režim péče o nezletilou respektuje její vztah k oběma rodičům i její priority.
4. Na základě odvolání stěžovatele odvolací soud napadeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle soudu, který vycházel z ustálené judikatury, změna poměrů odůvodňuje změnu rozhodnutí o péči o nezletilé dítě, pouze jde-li o změnu podstatnou, neboli jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí nezletilého dítěte. Tak tomu je obvykle v těch případech, v nichž se dříve provedená úprava stane s ohledem na změnu poměrů úpravou, která nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte. Rozhodujícím hlediskem pro úvahy o nejvhodnější úpravě zůstává vždy zájem dítěte (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1967 sp. zn. 5 Cz 6/67, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 97/1967). Jedinou skutkovou změnou je změna bydliště otce. Jinak beze změny zůstala přání nezletilé, postoje rodičů, jejich vzájemné vztahy a úroveň komunikace mezi sebou. Ani samotné plynutí času není důvodem pro změnu péče o nezletilou, kdy otec podal návrh na zahájení řízení pouhé tři měsíce po pravomocném skončení předešlého řízení, a ani v řízení aktuálně probíhajícím a trvajícím déle než jeden rok nebyla prokázána jakákoliv změna poměrů, která by odůvodňovala změnu úpravy péče o nezletilou. Nepochybně ideální úpravou poměrů nezletilého dítěte rodičů, kteří spolu nežijí, je rovnoměrná péče o dítě. Pokud tedy v předešlém řízení bylo vyjádřeno přesvědčení, že pokud model péče o nezletilou bude fungovat, lze uvažovat o změně jeho úpravy směrem k symetrické střídavé péči, pak k tomu musí být naplněny podmínky - zásadní změna poměrů, což však v přezkoumávané věci splněno není.
5. Podrobnější rekapitulace soudních rozhodnutí není v dané věci třeba, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, jsou všem účastníkům známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v rozhodované věci došlo tím, že mu nebylo umožněno pečovat o dceru ve stejné míře jako její matce, k porušení principů vyslovených v judikatuře Ústavního soudu, a tedy k zásahu do jeho rodičovských práv. Stěžovatel cituje z několika nálezů Ústavního soudu, přičemž polemizuje s jejich obsahem a vidí v nich rozpor. Namítá, že obecné soudy dceru v řízení nevyslechly a spokojily se s tím, že byla jako listinný důkaz přečtena zpráva kolizního opatrovníka. To však nemůže dostačovat, jestliže věk dcery umožňuje její výslech soudem a navíc, jestliže byla dcera vyslechnuta již v předchozím řízení, v němž bylo rozhodnuto o asymetrické střídavé péči. Podle stěžovatele zpráva kolizního opatrovníka obsahuje celou řadu formulací, které neodpovídají tomu, co dcera sociální pracovnici sdělila. Celá rozhodovaná věc nese znaky toho, co je obecným soudům Ústavním soudem v typově obdobných případech opakovaně vytýkáno, totiž, že více práva je přiznáváno tomu z rodičů, který dítě od druhého rodiče svémocně odloučil, a tento stav je v dalším řízení jen opakovaně potvrzován.
8. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní [usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20
(bod 11), či usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19
(bod 5)]. Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna [nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19
(bod 17), či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14
(bod 19)].
10. Argumentaci, která by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byla způsobilá zpochybnit odůvodnění poskytnuté obecnými soudy, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.
11. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09
(bod 29), nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 , nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 , nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 ].
12. Ústavní soud neopomíjí, že podle § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, změní-li se poměry, soud rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti změní. Změnou v poměrech je přitom nutno rozumět podstatnou změnu v takových skutečnostech, které tvořily skutkový poklad pro předchozí rozhodnutí soudu. V dané věci však oba obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že k podstatné změně poměrů nedošlo, navíc stěžovatel podal svůj návrh pouhé tři měsíce od původního rozhodnutí. Přestože prokázání podstatné změny poměrů bylo stěžejní podmínkou pro případnou změnu péče o nezletilou, stěžovatel v řízení před obecnými soudy a ani v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by o takové změně poměrů svědčila. Důvody uváděné stěžovatelem lze hodnotit spíše jako zpochybnění předchozího rozhodnutí o asymetrické střídavé péči. Toto rozhodnutí je však pravomocné a může být změněno pouze za podmínek stanovených § 909 občanského zákoníku.
13. Jak bylo výše uvedeno, obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při nalézání nejlepšího zájmu dítěte jsou obecné soudy povinny v každém konkrétním případě pečlivě vážit, jak se do něj promítá stanovisko dítěte. Soudy musí vzít v úvahu přání nezletilých, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dítěte (nález ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23 , usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2650/23 a ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2393/23 ). S přibývajícím věkem dítěte a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí bude přitom jeho přání pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující [srov. usnesení ze dne 12. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1318/22
(bod 36), nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23
(body 34 a 37), nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1311/24 či usnesení ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 65/24
(bod 29)].
14. V posuzované věci obecné soudy při vyhodnocování nejlepšího zájmu nezletilé kladly v souladu s již ustálenou judikaturou Ústavního soudu důraz i na její názor, byť zjištěný pouze prostřednictvím opatrovníka. Při svém rozhodování vzaly v úvahu i všechny další pro posouzení předmětné věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk nezletilé. Stěžovatel namítá, že názor nezletilé nebyl zjištěn přímo při jednání soudu. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že nezletilá projevila svůj názor v rámci pohovoru v neziskové organizaci (doporučené soudem prvního stupně) i před kolizním opatrovníkem, což lze vzhledem k jejímu věku i okolnostem dané věci považovat za dostatečné a nijak nezkracující její participační práva.
15. Při svém rozhodování pak odvolací soud neshledal důvody pro úpravu telefonického kontaktu nezletilé s druhým rodičem, v jehož péči se aktuálně nenachází (podle nezletilé jí otec neumožňoval telefonický kontakt s matkou), neboť se jedná o běžnou záležitost týkající se výkonu rodičovské odpovědnosti a nejsou dány žádné zvláštního zřetele hodné důvody, pro které by tuto otázku bylo nutné regulovat soudním rozhodnutím. Vymezení času, kdy je dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů neznamená, že nemůže být v jakémkoliv kontaktu, tedy jak osobním, tak nepřímém s druhým rodičem, zvláště za situace, kdy rodiče od sebe bydlí cca 10 km a nezletilá navštěvuje jedno školské zařízení. Na otce odvolací soud proto apeloval, aby umožňoval telefonický kontakt nezletilé s matkou v době, kdy je dcera u něho, jinak se vystavuje nebezpečí důsledků předvídaných závěry rodinné terapie.
16. Poukazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná v obdobných věcech, a tvrdí, že jsou rozporná, Ústavní soud k tomu uvádí, že k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
I v nyní posuzované věci rozhodoval odvolací soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci, tedy i s přihlédnutím k věku nezletilé a jí vyslovenému přání. V odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě připomněl, že úprava poměrů nezletilého dítěte je vždy odvislá od konkrétních okolností dané věci a od konkrétního nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Rozhodnutí Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, není možné s ohledem na výše uvedené v předmětné věci bez dalšího použít.
17. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilé. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. Skutečnost, že stěžovatel se se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Soudy musí ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy dostály. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Jedním z prvních vstřícných kroků stěžovatele může být i nebránění nezletilé v telefonickém či osobním kontaktu s matkou v době, kdy je nezletilá v jeho péči.
18. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci navzdory námitkám stěžovatele nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatele či nezletilé, jež by bylo důvodem pro kasaci napadeného rozsudku.
19. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu