Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů obchodní společnosti probautex s. r. o., sídlem Linhartova 120, Ruda nad Moravou a Mgr. Petra Srovnalíka, zastoupených Ing. Mgr. Vlastimilem Calabou, advokátem, sídlem Havlíčkova 2788/135, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. ledna 2025 č. j. 58 Co 114/2024-370 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 3. 2024 č. j. 19 C 33/2021-316, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Davida Kokty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se vedlejší účastník žalobou podanou k Okresnímu soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") domáhal po stěžovatelce zaplacení nájemného za měsíce říjen 2020 až prosinec 2020 v celkové výši 37 500 Kč. Stěžovatel byl žalován na zaplacení této částky jako prokurista stěžovatelky, který se ručitelsky zavázal, že pro případ prodlení stěžovatelky s úhradou nájemného za ni uhradí všechny dluhy. Okresní soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl. Došel k závěru, že nájemní vztah v měsících říjen, listopad a prosinec 2020 mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou trval. Listinou ze dne 26. 10. 2020 nedošlo k jeho ukončení. Nájemné za toto období nebylo zaplaceno. Okresní soud se dále zabýval i obranou stěžovatelů, kteří uplatnili k započtení pohledávku na náhradu škody, případně na vydání bezdůvodného obohacení, kterou neshledal oprávněnou.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Pokud stěžovatelé namítali neplatnost nájemní smlouvy z důvodu špatného stavu předmětu nájmu, není tato námitka podle krajského soudu důvodná. Stejně tak nelze přisvědčit námitce týkající se nevěrohodnosti svědecké výpovědi z důvodu, že svědek měl osobní zájem na uzavření nájemní smlouvy. Krajský soud nepřisvědčil ani argumentu stěžovatelů, že svědci byli ekonomicky svázáni s vedlejším účastníkem, a tudíž nevěrohodní. Okresní soud také řádně zdůvodnil, proč neprovedl důkazy navržené stěžovateli. Jde-li o odstoupení od smlouvy (či výpověď z nájmu), v listině nebyl uveden důvod odstoupení od smlouvy (či výpovědní důvod), vedlejší účastník navíc nájemní smlouvu neporušil. Z listiny nebylo ani zřejmé, k jakému datu měla stěžovatelka od smlouvy odstoupit. Jako nedůvodnou krajský soud shledal i výhradu, že nájemné již bylo uhrazeno, případně že pohledávka vedlejšího účastníka na úhradu nájemného zanikla započtením vůči pohledávce stěžovatelky na zaplacení kauce. Soud nepřisvědčil ani námitce, že stěžovatelka nebyla povinna platit nájemné, protože předmět nájmu nebyl ve stavu způsobilém k řádnému užívání. Důvodná není ani obrana v podobě zápočtu pohledávky stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi na náhradu škody, případně vydání bezdůvodného obohacení.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují dosavadní průběh řízení a opakují argumenty uplatněné v řízení před obecnými soudy. Vedlejší účastník podle nich přenechal předmět nájmu ve stavu, pro který nemohl být užíván k obvyklému nebo ujednanému účelu. Stěžovatelka nájemné řádně uhradila. To bylo prokázáno výpisy z jejího účtu. Zaslanou kauci považovala za platbu nájemného za měsíc prosinec 2020. V předmětném období byla stěžovatelkou podána výpověď, kterou však soudy nevzaly v potaz. Stěžovatelům není zřejmé, proč krajský soud rozhodl o povinnosti zaplatit nájemné za další tři měsíce. Rozhodnutí soudů jsou podle stěžovatelů v rozporu s dobrými mravy, protože nerespektují obsah spisu a skutečnosti v něm uvedené.
5. Soudy navíc neprovedly výslech ani jednoho ze svědků navržených stěžovateli, ale pouze svědka vedlejšího účastníka. Ten byl však finančně spřízněn s vedlejším účastníkem, protože pro něj zprostředkovával pronájem předmětu nájmu.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Stěžovatelé navíc podávají ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř."]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že v těchto věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro svou výši) nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů [srov. např. usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 a ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 193/14 ].
9. Žádná taková extrémní pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatelé pouze opakují námitky uplatněné v řízeních před obecnými soudy, bez jakékoliv relevantní ústavněprávní argumentace. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelů se skutkovými závěry soudů a na ně navazujícími právními závěry. Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádají, aby přijal jejich verzi skutkového a právního hodnocení sporu. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že se obecné soudy věcí náležitě zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily.
10. Obecné soudy se detailně zabývaly tvrzením stěžovatelů o zaplacení nájemného a důkazy k tomu předloženými. Na základě provedených důkazů došly shodně k závěru, že k zaplacení nájemného za požadované období nedošlo (bod 66 rozsudku okresního soudu a body 42-47 rozsudku krajského soudu). Svá rozhodnutí v tomto směru dostatečně odůvodnily.
11. Ani v postupu soudů, které pro nadbytečnost neprovedly další označené důkazy, neboť směřovaly k prokazování skutečností právně bezvýznamných, popřípadě nebyly způsobilé skutečnosti, k jejichž prokázání byly navrženy, prokázat, nelze a priori spatřovat porušení základních práv stěžovatelů. Soudy nemají povinnost provést všechny navržené důkazy (viz § 120 o. s. ř.). Pokud ovšem navržený důkaz neprovedou, musí tento postup zdůvodnit, aby se nedopustily jevu, označovaného jako tzv. opomenutý důkaz. Tuto zásadu opakovaně zdůraznil ve své judikatuře i Ústavní soud [viz nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1561/08 , nebo nález ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 139/05
(N 200/39 SbNU 117)]. Obecné soudy tento postup v posuzovaném případě dodržely. V napadených rozhodnutích náležitě odůvodnily, proč nepřistoupily k provedení důkazů navržených stěžovateli (body 53 a 78 rozsudku okresního soudu a body 33 a 34 rozsudku krajského soudu). Krajský soud také dostatečně osvětlil, proč nelze svědeckou výpověď svědka navrženého vedlejším účastníkem považovat za nevěrohodného (bod 33).
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu