Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 68/2025-2720 ze dne 25. února 2025 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 2 T 3/2025-2629 ze dne 5. února 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro celkem třináct trestných činů. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 1 Nt 1/2024-14 ze dne 16. května 2024 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) trestního řádu. V září 2024 okresní soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu a v lednu 2025 byla ve věci podána obžaloba pro celkem osm (převážně násilných) trestných činů.
3. Napadeným usnesením okresního soudu bylo podle § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Stejným usnesením okresní soud dále rozhodl, že se nepřijímá záruka nabídnutá třetí osobou, písemný slib stěžovatele, návrhy na uložení dohledu probačního úředníka a předběžných opatření ani nabídka na složení peněžité záruky, a že se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
4. Stěžovatel proti napadenému usnesení okresního soudu podal stížnost, kterou Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnul dosavadní rozhodování obecných soudů o vazbě, jakož i svou argumentaci, jíž proti těmto rozhodnutím brojil. Namítá, že odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu je strohé, nevypořádává se s jeho argumenty, které bagatelizuje, a opomíjí rozhodné skutečnosti. Za irelevantní k předstižné vazbě považuje poukaz okresního soudu na skutečnost, že ve věci byla podána obžaloba. Má za to, že okresní soud nepřípustně předjímal jeho vinu, nepřihlédl k tomu, že trestné jednání již bylo ukončeno, a poukazoval na své vnitřní nastavení před vzetím do vazby bez zohlednění vlivu výkonu vazby.
6. Stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s možnostmi nahrazení vazby, přičemž nezohlednily možnost jejich kombinace. Je přesvědčen, že ani jeden ze soudů neodůvodnil dostatečně závěr o nemožnosti jeho propuštění na svobodu, o riziku útoku na poškozeného nebo o tom, že od vzetí do vazby nedošlo ke změně rozhodných okolností. Domnívá se, že v jeho případě nebyl řádně aplikován princip zesílených vazebních důvodů, což žádný ze soudů nevysvětlil. Napadené usnesení krajského soudu podle jeho názoru nesplňuje požadavky na pečlivé odůvodnění nutnosti dalšího trvání vazby a krajský soud nereagoval na jeho námitky. Odmítá argumenty, na základě kterých obecné soudy odmítly možnost nahrazení vazby elektronickým monitoringem. Brojí proti tomu, že obecné soudy poukazovaly na jeho další trestní stíhání před orgány činnými v trestním řízení v Jihlavě.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Totéž platí o hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v § 67 trestního řádu.
Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů o vazbě se Ústavní soud považuje být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku [např. nálezy sp. zn. IV.
ÚS 137/2000 ze dne 20. listopadu 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02
(N 68/26 SbNU 203) ze dne 6. června 2002 či sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. dubna 2005 (N 77/37 SbNU 83)].
9. Ústavní soud musí připustit, že část argumentace, kterou okresní soud použil při odůvodnění svého závěru o přetrvávající existenci důvodů předstižné vazby, postrádá pro tuto otázku relevanci. Konkrétně jde o skutečnost, že již byla ve věci podána obžaloba a že je proti stěžovateli vedeno další trestní stíhání pro jinou trestnou činnost (srov. bod 11 usnesení okresního soudu) - z těchto okolností skutečně těžko dovozovat zvýšenou obavu z toho, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, popř. ji dokoná nebo v ní bude pokračovat [srov. § 67 písm. c) trestního řádu], resp. okresní soud souvislost těchto okolností s uvedeným vazebním důvodem blíže nevysvětluje.
10. I přes tento nedostatek však napadená usnesení obsahují přesvědčivá odůvodnění závěru obecných soudů o splnění zákonných předpokladů a potřeby dalšího trvání předstižné vazby. Okresní soud poukázal na charakter, intenzitu a dlouhodobost trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, jakož i na gradaci její závažnosti (bod 12 usnesení okresního soudu). Vyjádřil svou nedůvěru k tvrzením stěžovatele o jeho nezájmu kontaktovat poškozené a absenci důvodů k dalšímu protiprávnímu jednání vůči nim, resp. o změně vnitřního nastavení, přičemž i v tomto směru vycházel z charakteru jednání a jeho důvodů, jehož se měl stěžovatel dopouštět v rámci stíhané trestné činnosti (body 13 a 14 usnesení okresního soudu). Krajský soud tyto úvahy dále doplnil (srov. zejména bod 9 napadeného usnesení krajského soudu).
11. Dostatečný se Ústavnímu soudu jeví i způsob, jakým obecné soudy odůvodnily svůj závěr o nemožnosti nahrazení vazby jinými opatřeními. Nelze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že se obecné soudy nezabývaly možností kombinace těchto opatření, neboť v bodě 17 napadeného usnesení okresního soudu je výslovně uvedeno, že obavu z opakování trestné činnosti nelze odstranit přijetím jakéhokoli institutu nahrazujícího vazbu, a to jak jednotlivě, tak ani v jejich případné kombinaci. Okresní soud se pak podrobněji věnoval jednotlivým opatřením, které stěžovatel navrhoval za účelem nahrazení vazby (srov. body 18 až 21 usnesení okresního soudu). I v tomto případě odůvodnění doplnil krajský soud (srov. bod 8 napadeného usnesení krajského soudu).
12. Ústavní soud tedy shrnuje, že stěžovatelova argumentace pramení z nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily rozhodné okolnosti a jeho tvrzení. V jejich úvahách však Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Jestliže svůj závěr o přetrvávající existenci důvodů předstižné vazby založily primárně na charakteru stíhané trestné činnosti, její stupňující se intenzitu a důvody, pro které se jí měl stěžovatel dopouštět, šlo o legitimní úvahy plně korespondující s podstatou a účelem předstižné vazby. Tyto důvody předstižné vazby se přitom Ústavnímu soudu jeví dostatečně silné, aby obstály i ze zorného úhlu doktríny zeslabování vazebních důvodů [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3109/13 ze dne 18. března 2014 (N 37/72 SbNU 419), sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. září 2014 (N 170/74 SbNU 469) či usnesení sp. zn. I. ÚS 968/14 ze dne 25. března 2015].
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 7. května 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu