Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jednající Mgr. Gabrielou Nejedlou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2025, č. j. 28 Cdo 2868/2024-1654, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Radomíra Ungra, 2. Ing. Diany Ešnerové, oba zastoupeni JUDr. Petrem Medunou, advokátem sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 a 3. Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastníci 1 a 2 se domáhali vydání konkrétních pozemků, resp. spoluvlastnických podílů na pozemcích podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (obvodní soud) uložil stěžovatelce, aby uzavřela s vedlejšími účastníky 1 a 2 dohodu o vydání konkrétních pozemků či jejich částí.
4. Městský soud v Praze (městský soud) následně rozsudek částečně změnil a ve vztahu k nároku na vydání ideálních tří čtvrtin jednoho z pozemků návrh zamítl.
5. Nejvyšší soud následně rozsudkem č. j. 28 Cdo 2646/2023-1561 zrušil rozsudek městského soudu v části, v níž nárok zamítl. Uvedl, že pokud naturální restituci pozemku brání jeho zastavění stavbou zřízenou až po jeho převzetí státem, je nutno zohlednit též umístění stavby na pozemku a zabývat se možností oddělení zastavěné části pozemku (na základě geometrického oddělovacího plánu) a naturální restitucí zbývajícího - stavbou nedotčeného - pozemkového dílu.
6. Městský soud v opětovném řízení ustanovil znalce, který vyhotovil geometrický oddělovací plán oddělující zastavěné a nezastavěné části sporného pozemku a rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 16 Co 367/2022-1591, návrhu zčásti (ve vztahu k nově vymezeným nezastavěným pozemkům) vyhověl (výrok I).
7. Stěžovatelka podala proti výroku I rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
8. Stěžovatelka tvrdí, že otázka, zda mohou být žalobcům (vedlejším účastníkům 1 a 2) vydány spoluvlastnické podíly pouze na částech původní parcely je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolání tak mělo být přípustné a věc měla být předložena velkému senátu.
9. Z restitučních zákonů plyne, že v soudním řízení nelze dělit původní pozemek. Soudy nemohou pravidla stanovená v právních předpisech měnit, jinak porušují dělbu moci.
10. Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, pokud přípustnost dovolání neshledal a dále právo na zákonného soudce, pokud věc nepředložil velkému senátu.
11. Pokud by dovolací soud dovolání shledal přípustným, musel by se zabývat též porušením dispoziční zásady v řízení před odvolacím soudem jakožto procesní vadou. Odvolací soud sice nechal vyhotovit geometrický plán, žalobci mu však svůj procesní návrh nijak nepřizpůsobili a ani odvolací soud je k takové dispozici s žalobou nevyzval.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Stát může podat ústavní stížnost, pokud v právním vztahu nevystupoval jako nositel veřejné moci, tedy ve vrchnostenském postavení (srov. např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 9/99 či nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ).
13. Ústavní soud je k projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
17. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
18. Ve stanovisku pléna Pl. ÚS-st. 54/21 Ústavní soud zaujal stanovisko, že rozhodnou-li obecné soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě), na základě k rozsudku přiloženého geometrického plánu, nepostupují ultra vires, nýbrž poskytují ochranu právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Ústavní soud v citovaném stanovisku zdůraznil, že funkcí soudů v materiálním právním státu je poskytovat ochranu právům jednotlivce. Ta přitom působí buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím právních předpisů, kdy základní práva představují korektiv jejich obsahu, aplikace i interpretace. Soudy tak ochranu základním právům poskytují nejen přímo, ale také cestou interpretace a aplikace podústavních předpisů způsobem zohledňujícím účel ústavně garantovaných základních práv. Úkolem soudce v podmínkách právního státu je vždy v dané procesní situaci najít řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 , bod 17).
20. Stojí-li tedy soud před otázkou, jak vyložit zákonné ustanovení, musí z nabízených možností zvolit tu, která v co největší možné míře realizuje ústavně zaručená práva účastníků, a naopak ve svých důsledcích neznamená odepření spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1835/08 , bod 13).
21. V kontextu restitučních sporů Ústavní soud konstantně uvádí, že stát po změně společenských poměrů v roce 1989, vědom si velkých křivd, které byly napáchány, poskytl prostřednictvím restitučních předpisů možnost jejich částečné nápravy. Stát se přitom svých zákonných povinností nemůže zbavit, naopak musí prostřednictvím svých orgánů jednat tak, aby majetkové příkoří oprávněných osob bylo zmírněno. Výklad ve vztahu k oprávněným osobám co možná nejvstřícnější, jakožto projev teleologické metody výkladu, musí být respektován - samozřejmě při zohlednění dalších interpretačních metod - nejenom u specifických restitučních předpisů, ale i u všech dalších ustanovení, která budou při rozhodování restituční věci použita (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 , bod 94).
22. Přestože stěžovatelka cituje starší rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která vylučovala možnost rozdělení pozemku v soudním řízení pro účely vydání alespoň jeho části, Ústavní soud naopak uvedenou možnost podpořil jako snahu o co nejširší ochranu restituentů a snahu co nejlépe vyvážit zájmy restituentů se zájmy kolidujícími (dané např. částečným zastavěním sporného pozemku).
23. Pokud se Nejvyšší soud již v kasačním rozsudku č. j. 28 Cdo 2646/2023-1561 řídil shora uvedenými principy, nelze mu v tomto směru nic vytknout. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přirozeně může vyvíjet a následuje-li její vývoj principy formulované Ústavním soudem, není ústavním pochybením, pokud nedojde k formálnímu sjednocení judikatury cestou předložení věci velkému senátu.
24. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání s tím, že odvolací soud rozhodl v souladu s novější částí judikatury Nejvyššího soudu navazující na stanovisko Ústavního soudu, nedošlo k porušení procesních práv stěžovatelky.
25. Bylo-li dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost, nebylo jeho povinností zabývat se tvrzenou jinou vadou řízení.
26. Stěžovatelka vadu řízení (tvrzené porušení dispoziční zásady) uvádí též v ústavní stížnosti, rozhodnutí odvolacího soudu však ústavní stížností nenapadá. Ústavní soud dodává, že odvolací soud rozhodoval v intencích závazného právního názoru kasačního rozsudku Nejvyššího soudu (taktéž nenapadeného), přičemž vedlejším účastníkům přiznal, co v řízení požadovali, pouze v menším rozsahu, což dispoziční zásadu nenarušuje.
27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu