Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Horáčkem, advokátem, sídlem Zahradní 250, Žilina, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2025 č. j. 1 Afs 264/2024-40, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2024 č. j. 62 Af 1/2024-64, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl v reakci na podání trestního oznámení ze strany své manželky z důvodu obvinění z přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dne 15. 5. 2017 vykázán ze společného obydlí. Dne 1. 6. 2017 manželka uzavřela (pod)nájemní smlouvu na byt v J. a dne 25. 6. 2017 podala návrh na prodloužení vykázání stěžovatele ze společného obydlí. K faktickému odchodu manželky došlo dne 21. 7. 2017, kdy se i s nezletilým synem přestěhovala do bytu v J.
3. Finanční úřad pro Kraj Vysočina doměřil stěžovateli dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2017 daň ve výši 8 788 Kč a penále ve výši 1 757 Kč. Stěžovatel podle rozhodnutí správního orgánu neprokázal splnění podmínek pro uplatnění daňového zvýhodnění na dítě a uplatnění slevy na manželku za období od června do prosince 2017, přičemž tvrdil jejich splnění za celý rok 2017. Proti platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, neboť správce daně mu neuznal daňové zvýhodnění podle § 35ba odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a § 35c téhož zákona. Vedlejší účastník odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je třeba existenci společně hospodařící domácnosti podle § 21e odst. 4 zákona o daních z příjmů zkoumat s ohledem na samotný projev vůle osob být jejím členem, neboť nikdo nemůže žít ve spotřebním společenství proti své vůli. Manželka stěžovatele s ním vedla společně hospodařící domácnost pouze do května 2017, neboť od 15. 5. 2017 činila kroky, které měly za cíl společné soužití ukončit [podání trestního oznámení z důvodu obvinění stěžovatele z přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, uzavření (pod)nájemní smlouvy a návrh na prodloužení vykázání stěžovatele ze společného obydlí], a tím projevovala vůli s ním dále ve společně hospodařící domácnosti nesetrvávat. K faktickému odstěhování manželky sice došlo až 21. 7. 2017, což však na posouzení společně hospodařící domácnosti nemělo vliv, stejně jako to, že vykázání stěžovatele bylo v soudním přezkumu shledáno nezákonným. Stěžovateli proto podle krajského soudu daňová sleva na manželku nepříslušela. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí správních soudů pouze v části neuznaného nároku na daňové zvýhodnění na vyživované dítě podle § 35c zákona o daních z příjmů. Stěžovatel namítá, že rozhodnutími správních soudů mu bylo de facto odňato jeho právo, resp. možnost plnění jeho povinnosti dané § 877 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatel byl rozhodnutími správního soudu (soudy věcně a místně nepříslušnými) zbaven možnosti rozhodnout o příslušnosti svého nezletilého syna k jeho společně hospodařící domácnosti. Správní soudy nezákonně rozhodly o ukončení příslušnosti nezletilého syna k dosavadní společně hospodařící domácnosti stěžovatele, a to již od 15. 5. 2017. Nezletilý syn byl podle stěžovatele členem jeho domácnosti až do dne 13. 6. 2019, kdy došlo k nabytí právní moci rozsudku o úpravě poměrů nezletilého dítěte (umožňující jeho členství v domácnosti manželky). Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s tím, že až do 13. 6. 2019 nebylo meritorně rozhodnuto ve věci úpravy péče o syna stěžovatele (do té doby Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodoval předběžnými opatřeními).
6. Stěžovatel tvrdí, že v řízení argumentoval § 35ba odst. 3 zákona o daních z příjmů, avšak správní orgány ani soudy se jeho argumentací nezabývaly. Žádný z nich nehodnotil stav na počátku měsíce června 2017, ačkoli zákon explicitně s tímto datem počítá, resp. od něj odvíjí daňovou povinnost. Daňové zvýhodnění na nezletilé dítě, lze nepochybně za součást daňové povinnosti považovat.
7. Stěžovatel namítá, že stát se musel stěžovateli za jeho nezákonné trestní stíhání omluvit a vyplatit mu finanční kompenzaci. V daňovém řízení, přezkoumaném v soudním řízení, stát přesto nadále setrvává na svém názoru, že následek nezákonného trestního stíhání v podobě zvýšení daňové povinnosti stěžovatele, je v souladu s právem. Takový ambivalentní přístup státu se nutně ocitá mimo rámec právního státu. Takový postup státních orgánů tak jasně implikuje snahu státu si vyplacenou náhradu za nezákonné trestní stíhání stěžovatele, kompenzovat alespoň zvýšením jeho daňové povinnosti.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
10. Ústavní soud nezpochybňuje, že situace, kdy byl stěžovatel nezákonně vykázán ze společného obydlí, byla pro něj lidsky tíživá, avšak daňově relevantní pro uznání stěžovatelem požadovaného nároku (daňového zvýhodnění na vyživované dítě) bylo prokázání, že syn s ním v posuzované době od června do prosince roku 2017 fakticky žil ve společně hospodařící domácnosti. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že z napadených rozsudků vyplývá, že institut vykázání osoby ze společného obydlí, tedy předběžné opatření sui generis, je způsobilé okamžitě, bez dalšího, založit změnu dosavadní úpravy nezletilého dítěte. Z napadených rozhodnutí je zřejmý důraz ve vztahu k nezletilému dítěti na faktický rozsah péče obou rodičů (bod 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Takový výklad rozhodné právní úpravy nepředstavuje žádnou kvalifikovanou vadu v právním posouzení.
11. V posuzované věci správní orgány i správní soudy zkoumaly, ve které z domácností (stěžovatele či matky nezletilého) byly znaky společně hospodařící domácnosti naplněny více. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 27. 7. 2021 č. j. 8 Afs 155/2019-46, ze dne 30. 11. 2023 č. j. 3 Afs 254/2021-42), pokud rodiče dítěte spolu nežijí ve společné domácnosti, rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů zpravidla předurčuje rodiče, se kterým dítě žije ve společně hospodařící domácnosti (pro účely splnění podmínek pro uplatnění daňového zvýhodnění na dítě).
Neodpovídá-li skutečný stav věci rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, je daňový poplatník, který uplatňuje daňové zvýhodnění na vyživované dítě, povinen v souladu s § 92 odst. 3 daňového řádu prokázat, že naplňuje znaky společně hospodařící domácnosti s vyživovaným dítětem v míře větší než ten rodič, kterému bylo dítě rozhodnutím soudu svěřeno do péče. Rozhodující je tedy faktický stav. Pokud stěžovatel namítá, že jeho nezletilý syn byl členem jeho domácnosti až do dne 13.
6. 2019, kdy došlo k nabytí právní moci rozsudku o úpravě poměrů nezletilého dítěte, je to z hlediska rozhodných skutečností bez významu.
12. Stěžovatel požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu aprobovaných Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 12. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 2686/21 , ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 410/24 ) v posuzované věci nedostál, přičemž ani netvrdil, že s ním syn sdílel domácnost nad rámec styku určeným mu předběžnými opatřeními soudu. Závěr správních soudů o tom, že v posuzované době byl syn ve faktické péči matky a se stěžovatelem se stýkal v menším rozsahu než s matkou, není v žádném extrémním rozporu s provedenými důkazy.
13. Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele. Nelze ani přehlédnout, že z hlediska předmětu řízení šlo o věc bagatelní (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 , usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 962/24 ).
14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 25. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu