USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně
ŽIVO, spol. s r.o., se sídlem v Kosmonosech, Debřská 2, identifikační číslo
osoby 47539984, zastoupené Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou se
sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1191/9, proti žalovaným 1) České republice
- Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
identifikační číslo osoby 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační
číslo osoby 69797111, a 2) D+D Park Kosmonosy a.s., se sídlem ve Vrchlabí,
Lánovská 1690, identifikační číslo osoby 27439488, zastoupené JUDr. Václavem
Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, o určení
neplatnosti převodu nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod
sp. zn. 9 C 94/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 53/2022-345, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího zástupce.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 8. 10. 2021, č. j. 9 C
94/2021-292, zamítl žalobu žalobkyně na určení neplatnosti převodu nemovitosti
(výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované 1)
ve výši 5 199,76 Kč (výrok II) a žalované 2) ve výši 23 533,75 Kč (výrok III).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady
odvolacího řízení žalované 1) ve výši 600 Kč (druhý výrok) a žalované 2) ve
výši 4 081 Kč (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, napadla
žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, přičemž některé z nich
nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, při řešení
některých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, případně by dovolacím soudem vyřešené otázky měly být posouzeny jinak.
Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla zrušení
napadeného rozhodnutí (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) a vrácení
věci k dalšímu řízení. Žalovaná 1) navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popřípadě jako
nedůvodné zamítnout. Žalovaná 2) ve svém vyjádření navrhla dovolání jako
nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II
bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 nezakládá námitka žalobkyně, že se odvolací
soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, či ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (jež jsou veřejnosti
dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na
https://www.nsoud.cz), v závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu
žalobkyně na požadovaném určení. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je jednotná v závěru, podle něhož
má-li právní otázka (neplatnosti smlouvy), o níž má být rozhodnuto, povahu
předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán
právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení
existence práva nebo právního vztahu (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2147/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo
2074/2008). Tedy je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve
vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být
tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není
dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5054/2015, či ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019). Odvolací soud proto postupoval v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý
právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy, neboť žaloba na
určení nemá místo tam, kde lze žalovat na plnění, případně lze žalovat na jiné
určení. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
je i to, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013,). Předložila-li žalobkyně k dovolacímu přezkumu jako judikaturně neřešenou
otázku, „zda je dán naléhavý právní zájem žalobce na rozhodnutí o určení
neplatnosti převodní smlouvy a vlastnického práva převodce k převáděným věcem i
za situace, kdy by případný nový převod na jakoukoliv osobu za nové právní
úpravy byl spojen se zohledněním práv žalobce (zde vlastnické právo k
melioracím a předkupní právo)“, pak na řešení takové otázky napadené rozhodnutí
nezáviselo. Předně je namístě uvést, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nezabýval
žalobou na určení vlastnického práva žalované 1) k předmětným nemovitostem,
neboť žalobu, shodně se soudem prvního stupně, posoudil podle obsahu pouze jako
žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, o níž také
rozhodoval, a nikoli též jako žalobu na určení vlastnického práva, přičemž
tento jeho závěr nebyl žalobkyní v dovolání relevantně zpochybněn (ve vztahu k
jeho zpochybnění žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou právní otázku ani žádný
z předpokladů přípustnosti dovolání). Žalobkyně se tedy mýlila, pokud v
dovolání uvedla, „že nalézací soudy zamítly …pravděpodobně také žalobu na
určení vlastnického práva žalovaného 1 k nemovitostem.“ Odvolací soud proto
neřešil (neměl důvod řešit) otázku existence naléhavého právního zájmu
žalobkyně na určení vlastnického práva žalované 1) jako „převodce k převáděným
věcem“. Ve vztahu k existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení
neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými pak odvolací soud nevycházel
z předpokladu, na kterém žalobkyně staví formulaci předkládané právní otázky,
tj. že by nový převod za nové právní úpravy byl spojen se zohledněním práv
žalobkyně, neboť závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení
neplatnosti kupní smlouvy založil na tom, že žaloba na určení nemá místo tam,
kde lze žalovat na plnění, případně lze žalovat na jiné určení, jak bylo
uvedeno již výše. Žalobkyní formulovanou otázku tudíž neřešil (neměl důvod
řešit) a pro její řešení není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že měla-li snad žalobkyně za to (jak se
podává z bodu 1 dovolání), že předmětem řízení byl též její požadavek na určení
vlastnického práva žalované 1) ke konkrétním nemovitostem (o kterém nebylo
soudem prvního stupně ani odvolacím soudem rozhodováno), pak postup soudu a
účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení
končí, nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v § 166 o. s. ř., podle
něhož nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení
nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení
rozsudku navrhnout jeho doplnění. Dovoláním lze napadnout toliko pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s.
ř.), neexistující výrok
rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010). Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda může být posílení práv
navrhovatele na určení neplatnosti, které zakládá naléhavý právní zájem na
určovací žalobě, dáno i nutným zohledněním práv doposud porušovaných v době
rozhodování žaloby o určení neplatnosti, a to zejména při řešení následků
neplatné původní smlouvy“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu
také nezáviselo. Odvolací soud se vzhledem k výše uvedeným důvodům, pro které
(v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu) neshledal existenci naléhavého
právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi
žalovanou 1) a žalovanou 2) nezabýval (neměl důvod zabývat) samotnou tvrzenou
neplatností kupní smlouvy, či následky případné neplatnosti této smlouvy, které
žalobkyně předpokládá při formulaci uvedené právní otázky. Uzavřel, že z důvodu
zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu je vyloučeno, aby
soud přezkoumal žalobu po stránce věcné, tedy aby se zabýval i namítanou
neplatností kupní smlouvy. Otázky, „zda je dán naléhavý právní zájem navrhovatele na určení neplatnosti
převodní smlouvy, když v době rozhodování o určení neplatnosti zde existuje
předkupní právo k převáděné nemovitosti navrhovatele a dále jeho nárok na
bezúplatný převod pozemku do vlastnictví žalobce“, a „zda je dán naléhavý
právní zájem navrhovatele na určení neplatnosti převodní smlouvy, když v době
rozhodování o určení neplatnosti zde existuje předkupní právo k převáděné
nemovitosti navrhovatele a dále jeho nárok na bezúplatný převod pozemku do
vlastnictví žalobce, které zde v době uzavření smlouvy právní úprava
navrhovateli nepřiznávala“, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť ani
takové otázky odvolací soud neřešil. Žalobkyně při jejich formulaci vychází z
předpokladu, že v době rozhodování odvolacího soudu o určení neplatnosti
existovalo její předkupní právo k převáděným nemovitostem. Odvolací soud však
neučinil závěr o existenci předkupního práva žalobkyně k předmětné nemovitosti,
ani o jejím nároku na bezúplatný převod pozemku do vlastnictví. Z tohoto důvodu
neměl důvod se výše formulovanými otázkami zabývat a jeho rozhodnutí tudíž ani
na řešení těchto otázek nezáviselo. Žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu jako otázku v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešenou také otázku, „zda měl právní předchůdce
žalovaného 1 při rozhodování o prodeji majetku, který byl následně převeden dle
napadené smlouvy, při tomto rozhodování zejména při posouzení podmínek pro
převod dle § 17 zákona č. 229/1991 Sb. postavení orgánu veřejné moci, a tedy je
dána v této souvislosti odpovědnost orgánu státní správy za nesprávný úřední
postup.“ Oproti přesvědčení žalobkyně nejde o otázku dosud neřešenou v
rozhodovací praxi dovolacího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v
závěru, že stát podle § 13 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), neodpovídá za činnost takového subjektu, který
nevystupuje ve vrchnostenském postavení, nýbrž do právních vztahů vstupuje jako
rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů. Za
škodu způsobenou porušením právní povinnosti vyplývající z těchto vztahů proto
subjekty odpovídají podle obecných občanskoprávních předpisů o náhradě škody. Výkonem veřejné moci není nakládání se státním majetkem, a to ani v případě, že
při něm dojde k porušení stanovených pravidel (obdobně srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, uveřejněný pod
č. 73/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, uveřejněný pod č. 83/2008 Sb. rozh. obč., a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1741/2012). Pokud tedy
odvolací soud uzavřel, že pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. by nebyly v
případě postupu Pozemkového fondu České republiky [právního předchůdce žalované
1)] při uzavírání kupní smlouvy se žalovanou 2) splněny podmínky, neboť
Pozemkový fond České republiky v tomto případě neuplatňoval státní moc a
nevystupoval ve vrchnostenském postavení, od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu se neodchýlil. Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání také v tom, že se odvolací soud při
řešení otázky „výkladu vlastnického práva žalobce (tj. zda žalobce může být
vlastníkem melioračního zařízení)“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, případně že se jedná o situaci, kdy má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato otázka nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř, neboť ani na jejím řešení napadené rozhodnutí
odvolacího soud nezáviselo. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí
považoval za vhodné připomenout judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu,
která se týkala posouzení otázky, zda lze meliorační zařízení umístěné pod
povrchem pozemku (příp. obecně jinou stavbu) považovat za stavbu ve smyslu §
120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), či za součást pozemku podle § 120 odst. 1 obč. zák., poté však konstatoval, že žalobkyně se nedomáhala určení, že je
vlastníkem předmětných melioračních zařízení, a že zamítá-li soud žalobu na
určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého
právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal
po stránce věcné. Zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy přitom
odůvodnil tím, že taková žaloba na určení nemá místo tam, kde lze žalovat na
plnění, případně lze žalovat na jiné určení, jak bylo ostatně zmíněno již výše.
Pro úplnost lze dodat, že pokud ve vztahu k otázce vlastnictví k melioračnímu
zařízení spatřovala žalobkyně předpoklad přípustnosti dovolání (též) v
odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s odkazem na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 As 179/2012,
patrně přehlédla, že judikatura Nejvyššího správního soudu nepředstavuje
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se mohl odvolací soud
odchýlit ve smyslu § 237 o. s. ř. (dovolacím soudem je podle § 10a o. s. ř. Nejvyšší soud). Nadto žalovanou citovaná část rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 As 179/2012, je pouhou rekapitulací
právních závěrů zrušovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze a nepředstavuje
právní závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i
v té části prvního výroku, ve druhém a ve třetím výroku, kterými bylo
rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však
dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
mohou se žalovaná 1) i žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 8. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu