Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2019 č. j. 6 As 240/2018-40, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. června 2018 č. j. 50 A 58/2017-100, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 20. června 2017 č. j. KUJCK 76558/2017 a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 10. května 2017 č. j. KP-PO/413/2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje a Magistrátu města České Budějovice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaných soudních a správních spisů, obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel zaslal Magistrátu města České Budějovice (dále jen "magistrát") žádost, kterou označil jako žádost o informaci dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"), jíž se domáhal poskytnutí kopie konečného rozhodnutí o přestupku v blíže vymezené věci, případně - nebylo-li rozhodnuto o vině za spáchání přestupku - kopii rozhodnutí o zastavení řízení či záznamu o odložení věci. Magistrát žádosti částečně vyhověl tím, že stěžovateli poskytl protokol o odložení věci dle zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v anonymizované podobě. Současně vydal rozhodnutí napadené ústavní stížností, jímž dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím žádost částečně odmítl tak, že stěžovateli nebudou poskytnuty osobní údaje osob uvedených v požadovaném dokumentu.
3. Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") svým rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl stěžovatelovo odvolání a rozhodnutí magistrátu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že nelze poskytnout osobní údaje obsažené v žádaném dokumentu. Přestupek se sice měl odehrát v prostorách Úřadu práce České republiky, krajské pobočky České Budějovice (dále jen "úřad práce") a měl být spáchán zaměstnancem tohoto úřadu, stále je však na uvedené jednání nahlíženo jako na podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití bez přesahu do úřední činnosti podezřelého. Neuplatnila se tudíž výjimka dle § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, platného do 23. 4. 2019, který by za určitých okolností umožnil zveřejnit údaje o zaměstnanci veřejné správy vypovídající o jeho úřední činnosti. Navíc ve věci vystupovala řada svědků, jejichž osobní údaje jsou zaznamenány v požadovaném dokumentu.
4. Rozhodnutí krajského úřadu stěžovatel napadl žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 8. 6. 2018 č. j. 50 A 58/2017-100, jenž je napaden ústavní stížností. Krajský soud vyhodnotil, že údajnému přestupku chyběl přesah do úřední činnosti podezřelého. Z protokolu o odložení věci vyplynulo, že podezřelý vůči stěžovateli zasahoval v situaci, kdy stěžovatel častoval vypjatým slovním projevem kolegyni podezřelého. Podezřelý z přestupku tedy nejednal jako úředník, ale jako soukromá osoba snažící se zasáhnout do vypjaté situace. Dle krajského soudu tedy není možno uvažovat o tom, že by postup podezřelého byl činností vypovídající o jeho úředním postupu. Z tohoto důvodu považoval krajský soud za zákonný postup správních orgánů, které neposkytly osobní údaje obsažené v požadovaném dokumentu.
5. Stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 6 As 240/2018-40, který stěžovatel napadl ústavní stížností. Jako nepřípustnou dle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), Nejvyšší správní soud označil námitku, že stěžovatel byl účastníkem přestupkového řízení jako poškozený a že mu z tohoto důvodu měl být poskytnut protokol o odložení věci v plném rozsahu nebo že jeho žádost o poskytnutí protokolu měla být dle obsahu posouzena jako žádost o nahlédnutí do spisu. Takovou námitku totiž stěžovatel neuplatnil v žalobě a poprvé ji uplatnil až v kasační stížnosti. I kdyby ji uplatnil včas, nehrálo by případné účastenství stěžovatele žádnou roli z hlediska zákona o svobodném přístupu k informacím. Dle Nejvyššího správního soudu není nadále možno zohledňovat závěry z jeho rozsudku ze dne 25. 8. 2005 č. j. 6 As 40/2004-62 (č. 711/2005 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), dle něhož se povinnost zajistit ochranu práv a svobod jiných osob při poskytování informace ze zápisu ze schůze rady obce dle zákona o svobodném přístupu k informacím neuplatní, má-li žadatel k informacím zaručen dle jiného zákona přímý přístup formou nahlédnutí a pořízení výpisů. Uvedený rozsudek byl vynesen v době, kdy zákon o svobodném přístupu k informacím neobsahoval úpravu, dle níž musí povinný subjekt poskytnutou informaci zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup, tedy poskytnout ji neomezenému okruhu subjektů, do 15 dnů od jejího poskytnutí. Posouzení, zda je v zájmu ochrany osobních údajů nutno omezit poskytnutí určité informace, je třeba činit i s ohledem na povinnost následného zveřejnění poskytnuté informace. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že jednání zachycené v protokolu o odložení přestupku se netýkalo veřejné nebo úřední činnosti zúčastněných osob, jejichž osobní údaje byly zaznamenány v protokolu. Převážil proto zájem na ochraně jejich osobních údajů. Ke stěžovatelově námitce k odměně advokáta, který mu byl ustanoven jako opatrovník, Nejvyšší správní soud poznamenal, že tato námitka nesleduje ochranu práv stěžovatele, ale majetkové zájmy advokáta.
6. Stěžovatel uvedl, že v souvislosti s incidentem na úřadu práce podal trestní oznámení. Orgány činné v trestním řízení však ignorovaly jeho práva, a dokonce ho ani neinformovaly o postoupení věci k přestupkovému řízení. Následně ani správní (přestupkový) orgán stěžovateli neoznámil odložení věci. Stěžovatel namítl, že nejprve orgány činné v trestním řízení a posléze správní orgány zabývající se podezřením ze spáchání přestupku nerespektovaly jeho postavení účastníka řízení (poškozeného) a neumožnily mu nahlédnout do spisu. Ani jeden z účastníků řízení o ústavní stížnosti neposuzoval jeho žádost o poskytnutí informace ze správního spisu dle jejího obsahu.
7. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že v žalobě nenamítal, že by se poskytnutí informací domáhal jako účastník řízení. V ústavní stížnosti poukázal na část žaloby, z níž dle jeho názoru vyplývá, že takovou námitku uplatnil. Dle stěžovatele byla porušena kontradiktornost řízení, jako jedna ze zásad trestního řízení, dle níž má mít každá strana možnost vyjádřit se k důkazům protistrany a k vyjádřením a stanoviskům, které mají za cíl ovlivnit rozhodnutí soudu.
8. Správním soudům stěžovatel rovněž vytknul, že mu byl ustanoven pouhý opatrovník, ačkoli žádal o ustanovení zástupce. Zadání pro opatrovníka, jímž byl ustanoven advokát, je stejné jako zadání pro zástupce z řad advokátů, ale odměna opatrovníka je řádově nižší než odměna ustanoveného zástupce, a tedy spíše demotivující.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. IV. A. Námitky, které se míjí s předmětem ústavní stížností napadených rozhodnutí
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl řadu výhrad proti postupu orgánů činných v trestním řízení a správních orgánů zabývajících se podezřením ze spáchání přestupku (namítl, že tyto orgány nerespektovaly jeho postavení účastníka řízení, neposkytly mu poučení, neumožnily výkon jeho práv účastníka řízení, především nahlédnout do spisu; namítl rovněž, že ho orgány činné v trestním řízení neinformovaly o postoupení věci k přestupkovému řízení a že následně nebyl informován ani o odložení věci přestupku). Ústavní soud konstatuje, že všechny právě rekapitulované stěžovatelovy výhrady proti postupu orgánů činných v trestním řízení a správních orgánů zabývajících se podezřením ze spáchání přestupku se zcela míjí s předmětem ústavní stížností napadených rozhodnutí. Z tohoto důvodu jsou pro posuzovanou věc nepodstatné.
12. V posuzované věci magistrát a krajský úřad vydaly správní rozhodnutí, která se týkala částečného odmítnutí stěžovatelovy žádosti podané dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud pak posuzoval zákonnost těchto rozhodnutí a Nejvyšší správní soud zákonnost rozsudku krajského soudu. Posuzovaná věc se tudíž týkala žádosti o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, nikoli přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení či správních orgánů zabývajících se přestupky. Na základě žádosti o poskytnutí informace či soudních řízení, v jejichž rámci je posuzována zákonnost odmítnutí informace, se nelze domáhat autoritativního přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení či správních orgánů zabývajících se přestupkem, jde-li o činnost těchto orgánů týkající se trestního řízení či přestupků. K tomu zákon o svobodném přístupu k informacím nedává zákonný podklad, který státní moc ke své činnosti potřebuje (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy či čl. 2 odst. 2 Listiny). Stěžovatelovy výhrady proti postupu orgánů činných v trestním řízení a správních orgánů zabývajících se přestupkem jsou tudíž pro posuzovanou věc bezpředmětné. Tuto skutečnost ostatně stěžovateli vysvětlil Nejvyšší správní soud v bodě 18. svého rozsudku. IV. B. K podané žádosti o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím
13. Ústavní soud uvádí, že v posuzované věci nemohl být stěžovatel dotčen na svých ústavně chráněných právech či svobodách tím, že jeho žádost byla posouzena jako žádost o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Svou žádost přímo označil jako "žádost o informaci ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím". V jejím textu pak výslovně uvedl, že požadovanou informaci žádá na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Do části této žádosti pod nadpisem "odůvodnění žádosti" vtělil své úvahy k tomu, že domáhá-li se žadatel poskytnutí konkrétní informace, není § 38 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), upravující nahlížení do spisu, úpravou speciální a žádost je nutné dle jeho názoru vyřešit postupem dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ústavní soud tak konstatuje, že ze žádosti kromě toho, že ji stěžovatel jasně sám podřadil pod zákon o svobodném přístupu k informacím, je patrné též stěžovatelovo stanovisko, že žádost nemá být posuzována jako žádost o nahlížení do spisu.
14. Ústavní soud konstatuje, že ústavní předpisy neupravují problematiku, jak od sebe v hraničních případech odlišit žádost o poskytnutí informace na základě zákona o svobodném přístupu k informacím a žádost o nahlížení do spisu či jak určit zákonný režim, podle něhož se bude žádost posuzovat. Jde totiž o výklad běžných zákonů a v jeho rámci vymezení vzájemného vztahu zákona o svobodném přístupu k informacím a správního řádu. Již z tohoto důvodu nemohla být porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatele tím, že jednoznačnou žádost, kterou sám stěžovatel podřadil pod zákon o svobodném přístupu k informacím, správní orgány posoudily dle daného zákona, nikoli jako žádost o nahlížení do spisu. Ze samotné žádosti bylo patrno stěžovatelovo stanovisko, že žádost nemá být posuzována jako žádost o nahlížení do spisu (viz bod 13.).
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že v žalobě ke krajskému soudu namítl, že žádost o informace podával v postavení účastníka řízení. V doplnění kasační stížnosti k tomu s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2005 č. j. 6 As 40/2004-62 (č. 711/2005 Sb. NSS) dovozoval, že má-li žadatel o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím přímý přístup k určitým osobním údajům na základě zvláštního zákona (např. jako účastník řízení, jenž může nahlížet do spisu), pak není důvodu poskytnutí těchto údajů odmítat ani u žádosti dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ústavní soud zcela přisvědčil Nejvyššímu správnímu soudu, že právě uvedenou námitku stěžovatel v žalobě vůbec neuplatnil a uplatnil ji poprvé až v kasační stížnosti. Z tohoto důvodu šlo o nepřípustně uplatněnou námitku v řízení o kasační stížnosti dle § 104 odst. 4 s. ř. s.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti citoval části své žaloby, o nichž tvrdil, že obsahují žalobní námitku, která tvoří předobraz kasační námitky, již Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nepřípustnou. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem odkazované části žaloby neobsahují žádnou námitku, ale jde jen o součást popisu průběhu událostí před orgány činnými v trestním řízení a posléze správními orgány obsaženého v I. části žaloby. V ústavní stížnosti citovaný text žaloby se v podstatě zmiňuje jen o tom, že stěžovatel, který se považuje za poškozeného, požádal přestupkové oddělení o zaslání informace o odložení přestupku a vedle toho podal žádost o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ústavní soud konstatuje, že k požadavkům na formulaci žalobních námitek, resp. žalobních bodů lze poukázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58 (č. 835/2006 Sb. NSS), dle něhož je při formulaci žalobních bodů žalobce povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč má jít o nezákonnosti. Ústavní soud vyhodnotil, že část žaloby citovaná v ústavní stížnosti představuje jen popis průběhu událostí před orgány činnými v trestním řízení a posléze správními orgány, aniž by z této části žaloby bylo patrno, zda daný průběh událostí považuje za nezákonnost a už vůbec z něj není patrno stěžovatelovo stanovisko, proč by případně mělo jít o jakoukoli nezákonnost, tím méně nezákonnost rozhodnutí ve věci odmítnutí informace. Nejde proto o žalobní námitku, resp. žalobní bod.
17. Shodně s Nejvyšším správním soudem lze konstatovat, že námitku, že žádost o informaci podával v postavení účastníka a další navazující argumentaci shrnutou v bodě 15. stěžovatel v žalobě vůbec neuplatnil. Naopak v žalobě (na straně 10, č. l. 5 verte spisu krajského soudu) vycházel z toho, že "zásadní otázkou tedy je, zda byl žalovaný povinen poskytnout úplný obsah správního spisu žalobci, který nebyl účastníkem správního řízení [...]".
18. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Požadavek dodržení stanoveného postupu domáhání se svého práva se vztahuje i na čl. 36 odst. 2 Listiny, který garantuje právo každého, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Součástí stanoveného postupu uplatňování práva před správním soudem je v případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu nutnost formulovat žalobní body [§ 71 odst. 1 písm. d) s.
ř. s.] ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Správní soud pak výroky napadeného správního rozhodnutí přezkoumává v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.]. Námitku, že stěžovatel podal žádost o informaci v postavení účastníka a další navazující argumentaci, stěžovatel nevznesl v žalobě, nešlo přitom o námitku, jíž by se měl krajský soud zabývat z úřední povinnosti. Krajský soud proto nemohl nijak porušit základní práva stěžovatele tím, že se nezabýval v žalobě neuplatněnou námitkou.
V případě, že kasační stížnost podává osoba, která byla žalobcem v řízení před krajským soudem, jsou nepřípustné ty kasační námitky, které nemají svůj předobraz v žalobních námitkách (k tomu srov. § 104 odst. 4 s. ř. s., který rovněž tvoří součást stanoveného postupu domáhání se práva).
19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud poté, co objasnil, že kasační námitka shrnutá v bodě 15. byla nepřípustná dle § 104 odst. 4 s. ř. s., se k této námitce nad rámec nezbytného odůvodnění, tedy obiter dictum, vyjádřil v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku. Srozumitelným způsobem zdůvodnil, že s ohledem na změny v právní úpravě nejsou nadále použitelné závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 40/2004, kterých se stěžovatel dovolával. Změnu právní úpravy Nejvyšší správní soud spatřoval v tom, že s účinností od 23. 3. 2006 byl do zákona o svobodném přístupu k informacím vložen § 5 odst. 3, dle něhož do 15 dnů od poskytnutí informací na žádost povinný subjekt tyto informace zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup. Posouzení, zda ochrana osobních údajů omezuje poskytnutí informace, pak Nejvyšší správní soud požadoval provést i s přihlédnutím k tomu, že poskytnutá informace, na kterou dopadá § 5 odst. 3 věta první zákona o svobodném přístupu k informacím, bude zpřístupněna neurčitému okruhu subjektů. Dané posouzení tak již není dle Nejvyššího správního soudu možno činit jen vůči žadateli, u něhož bylo před novelou možno přihlížet k tomu, že by se k informaci mohl dostat přímo např. nahlížením do spisu, byl-li by účastníkem řízení. Nově je dle Nejvyššího správního soudu toto posouzení nutno činit i s vědomím neomezeného zpřístupnění poskytnuté informace způsobem umožňujícím dálkový přístup. Stěžovatelova polemika s právě rekapitulovaným závěrem Nejvyššího správního soudu se odehrává výlučně na poli běžného zákona. Stěžovatel v jejím rámci, aniž by objasnil, kde pro své stanovisko nalezl oporu v právním předpise, tvrdí, že při zveřejnění informace dle § 5 odst. 3 věty první zákona o svobodném přístupu k informacím má povinný subjekt vynechat některé údaje, které však žadateli o informaci poskytl. Jde o polemiku, která nepřekračuje výklad běžného zákona a která tak nemá ústavní relevanci. IV. C. Námitky k odměně opatrovníka přiznané správními soudy
20. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil též námitku, že odměna advokáta, který mu byl v řízení před správními soudy ustanoven jako opatrovník, je nižší než odměna, která by náležela ustanovenému zástupci z řad advokátů. Stěžovatel poukazuje na to, že tarifní hodnota, od jejíž výše se následně odvíjí sazba mimosmluvní odměny, činí 1 000 Kč u opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení [§ 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Tarifní hodnota v případě ustanoveného zástupce ve věcech žalob dle soudního řádu správního či kasačních stížností s výjimkou věcí spadajících do oblasti sociálního zabezpečení, důchodového, nemocenského a všeobecného zdravotního pojištění činí 50 000 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu].
21. Ústavní soud konstatuje, že samotná výše určené odměny advokátovi jako opatrovníkovi se přímo nedotýká práv stěžovatele. Jde totiž o nárok advokáta vůči státu, nikoli finanční nárok samotného stěžovatele. Ústavní stížnost podal jen stěžovatel, nikoli ustanovený advokát, který v řízení o ústavní stížnosti figuruje výhradně jako zástupce stěžovatele. V posuzované věci nemá význam zabývat se námitkou rozdílné odměny za tutéž práci, neboť ta se netýká stěžovatelových práv.
22. Ústavní soud neshledal ani nepřímý dopad do základních práv stěžovatele tvrzenou demotivující výší odměny opatrovníka. Dle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta; při výkonu advokacie je povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Právní úprava nepočítá s tím, že by míra svědomitosti a pečlivosti, s níž má advokát hájit zájmy klienta, byla jakkoli závislá na výši odměny, kterou pro případy, že je klientovi ustanoven, za své služby od státu obdrží. Naopak advokát je povinen naplnit požadavky § 16 zákona o advokacii u každého svého klienta. Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal ani zprostředkovaný dopad určené výše odměny advokáta do základních práv či svobod stěžovatele. Ústavní soud dodává, že z hlediska práva na právní pomoc v řízení před státními orgány či orgány veřejné správy (čl. 37 odst. 2 Listiny) je nerozhodné, zda byla právní pomoc advokátem stěžovateli poskytnuta prostřednictvím institutu opatrovnictví či ustanovením zástupce. IV. D. Nemožnost seznámit se s odmítnutou informací v průběhu řízení před soudy
23. Ústavní soud nepřisvědčil námitce, v jejímž rámci stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spojoval s tvrzením, že se nemohl seznámit s důkazy protistrany a s vyjádřeními a stanovisky, které mají za cíl ovlivnit rozhodnutí soudu. Stěžovatel též uvedl, že zejména u svědeckých výpovědí je žádoucí, aby byla protistrana přítomna výslechu svědků. Ústavní soud konstatuje, že magistrát při rozhodování o stěžovatelově žádosti o informace nevyslýchal žádné svědky. Stejně tak svědky nevyslýchaly krajský úřad, krajský soud ani Nejvyšší správní soud v řízeních, která byla zakončena ústavní stížností napadenými rozhodnutími. V posuzované věci má význam zkoumat pouze, zda se stěžovatel mohl seznámit s podklady pro rozhodnutí o jeho žádosti o informace, rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o částečném odmítnutí informace, pro rozsudek krajského soudu a Nejvyššího správního soudu. Z důvodů vyložených v bodech 11. a 12. je pro posuzovanou věc irelevantní zkoumat postup orgánů činných v trestním řízení a orgánů zabývajících se přestupky, které vydaly protokol o odložení přestupku, jenž stěžovatel žádostí dle zákona o svobodném přístupu k informacím požadoval zpřístupnit, a to včetně postupu přestupkového orgánu, který vedl k vydání tohoto protokolu.
24. Jediným podkladem rozhodnutí, s nímž se stěžovatel nemohl seznámit ve věci jeho žádosti o informace, byl neanonymizovaný protokol o odložení věci, který na základě své žádosti požadoval a který mu byl poskytnut pouze v anonymizované podobě. Neanonymizovaný protokol měly k dispozici všechny orgány, které jsou účastníky řízení o ústavní stížnosti. Neanonymizovaný protokol potřebovaly k posouzení, zda odmítnutí poskytnutí části údajů (zde osobních údajů) bylo v souladu se zákonem. Např. Nejvyšší správní soud tento neanonymizovaný protokol vyloučil z nahlížení dle § 45 odst. 3 a 4 s. ř. s. (viz opatření předsedkyně senátu na č. l. 36 spisu Nejvyššího správního soudu). Důvodem k vyloučení této listiny z nahlížení byla povaha řízení a předmět sporu, který se vedl o to, zda měla být na základě zákona o svobodném přístupu k informacím daná listina v neanonymizované formě stěžovateli zpřístupněna. O vyloučení neanonymizovaného protokolu z nahlížení požádal krajský úřad i krajský soud v průvodním dopise k zaslanému správnímu spisu (č. l. 91 verte spisu krajského soudu).
25. Ústavní soud plně uznává, že ke zcela absurdním důsledkům by vedla situace, kdy by sice žadateli o informaci na základě zákona o svobodném přístupu k informacím byla odmítnuta žádaná informace, ať již zcela či částečně, a to dle zákonných ustanovení, která chrání práva třetích osob či jiný důležitý zájem, ale žadatel o informaci by se následně mohl s odmítnutou informací seznámit při nahlížení do soudního spisu vedeného ve věci soudního přezkumu odmítnutí poskytnutí informace. Tímto způsobem by totiž mohlo dojít k nevratnému zásahu do práv třetích osob či jiného důležitého zájmu v případech, kdy odmítnutí požadované informace správním orgánem bylo po právu. Jinými slovy, celý soudní spor by ztratil význam, byla-li by v jeho průběhu odmítnutá informace zpřístupněna jinak než na základě konečného věcného rozhodnutí a po přezkoumání zákonnosti odmítnutí informace.
26. Současně je však třeba poznamenat, že v některých případech může skutečnost, že žalobce nemá přístup k odmítnuté informaci, ovlivňovat to, jak účinně se může bránit před soudem. Konkrétně může být omezen v tom, jak je schopen bez znalosti odmítnuté informace své žalobní námitky formulovat, případně zda je některé z nich schopen vůbec uplatnit. Ústavní soud dodává, že okolnost, zda je žalobce neznalostí odmítnuté informace limitován při formulaci svých žalobních námitek, se odvíjí od konkrétních okolností té které věci. V některých případech ho tato skutečnost nemusí limitovat vůbec, v některých případech může jít naopak o limitaci citelnou.
27. Jako řešení naznačené kolize mezi důvody, pro které není vhodné s odmítnutou informací žalobce v průběhu řízení před soudem seznámit, a zachováním práva na soudní ochranu lze z ústavního hlediska akceptovat např. přístup, který Nejvyšší správní soud načrtl v bodech 32 až 37 rozsudku ze dne 11. 3. 2015 č. j. 1 As 229/2014-48. Tento rozsudek se věnoval věci, v níž povinný subjekt částečně odmítl poskytnout požadovanou listinu, a to v částech, které se týkaly osobnosti, projevů osobní povahy a soukromí třetí osoby. Neznalost odmítnuté části informace pak žalobci znemožňovala vyjádřit se k tomu, zda se všechny odmítnuté části informace týkaly osobnosti, projevů osobní povahy a soukromí třetí osoby. Soud sice ve věci, jíž se týkal rozsudek sp. zn. 1 As 229/2014, prováděl dokazování ohledně znečitelněných částí dokumentu, neumožnil však žalobci se s těmito částmi seznámit. Jako řešení Nejvyšší správní soud spatřoval požadavek, aby v těch oblastech, kde je žalobce ve formulaci žalobních námitek limitován neznalostí odmítnuté informace, soud provedl plný přezkum důvodů, pro které povinný subjekt informaci částečně odmítl, a aby se zde soud nedržel pouze v mezích žalobních námitek. Smysl má tento přístup jen v oblastech, kde je žalobce při formulaci námitek limitován, jinde je odpovědnost za formulaci námitek věcí žalobce. Ústavní soud konstatuje, že uvedený závěr představuje zúžení dopadu § 75 odst. 2 věty první s. ř. s., dle níž soud v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí přezkoumá napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Judikatura však připouští, že ve zvláště odůvodněných případech lze činit výjimky z § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. [srov. např. nález ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 (N 38/52 SbNU 387), body 26. a 27. či nález ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 (N 6/80 SbNU 65), body 17. až 19.]. O takto zvlášť odůvodněný případ může jít i v případě střetu mezi důvody pro vyloučení odmítnuté informace z nahlížení v průběhu soudního řízení ve věci přezkumu důvodů odmítnutí informace a možností žalobce bránit své právo před správním soudem.
28. Posouzení, zda a případně v jakém rozsahu byl žalobce omezen ve formulaci žalobních námitek, je nutno činit s přihlédnutím ke všem okolnostem věci a poměrům žalobce, tj. s přihlédnutím k částečně poskytnuté informaci, obsahu správních rozhodnutí ve věci odmítnutí informace, znalostem, jimiž mohl žalobce disponovat apod. Současně lze vyjít z toho, že neznemožnilo-li částečné odmítnutí informace žalobci formulovat určitou právní či skutkovou námitku v žalobě alespoň obecně, není povinností soudu, aby se zabýval bez alespoň obecně formulované námitky potenciálními právními či skutkovými nedostatky napadeného rozhodnutí spadajícími pod takovou námitku. Jde-li totiž o judikaturou dovozenou výjimku z § 75 odst. 2 věty první s. ř. s., není možno takovou výjimku vykládat šířeji, než nezbytně vyžadují důvody, pro které byla dovozena.
29. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci stěžovatel neznalostí odmítnutých informací nebyl téměř vůbec omezen při formulaci žalobních námitek. Jak je patrno z podané žaloby, stěžovatel nesouhlasil s tím, že v poskytnutém protokolu o odložení věci byly anonymizovány údaje o osobách, které podávaly ve věci vysvětlení. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že nesdělením jména těchto osob je mu bráněno v tom, aby na ně mohl podat trestní oznámení pro křivou výpověď (viz strana 13 žaloby, č. l. 7 spisu krajského soudu).
Jelikož se v žalobě stěžovatel vymezoval proti odmítnutí informace v podobě jmen osob, jež podávaly vysvětlení, zaměřil se Ústavní soud na to, zda anonymizací poskytnutého protokolu u jmen osob poskytujících vysvětlení byl stěžovatel omezen v možnosti formulovat námitky proti správním rozhodnutím o částečném odmítnutí informace. Rozhodnutí o odvolání bylo založeno na závěru, že osoby podávající vysvětlení nevystupovaly v situaci, o níž protokol pojednával, v rámci úřední činnosti a převážil tak zájem na ochraně jejich soukromí.
Ústavní soud konstatuje, že jediné, v čem by snad mohl být anonymizací stěžovatel limitován při formulaci námitek, je okolnost, že osoby podávající vysvětlení byly zaměstnanci úřadu práce, kde se incident stal. Bez znalosti jejich jmen v důsledku anonymizace měl stěžovatel ztíženou možnost si tuto skutečnost sám ověřit. Krajský soud však tuto skutečnost nepominul, neboť ve svém rozsudku výslovně zmínil, že osoby podávající vysvětlení (svědci) byly zaměstnanci úřadu práce (bod 26. rozsudku krajského soudu), a při svém hodnocení se s ní vypořádal v závěru, že ani tato skutečnost vzhledem k průběhu události nesvědčila o tom, že šlo o jejich úřední jednání (bod 26.
rozsudku krajského soudu). Ústavní soud proto neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, neboť požadavky plynoucí z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím byly plně zachovány. Krajský soud se totiž zabýval i tou okolností, u níž by jako u jediné snad mohl být stěžovatel omezen ve formulaci žalobních námitek.
30. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu