Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2025 sp. zn. 7 To 53/2025, a výroku I. a II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. ledna 2025 č. j. 16 Nt 2845/2024-42, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") vyplývá, že stěžovateli byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020 sp. zn. 45 T 9/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023 sp. zn. 8 To 90/2020 uložen trest odnětí svobody v délce trvání 5 let. Pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, kam nastoupil dne 31. 7. 2023.
3. Dne 24. 1. 2024 stěžovatel požádal obvodní soud o přerušení výkonu trestu. Obvodní soud stěžovateli usnesením ze dne 14. 3. 2024 vyhověl ze zdravotních důvodů. Stěžovatel trpěl v době rozhodování soudu závažným onkologickým onemocněním, pročež byl nezbytný operační zákrok, který nemohl absolvovat ve vězeňském zdravotním zařízení. Obvodní soud rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 325 odst. 1 trestní řád na dobu šesti měsíců, od 25. 3. 2024. V průběhu šestiměsíčního přerušení výkonu trestu byl stěžovatel hospitalizován v nemocnici z důvodu operací v termínech 26. 3. 2024 a 17. 8. 2024. Po přerušení nastoupil stěžovatel znovu do výkonu trestu odnětí svobody dne 25. 9. 2024.
4. Ředitel věznice následně stěžovateli přerušil výkon trestu od 30. 9. 2024 na dobu 14 dnů z důvodu bezodkladného operačního výkonu. Dne 3. 10. 2024 byl odsouzený po úspěšné operaci propuštěn z nemocnice a opět se vrátil do výkonu trestu. Výkon trestu tak byl přerušen od 30. 9. 2024 do 3. 10. 2024.
5. Dne 30. 12. 2024 podal stěžovatel návrh na započtení doby přerušení do výkonu trestu odnětí svobody, na přerušení výkonu trestu od 21. 2. 2025 do 28. 2. 2025, případně na upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Napadeným usnesením obvodní soud rozhodl podle § 334 odst. 1 trestního řádu per analogiam, že do výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 let, se započítává doba hospitalizace stěžovatele v Ústřední vojenské nemocnici od 25. 3. 2024 v 11:10 hodin do 28. 3. 2024 v 7:19 hodin, a doba hospitalizace v Nemocnici Hořovice od 16. 8. 2024 v 15:11 hodin do 18. 8. 2024 v 10:00 hodin (výrok I.), ve zbylém rozsahu podle § 334 odst. 1 trestního řádu a contrario návrh stěžovatele na započtení doby přerušení podle usnesení obvodního soudu ze dne 14. 3. 2024 do výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 let zamítl (výrok II.), návrh stěžovatele na přerušení výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 let na dobu od 21. 2. 2025 do 28. 2. 2025 zamítl (výrok III.) a návrh stěžovatele na upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 5 let zamítl (výrok IV.).
6. Stěžovatel stížností u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") napadl výroky I. a II. usnesení obvodního soudu, přičemž namítal nesprávnou dobu započtení přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby jeho výkonu. Nesouhlasil se započtením pouze doby jeho hospitalizace, přičemž odkázal na § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "zákon o výkonu trestu"). Podle citovaného ustanovení může ředitel věznice na nezbytně nutnou dobu výkon trestu odsouzenému přerušit, přičemž pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, doba přerušení výkonu trestu nepřesahující 30 dnů v kalendářním roce se započítává do doby výkonu trestu (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 5 To 43/2006).
7. Městský soud stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu zamítl. V usnesení aproboval postup obvodního soudu, který rozhodl o zápočtu části doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody (pouze dobu hospitalizace) stěžovatele do doby jeho výkonu, tj. analogicky podle § 334 odst. 1 trestního řádu s přihlédnutím k § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu, a v souladu s aktuální judikaturou soudů. Obvodní soud správně zohlednil, že doba přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci odsouzeného, kterou je nutné započíst do výkonu trestu odnětí svobody, nemusí zcela odpovídat době přerušení výkonu takového trestu, ani zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Započítat je možné jen dobu, kdy reálně nebylo možné odsouzenému zajistit náležitou lékařskou péči v rámci výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. V posuzovaném případě to byla doba, kterou stěžovatel strávil v nemocničních zařízeních, kde také absolvoval nezbytné operační zákroky. Zbylou dobu přerušení výkonu trestu obvodní soud nezapočítal, neboť v mezidobí realizované kontroly byla schopna vězeňská služba zajistit i v rámci výkonu trestu odnětí svobody, ať už ve vězeňských nebo mimovězeňských zdravotnických zařízeních, přičemž v tomto mezidobí nebyl odsouzený upoután na lůžko.
8. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu o odstranění nerovnosti vzniklé v důsledku dvojkolejnosti zákonné úpravy a rozhodly o započtení ve zcela nepřiměřeně nízkém rozsahu, tj. necelých 5 dní. To vše navíc bez bližšího zjišťování a kvalitativního zkoumání přerušení výkonu trestu, kdy čistě na základě formálního zohlednění období hospitalizace pojaly veškerou dobu mimo lůžkovou léčbu za vyloučenou z možnosti započtení. A to přesto, že již mnohokrát Ústavní soud v různých souvislostech upozorňoval, že přepjatý formalismus odporuje zásadám spravedlivého procesu a že soudy musí zohlednit podstatu věci, nikoli jen formální pravidla.
9. Přestože stěžovatel ve své žádosti a následné stížnosti usiloval o započtení doby přerušení delší než třicetidenní doby, s čímž se městský soud vypořádal v rámci svého diskrečního práva, nelze souhlasit s jeho závěry, že stěžovatel nemá právo na započtení alespoň třiceti dnů z přerušení (viz § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu), byť žádal o započtení doby delší. Příčina problému přitom stojí plně na straně státu, který není schopen zajišťovat nezbytnou léčbu těžce nemocným pacientům ve výkonu trestu odnětí svobody. V důsledku postupu státu je stěžovateli, který tuto situaci nezpůsobil, prodlužována doba výkonu jeho trestu, což může mít i s ohledem na jeho věk a zdravotní stav fatální následky.
10. Stěžovatel tvrdí, že pokračování ve výkonu trestu bez započtení doby, na níž byl výkon trestu stěžovateli přerušen, s ohledem na věk stěžovatele a jeho diagnózu se jeví jako neúčelně tvrdé a potenciálně fatální. Výkon trestu odnětí svobody by neměl být chápán jako absolutní princip, přičemž odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 14. 11. 2002, ve věci č. 67263/01, "Mouisel proti Francii (dále jen "věc Mouisel"), kde soud shledal, že pokračování trestu u těžce nemocného odsouzeného může být v rozporu s čl. 3 Úmluvy.
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení k vyjádření.
13. Městský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, přičemž konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci užitou v řízení před obecnými soudy. Obvodní soud plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
14. Soudce zpravodaj zaslal doručené vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti a v replice setrval na svých námitkách podaných v ústavní stížnosti.
15. Řízení o započtení doby přerušení výkonu trestu do výkonu trestu je v rámci trestního řízení součástí vykonávacího řízení. Přestože mnohé zásady trestněprávního procesu není v této fázi možné uplatňovat ve stejné míře jako ve fázích předcházejících (zejm. během hlavního líčení), je stále třeba mít na vědomí, že jde o součást trestního řízení, která se nevymyká ústavněprávním garancím práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, tudíž i zde figuruje zásada materiální pravdy. Stále jsou zde tak zachovány požadavky na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, a to včetně vypořádání námitek a argumentů odsouzeného.
16. Postup při řešení situace, kdy odsouzený, který vykonává trest odnětí svobody, je stižen těžkou nemocí, která je neslučitelná s podmínkami výkonu trestu odnětí svobody a pro jejíž léčení nelze zajistit potřebnou zdravotní péči ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby České republiky, je řešen v § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a v § 325 odst. 1 trestního řádu.
17. Ustanovení § 325 odst. 1 trestního řádu stanoví, že je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může samosoudce výkon trestu na potřebnou dobu přerušit. Těžká nemoc je označením pro závažnou chorobu, která odsouzeného výrazně omezuje, zásadně zhoršuje jeho postavení ve výkonu trestu a její následky, jak z hlediska doby jejího trvání, rizika ohrožení nebo poškození zdraví, tak hrozícího následku, včetně hrozby případného úmrtí, nedovolují léčbu odkládat. K přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů dochází vždy na nezbytně nutnou dobu a předpokládá se, že je využita k léčbě závažného onemocnění, které není možné realizovat v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody. S ohledem na povahu nemoci nelze předpokládat, že by ke stabilizaci zdravotního stavu odsouzeného postačovalo rozhodnutí ředitele věznice o přerušení výkonu trestu podle § 56 zákona o výkonu trestu. Při rozhodování o přerušení výkonu trestu je třeba přihlížet i k předpokládanému vývoji onemocnění ve srovnání s výměrou uloženého trestu, délkou jeho zbytku, k chování odsouzeného a riziku, že případného přerušení zneužije.
18. Naproti tomu ředitel věznice krátkodobým přerušením výkonu trestu podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu reaguje na aktuální situaci, v níž se odsouzený nachází a která vyžaduje okamžité řešení. Pravomoc ředitele věznice podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je řešením pro případy náhlé a neodkladné zdravotní služby, u které se však nepředpokládá delší doba trvání pobytu odsouzeného mimo věznici. Jedná se především o úrazové stavy či jiné náhlé a závažné změny zdravotního stavu, kdy je třeba urychleně jednat.
19. Přestože v případech rozhodování soudu o přerušení výkonu trestu z důvodu těžké nemoci podle § 325 trestního řádu i při rozhodnutí ředitele věznice o přerušení výkonu trestu podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu jde o řízení se stejným důsledkem, tj. přerušení výkonu trestu odsouzeného, jedná se o rozdílné instituty a jiné typy řízení. Skupiny osob, kterým byl přerušen výkon trestu se tak nenacházejí ve srovnatelné pozici, neboť uvedené instituty reagují na jinou situaci. Jejich rozdílnost je dána především odlišným účelem (důvodem) přerušení trestu.
20. Ustanovení § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, stanoví, že pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, doba přerušení výkonu trestu nepřesahující 30 dnů v kalendářním roce se započítává do doby výkonu trestu. Jedná se o součet dní strávených mimo věznici, přičemž se předpokládá, že může dojít během roku i k více odborným lékařským zákrokům.
21. Započtení doby přerušení výkonu trestu z vážných zdravotních důvodů podle § 325 odst. 1 trestního řádu není v trestním řádu explicitně řešena. Podle předchozí soudní praxe a názoru trestněprávní nauky se tak doba přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem do doby samotného výkonu trestu ve smyslu § 334 odst. 1 trestního řádu nezapočítávala. Ústavní soud se touto otázkou již v předchozí judikatuře zabýval, přičemž v usnesení ze dne 26. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3210/13 a následně i v nálezu ze dne12. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 3439/13 připustil možnost zápočtu doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody odsouzeného ze zdravotních důvodů podle § 334 odst. 1 trestního řádu per analogiam (viz nález sp. zn. I. ÚS 3439/13 , bod 25). Zároveň však Ústavní soud zdůraznil diskreční pravomoc soudu rozhodujícího o míře započtení doby přerušení výkonu trestu do doby výkonu trestu. Diskreční právo soudu však nelze redukovat tak, že by bylo totožné se zákonnou konstrukcí vztaženou k rozhodovací pravomoci ředitele věznice podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu. Tento závěr byl doplněn akcentem na zachování účelu trestu s tím, že má-li být zachován, není možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období představující i dobu několika měsíců či let, po kterou odsouzený trest nevykonává.
22. V případě, že k přerušení výkonu trestu odnětí svobody došlo rozhodnutím ředitele věznice podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, vyplývá rozsah zápočtu přímo ze zákona. Doba zápočtu v případě, že k přerušení výkonu trestu odnětí svobody rozhodoval soud podle § 325 trestního řádu, nevyplývá ze zákona, ale může být účinně započtena pouze formálním výrokem příslušného soudu podle § 334 trestního řádu per analogiam.
23. Stěžovatel tvrdí, že byl znevýhodněn ve srovnání s odsouzenými, v jejichž případě bývá rozhodováno podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, přestože se nacházel ve srovnatelné právní i skutkové situaci, čímž soudy porušily zásadu rovnosti, která vyžaduje, aby srovnatelné případy byly rozhodovány obdobně. Ve své argumentaci však stěžovatel pomíjí, že při rozhodnutí ředitele věznice podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu (které se nazývá "povolení opustit věznici") jde o jiný institut a jiný druh řízení, než je přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem podle § 325 trestního řádu z důvodu těžké nemoci (viz rozdíly popsané v bodech 17 a 18 usnesení). Vyplývá to i z omezení maximální délky možnosti započtení krátkodobého přerušení trestu (do 30 dnů) podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu do doby výkonu trestu. Stěžovatel se tedy nenachází ve srovnatelné situaci s odsouzeným, kterému přerušil výkon trestu ředitel věznice. Akceptací stěžovatelovi argumentace by vznikl rozpor z pohledu systematiky příslušných trestněprávních ustanovení, která dělí oprávnění rozhodovat o přerušení výkonu trestu odnětí svobody mezi ředitele věznice a soud.
24. Výsledný závěr obecných soudů o otázce započtení doby léčení do výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, ať již pozitivní nebo negativní, nelze vyjmout z oblasti jejich diskreční pravomoci. Ústavní soud zdůrazňuje, že započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů do celkové doby trestu odnětí svobody představuje diskreci soudu, nikoliv tedy povinnost, jak tvrdí stěžovatel. Uplatnění této diskrece je však nutno argumentačně zdůvodnit, čemuž obecné soudy v posuzované věci dostály.
25. V posuzované věci obecné soudy při započtení doby přerušení do výkonu trestu reflektovaly, že na straně stěžovatele existují závažné zdravotní potíže, pro které byly nutné operační zákroky, ale zároveň v jeho případě neshledaly žádné specifické okolnosti odůvodňující započtení celé doby přerušení trestu, tj. šest měsíců. Stěžovatel byl hospitalizován v době přerušení výkonu trestu pouze pět dní, zbytek doby přerušení trestu byl doma a na vyšetření pouze docházel. Nejedná se tedy o situaci, kdyby byl stěžovatel po celou dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody upoután na lůžko, vyžadoval neustálou péči a nemohl vykonávat většinu běžných činností, kdy by bylo možno uvažovat o tom, že takový stav pro svou závažnost v podstatě omezuje svobodu stěžovatele natolik, že by nebylo vůči němu spravedlivé tuto dobu nezapočíst zcela. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z lékařských zpráv, přičemž argumentovaly i snahou o zachování účelu trestu.
26. Stěžovatel tvrdí, že naplnil podmínky pro započtení právě třiceti dnů podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu, avšak obecné soudy bezdůvodně zkrátily zápočet na necelých pět dní, kdy byl hospitalizovaný v nemocničních zařízeních. Soudy tak překročily svoji pravomoc, neboť mu měly započíst alespoň třicet dní, které by mu byly započteny, pokud by o přerušení výkonu trestu rozhodoval ředitel věznice. Stěžovatel však pomíjí, že obecné soudy mu v rámci své diskreční pravomoci započetly do výkonu trestu právě tu dobu, která by mu byla započtena podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu. Možnost započíst podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu maximálně třicet dní za jeden kalendářní rok, neznamená, že je tato doba započtena automaticky v plném rozsahu. Vždy se započítává pouze nezbytná doba pobytu odsouzeného mimo věznici. Obecné soudy tak po posouzení charakteru léčby, doby hospitalizace a omezení, kterým byl stěžovatel podroben v domácím ošetřování, neshledaly žádné závažné a mimořádné skutečnosti, které by odůvodňovaly vyšší zápočet nad rámec analogie ustanovení § 334 odst. 1 trestního řádu s ustanovením § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu, čehož se stěžovatel v podstatě dovolává.
27. Ústavní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu