Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti Františka Kameníka, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013 č. j. 12 Cmo 286/2013-30 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013 č. j. 49 Cm 101/2013-14 spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů zastoupení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím civilního soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu i v nyní souzené věci, v níž se stěžovatel domáhá přiznání náhrady nákladů spojených s uplatněním žaloby u soudu ve výši 4 000 Kč proti žalovanému.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení civilního soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 3245/10
,
IV. ÚS 1393/11
,
IV. ÚS 193/14
). V těchto usneseních Ústavní soud usoudil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod. Ústavní soud pak dovozoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení
sp. zn. II. ÚS 2538/09
). Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatel namítá především porušení svého základního práva (na spravedlivý proces). Toto právo však není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové) a zásah do tohoto základního práva je (zde) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud - vzhledem k výsledku řízení, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta - stěžovateli podle § 83 zákona o Ústavním soudu nevyhověl ani co do jeho žádosti o náhradu nákladů jeho zastoupení.
Stěžovatel dále proto navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů vynaložených za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši 6 800 Kč.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud nemá v prvé řadě důvod zpochybnit skutečnost, že oba civilní soudy postupovaly podle relevantních ustanovení občanského soudního řádu, zákona směnečného a šekového, vyhlášky č. 484/2000 Sb. a také vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ústavní soud v této souvislosti především odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve kterém je obsažena zřetelná a náležitá argumentace, a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu. Vrchní soud jasně a podrobně uvedl důvody pro své rozhodnutí. Stěžovateli proto nelze přisvědčit ani co do jeho účelového tvrzení, že se soudy nevypořádaly s jeho argumentací. Ústavní soud naopak zdůrazňuje, že stěžovatelova neochota akceptovat skutečnost, že v souzené věci nebyla splněna žádná z v § 151 odst. 2 o. s. ř. uvedených podmínek aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb., nemůže být důvodem, pro který by mu mělo být vyhověno v řízení před civilními soudy nebo dokonce v řízení před Ústavním soudem. Obdobné platí také pro vysvětlení důvodů, pro které náklady předžalobní výzvy nelze považovat ani za útraty protestu a podaných zpráv, stejně jako i za další útraty ve smyslu § 48 odst. 1 bodu 3 zákona směnečného a šekového.
Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu