Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele S. T., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. et PhDr. Blankou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2025 č. j. 6 Tdo 16/2025-262, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. srpna 2024 č. j. 55 To 217/2024-206 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. března 2024 č. j. 1 T 137/2023-172, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soud v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že ve dvou případech navštívil poškozenou M. V. (dále jen "poškozená"), se kterou dne 17. 1. 2019 uzavřel jako obstaravatel dohodu o energetickém poradenství, a sdělil jí, že má nedoplatky za energie ve výši 160 000 Kč a 60 000 Kč, které bude muset uhradit, což nebyla pravda, a poškozená na základě tohoto jeho sdělení dané částky stěžovateli předala, přičemž stěžovatel za poškozenou žádné dluhy nezaplatil a peníze si ponechal pro svou potřebu. Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 220 000 Kč.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při rozhodování o trestu nesprávně posoudily jím předložený omluvný dopis adresovaný poškozené. Tvrdí, že poškozená si do dnešního dne dopis nevyzvedla a nesdělila mu číslo svého bankovního účtu za účelem uhrazení způsobené škody a že neměl žádnou možnost se s poškozenou spojit. Má proto za to, že mu nelze přičítat k tíži, že dosud způsobenou škodu neuhradil. Příslušné soudy podle něj nedůvodně hodnotily jeho jednání v rozporu s faktickým obsahem provedeného důkazu (omluvného dopisu) a nedostatečně se zabývaly možností uložení alternativního trestu, resp. dostatečným způsobem nezdůvodnily, proč nebylo možné uložit např. peněžitý trest, který je výslovně zmiňován i v § 209 odst. 3 trestního zákoníku.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje toliko proti postupu obecných soudů při rozhodování o trestu. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že totožné námitky stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu), se s nimi již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly, a to způsobem, který odpovídá požadavkům na obsah řádného odůvodnění, který navíc nevzbuzuje žádné podezření, že trestní soudy pochybily v mezích, které vyžaduje ústavní pořádek.
9. Ústavní soud navíc připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny) nebo by byl uložený trest extrémně nepřiměřený. Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu a je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [srov. např. nálezy ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12
(N 119/73 SbNU 827) nebo ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23 ]. O takové případy však v posuzovaném případě zjevně nejde.
10. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku, kdy okresní soud i krajský soud vzaly při rozhodování o trestu v úvahu osobnost stěžovatele, všechny zjištěné polehčující i přitěžující okolnosti a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
11. Podle § 55 odst. 2, věta první, trestního zákoníku lze za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Takový předpoklad tedy musí být zjevný a musí se opírat především o hodnocení osoby pachatele. Teprve s přihlédnutím k celkovému osobnímu profilu pachatele, zejména k jeho dosavadnímu životu, bude možné učinit závěr, že žádný z mírnějších druhů trestů nepostačuje k tomu, aby pachatel vedl řádný život.
Podle odborné literatury tak tomu bude zejména v případě, že půjde o recidivu, když selhalo výchovné působení předchozích trestů, dále při souběhu několika trestných činů uvedených v § 55 odst. 2 trestního zákoníku, za současné existence více jiných přitěžujících okolností, při neexistenci polehčujících okolností apod. [viz Púry, František. § 55 (Odnětí svobody). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1045, marg. č. 5.].
12. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu v nyní posuzované věci se podává, že na stěžovatele již dříve bylo působeno podmíněným trestem odnětí svobody, avšak během zkušební doby se dopustil další trestné činnosti. Svého jednání se dopustil při naplnění přitěžující okolnosti recidivy [§ 42 písm. q) trestního zákoníku] a po vyhlášení odsuzujícího rozsudku za další trestnou činnost, charakterově shodou s projednávaným jednáním. Navíc se jednání opakovaně dopouštěl na zranitelných poškozených ve vysokém věku a motivován ziskuchtivostí. Naopak v jeho prospěch svědčila pouze jediná polehčující okolnost, a to že prohlásil vinu a urychlil tak trestní řízení.
13. Ústavní soud na základě uvedených skutečností shledal, že z hlediska ústavněprávního nelze nic namítat proti závěru příslušných soudů, že žádný z mírnějších druhů trestů nepostačuje k tomu, aby stěžovatel vedl řádný život.
14. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy v rámci rozhodování o trestu nesprávně posoudily jím předložený omluvný dopis adresovaný poškozené, ani v tom mu nelze přisvědčit. Krajský soud, s nímž se ztotožnil i Nejvyšší soud, dospěl ve vztahu k tomuto důkazu podle výsledků provedeného dokazování k závěru, že ze strany stěžovatele šlo o účelové jednání, u něhož absentovala reálně míněná snaha o náhradu způsobené škody. Poukázal mimo jiné na to, že daný dopis byl prokazatelně zaslán až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku v předmětné trestní věci, přestože měl stěžovatel téměř dva roky na to, aby učinil jakékoli kroky k náhradě způsobené škody.
15. Ústavní soud v postupu okresního soudu a krajského soudu při rozhodování o trestu neshledal žádné znaky protiústavního pochybení a v podrobnostech na přesvědčivá odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu odkazuje.
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrné, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu nezjistil jakékoliv pochybení. Ústavní soud nemá důvod do posouzení Nejvyššího soudu jakkoliv zasahovat.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu