Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. et PhDr. Blankou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. ledna 2025 č. j. 31 To 438/2024-390 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 3 T 158/2016-371, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 1. 2018 č. j. 3 T 158/2016-218. Stěžovatel se podle okresního soudu ve zkušební době dopustil dalšího trestného činu. Krátce před počátkem běhu zkušební doby se dopustil ještě dalšího (tzv. nepravá recidiva). Soud tedy musel dospět k závěru, že stěžovatel nevedl řádný život. V dané věci je nutný výkon trestu, neboť ani z více podmíněných odsouzení se stěžovatel nepoučil. Zároveň soud neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by mohly vést k jinému postupu.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Řízení před okresním soudem bylo podle něj vedeno v souladu se zákonem. Stěžovatel byl o veřejném zasedání, nařízeném na den 7. 11. 2024, vyrozuměn dne 26. 9. 2024. Jestliže následně okresní soud neodročil veřejné zasedání poté, co mu bylo dne 5. 11. 2024 doručeno vyrozumění o převzetí obhajoby od nové obhájkyně, neporušil tím stěžovatelovo právo na obhajobu. Takový postup je rovněž v souladu s ustálenou judikaturou. Navíc k odročení veřejného zasedání skutečně došlo, ovšem z jiných důvodů. Jde-li o meritum věci, ztotožnil se krajský soud se závěry okresního soudu. Mimo samotné spáchání další trestné činnosti ve zkušební době je podle krajského soudu nutné přihlédnout rovněž ke skutečnosti, že stěžovatel poškozeným z jiného trestního řízení neuhradil žádnou škodu.
4. Stěžovatel namítá, že soudy vycházely z nesprávného právního názoru, že se stěžovatel dopustil v průběhu zkušební doby trestného činu. Jednání z května a června 2022, o které soudy své závěry opřely, nepředstavuje z hmotněprávního hlediska samostatný skutek, nýbrž pouze dílčí útok pokračujícího trestného činu. K poslednímu dílčímu útoku došlo dne 26. 9. 2022, což je rozhodné datum pro posouzení stěžovatelovy trestní odpovědnosti. Stěžovatelova zkušební doba skončila dne 1. 8. 2022.
5. Dále stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na obhajobu tím, že nevyhověly žádosti obhájkyně o odročení veřejného zasedání nařízeného na 7. 11. 2024. Obhájkyně převzala obhajobu teprve dne 3. 11. 2024 a nemohla se tak s věcí seznámit. U obhájkyně nebyla zachována zákonná lhůta k přípravě na veřejné zasedání. Okresní soud tak postupoval v rozporu se závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 574/05 a sp. zn. II. ÚS 222/07 .
6. K samotnému hodnocení otázky vedení řádného života stěžovatel namítá, že soudy řádně nezohlednily všechny klíčové okolnosti. Dohled probačního úředníka z jiné trestní věci je podle stěžovatele zcela irelevantní, neboť v dané věci spáchal stěžovatel skutky dříve, než začala běžet zkušební doba v projednávané věci. Zároveň stěžovatel odmítá tvrzení soudů o účelovosti zaslání omluvných dopisů a vyžádání si bankovních účtů za účelem úhrady škody z jiné trestní věci. Takové tvrzení nejen nemá žádnou důkazní oporu, ale uvedené skutečnosti jsou paradoxně stěžovateli přičítány k tíži. Jediným důvodem, proč stěžovatel nezapočal s náhradou škody, bylo nezjištění bankovního účtu poškozených. Navíc uložení této povinnosti náhrady škody rovněž nespadá do zkušební doby. Skutečností, zda stěžovatel nahradil škodu v projednávané trestní věci, se pak soudy vůbec nezabývaly. Stejně tak se nezabývaly okolnostmi spáchané trestné činnosti (zejména motivem). Jinak bylo totiž chování stěžovatele bezproblémové. Soudy se nezabývaly tím, zda ve stěžovatelově případě není namístě ponechat v platnosti podmíněné propuštění a stanovit nad stěžovatelem dohled. Případ stěžovatele je totiž výjimečný hrozící kumulací trestů (popsané v nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18 ). V důsledku toho má stěžovatel vykonat trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců, což neodpovídá společenské škodlivosti jeho jednání (spáchaného v roce 2015). Takový trest není přiměřený a individualizovaný aktuální situaci. Dlouhodobé uvěznění bude mít velmi negativní dopady jak na život stěžovatele, tak jeho blízké rodiny (vážně nemocné babičky). Navíc tím zaniknou pozitivní socioekonomické poměry (zejména dobrý pracovní poměr a dobře fungující rodina), jež jsou nejlepší zárukou minimalizace rizika recidivy. Soudy tak postupovaly extrémně formalisticky.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu aplikovaného podústavního práva, při porušení běžné zákonnosti či nesprávnosti nezasahuje do činnosti obecných soudů. Jeho zásah je namístě pouze tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. O vině a trestu pak rozhodují výlučně obecné soudy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout v případě nerespektování některého z ústavních principů anebo při existenci jiného excesu. Žádné takové pochybení Ústavní soud v dané věci nezjistil.
10. V první řadě je nutné odmítnout námitku porušení práva na obhajobu, které mělo spočívat v neodročení veřejného zasedání. S touto námitkou se bez vad vypořádal již krajský soud (viz bod 4 napadeného usnesení), na jehož závěry lze odkázat. Právo na obhajobu v obecné rovině znamená, že obviněný (resp. odsouzený) musí dostat přiměřenou možnost se hájit, ať již sám nebo prostřednictvím obhájce. Rozhodl-li se stěžovatel, informovaný o veřejném zasedání dne 26. 9. 2024, že svého práva využije tak, že dne 3.
11. 2024 udělí obhájkyni plnou moc, která dne 5. 11. 2024 tuto plnou moc doručí soudu a požádá o odročení veřejného zasedání, naplánovaného na 7. 11. 2024, pak musí podle Ústavního soudu nést procesní důsledky této své procesní "strategie". Mezi ty nepochybně náleží i povinnost strpět neodročení veřejného zasedání. Jakékoliv oslabení obhajoby je navíc "relativizováno" tím, že veřejné zasedání bylo přesto odročeno, přičemž stěžovatel ani nenamítá, že by tohoto časového prostoru jakkoliv mínil využít (např. návrhem na opakování některých důkazů).
Nelze přisvědčit ani tomu, že by soudy postupovaly v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu. Z odůvodnění obou nálezů, které stěžovatel zmiňoval v ústavní stížnosti ( sp. zn. I. ÚS 574/05 a sp. zn. II. ÚS 222/07 ), nevyplývá žádný právní závěr, jemuž by se soudy ve stěžovatelově věci zpronevěřily. Stěžovateli byla poskytnuta více než dostatečná lhůta k přípravě na veřejné zasedání.
11. K přezkumu samotných důvodů napadených rozhodnutí je pak nutné uvést následující. Při rozhodování o (ne)osvědčení odsouzeného jsou klíčové podmínky stanovené v § 83 odst. 1 trestního zákoníku, podle nějž platí, že "jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a (...)".
Soud rozhodující v tomto druhu řízení musí tedy jako klíčovou posoudit otázku, zda odsouzený ve zkušební době vedl řádný život. Pokud tomu tak bylo, musí obligatorně rozhodnout o jeho osvědčení. V opačném případě musí posoudit, zda se v daném případě nevyskytují natolik výjimečné okolnosti, které by ospravedlňovaly ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. Tyto povinnosti soudy v dané věci splnily.
12. Nesplnění podmínky vedení řádného života je v dané věci evidentní ze skutečnosti, že stěžovatel se ve zkušební době dopouštěl další úmyslné trestné činnosti. Stěžovatelovu argumentaci, že rozhodné je pouze datum dokonání jeho déletrvající trestné činnosti, považuje Ústavní soud za absurdní. Uvedené ustanovení se nijak neváže na spáchání trestného činu, tím méně na jeho formální "dokonání". Takový výklad by paradoxně zvýhodňoval dlouhodobé "recidivisty". Úkolem soudu bylo posoudit, zda stěžovatel v daném období žil řádným životem, což se zjevně nestalo, byť spácháním "pouze" dílčích útoků pokračujícího trestného činu.
13. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dopustil úmyslného trestného činu, a to nikoliv bagatelní povahy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1116/25 ), musí Ústavní soud přisvědčit tomu, že veškeré ostatní okolnosti, které na svou obhajobu uvádí, jsou v podstatě irelevantní, jde-li o samotné meritum věci. To platí zejména o stěžovatelově polemice stran (ne)účelovosti jeho omluvy a snahy v poslední době nahradit způsobenou škodu. Takovou výjimečnou okolností není ani hrozící kumulace trestů.
Především tato námitka vychází ze stěžovatelova subjektivního pocitu, že trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců (resp. 38 měsíců celkem) neodpovídá společenské škodlivosti jeho jednání. S takovýmto bagatelizováním zločinu týrání osoby žijící ve společné domácnosti se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Délka, která od spáchání tohoto trestného činu uplynula, je zásadně nerozhodná, neboť stanovení dlouhé zkušební doby, v níž se měl stěžovatel osvědčit, bylo smyslem uložení výchovného podmíněného trestu.
Stěžovatel se neosvědčil a od spáchání tohoto zločinu přinejmenším dvakrát znovu selhal a porušil normy trestního zákoníku. Nález, na který stěžovatel odkazuje (ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 ), vycházel z odlišných a značně výjimečných skutkových okolností. Ve zmíněné věci šlo o pachatele blízkého věku mladistvých, který v "mladické nerozvážnosti" a dříve než na něj bylo možné výchovně působit v odlišném sociálním prostředí, spáchal několik trestných činů, které se během krátké doby "nakumulovaly" v nepodmíněný trest v trvání 6,5 roku.
Žádné obdobné skutkové okolnosti ve stěžovatelově případě nenastaly.
14. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutím o výkonu podmíněného trestu soudy nepostupovaly svévolně či formalisticky, nýbrž naopak v souladu se zněním a smyslem zákona a ustálenou praxí.
15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu