Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ŽIVO, spol. s r.o., sídlem Debřská 2, Kosmonosy, zastoupené Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2434/2022-377 ze dne 25. srpna 2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 53/2022 ze dne 13. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) České republiky – Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, a 2) obchodní korporace D+D Park Kosmonosy a. s., sídlem Lánovská 1690, Vrchlabí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka se žalobou proti vedlejším účastnicím domáhala určení neplatnosti převodu nemovitosti (neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi předchůdkyní první vedlejší účastnice a druhé vedlejší účastnice) a určení, že první vedlejší účastnice je vlastníkem sporného pozemku. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 9 C 94/2021-292 ze dne 8. 10. 2021 stěžovatelčinu žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení.
3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nepřípustnost. Dále Nejvyšší soud rozhodl i o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejším účastnicím náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh řízení a popisuje svůj vztah k melioračním zařízením na pozemku, který první vedlejší účastnice převedla na druhou vedlejší účastnici. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení neplatnosti tohoto převodu nemovitosti. Kupní smlouva byla podle stěžovatelky uzavřena v rozporu s právní úpravou, a tedy je neplatná, když stát, jako prodávající, může převádět majetek pouze za podmínek uvedených v zákoně. Stěžovatelka namítá, že v žalobním návrhu uváděla kromě návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy i návrh na určení vlastnického práva první vedlejší účastnice k převáděnému majetku. O jejím návrhu však bylo rozhodováno tak, že se jedná pouze o žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy. Podle stěžovatelky je zjevné, že soudy tímto postupem obešly rozhodování o žalobě na určení vlastnického práva a současně konstruovaly údajný nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatelky pro podání žaloby na určení vlastnického práva. Stěžovatelka spatřuje svůj naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě mimo jiné i v tom, že na základě formální platnosti kupní smlouvy jsou i nadále ignorována její vlastnická práva k melioračním zařízením umístěným na sporném pozemku. Dále stěžovatelka popisuje otázky, které formulovala v dovolání. Dodává, že dále v dovolání odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou však Nejvyšší soud nepokládal za nijak významnou. Uvádí, že Nejvyšší soud posvětil nesprávný postup obecných soudů, které odmítly stěžovatelce poskytnout zákonem i Ústavou předvídanou právní ochranu.
6. V ústavní stížnosti také namítá, že obecné soudy vůbec nehodnotily tvrzení a důkazy („rozsudky právě ve věci platnosti nabytí majetku Žalobce od Zemědělského družstva Studénka, včetně předmětných meliorací, a dále dohod s likvidátorem Zemědělského družstva“), navrhnuté včas stěžovatelkou, částečně pro nadbytečnost, částečně na ně pak nereagovaly vůbec.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti jsou splněny. S ohledem na obsah ústavní stížnosti a spisu vedeného ve věci okresním soudem dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší obecným soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
9. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nevypořádaly řádně s jejím návrhem. V jejich postupu však Ústavní soud neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Okresní soud popsal, čeho se stěžovatelka domáhala, jak její návrh posoudil i proč nebylo nutno připouštět změnu žaloby. Zároveň se obecné soudy řádně vypořádaly s otázkou, zda měla stěžovatelka k podání určovací žaloby naléhavý právní zájem.
10. Požadavek naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právní poměr nebo právo je, či není, je zakotven v ustanovení § 80 občanského soudního řádu. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde lze pomocí určovací žaloby eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jakož i v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2009 ze dne 31. 5. 2011, též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96 ze dne 27. 3. 1997).
11. Již okresní soud v rozsudku (který stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti ani nenapadá) podrobně popsal, proč dospěl k závěru, že stěžovatelka nedoložila naléhavý právní zájem (body 5-9; 22), což je důvod, pro který určovací žaloba nemůže obstát. Konstatoval, že zákonným důvodem nemůže být ani její tvrzení, že každá fyzická nebo právnická osoba má bez dalšího naléhavý právní zájem na určení, že Česká republika je vlastníkem věci z důvodu netransparentního převodu státního majetku. Zdůraznil, že i v těchto případech musí mít žalobkyně naléhavý právní zájem. Musí tedy tvrdit a prokazovat, že byla dotčena na svých subjektivních právech vyplývajících z práva soukromého, a žalobu nezneužívat jako prostředek kontroly pro nakládání s majetkem státu. Dále dodal, že k vyhovění žalobě nejsou splněny ani další nezbytné podmínky, například existence větší právní jistoty žalobkyně k tvrzenému majetku. V současné době totiž může žalobkyně jednat s vlastníkem sporného pozemku, respektive pozemku, pod nímž má být, podle tvrzení žalobkyně, uloženo meliorační zařízení.
12. Krajský soud shledal, že okresní soud posoudil žalobu správně jako žalobu určovací, a to podle jejího obsahu, a rovněž dospěl k závěru, že stěžovatelka neměla naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Připomněl, že žaloba podaná ve smyslu § 80 občanského soudního řádu musí mít totiž vždy preventivní povahu, tudíž má svůj smysl toliko tehdy, pokud ještě nedošlo k porušení právního vztahu či práva, neboť jejím účelem je poskytnutí ochrany právnímu postavení žalující strany. Z toho dovodil, že stěžovatelčina žaloba nemohla v žádném případě být opodstatněna, pokud již buď došlo k porušení právního vztahu či práva nebo kdy žalobou napadený právní vztah zanikl, a kdy je namístě podání žaloby na plnění.
13. S uvedenými závěry lze souhlasit, přičemž je podstatné, že se stěžovatelka nedomáhala určení, že je sama vlastníkem melioračních zařízení či částí pozemku. Také lze odkázat na závěry krajského soudu (srov. odst. 22 napadeného rozsudku krajského soudu), který popsal, proč naléhavý právní zájem na straně stěžovatelky není možno spatřovat ani v jí tvrzené skutečnosti, že by v případě úspěchu mohla uplatňovat náhradu škody za nesprávný úřední postup právního předchůdce první vedlejší účastnice podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Základním předpokladem pro aplikaci tohoto zákona je, že stát prostřednictvím svých orgánů způsobil škodu při výkonu veřejné moci, k čemuž ale ve vztazích, jichž byla účastna stěžovatelka, nedošlo. Ústavní soud na závěrech obecných soudů nemá důvod cokoliv měnit. Napadené rozhodnutí krajského soudu je logicky a přesvědčivě odůvodněno a právní závěry z něj vyvozené nepředstavují ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
14. Pokud stěžovatelka napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud se stěžovatelčinou dovolací argumentací řádně vypořádal. Postupně ke každé otázce, kterou stěžovatelka předložila, uvedl, proč nezaložila přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Podrobně popsal, proč na stěžovatelkou předložených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (první, druhá, třetí, čtvrtá a šestá otázka), případně, proč nejde o otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu (pátá otázka, týkající se toho, zda předchůdkyně první vedlejší účastnice byla při převodu majetku v pozici orgánu veřejné moci).
15. Ústavní soud se rovněž nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že v její věci byly opomenuty důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně neuvádí, o jaké konkrétní důkazy by mělo jít (obecně označuje za opomenuté důkazy rozsudky ve věci nabytí majetku od zemědělského družstva a dohodu s likvidátorem), a co by z těchto důkazů mělo plynout. Již z těchto důvodů považuje Ústavní soud tuto námitku za nedůvodnou.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu