Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 120/03
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele V. Y., zastoupeného Mgr. J. Z., advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2002 sp. zn. 8 To 146/02, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označeného usnesení Vrchního soudu v Praze s tím, že se rozhodnutím cítí dotčen v právu zakotveném v čl. 13 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že soudy opřely svá rozhodnutí o výpisy z telekomunikačního provozu mobilních telefonů obžalovaného, přičemž pořizování předmětných výpisů orgány činnými v trestním řízení bez nařízení soudce nebylo v souladu s § 88 tr. řádu. V souvislosti s tím pak poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci II. ÚS 502/2000 a
IV. ÚS 536/2000
. Poněvadž po novelizaci § 88a odst. 1 trestního řádu Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že procesní vadu, na kterou bylo dříve poukázáno, je možno v trestním řízení před Městským soudem v Praze zhojit za předpokladu, že po příkazu k vydání výpisu bude mít telekomunikační operátor příslušné údaje k dispozici a v tomto duchu byl hodnocen důkaz výpisem z telekomunikačního provozu v rámci odvolacího řízení, je dle stěžovatele stížností napadené rozhodnutí také v rozporu s označenými nálezy Ústavního soudu.
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne 27. března 2003 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, případně její zamítnutí podle § 82 odst. 1 cit. zákona.
Z obsahu stížností napadeného usnesení a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 2/2001 zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Vrchní soud v Praze přezkoumal rozsudek soudu I. stupně - zákonnost a odůvodněnost napadených výroků o vině a trestu, přezkoumal také správnost postupu řízení, které rozhodnutí předcházelo a důvodně odvolání obžalovaného stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2002 č. j. 3 T 2/2001-1267, kterým byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let nepodmíněně se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a s trestem vyhoštění na dobu neurčitou, zamítl. V odůvodnění usnesení se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v odvolání, když také vyčerpávajícím způsobem vyložil, na základě jakých důkazů a jejich hodnocení bylo jednání obžalovaného správně kvalifikováno jako trestný čin vraždy a uložen mu výše označený trest. Pokud jde o postup soudu při použití důkazu zprávou o telefonních hovorech, lze odkázat na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně, z něhož se zjišťuje, že k provedení označeného důkazu - přečtením listiny, došlo za podmínek obsažených v § 263 odst. 6 tr. řádu, k opatření listiny pak v souladu s § 88a odst. 1 tr. řádu, přičemž Ústavní soud v citovaných nálezech vycházel ze závěrů učiněných z právní úpravy obsažené v trestním řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2001. Lze dodat, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl dne 28. května 2003 pod sp. zn. 6 Tdo 555/2003, dovolání dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, když zjistil, že bylo podáno z jiného důvodu, než je obsažen v § 265b tr. řádu. Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2004