Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Josefa Kozáka, zastoupeného JUDr. Terezou Chadimovou, advokátkou, se sídlem Karlov 254, Velká Bíteš, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2025, č. j. 25 Cdo 2355/2023-1202, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. března 2023, č. j. 18 Co 309/2022-1146, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. července 2022, č. j. 5 C 290/2013-1020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení a Ing. Pavla Skalického a Marty Skalické, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel prováděl terénní a stavební úpravy na svých pozemcích. Po provedení těchto úprav začaly být opakovaně zaplavovány přilehlé pozemky vedlejších účastníků. Vedlejší účastníci proto podali proti stěžovateli žalobu, kterou se domáhali uložení opatření k odvrácení hrozící újmy a nahrazení škody ve výši 190 636 Kč s příslušenstvím, která jim vznikla zaplavováním jejich pozemků.
2. Okresní soud rozhodl o žalobě tak, že zčásti nároku na náhradu škody vyhověl (I. a III. výrok) a zčásti mu nevyhověl (II. a IV. výrok), a dále uložil stěžovateli sérii opatření k odvrácení hrozící újmy (V. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VI. až VIII. výrok).
3. Krajský soud rozhodl o odvolání účastníků řízení tak, že potvrdil I., II. a III. výrok rozhodnutí okresního soudu (I. výrok), zastavil řízení o odvolání proti IV. výroku rozhodnutí okresního soudu (II. výrok) a zrušil V. až VIII. výrok rozhodnutí okresního soudu (III. výrok).
4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.
5. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti všem výrokům rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na spravedlivý proces [čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny základních práv Evropské unie a čl. 296 a 298 Smlouvy o fungování Evropské unie].
7. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí protiústavní z těchto důvodů:
a) Napadená rozhodnutí tíží vada opomenutých důkazů. Okresní soud neumožnil stěžovateli položit znalci otázky a nedostatečně odůvodnil zamítnutí jeho důkazních návrhů - zejména výslechů svědků a meteorologických zpráv.
b) Ačkoli krajský soud tyto a další vady uznal, v řízení nebyly napraveny. Kdyby soudy provedly všechny jeho navržené důkazy, bylo by prokázáno, že za škodu neodpovídá. Neprovedení důkazů bylo účelové, mechanické a zkratovité, porušilo zásadu kontradiktornosti a způsobilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
c) Nejvyšší soud chybně odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho dovolací námitky mají povahu námitek vad řízení, které nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání. Stěžovatel nežádá přezkoumat, zda odpovídá za danou škodu, ale usiluje pouze o to, aby mohl realizovat svá procesní práva a soud provedl jím navržené důkazy.
8. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti všem výrokům napadených rozhodnutí. Protože jsou výroky obsahově odlišné a z hlediska posouzení ústavní stížnosti jsou tyto odlišnosti podstatné, Ústavní soud je posoudil samostatně.
9. V rozsahu směřujícím proti III. výroku rozhodnutí krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Tímto výrokem krajský soud částečně zrušil rozhodnutí okresního soudu a v tomto rozsahu mu vrátil věc k dalšímu řízení. Ústavní soud přitom zpravidla nevstupuje do neskončených řízení a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti proti zrušujícím rozhodnutím, kterými nebyla věc skončena, ale pouze vrácena nižšímu soudu k dalšímu řízení (viz např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 3026/20
, bod 50; II. ÚS 3158/19, bod 34; I. ÚS 190/15, bod 18).
10. V rozsahu směřujícím proti V. až VIII výroku rozhodnutí okresního soudu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud totiž nemůže přezkoumat rozhodnutí, které je v době jeho rozhodování již zrušeno (viz např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 3377/23
, bod 11; IV. ÚS 222/23, bod 13).
11. V rozsahu směřujícím proti II. výroku rozhodnutí krajského soudu a souvisejícího výroku rozhodnutí okresního soudu je stěžovatel zjevně neoprávněným navrhovatelem [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Tímto výrokem krajský soud rozhodl ve stěžovatelův prospěch, neboť jím zastavil řízení o odvolání proti výroku o částečném zamítnutí žaloby vůči stěžovateli. Výrok vydaný ve prospěch stěžovatele přitom podle rozhodovací praxe Ústavního soudu nemůže porušovat stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu (viz např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 1998/24
, bod 44; IV. ÚS 3026/20, body 40 až 46; II. ÚS 648/18, bod 15).
12. Ve zbylém rozsahu - tedy ve vztahu k I. výroku rozhodnutí krajského soudu, souvisejícím výrokům rozhodnutí okresního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu - je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
III.1 Námitka opomenutých důkazů [bod 7.a)]
13. Okresní soud odůvodnil, proč zamítl některé ze stěžovatelem navržených důkazů. Ve svém rozhodnutí uvedl, že tak učinil "pro nadbytečnost, neboť výše uvedené dokazování považoval soud za zcela dostačující pro zjištění skutkového stavu věci a rovněž pro právní posouzení nároků žalobců" (bod 66 rozhodnutí okresního soudu).
14. Podle judikatury Ústavního soudu není takto formulované odůvodnění bez dalšího protiústavní. Obecný soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Nadbytečnost důkazu je přitom jednou z výjimek, na základě níž soud nemusí navržený důkaz provést (blíže viz např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 1765/21
, body 26 až 27; II. ÚS 1026/21, body 27 až 29; III. ÚS 320/09, body 16 až 17).
15. Stěžovatel přitom neuvádí žádnou konkrétní argumentaci, která by dokázala závěr o nadbytečnosti jeho důkazních návrhů vyvrátit. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pouze to, že mu neprovedením důkazů "byla odebrána možnost zajištění objektivním způsobem všech možností vzniku škody" a že je "přesvědčen o tom, že kdyby se provedly všechny jeho navržené důkazy, došlo by k prokázání jeho tvrzení o tom, že za předmětnou škodu neodpovídá" (strana 4 ústavní stížnosti).
16. Stěžovatel však v ústavní stížnosti, dovolání ani odvolání kromě těchto obecných tvrzení neuvádí, jaké konkrétní skutečnosti by měly být jednotlivými důkazy prokázány. Stěžovatel je navíc neurčitý i ohledně toho, jaké všechny důkazy měly soudy provést. Za opomenuté totiž označuje nejen meteorologické zprávy v daném období a "výslechy svědků", ale i další navržené důkazy, které však nijak konkrétně neoznačuje. Již na základě těchto důvodů Ústavní soud považuje jeho námitku za neopodstatněnou (obdobně viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3041/23
, bod 15).
III.2 Nezrušení rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu [bod 7.b)]
17. Krajský soud v napadeném rozhodnutí skutečně uvedl, že se okresní soud dopustil "vady řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí", protože "se dostatečně nevěnoval důkazním návrhům žalovaného a jen obecně odůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy" a protože mu "[u]kvapeným postupem v závěru řízení zmařil [...] možnost, aby znalec odpověděl na položené otázky" (bod 52 rozhodnutí).
18. Podle Ústavního soudu však toto konstatování neodporuje tomu, že krajský soud nezrušil rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu podle Ústavního soudu vyplývá, že soud citovaný závěr učinil pouze ve vztahu ke zrušeným výrokům rozhodnutí okresního soudu - nikoli i ve vztahu k potvrzeným výrokům rozhodnutí okresního soudu o náhradě škody (k čemuž v bodě 8 svého rozhodnutí dospěl i Nejvyšší soud).
19. Krajský soud se zabýval splněním jednotlivých předpokladů odpovědnosti za škodu, výslovně označil závěr okresního soudu ohledně přiznané výše náhrady škody za správný a rozhodnutí v tomto rozsahu bez výjimky potvrdil (body 35 až 42 a 59 rozhodnutí krajského soudu). Krajský soud navíc učinil výše citovaný závěr v té části rozhodnutí, v níž se zabýval zrušenými výroky o opatřeních k zabránění vzniku další újmy - nikoli potvrzenými výroky o náhradě škody (bod 52 jeho rozhodnutí). Oba nároky - tedy nárok na náhradu škody a na uložení opatření k odvrácení hrozící újmy - mají přitom odlišnou povahu a jejich důvodnost se posuzuje na základě odlišných skutkových tvrzení a právních norem. Pochybení vztahující se k jednomu z nich proto automaticky neznamená pochybení ve vztahu k druhému z těchto nároků.
20. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, že krajský soud nezrušil rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu.
III.3 Odmítnutí stěžovatelova dovolání z důvodu nepřípustnosti [bod 7.c)]
21. Nejvyšší soud se podle Ústavního soudu řádně vypořádal s oběma stěžovatelovými dovolacími otázkami a jeho dovolání neodmítl protiústavně.
22. Stěžovatel namítal, že krajský soud vůbec nezohlednil, že příčinou záplav a vzniklé škody byla i stavební činnost vedlejších účastníků a nadměrné srážky. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se krajský soud oběma těmito otázkami zabýval, ale posoudil je jinak než stěžovatel. Nejvyšší soud poukázal na to, že podle krajského soudu neměla stavební činnost vedlejších účastníků vliv na vznik ani výši škody a že se krajský soud ve svém rozhodnutí zabýval i rolí nadměrných srážek. Za těchto okolností Ústavní soud považuje za ústavně souladné, že Nejvyšší soud dovolání odmítl a konstatoval, že popsané námitky "představují spíše námitky nesprávného hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě měl být učiněn nesprávný závěr o skutkových zjištěních" (body 7 až 9 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
23. Dále stěžovatel zpochybnil to, že krajský soud označil rozhodnutí a procesní postup okresního soudu za vadný, a i přesto jej nezrušil v celém rozsahu. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že krajský soud shledal vady řízení pouze v části týkající se doplňku znaleckého posudku, který byl zadán pouze ve vztahu k uložení opatření k odvrácení hrozící újmy. Porušení stěžovatelových procesních práv ve vztahu k těmto opatřením proto nemohlo nijak ovlivnit závěr o stěžovatelově odpovědnosti za způsobenou škodu a její výši. Za těchto okolností Ústavní soud považuje za ústavně souladné, že Nejvyšší soud dovolání i v této části odmítl a konstatoval, že tato námitka představuje námitku "vad řízení, jež nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání" (viz body 8 až 9 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
24. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti jako návrh nepřípustný [bod 9 usnesení], zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [bod 10 usnesení], zčásti jako návrh podaný zjevně neoprávněným navrhovatelem [bod 11 usnesení] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [bod 12 usnesení].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu