USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) R. U., a b) D. E., oba zastoupeni JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika ? Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 436/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2024, č. j. 16 Co 367/2022-1591, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 19. června 2024, č. j. 16 Co 367/2022-1598, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 16 Co 367/2022-1591, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 19. 6. 2024, č. j. 16 Co 367/2022-1598, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 5. 2022, č. j. 14 C 436/2008-1440, potvrdil v části výroku I, v níž bylo žalovanému uloženo uzavřít dohodu o vydání ideálních ? pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu Ing. Zdeňka Síbra ze dne 24.
4. 2024, č. 3172-15/2024, coby pozemkové parcely č. XY, XY a XY v k. ú. XY, žalobcům, každému v podílu ideálních ? těchto pozemků (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve zbývající části výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o vydání ideálních ? pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu Ing. Zdeňka Síbra ze dne 24. 4. 2024, č. 3172-15/2024, coby pozemkové parcely č. XY a XY v k. ú. XY, zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu žalovaná podala dovolání. Předestřela otázku, zda ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, nevylučují rozhodnutí soudu, jímž je oprávněným osobám vydána geometrickým plánem oddělená, nezastavěná část odňatého pozemku (v projednávané věci geometrickým plánem vymezené pozemkové parcely č. XY, XY a XY v k. ú. XY). Měla za to, že nastolená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu se závěry stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutími dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 538/2000, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2224/2002, a ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007), případně, že jde o otázku posuzovanou dovolacím soudem rozdílně. Za dovolacím soudem dosud neřešenou má pak otázku, zda v režimu zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. je vymezení restituovatelné (nezastavěné) části pozemku geometrickým plánem ve smyslu § 197 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, podmíněno souhlasem stavebního úřadu. Kolizi s rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 202/2023) spatřovala dovolatelka i v tom, že odvolací soud nehodnotil riziko případných budoucích sporů mezi spoluvlastníky vydávaných pozemků. Kladla rovněž otázku, zda překážkou vydání geometrickým plánem vymezené pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY není okolnost, že tvoří veřejné prostranství. Uváděla, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2074/2022, či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1691/15. Konečně namítala, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3627/2021, odvolací soud porušil zásadu dispoziční tím, že žalobcům vydal geometrickým plánem oddělené části nárokovaného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, aniž žalobci v uvedeném směru omezili svá žalobní žádání.
3. Žalobci navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
4. Vedlejší účastník na straně žalované navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Ústavní soud již od svých prvních rozhodnutí v restitučních věcech vychází ze zásady „ex favore restitutionis“ a nesčíslněkrát zdůraznil, že k restitučním věcem je třeba přistupovat s přihlédnutím k tomu, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd, včetně oněch majetkových (srov. nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, publikovaný pod č. 16/1994 ve Sbírce usnesení a nálezů Ústavního soudu). Restituční zákony, zejména zákon o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb., v platném znění) a zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (č. 229/1991 Sb., v platném znění), byly vydány s cílem zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům v těchto zákonech specifikovaného majetku v období let 1948 až 1989. Splnění cíle a účelu zákona vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároků osob, jejichž majetek přešel na stát, nebo jiné právnické osoby, v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, a zejména aby v tom duchu interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, a to především tam, kde orgán veřejné moci musí vycházet z vlastní úvahy. V opačném případě dochází k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože zákonem stanoveným způsobem nebyla poskytována ochrana právům, která tento lex specialis oprávněným osobám dává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 154/95, publikovaný pod č. 7/1996 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
7. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Tuto částečnou kompenzaci nelze spatřovat např. toliko v tom, že by byl restituční nárok sice shledán důvodným, leč že by byly oprávněné osobě bezúplatně převedeny jiné pozemky ve vlastnictví státu, popř. že by jí byla přiznána finanční náhrada. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.
10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný pod č. 123/2003 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Má-li tedy být naplněn účel a smysl restitucí, musí se nadále plně uplatnit požadavek, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vykládaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 154/95, a sp. zn. I. ÚS 754/01, oba cit. výše, ze dne 29.
4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, publikovaný pod č. 97/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Případné legislativní „nedůslednosti“ různého druhu, jakož i případnou nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících v podstatě za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10.
12. 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06, publikovaný pod č. 219/2008, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, publikovaný pod č. 129/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, publikovaný pod č. 73/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
8. Při výkladu restitučních předpisů není pak možné postupovat příliš restriktivně, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08, publikovaný pod č. 33/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, publikovaný pod č. 125/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). K restitucím totiž nelze přistupovat formálně, ale musí být vždy sledován účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy z minulosti.
Vždy je přitom nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, publikovaný pod č. 187/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a sp. zn. I. ÚS 2050/11, cit. výše). V každém konkrétním případě, v němž je uplatněn restituční nárok, je tudíž nutné sledovat, s přihlédnutím ke konkrétním (individuálním) skutečnostem daného případu, naplnění smyslu a účelu restitučního zákonodárství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008).
9. Jestliže tedy odvolací soud v individuálních skutkových poměrech projednávané věci v režimu zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. vydal žalobcům jejich právním předchůdcům v rozhodném období odňatý spoluvlastnický podíl na státem později nezastavěných částech pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezených geometrickým plánem jako pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY (úzký zatravněný pozemkový pás situovaný podél zdi vně posuzovaného areálu, nezasahující do veřejné komunikace), č. XY v k. ú. XY (nádvoří, zajišťující přístup do budovy oranžerie ve vlastnictví vedlejšího účastníka a jediný možný přístup ke vchodu do budovy čp.
XY spoluvlastněné žalobci, zároveň navazující i na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve spoluvlastnictví žalobců – zajišťující jediný vstup do uzavřeného areálu uvedených budov) a č. XY v k. ú. XY (část pozemku parc. č. XY zastavěná budovou čp. XY spoluvlastněnou žalobci), plně tím respektoval výše citovanou judikaturu vycházející z principu „ex favore restitutionis“, snahy zmírnit křivdy založené komunistickým režimem a preference přístupu (nikoliv formálního) zohledňujícího jedinečné okolnosti posuzovaného případu.
V souladu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 838/2012, z nichž vycházel i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2646/2023, vyhlášený v projednávané věci, zabýval se přitom tím, zda v individuálních skutkových poměrech věci – se zřetelem k umístění staveb vedlejšího účastníka na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY – lze oprávněným osobám vydat alespoň jimi nezastavěnou část pozemku. Uvedený postup přitom nevylučuje ani stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, když i z něj podává se požadavek, aby bylo hodnoceno umístění stavby na nárokovaném pozemku, a odkazováno je i na možnost oddělení nezastavěné části pozemku geometrickým plánem. V jedinečných skutkových poměrech projednávané věci, v nichž pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, na nějž byla umístěna stavba oranžerie zbudovaná v rozhodném období státem, zůstal ve značném rozsahu nezastavěn, tvoří funkční součást (coby nádvoří) uzavřeného areálu, do něhož je jediný přístup přes pozemek spoluvlastněný žalobci, a slouží k zajištění jediného možného přístupu ke vchodu do žalobci spoluvlastněné budovy čp.
XY, tvořící taktéž součást onoho areálu (nehledě na to, že zčásti je dotčený pozemek zastavěn i samotnou budovou čp. XY – spoluvlastněnou žalobci), pak vydání spoluvlastnického podílu na jeho nezastavěných částech (respektive i části zastavěné stavbou spoluvlastněnou žalobci) zcela koresponduje ideji spravedlivého uspořádání vztahů mezi oprávněnými osobami a povinným, plynoucí z citované judikatury. Vedlejší účastník, coby vlastník dalších objektů umístěných v posuzovaném areálu, není pak z přístupu k nim nikterak vyloučen, zůstává-li mu spoluvlastnický podíl na dotčených pozemkových částech (viz § 1117 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
10. Vydání předmětných pozemkových částí žalobcům přitom nikterak nekoliduje s judikaturou odkazovanou dovolatelkou (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 538/2000, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2224/2002, a ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007), vycházející (oproti přítomnému sporu) ze zcela odlišných individuálních skutkových okolností případu (poměry v uzavřeném souboru staveb a pozemků – funkčním areálu – zde posuzovány nejsou). Překážkou vydání pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY (úzký zatravněný pozemkový pás situovaný podél zdi vně posuzovaného areálu, nezasahující do veřejné komunikace) pak není ani okolnost, že by snad oprávnění získali k ní vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace; srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014), když zde (se zřetelem k výše popsanému charakteru zmiňovaného pozemku) očividně absentuje znak „veřejného prostranství“ spočívající v existenci určitého veřejně prospěšného účelu (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016). Na posuzovaný případ konečně nedopadá dovolatelkou zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 202/2023, řešící toliko otázku vhodnosti převodu oprávněnou osobou zvoleného náhradního zemědělského pozemku, a nikoliv otázky naturální restituce pozemku v režimu zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb.
11. Rozhodovací praxe pak neshledává žádný relevantní důvod pro to, aby na určování či omezování pravomoci soudů v restitučních řízeních byl aplikován stavební zákon (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS - st. 54/21, publikované pod č. 54/2021 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, body 29. a 30., či nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, publikovaný pod č. 185/2021 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jímž byla zamítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, a na uvedenou judikaturu navazující rozhodovací praxi dovolacího soudu – kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1360/2022). Se zásadou „ex favore restitutionis“ není přitom plně slučitelný závěr, dle něhož by soudní rozhodnutí o naturální restituci geometrickým plánem vymezené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit – měl by být vyžadován souhlas státu, respektive rozhodovací ingerence stavebního úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2128/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1222/2021).
12. Odvolací soud tudíž v souladu s již ustálenou (výše citovanou) judikaturou dovolacího a Ústavního soudu dovodil, že prostřednictvím norem stavebního práva nelze ingerovat do pravomoci soudů rozhodovat v restitučních věcech o konstituování vlastnického práva oprávněných osob ke geometrickým plánem polohově vymezeným částem pozemků.
13. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani výtka dovolatelky, že za řízení před odvolacím soudem byla porušena zásada dispoziční, jež vystihuje namítanou vadu řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Ostatně ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. soud není oprávněn přisoudit více (tj. určité „plus“), než čeho se žalobce žalobou domáhal, je však přípustné, aby soud v rozhodnutí přiznal méně (tj. určité „mínus“), než žalobce požadoval (Lavický, Petr aj. Občanský soudní řád: Praktický komentář, Wolters Kluwer, komentář k § 153 odst. 2); v poměrech posuzované pře tedy spoluvlastnické podíly na geometrickým plánem vymezených pozemkových parcelách č. XY, XY a XY v k. ú. XY. V dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3627/2021, nadto otázka porušení dispoziční zásady řešena není.
14. Ze shora uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady 5 203 Kč (jež jsou mu Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a vedlejší účastník vystupující na její straně povinni nahradit společně a nerozdílně; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018, jakož i další rozhodnutí v něm citovaná).
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 2. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu