Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného Mgr. Markétou Mohylovou, advokátkou, se sídlem Sokolská třída 966/22, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 17 Ca 35/2009-18 ze dne 23. 10. 2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 99/2009-87 ze dne 27. 1. 2010, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Výzvou ze dne 6. 5. 2010 byl navrhovatel vyzván k odstranění vad. Navrhovatel nejprve požádal o prodloužení tří týdenní lhůty, aniž by odstranil některé vytýkané vady návrhu (např. přiložil kopie napadených rozhodnutí); posléze část listin zaslal poštou (31. 5. 2010), část elektronicky (10. 6. 2010). Dne 14. 6. 2010 informoval Ústavní soud, že mu byl určen Českou advokátní komorou právní zástupce, jenž dne 18. 6. 2010 Ústavnímu soudu prostřednictvím držitele poštovní licence doručil návrh stěžovatele, splňující podmínky ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, vyjma odůvodnění, které se právní zástupce zavázal doručit do konce kalendářního měsíce. Dne 28. 6. 2010 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž bylo podrobně rozvedeno, čím vlastně a v jakých souvislostech měly obecné soudy zasáhnout do navrhovatelových práv zaručených čl. 4 odst. 3 a 4, jakož i čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
4. Navrhovatel i v řízení před Nejvyšším správním soudem požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro zahájené řízení. Poukázal na svůj chronicky nepříznivý zdravotní stav, pro nějž byl nucen se podrobit lázeňské léčbě, a současně požádal o prodloužení lhůty k doplnění kasační stížnosti, kterou mu Krajský soud v Plzni poskytl (k odstranění vady plynoucí z blanketního podání a absence právního zastoupení). V doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 11. 2009 navrhovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s tím, že nabytím právní moci napadeného usnesení mu hrozí závažná újma ve zmeškání lhůty pro podání žaloby, kterou nelze prominout.
Dne 22. 11. 2009 zaslal krajskému soudu přípis, v němž uvedl, že není schopen výzvám soudu vyhovět i proto, že onemocněl chřipkou s projevy na dýchacím ústrojí po prodělaném černém kašli. Krajský soud navrhovateli ustanovil zástupce pro řízení o kasační stížnosti, přičemž své rozhodnutí odůvodnil tím, že ustanovení zástupce je tentokrát k ochraně práv stěžovatele potřeba s ohledem na znění § 105 odst. 2 s. ř. s., dle kterého musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.
5. Navrhovatel v doplnění kasační stížnosti uvedl, že nemá dokončeno studium v právním oboru, a proto je na něj nutno hledět jako na jakéhokoliv jiného občana bez právního vzdělání. Dále namítl, že i když se v dané věci jedná "pouze" o problematiku náhrady nákladů v přestupkovém řízení, jde, minimálně z hlediska procesních pravidel, o relativně právně velmi náročnou problematiku, v jejímž rámci osoba bez dokončeného právního vzdělání může pouze těžko svá práva dostatečně účinně a bezchybně hájit.
V této souvislosti poukázal na článek V. usnesení Představenstva České advokátní komory č. 6/1998, kterým se stanoví pravidla pro výkon substitučního oprávnění advokátních koncipientů a jiných zaměstnanců advokáta (dále jen "usnesení Představenstva ČAK"), podle nějž může advokátní koncipient vykonávat právní služby v oboru správního soudnictví nejdříve po jednom roce advokátní praxe. Naproti tomu v dané věci je po navrhovateli, jenž nemá dokončeno právní vzdělání a nemá vykonánu žádnou právní praxi, požadováno, aby v řízení u správního soudu vystupoval sám bez odpovídajícího zastoupení.
K argumentaci krajského soudu, že navrhovatel v této či v jiných věcech vykonává funkci obecného zmocněnce, namítl, že otázka, zda je kvalifikován k ochraně zájmů jeho zmocnitele je výlučně záležitostí právního vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem a nemůže navrhovatele zbavit práva na ustanovení zástupce v jeho vlastní věci. Skutečnost, že navrhovatel vykonává funkci obecného zmocněnce, totiž o jeho způsobilosti k ochraně jeho vlastních zájmů nevypovídá vůbec nic; o to více, jde-li o problematiku nečinnosti správního orgánu v řízení o přestupku, případně o přestupek samotný.
6. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou. Shrnul závěry, k nimž dospěl v rámci své dosavadní judikatury týkající se § 35 odst. 8 s. ř. s., kdy pro ustanovení zástupce soudem zákon stanoví několik podmínek. Především mají být dány předpoklady pro osvobození navrhovatele od soudních poplatků a dále by měl být splněn předpoklad, aby ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně práv navrhovatele; naposledy zmíněné se stalo předmětem sporu. Nejvyšší správní soud dovodil, že kritérium pro určení toho, zda je ustanovení zástupce třeba k ochraně práv navrhovatele, bezpochyby představuje charakter projednávané věci, přičemž se rozhodně nejedná o kritérium jediné.
Nejvyšší správní soud citoval ze svého rozsudku ze dne 30. 9. 2003 č. j. 1 Azs 5/2003 - 46 (Sb. NSS 108/2004), že "hmotněprávní charakter projednávané věci (...) nemusí být jediným a zcela určujícím faktorem, z něhož lze usoudit na to, zda je zástupce třeba k ochraně práv. Přinejmenším stejný význam je třeba klást i na osobnostní a faktické poměry účastníka řízení, úroveň povědomí o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech v České republice." Zdůraznil, že důležitou skutečností je také to, zda je účastník řízení českým občanem a vládne českým jazykem.
Dále odkázal na svůj rozsudek ze dne 26. 2. 2004 č. j. 6 Azs 19/2003 - 45 (Sb. NSS 492/2005), v němž v obdobném duchu konstatoval: "Skutečnostmi, které nutně musely být při rozhodování o stěžovatelově návrhu na ustanovení zástupce zjišťovány, jsou jak hmotněprávní charakter projednávané věci, tak osobnostní a faktické poměry stěžovatele včetně úrovně jeho legitimně očekávatelného a předvídatelného povědomí o hmotných i procesních právech, která pro něj z včas podané žaloby vyplývají." Další relevantní kritérium vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27.
5. 2004 č. j. 4 As 21/2004 - 64: "Advokát bude ustanoven zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právní složitou a jestliže potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, např. z nekvalifikovaných podání účastníka, jímž se na soud obrací apod. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka."
7. Nejvyšší správní soud shrnul, že z uvedeného je patrné, že v řízení o správní žalobě před krajským soudem není zastoupení advokátem povinné; nemajetnost a absence právního vzdělání na straně žalobce samy o sobě tedy nezakládají důvod pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na usnesení Představenstva ČAK, podle nějž může advokátní koncipient vykonávat právní služby v oboru správního soudnictví nejdříve po jednom roce advokátní praxe. Uvedené usnesení Představenstva ČAK označil za toliko podzákonný předpis a soudy jsou při svém rozhodování vázány především zákony (č. l.
95 odst. 1 Ústavy České republiky), přičemž ze znění § 35 odst. 8 s. ř. s. je zřetelný záměr zákonodárce učinit zastoupení advokátem ve správním soudnictví nepovinným. Tomu ostatně odpovídá i praxe, kdy se nemalá část účastníků řízení probíhajících podle soudního řádu správního domáhá svých práv přímo, bez jakéhokoli zastoupení. Tito účastníci často nejenže nemají dokončené právní vzdělání (jako je tomu v případě stěžovatele), ale zpravidla nemají vůbec žádné formální vzdělání v oboru právo.
8. Podle Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Plzni při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce zvažoval, nakolik je žalobce sám způsobilý se před soudem hájit; přitom přihlížel k charakteru projednávané věci, k osobnostním poměrům žalobce a k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň povědomí žalobce o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech v České republice - vždyť byl schopen podat žalobu, která byla až na formulaci žalobních bodů právně perfektní (přičemž si navrhovatel byl této absence zřetelně vědom), využil svých rozličných procesních možností, reagoval na výzvy soudu, to vše právně sofistikovaným jazykem a s využitím přiléhavých odkazů na ustanovení relevantních právních předpisů. Krajský soud správně shledal, že projednávaná věc není právně nijak složitá a že stěžovatel je, s přihlédnutím k úrovni žaloby a dalších podání, která v této a jiných věcech u krajského soudu činí, způsobilý se před soudem sám hájit.
16. Vyzývat stěžovatele k odstranění vad má smysl jen tam, kde jejím zhojením odpadne překážka, která by bránila dalšímu projednání návrhu. Mezi vady, jež odstranit nelze, patří tzv. opožděnost návrhu, neboli situace, kdy je návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
17. Jestliže ustanovení § 72 odst. 3 věta první zákona o Ústavním soudu stanoví, že "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje", pak se sice jedná o lhůtu procesního charakteru, jež je dodržena, je-li poslední den lhůty návrh adresovaný Ústavnímu soudu podán k poštovní přepravě [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/93 ze dne 22. 3. 1994 (sv. 1, str. 61; 86/1994 Sb.)], neznamená to však současně, že takové podání nemusí splňovat alespoň elementární náležitosti zákonem předepsané.
18. Ačkoli zákon o Ústavním soudu klade na návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti celou řadu požadavků a podmínek, absenci či vady řady z nich - nebude-li návrh perfektní již v okamžiku jeho podání - lze dodatečně doplnit a případné vady odstranit. Z materiálního hlediska je však návrh vymezen osobou stěžovatele, tvrzením o zásahu orgánu veřejné moci do některého ze základních práv nebo svobod, označení tohoto orgánu a konečně žádání, čeho se navrhovatel domáhá (petit ústavní stížnosti).
19. Bez znalosti těchto tvrzení a skutečností by Ústavní soud nebyl schopen posuzovat návrh z hlediska ustanovení § 35, § 75 odst. 1 (přípustnost návrhu), § 72 odst. 3 až 5 (včasnost návrhu) a § 43 odst. 1 písm. c) (oprávněnost osoby k podání návrhu) zákona o Ústavním soudu.
20. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je vázán osobou navrhovatele a v ostatním dále petitem ústavní stížnosti; to neplatí o v návrhu vymezeném tvrzení stěžovatele, přesně do jakých základních práv či svobod mělo být orgánem veřejné moci zasaženo. Jakkoli totiž musí být stěžovatel schopen alespoň rámcově artikulovat porušení ústavně zaručeného práva či svobody, neboť jejich porušení musí z podstaty věci pociťovat jako objektivně neospravedlnitelnou a citelnou křivdu, v přesné ústavněprávní kvalifikaci se může mýlit. Esenciálním však i nadále zůstává byť jen laický popis, v čem navrhovatel spatřuje zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod (požadavek na minimální odůvodnění).
21. Petit ústavní stížnosti, tedy žádání, jež se posléze má odrazit v případném meritorním rozhodnutí Ústavního soudu podle ustavení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být uplatněn ve lhůtě dané ustanovením § 72 odst. 3 věta první, nebo odst. 4 in fine, resp. odst. 5 věta první zákona o Ústavním soudu, v rozsahu a za podmínek zákonem vymezených. Zatímco petit ústavní stížnosti může být zužován v průběhu celého řízení až do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě (viz ustanovení § 77 zákona o Ústavním soudu), jeho rozšiřování je zásadně možné jen ve lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti.
22. Ústavní soud nemůže překročit žádání, čeho se navrhovatel domáhá, ani nedbat či zhojit uplynutí lhůty určené pro podání ústavní stížnosti. Mohl by tím mimojiné popřít základní princip demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a z něj odvozený princip právní jistoty, kdyby akceptoval návrhy podané po lhůtě určené ustanovením § 72 odst. 3 věta první zákona o Ústavním soudu, a to i z toho důvodu, že se jeho rozhodnutím mohou změnit poměry již jednou pravomocně najisto postavené. Z tohoto důvodu není možné připustit taková podání, která by se tomuto účelu a smyslu příčila.
23. K obcházení citovaného kogentního ustanovení zákona o Ústavním soudu a zároveň porušování principu rovnosti před zákonem by mohlo docházet podáváním blanketních návrhů, postrádajících elementární náležitosti, jak shora vymezeno.
24. I přesto, že podání stěžovatele neodpovídalo shora uvedeným požadavkům (absentoval petit ústavní stížnosti, jakož i tvrzení o zásahu do některého ze základních práv nebo svobod coby conditio sine qua non projednatelnosti návrhu), umožnil Ústavní soud odstranění těchto vad, neboť tak činil i v jiných (obdobných) případech, byv přesvědčen, že je to vzhledem k okolnostem nutné; tento benevolentní a velkorysý přístup je spjat se vznikem novodobého ústavního soudnictví a jeho etablováním v nově se rodícím justičním systému v době před více než 20 lety. Od té doby se ale změnilo (zvýšilo) nejen právní povědomí, ale i jednání orgánů veřejné moci a samotných subjektů práva; opačným, negativním trendem, se naopak stalo tzv. "sudičství", v jehož důsledku jsou předmětem sporu (bez ohledu na jeho význam) postupně zatěžovány všechny stupně soudní soustavy (Ústavní soud nevyjímaje), čímž se (množstevním nápadem) obecně výrazně umenšuje rychlost a efektivita soudního rozhodování.
25. Ústavní soud proto tímto konstatuje, že navrhovatel je i nadále zatížen povinností přistupovat ke koncipování návrhu obezřetně a s náležitou péčí (též proto musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem). Se zřetelem k dostatečně dlouhé lhůtě k podání ústavní stížnosti a vzhledem k dostupnosti kvalifikovaných právních služeb a vyšší kvality právního povědomí je nutné trvat na tom, aby ústavní stížnost podaná Ústavnímu soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu obsahovala jednoznačné označení osoby navrhovatele, tvrzení o zásahu blíže specifikovaného orgánu veřejné moci do některého ze základních práv nebo svobod, alespoň laický popis, v čem navrhovatel spatřuje zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod (požadavek na minimální odůvodnění), a konečně žádání, čeho se navrhovatel domáhá (petit ústavní stížnosti).
Absence některé z těchto podstatných náležitostí návrhu bude moci býti zhojena cestou odstranění vad toliko ve lhůtě uvedené v ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu, nestane-li se tak, bude muset být návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) soudcem zpravodajem odmítnut. Nezbývá než uzavřít, že by bylo ku škodě potenciálních účastníků řízení před zdejším soudem, aby se tento musel zabývat i takovými návrhy, k jejichž tvorbě je přistupováno lehkomyslně a nezodpovědně.
26. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že řešení shora naznačených otázek s sebou nese riziko porušení zákazu denegationis iustitiae, a proto při hodnocení podání postupuje nanejvýš zdrženlivě a v pochybnostech připouští včasnost a přípustnost ústavní stížnosti ve prospěch stěžovatele, odhlížeje přitom od faktu, že základní práva a svobody jsou již pod ochranou celé soustavy obecných soudů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. srpna 2010
Jan Musil v. r. předseda senátu