Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele města Mikulov, sídlem Náměstí 158/1, Mikulov, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3019/2024-1053 ze dne 4. února 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 23/2024-955 ze dne 20. června 2024 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 10 C 84/2010-882 ze dne 25. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Olgy Marie de las Mercedes Teresy Margarity von Dietrichstein, zastoupené Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že konkrétní nemovitosti byly ve vlastnictví jejího otce ke dni jeho úmrtí.
2. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem č. j. 10 C 84/2010-310 ze dne 4. března 2015 žalobu zamítl v celém rozsahu vyjma jednoho pozemku, ohledně něhož bylo již dříve řízení zastaveno (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Rozhodnutí ve věci samé vycházelo z toho, že vedlejší účastnice nemá naléhavý právní zájem na určení, neboť podáním určovací žaloby nelze obcházet postup podle restitučních předpisů.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 14 Co 158/2016-440 ze dne 9. března 2017 rozsudek okresního soudu ve výroku I zrušil ohledně jednoho pozemku a na něm stojící stavby hrobní kaple (společně dále jen "Dietrichštejnská hrobka") a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení [výrok b)]. Ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu potvrdil [výroky a) a c)]. Rušící výrok odůvodnil krajský soud tak, že na řízení ohledně Dietrichštejnské hrobky lze vztáhnout závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 ze dne 7. ledna 2009 (N 4/52 SbNU 27). Proto měla podle krajského soudu vedlejší účastnice v tomto rozsahu naléhavý právní zájem na určení.
4. Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3892/2017-498 ze dne 23. října 2019 odmítl dovolání vedlejší účastnice proti výrokům a) a c) a dovolání stěžovatele proti výroku b) rozsudku krajského soudu č. j. 14 Co 158/2016-440.
5. Ústavní stížnost stěžovatele proti výroku b) rozsudku krajského soudu č. j. 14 Co 158/2016-440 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3892/2017-498 byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 622/20 ze dne 6. října 2020 dílem jako návrh nepřípustný (proti rušícímu výroku rozsudku krajského soudu) a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný (proti usnesení Nejvyššího soudu).
6. V dalším řízení okresní soud napadeným rozsudkem určil, že stěžovatelčin otec byl ke dni své smrti vlastníkem Dietrichštejnské hrobky (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
7. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
8. Stěžovatelovo dovolání proti napadenému rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu, neboť žádná ze stěžovatelem předložených otázek nemohla založit přípustnost dovolání.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká napadeným rozhodnutím selektivní a schematickou aplikaci závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 . Obecné soudy podle stěžovatele odmítly provést test proporcionality a opomněly, že právo na ochranu rodinného života může být omezeno ve prospěch jiných základních práv či veřejného zájmu. Dále soudům stěžovatel vytýká, že nevzaly v potaz judikaturu Ústavního soudu ve věci tzv. Benešových dekretů, minimálně krajský soud podle stěžovatele nerespektoval závěry setrvalé judikatury Nejvyššího soudu o přechodu vlastnického práva na stát k datu účinnosti prezidentských dekretů a konstatoval podobnost závěru Ústavního soudu ve věci Schwarzenberské hrobky ohledně zásahu do práv po nástupu komunistického režimu s předmětnou věcí poukazem na konfiskační výměr Okresního národního výboru v Mikulově. Soudy odmítly provést důkazy navržené stěžovatelem, ač měly podle stěžovatele klíčovou povahu pro zjištění právoplatnosti konfiskace majetku původního vlastníka Dietrichštejnské hrobky (otce vedlejší účastnice).
10. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že odmítl dovolání pro nepřípustnost i v té části, v níž stěžovatel poukazoval na otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nevyřešenou, a to sice, zda je nutno zkoumat též proporcionalitu střetu dvou práv. Nejvyšší soud konstatoval, že vzhledem ke skutečnosti, že pro povahu předmětné nemovitosti nemohlo dojít nikdy k přechodu vlastnického práva na stát, brání tato skutečnost porovnání tvrzeného zásahu do vlastnického práva žalovaného s právem žalobkyně na soukromý a rodinný život, aniž by odkázal na jediné své předchozí rozhodnutí, kde předmětnou otázku vyřešil (potažmo na rozhodnutí Ústavního soudu, se kterým je tento jeho závěr v souladu). Stěžovatel tedy od Nejvyššího soudu nedostal v této části odpověď na to, ve kterých rozhodnutích se touto otázkou dovolací soud zabýval a co k této otázce uvedl. Stěžovateli tedy dosud není známo, z jakého důvodu v tomto konkrétním případě, jehož specifické okolnosti a výjimečnost sám Nejvyšší soud ve svém usnesení vyzdvihl, nebylo zapotřebí meritorní rozhodnutí, nota bene za situace, kdy Ústavní soud ve své konstantní judikatuře při střetu dvou základních práv provedení testu proporcionality vyžaduje. Šlo přitom podle stěžovatele o právní otázku v dané věci klíčovou, na které rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Stěžovatel je přesvědčen, že ač ve svém dovolání formuloval transparentním způsobem nejméně tři otázky, Nejvyšší soud na ně odpovídajícím způsobem nezareagoval. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nedostatečné. Soudy podle stěžovatele ve prospěch vedlejší účastnice porušily zásadu rovnosti účastníků řízení.
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
12. Stěžovatel předložil v ústavní stížnosti řadu námitek, pro jejichž vypořádání platí dále popsaná pravidla, jež platí obecně pro všechna řízení o ústavních stížnostech, respektive pro přezkum usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání pro nesplnění podmínek § 237 občanského soudního řádu.
13. Předně platí, že jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 16]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, byl by kasační nález ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nikterak nepřispěl (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. května 2024, bod 34).
14. Dále je třeba připomenout, že v řízení o ústavní stížnosti lze účinně vznést pouze ty námitky, které jsou materiálně přípustné. Projednání námitky učiněné až v ústavní stížnosti, ač ji stěžovatel mohl vznést již dříve, by bylo porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana základních práv a svobod podle čl. 4 Ústavy České republiky přísluší. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když by jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.
15. Materiálně přípustné jsou z povahy věci všechny námitky, které směřují proti usnesení Nejvyššího soudu. Z námitek směřujících proti rozsudkům okresního a krajského soudu jsou materiálně přípustné pouze ty, které byly uplatněny v dovolání. Námitky porušení ústavně zaručených základních práv jsou uplatnitelné v dovolání, neboť i Nejvyššímu soudu je určen příkaz obsažený v čl. 4 Ústavy [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), body 59 až 61].
16. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, neboť nebyly splněny podmínky § 237 občanského soudního řádu. Ústavní soud může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].
17. V dovolání, jehož kopii stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, byly vymezeny otázky označené 1a, 1b a 2.
18. První otázka označená 1a se týkala posouzení, zda je při konfiskaci na základě dekretu č. 108/1945 Sb. třeba považovat za okamžik nabytí vlastnictví konfiskovaného majetku státem již samotné nastoupení účinnosti dekretu, nebo až vydání individuálního konfiskačního výměru. Nejvyšší soud v bodech 10 až 12 napadeného usnesení dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu nebyl založen na řešení této otázky, a proto nemůže být dovolání pro její řešení přípustné. Krajský soud totiž vycházel z toho, že Dietrichštejnská hrobka nepodléhala konfiskaci. Tento závěr z ústavního hlediska obstojí. K porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu nemohlo dojít tím, že dovolání nebylo přípustným pro řešení otázky, na níž rozsudek krajského soudu nezávisel, neboť žádná z možných odpovědí na tuto otázku by nemohla vést ke zrušení či změně rozsudku krajského soudu.
19. Druhá otázka označená 1b se týkala posouzení, zda byl stěžovatel v dobré víře a mohl tak vlastnické právo k Dietrichštejnské hrobce vydržet, i kdyby stát vlastnické právo konfiskací nezískal. Konkrétně šlo o to, zda jednání vedlejší účastnice vůči stěžovateli na počátku 90. let 20. století, jež bylo v dosavadním řízení prokázáno, bylo způsobilé narušit stěžovatelovu dobrou víru, že je vlastníkem Dietrichštejnské hrobky. Podle bodu 13 napadeného usnesení posoudil krajský soud věc v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu dobrá víra držitele zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámí s okolnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění fakt, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel se skutečnostmi seznámen, podstatné je, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci Není ani rozhodné, zda vlastník, informující držitele o skutečném vlastnictví, svá tvrzení doloží, postačí, že jeho ingerence je způsobilá u držitele vyvolat nejistotu o oprávněnosti držby. Nevyžaduje se tak konkrétní forma či typ jednání, jež by bylo s to dobrou víru narušit, nýbrž je zapotřebí závěr o zpochybnění dobré víry a v jeho důsledku přijmout úsudek o vyloučení vydržení ve světle konkrétních okolností souzeného případu. Tyto úvahy Nejvyššího soudu opřené o jím citovanou judikaturu nepředstavují porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel vůči nim ostatně ani v ústavní stížnosti nevznesl žádné konkrétní výhrady.
20. V bodech 20 až 26 dovolání stěžovatel pod označením 2 fakticky formuloval tři různé otázky. Šlo o otázku, zda se i v nynější věci mají uplatnit závěry judikatury ohledně tzv. Benešových dekretů (bod 20 dovolání), zda rozdíly v době přijetí, účelu a působnosti konfiskačního titulu nezakládají nemožnost uplatnit v nynější věci závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 (bod 21 dovolání) a konečně zda nebylo třeba uplatnit test proporcionality pro řešení střetu stěžovatelova práva vlastnit majetek a práva na ochranu soukromého a rodinného života vedlejší účastnice (body 22 až 26 dovolání).
21. Nejvyšší soud v napadeném usnesení nerekapituloval otázky vznesené v bodech 20 a 21 dovolání, ani je výslovně nevypořádal. Zároveň je však z dále vyložených důvodů zřejmé, že toto opomenutí nevyžaduje kasační zásah Ústavního soudu, neboť by zodpovězení těchto otázek nemohlo přinést pro stěžovatele příznivější výsledek řízení.
22. Rozsudek krajského soudu, jak připomíná Nejvyšší soud v bodě 14 napadeného usnesení, je založen na názoru, že ke konfiskaci Dietrichštejnské hrobky nedošlo. Proto by nemohlo být dovolání přípustné pro řešení otázky, zda se i v nynější věci mají uplatnit závěry judikatury ohledně tzv. Benešových dekretů, neboť na této otázce rozsudek krajského soudu založen nebyl.
23. Otázka, zda jsou skutkové okolnosti nynější věci srovnatelné s těmi, jimiž se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 , již byla závazně vyřešena v předchozím řízení rozsudkem krajského soudu č. j. 14 Co 158/2016-440 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3892/2017-498. Závěry Nejvyššího soudu aproboval rovněž Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 622/20 ze dne 6. října 2020. Dovolání by tak nemohlo být přípustné pro řešení této otázky.
24. Konečně k námitce (body 22 až 26 dovolání), že nebylo provedeno vážení v kolizi stojících práv, se Nejvyšší soud vyjádřil v bodě 14 napadeného usnesení. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel v řízení o dovolání relevantním způsobem nezpochybnil výchozí teze rozsudku krajského soudu, že Dietrichštejnská hrobka nebyla konfiskována a že stěžovatel nebyl v dobré víře, a tak nemohl vlastnické právo k hrobce ani vydržet. Potom ovšem platí (a Ústavní soud je v tom ve shodě s Nejvyšším soudem - bod 14 in fine), že na straně stěžovatele nebylo žádné právo, jež by bylo třeba vyvažovat se základním právem vedlejší účastnice, neboť samo tvrzení o vlastnickém právu hodnotou způsobilou k vyvažování není.
25. Stěžovateli tak sice bylo možno přisvědčit, že napadené usnesení Nejvyššího soudu trpí vadami, avšak z uvedených důvodů tyto vady nevyžadují kasační zásah Ústavního soudu.
26. Zbylé námitky vůči rozsudkům okresního a krajského soudu jsou buď nedůvodné, (neboť jsou totožné s těmi, které stěžovatel uplatnil v dovolání, jež bylo ústavně konformně odmítnuto), nebo jsou materiálně nepřípustné, neboť je stěžovatel neuplatnil v dovolání, ač mu v tom nic nebránilo. Proto z ústavního hlediska obstojí i rozsudky okresního a krajského soudu.
27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 28. května 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu