Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Živka Argirova, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024, č. j. 30 Cdo 2654/2023-173, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2023, č. j. 36 Co 52,53/2023-116, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy ČR, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou podanou vůči vedlejší účastnici domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku přestupkového řízení formou finanční kompenzace ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobě zčásti vyhověl a uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli zaplatila částku 28 125 Kč s příslušenstvím. Ve zbylém rozsahu žalobu stěžovatele zamítl. Uzavřel, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Protože se zadostiučinění formou pouhého konstatování porušení práva jevilo jako nedostačující, přiznal obvodní soud stěžovateli kompenzaci finanční.
2. Rozsudek obvodního soudu následně změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že vedlejší účastnici povinnost k úhradě částky 28 125 Kč s příslušenstvím neuložil. Ve zbytku jej potvrdil. Ztotožnil se s obvodním soudem v tom, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že význam řízení byl pro stěžovatele nepatrný, tudíž jako přiměřené zadostiučinění postačuje v dané věci konstatování porušení práva, které již vedlejší účastnice stěžovateli poskytla.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel v rozsahu svého požadavku na poskytnutí finanční kompenzace ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
4. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Napadené rozhodnutí popírá závěry judikatury Ústavního soudu o značném sepjetí následků výkonu veřejné moci s ústavním právem. Vedlejší účastnice sice zprvu poskytla stěžovateli zadostiučinění formou konstatování porušení práva, avšak následně svou vůli poskytnout toto zadostiučinění popřela tím, že ve svých vyjádřeních k žalobě tvrdila, že stěžovateli žádná újma nevznikla. V těchto vyjádřeních vedlejší účastnice zjevně nesouhlasila s předchozím konstatováním porušení práva a nejednalo se tak o pouhou polemiku s možným přiznáním finanční kompenzace. Městský soud stěžovatele neupozornil na prolomení silné domněnky finanční formy zadostiučinění a nezabýval se námitkou nedostatku vážnosti projevu vůle. Posledně zmíněnou vadu stěžovatel namítal ve svém dovolání. Nejvyšší soud však posoudil tuto námitku jako nepřípustnou, čímž odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu. Stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším soudem v tom, že hodnocení vážnosti projevu vůle je otázkou skutkovou. Závěry Nejvyššího soudu jsou v rozporu s jeho konstantní judikaturou, ve které Nejvyšší soud dovodil, že pokud povinná osoba připojí k omluvě kritický komentář, svou povinnost omluvit se nesplní, stejně jako s judikaturou týkající se zdánlivého právního jednání.
6. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v přestupkovém řízení mu správní orgány uložily pokutu ve výši 50 000 Kč, kterou stěžovatel doposud neuhradil. Městský soud přitom ve svých jiných rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud za poškozeného neuhradila pokutu třetí osoba, je namístě přiznat finanční formu zadostiučinění. Posuzované řízení trvalo zjevně nepřiměřeně dlouhou dobu a správní orgány v něm neposkytly stěžovateli kompenzaci snížením uložené pokuty, které by dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva muselo být výslovné a měřitelné. Obecné soudy nesprávně vyhodnotily význam řízení pro stěžovatele jako nízký, nezkoumaly vývoj judikatury v řízeních o obdobných přestupcích, vycházely z generálního závěru, že společnost Uber představuje negativní fenomén, a nerespektovaly skutečnost, že správní řízení je řízením trestního charakteru. Závěry obecných soudů jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které nelze odsouzeným pachatelům trestných činů a priori odpírat právo na finanční zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, která směřuje proti části výroku I rozsudku městského soudu, kterým městský soud nevyhověl požadavku stěžovatele na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, nepřípustná. Stěžovatel totiž v tomto rozsahu nenapadl rozsudek městského soudu dovoláním, a tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky určené k ochraně jeho práv.
8. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
9. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
10. S námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice svým procesním postupem během soudního řízení zpochybnila či popřela svůj dřívější úkon, kterým konstatovala porušení práva, nelze souhlasit. Výklad stěžovatele by totiž vzal vedlejší účastnici možnosti bránit svou pozici v soudním řízení (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/24 , bod 12). Namítá-li stěžovatel, že se jeho námitkou vážnosti projevu vůle vedlejší účastnice městský soud nezabýval, opomíjí bod 31 rozsudku městského soudu, ve kterém se městský soud s touto námitkou vypořádal. Ústavněprávně relevantní pochybení nelze shledat ani v postupu Nejvyššího soudu. Ten své závěry vztahující se k vážnosti projevu vůle, zahrnující i stěžovatelovu námitku k nerespektování judikatury Nejvyššího soudu, pečlivě zdůvodnil (bod 9 jeho usnesení). Závěr o tom, že hodnocení vážnosti projevu vůle je otázkou skutkovou podložil relevantní judikaturou. Oproti tomu stěžovatel svůj nesouhlas s tímto závěrem Nejvyššího soudu žádnou argumentací nepodkládá.
11. Není rozhodné, zda městský soud skutečně stěžovatele upozornil na možnost nepřiznání finanční kompenzace či nikoliv. Zákaz překvapivých rozhodnutí totiž neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě před vydáním rozhodnutí. Vyžaduje, aby účastníci měli možnost účinně k relevantním otázkám argumentovat [nález sp. zn. IV. ÚS 1247/20
(N 173/102 SbNU 18), bod 23]. Tuto možnost stěžovatel měl a také ji využil, neboť sám ve svém podání zdůvodňoval, proč přiznání jiné formy zadostiučinění než té finanční není dostačující (bod 23 rozsudku městského soudu).
12. Domněnka stěžovatele, že pokud za poškozeného neuhradila pokutu třetí osoba, je nutné vždy přiznat finanční kompenzaci, není správná a neplyne ani ze stěžovatelem přiložených rozhodnutí městského soudu o obdobných věcech. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že je-li význam posuzovaného řízení pro poškozeného nepatrný, je ústavně souladnou formou zadostiučinění konstatování porušení práva (nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 22). Právě nepatrný význam posuzovaného řízení pro stěžovatele obecné soudy v dané věci dovodily a svůj závěr řádně odůvodnily. Tento závěr nebyl založen pouze na skutečnosti, zda se stěžovatel mohl spolehnout na úhradu pokuty třetí osobou (bod 30 rozsudku městského soudu, body 10, 13 až 15 usnesení Nejvyššího soudu).
13. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v řízení vůbec nebyla zohledněna délka řízení při určení výše sankce. Ústavní soud již dříve vysvětlil, že k odčinění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení dochází mimo jiné zastavením trestního stíhání z důvodu promlčení. V přestupkovém řízení je stanoven zánik odpovědnosti (pro nižší společenský význam) v nejkratší (roční) promlčecí době (povahou jde o prekluzivní lhůtu, zákon o přestupcích však zachovává pojmosloví běžně užívané v trestním hmotném právu).
Zánik odpovědnosti ve velmi krátké lhůtě jako důvod pro zastavení přestupkového řízení lze považovat za svého druhu zákonem předvídanou formu upuštění od potrestání a reparaci nepřiměřené délky řízení přímo v samotném řízení (nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 21 a judikatura tam uvedená). K tomu došlo i ve stěžovatelově případě, ve kterém správní orgány řízení o jednom z přestupků zastavily a trest snížily o 100 000 Kč. V tomto ohledu byl stěžovatel částečně kompenzován za průtahy již v samotném přestupkovém řízení.
Tato kompenzace však byla důsledkem promlčení přestupku. Úvaha městského soudu o nepatrném významu řízení pro stěžovatele byla vyslovena ve vztahu k dostačující formě satisfakce konstatováním porušení práva, se satisfakcí v důsledku zastavení jednoho z přestupkových řízení tedy není v rozporu.
14. Argumentace stěžovatele, podle které měly obecné soudy zkoumat vývoj judikatury v řízeních o obdobných přestupcích, se zřejmě vztahuje k závěru městského soudu, že si právní zástupce musel být vědom neúspěšnosti svých podání v rámci posuzovaného řízení (bod 31 rozsudku městského soudu). Obecné soudy však již stěžovatelovu právnímu zástupci v obdobných věcech vysvětlily, že judikatura byla v těchto věcech od roku 2017 jednotná (usnesení sp. zn. III. ÚS 1216/24 , bod 12). Bylo-li přestupkové řízení se stěžovatelem zahájeno dne 11. 4. 2018, pak v té době již byl náhled judikatury na obdobné věci o přestupcích ustálen.
15. Domnívá-li se stěžovatel, že obecné soudy považovaly ve svých rozhodnutích společnost Uber za negativní fenomén, z jejich rozhodnutí neplyne, že by toto přičítaly stěžovateli k tíži. Není ani pravdou, že by obecné soudy nerespektovaly trestní charakter správního řízení (bod 15 rozsudku obvodního soudu), pouze v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 22) dovodily, že přestupkové řízení nemůže mít pro pachatele takový význam, jako řízení trestní (bod 30 rozsudku městského soudu, bod 10 usnesení Nejvyššího soudu). Námitka stěžovatele, že by mu obecné soudy odmítly přiznat finanční kompenzaci jen proto, že byl uznán vinným, se míjí s ostatní argumentací obecných soudů, které pouze na této skutečnosti závěr o dostatečnosti poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva nepostavily.
16. Lze proto shrnout, že obecné soudy svými rozhodnutími do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele nijak nezasáhly. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu