Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky 1) obchodní společnosti Dakarai, s. r. o., sídlem Tiskařská 10/257, Praha 10 - Malešice, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, sídlem Studentská 541/3, Praha 6 - Dejvice, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2023 č. j. 27 Cdo 2771/2022-1728 a výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2022 č. j. 35 Co 333/2021, 35 Co 22/2022-1639, a ústavní stížnosti stěžovatelky 2) obchodní společnosti Styrotrade, a. s., sídlem Myslíkova 1415/27, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, Myslíkova 2020/4, Praha 2 - Nové Město, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2023 č. j. 27 Cdo 2771/2022-1728, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2022 č. j. 35 Co 333/2021, 35 Co 22/2022-1639 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. dubna 2021 č. j. 13 C 29/2014-1364, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 13 C 29/2014-1611, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Ing. Víta Kutnara a obchodní společnosti DEK, a. s., sídlem Tiskařská 257/10, Praha 10 - Malešice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka 1) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (jejich částí) s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka 2) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (jejich částí) s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny.
3. Ústavní stížnosti byly vedeny pod
sp. zn. III. ÚS 660/23
a
I. ÚS 751/23
. Usnesením ze dne 18. 7. 2023 rozhodl Ústavní soud o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod
sp. zn. III. ÚS 660/23
.
4. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovatelce 1) povinnost zaplatit stěžovatelce 2) částku 29 221 281 Kč s příslušenstvím. Žalobu ve vztahu k vedlejším účastníkům zamítl. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou 1) (její právní předchůdkyní) a stěžovatelkou 2) bylo uzavřeno 1051 kupních smluv, na základě kterých bylo stěžovatelkou 2) stěžovatelce 1) plněno (dodáním zboží) a byla tak prokázána důvodnost vystavení 1051 faktur za poskytnuté plnění. Stěžovatelka 1) fakturovanou částku nezaplatila. Stěžovatelka 1) neprokázala, že by došlo mezi ní a stěžovatelkou 2) k platnému uzavření smlouvy o bonusech na rok 2013, na jejímž základě by mohly být ze strany stěžovatelky 1) nárokovány vůči stěžovatelce 2) bonusy. I přesto se obvodní soud zabýval tím, za jakých podmínek mohly být případně bonusy stěžovatelkou 1) nárokovány. Dospěl k závěru, že pro uplatnění bonusů bylo nutné splnit podmínku uhrazení všech faktur, které byly vystaveny v souvislosti s odebraným zbožím. Obvodní soud se pro úplnost zabýval i relevantností zápočtů stěžovatelky 1). Došel k závěru, že nedošlo k platnému zápočtu z důvodu neurčitosti kompenzačního úkonu. Obvodní soud došel k závěru, že provedenými zápočty došlo k uznání dluhu stěžovatelkou 1). Žalobu stěžovatelky 2) proti vedlejším účastníkům zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastníci jsou sice vlivnými osobami ve smyslu § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (o obchodních korporacích, dále jen "z. o. k."), ale nebyly splněny další zákonné podmínky pro vznik ručitelského závazku. Majetek stěžovatelky 1) v důsledku fúze poklesl, ale to neznamená, že není schopná závazky z tohoto sporu plnit.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelka 2) v řízení předloženými důkazy jednoznačně prokázala vznik kupních smluv. Stěžovatelka 1) nepopřela, že obdržela jednotlivé faktury. Z faktur jednoznačně vyplývá, jaké dodávky jsou fakturovány. Neučinila však žádný krok, kterým by vytkla vady jednotlivých dodávek. Uzavření smlouvy týkající se bonusů pro rok 2013 nebylo prokázáno. Zčásti za správný považuje závěr obvodního soudu o nedostatečné určitosti zápočtů. Na zápočty provedené právní předchůdkyní stěžovatelky 1) lze hledět jako na uznání pohledávky. Ne však u opakovaných zápočtů v průběhu řízení. Ve vztahu k ručení vedlejších účastníků městský soud uvedl, že na straně stěžovatelky 1) sice došlo k poklesu majetku, což ale neznamená, že by nebyla aktuálně schopna závazky plnit. Dalším důvodem, proč nelze návrhu stěžovatelky 2) vyhovět, je, že ručení vůči věřitelům nevzniká z pohledávek, se kterými byla ovlivněná osoba v prodlení již před uskutečněním vlivu. Stěžovatelka 1) byla v prodlení s placením ještě před fúzí, se kterou stěžovatelka 2) spojuje ovlivnění.
6. Nejvyšší soud dovolání obou stěžovatelek odmítl. Stěžovatelka 2) vymezila přípustnost dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud komplexně a ve všech souvislostech vyřešena. Z dovolací argumentace stěžovatelky 2) ale není zřejmé, jakou otázku, týkající se použití § 71 odst. 3 z. o. k. stěžovatelka 2) formuluje. Stěžovatelka v dovolání konstruuje vlastní verzi skutkového stavu. Stěžovatelka 1) pouze polemizuje s hodnocením důkazů soudy. Pokud stěžovatelka 1) namítá, že soud nesprávně posoudil zápočty provedené stěžovatelkou 1) jako uznání dluhu, je nutné říci, že napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá. Stejně tak nespočívá na otázce nesprávného posouzení zápočtů jako neurčitých. Městský soud došel k závěru o neexistenci smlouvy o bonusech, pohledávka, kterou se stěžovatelka 1) snažila započíst, nikdy nevznikla a nemohla tak ani být započtena, bez ohledu na její určitost. K námitkám posouzení nedodání zboží v režimu vytýkání vad Nejvyšší soud uvedl, že z dovolání není zřejmé, od kterého dosavadního řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má odchýlit.
7. Stěžovatelka 1) v ústavní stížnosti téměř doslovně opisuje odvolání a následné dovolání podané k Nejvyššímu soudu. Stěžovatelka 1) uvádí, že se soudy nevypořádaly s podstatnou částí jejích argumentů. Soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, protože dovodily skutková zjištění z neprovedených důkazů, a naopak nezohlednily provedený důkaz. Soudy nesprávně posoudily stěžovatelkou provedené zápočty jako uznání dluhu, čímž došlo k přenesení důkazního břemene na stěžovatelku 1). Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů o neurčitosti provedených zápočtů ani s hodnocením námitek v režimu vytýkaných vad.
8. S rozhodnutím Nejvyššího soudu polemizuje ohledně jeho závěrů týkajících se nepřípustnosti dovolání, pokud stěžovatelka 1) napadá hodnocení důkazů soudy. Nelze se ani ztotožnit se závěry Nejvyššího soudu, že pro rozhodnutí nebylo významné, zda lze na započtení pohledávky pohlížet jako na uznání dluhu. Dále stěžovatelka uvádí, že poslední námitku formulovala jako otázku dosud neřešenou, nemusela tedy uvádět, od jakých rozhodnutí se má Nejvyšší soud odchýlit.
9. Stěžovatelka 2) v ústavní stížnosti uvádí, že soudy při posuzování ručení podle § 71 odst. 3 z. o. k. nezohlednily právní argumenty stěžovatelky. Nejvyššímu soudu vytýká jeho závěr o nepřípustnosti dovolání. Právní otázka byla podle ní v dovolání vymezena. Není také pravda, že polemizuje se správností skutkového stavu. Odmítnutí tedy bylo formalistické. Nadto uvádí, že v den vydání usnesení bylo stěžovatelce vypraveno sdělení s informací, že došlo ke změně ve složení senátu. Došlo tedy k porušení práva na zákonného soudce a odepření možnosti stěžovatelky vyjádřit se k osobám soudců a namítnout podjatost ve smyslu § 15 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka upozorňuje i na neúměrnou dobu trvání řízení. Poukazuje přitom na vývoj poté, co získala exekuční titul v této věci, když stěžovatelka 1) je prázdnou schránkou a exekuce je bezúspěšná.
10. Ústavní stížnosti mají náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejich projednání. Jsou přípustné (stěžovatelky neměly k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byly podány oprávněnými navrhovatelkami a včas. Stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení.
12. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nálezy ze dne 3. 11. 1994
sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87); ze dne 16. 2. 1995
sp. zn. III. ÚS 61/94
(N 10/3 SbNU 51); ze dne 29. 11. 1996
sp. zn. IV. ÚS 185/96
(N 131/6 SbNU 461); ze dne 20. 2. 2002
sp. zn. II. ÚS 213/2000
(N 19/25 SbNU 143); ze dne 18. 4. 2001
sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65); ze dne 20. 2. 2004
sp. zn. IV. ÚS 219/03
(N 25/32 SbNU 225) a další]. Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění [jak tvrdí stěžovatelka 1) v nyní projednávané věci] v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257); ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255); ze dne 11. 11. 2003
sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165) a další].
13. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je Ústavní soud pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně když rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
IV. a)
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatelky 1)
14. Ústavní soud nejprve posuzoval opodstatněnost ústavní stížnosti stěžovatelky 1). Stěžovatelka 1) vůči rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu znovu opakuje námitky vznesené již v průběhu řízení před těmito soudy a v dovolacím řízení, a to s omezeným ústavněprávním rozměrem.
15. Základní námitka stěžovatelky 1) směřuje proti stručnému rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se nedostatečně vypořádal s argumenty stěžovatelky 1) uvedenými v dovolání. Ústavní soud ověřil, že se Nejvyšší soud se všemi těmito námitkami dostatečně, byť stručně, vypořádal. Ústavní soud přitom vyšel z § 243f odst. 3 o. s. ř., jak jej ve své judikatuře dlouhodobě interpretuje. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání vyžaduje pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015
sp. zn. II. ÚS 1257/15
(N 180/79 SbNU 33), bod 19]. Z toho hlediska napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu (body 15 až 22) těmto požadavků ještě vyhovuje.
16. Stěžovatelka 1) v dovolání skutečně polemizovala s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud také správně uvedl, že napadené rozhodnutí nespočívalo na tom, že by soudy stěžovatelkou 1) učiněné zápočty nesprávně posoudily jako uznání dluhu. Určitostí zápočtů se sice obecné soudy zabývaly, na konečné rozhodnutí to však nemělo vliv.
17. V rozporu s ústavněprávními požadavky nebylo ani vypořádání otázky týkající se vad plnění při nedodání zboží (zde nelze přehlédnout doplnění dovolání). Nejvyšší soud ve vztahu k této námitce došel k závěru, že pokud stěžovatelka 1) tvrdí, že má být daná právní otázka Nejvyšším soudem posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má odchýlit. To však z dovolání podle něj neplyne. Stěžovatelka 1) k tomu uvádí, že měla na mysli, že jde o otázku dosud neřešenou a navrhovala její vyřešení odchylně od městského soudu. Stěžovatelce 1) lze přisvědčit, že z jejího dovolání opravdu vyplývá, jaký důvod přípustnosti uplatňovala. To však nic nemění na závěrech Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání. Závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, z ustálené judikatury vyplývá, že z obsahu dovolání musí být patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Tento požadavek lze naplnit i srozumitelnou právní argumentací obsaženou v dovolání, bude-li z ní tato otázka zřejmá. Byť stěžovatelka 1) velmi obšírně popisuje, že k dodání zboží nedošlo a námitky tedy nelze hodnotit jako opožděné, právní otázku, na níž je založeno napadené rozhodnutí neformuluje a z argumentace obsažené v dovolání ani nevyplývá. Odmítnutí takového dovolání není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.)].
IV. a) A.
Objednávky
18. Stěžovatelka 1) uvádí, že soudy došly ke skutkovým závěrům založeným na neexistujících důkazech, kterými byly údajné objednávky stěžovatelky 1). Z rozhodnutí je ale zřejmé, že informaci o objednávkách zjistil obvodní soud z potvrzení objednávek, dále pak z vystavených faktur. Závěry soudů vycházely i z obchodních praxe zavedené mezi stranami. Stěžovatelka 1) přehlíží, že existenci jednotlivých kupních smluv, zakládajících oprávněnost nároku stěžovatelky 2) dovodil obvodní soud i z dalších skutečností.
19. Argumentace stěžovatelky postavená na nezbytnosti doložení objednávek stěžovatelky 1) jako návrhu smlouvy, bez něhož nemůže smlouva vzniknout (s. 5 až 7 ústavní stížnosti) je zjednodušená. Ve skutečnosti se dokonce ani o návrhy smlouvy jednat nemuselo. Podstatné je dosažení konsensu smluvních stran, což může vyplývat i z řetězce navazujících jednání, zde včetně dodání zboží, jeho nevrácení a nerozporování jednotlivých faktur, a to v tisícovkách případů po dobu deseti let na základě uzavřené rámcové smlouvy (srov. § 266 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).
20. Obvodní soud u každé kupní smlouvy jasně uvedl, z čeho, z jakých skutečností a důkazů závěry o uzavření jednotlivých smluv čerpal. Z hlediska ústavněprávních limitů nejsou závěry obecných soudů ohledně uzavření daných smluv v žádném extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že konkrétní objednávky provedeny nebyly a soudy vycházely z jejich potvrzení (bod 69 rozsudku městského soudu). V kontextu dalších důkazů pak není zásadní, ani zda uvedené objednávky byly generovány v systému EDI či nikoliv. V kontextu dalších zjištěných skutečností je zde závěr obecných soudů o uzavření smlouvy dostatečně odůvodněn. Uplatní se zde zkušenostní závěr v podobě silné skutkové domněnky (důkaz prima facie). Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatelka 1) neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti.
21. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pouhá skutečnost, že soudce změní v průběhu řízení svůj názor, nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, naopak plně to odpovídá principu kontradiktornosti řízení. Podstatné je, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové. Neznamená to, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [nález ze dne 21. 4. 2011
sp. zn. II. ÚS 2804/10
(N 81/61 SbNU 269), obdobně nález ze dne 11. 1. 2012
sp. zn. I. ÚS 451/11
(N 8/64 SbNU 77), bod 15]. Stěžovatelka 1) netvrdí, že by nějaký způsobem byla omezena v možnosti své obrany.
IV. a) B.
Smlouva o bonusech a započtení
22. Ústavně souladný byl i postup soudů vedoucí k závěrům o neexistenci platné smlouvy o bonusech pro rok 2013. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu vyplývá (body 89 až 97 napadeného rozsudku obvodního soudu), že soud provedl k této skutečnosti rozsáhlé dokazování. Tyto závěry pak převzal i odvolací soud, částečně reagující na argumentaci stěžovatelky 1) (bod 71 napadeného rozsudku městského soudu). Skutečnost, že byl uzavřen dodatek č. 1 k této smlouvě, nijak nevylučuje, že původní smlouva nebyla uzavřena, když dodatek měl samostatný obsah, přičemž strany mohly být v omylu ohledně jejího uzavření. Ani předložení textu smlouvy podepsané jednou ze stran vznik smlouvy neprokazuje. Obvodní soud zde provedl další důkazy, např. výslechy svědků zmiňující ústně uzavřené smlouvy na rok 2013, přestože stěžovatelka 1) tvrdila uzavření písemné smlouvy, když tak se uzavírala v minulých letech. Navíc analýzou smluv za předchozí roky dospěl soud k závěru, že uplatnění bonusů by vyžadovalo předchozí zaplacení ceny za dodané zboží. Jeho závěr o neuzavření této smlouvy, resp. o nemožnosti zápočtu, není proto v extrémním rozporu s těmito provedenými důkazy.
23. Stěžovatelka 1) polemizuje s právním posouzením jejích námitek týkajících se nedodaného zboží v režimu vad dodaného zboží a domáhá se přehodnocení závěrů obecných soudů. Soudy k uvedeným skutečnostem opět provedly řádné dokazování a řádně vysvětlily své právní závěry. Je tu možné především poukázat na závěry obvodního soudu (bod 69 až 71 napadeného rozsudku obvodního soudu), podle něhož zde mohlo dojít k odchylkám od objednávky (množství, částečně i druh zboží), vždy však bylo fakturováno pouze zboží skutečně dodané.
24. Stěžovatelka 1) má pravdu v tom, že nedodání zboží obecně není vadou a právní úprava vadného plnění na takové případy nedopadá. Přehlíží však kontext, v jakém tak obecné soudy učinily. Obvodní soud tak činí v souvislosti s prokazováním dodání zboží a v reakci na obranu stěžovatelky 1), že část zboží nebyla dodána. V této souvislosti nelze přehlížet § 422 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož jestliže z přepravního dokladu, dokladu o předání zboží nebo z prohlášení prodávajícího vyplývá, že dodává zboží v menším množství nebo jen část zboží, nevztahují se na chybějící zboží ustanovení o vadách zboží. V opačném případě tedy i nedodání části zboží nebo dodání menšího množství vadou je. Obvodní soud zde odkázal i na všeobecné obchodní podmínky stěžovatelky 2) upravující povinnost nahlásit chybějící zboží. Úvaha obecných soudů není proto nějaký excesivním výkladem jednoduchého práva. Navíc je nutné zdůraznit, že nejde o samotná práva z vad stěžovatelky 1). Obecné soudy pouze zohlednily skutečnosti, že žádné námitky vůči dodání činěny bez zbytečného odkladu nebyly, jako argument pro jejich závěr, že stěžovatelka 2) prokázala dodání fakturovaného zboží.
IV. a) C.
Vypořádání argumentů obecnými soudy
25. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky 1), že se soudy (zejména městský soud) nevypořádaly s podstatnou částí jejích argumentů a porušily tak její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Právu na spravedlivý proces skutečně odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat s argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. např. nálezy ze dne 4. 9. 2002
sp. zn. I. ÚS 113/02
(N 109/27 SbNU 213), ze dne 23. 3. 2006
sp. zn. III. ÚS 521/05
(N 70/40 SbNU 691)]. Z judikatury Ústavního soudu však zároveň vyplývá, že se požaduje přiměřená míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005
sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005
sp. zn. I. ÚS 729/2000
(N 224/39 SbNU 369)]. Není tedy porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009
sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68, ze dne 15. 4. 2014
sp. zn. II. ÚS 3076/13
(N 57/73 SbNU 125), bod 19]. Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy svá rozhodnutí v posuzovaném případě odůvodnily dostatečně, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí tedy, byť se nevypořádaly s každým jedním argumentem stěžovatelky 1), ve světle výše uvedené judikatury dostály.
IV. b)
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatelky 2)
IV. b) A.
Ručení podle § 71 odst. 3 z. o. k.
26. Těžištěm ústavní stížnosti stěžovatelky 2) je její polemika se skutkovými závěry krajského soudu a na ně navazujícími právními závěry. Stěžovatelka 2) v ústavní stížnosti napadá skutková zjištění a nesprávný výklad § 71 odst. 3 z. o. k. Poukazuje přitom zejména na formalistický přístup k podanému dovolání, obtížnost rozlišení skutkových a právních otázek, rezignaci na naplnění funkce Nejvyššího soudu.
27. Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě soudy došly k závěru, že vedlejší účastníci byli vlivnými osobami ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Zároveň však uzavřely, že ačkoliv došlo k poklesu majetku v důsledku fúze, tento pokles neznamená, že by stěžovatelka 1) jako právní nástupkyně nebyla schopna své závazky plnit. Zákon nedopadá na situace, kdy je dobytnost pohledávek jen snížená, tj. ovlivněná osoba je v zásadě, byť s obtížemi, schopna plnit své dluhy. Soudy vedle toho postavily své závěry také na tom, že právní předchůdkyně stěžovatelky 1) byla v prodlení s plněním již před fúzí, se kterou stěžovatelka 2) spojuje ovlivnění a ručení tedy nevzniklo.
28. Ústavní soud i v tomto případě konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
29. Stěžovatelka 2) podle Nejvyššího soudu v dovolání dostatečně nevymezila otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (bod 12 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud po seznámení se s dovoláním stěžovatelky 2) došel k závěru, že stěžovatelka tuto otázku přípustnosti opravdu explicitně nevymezila. Stěžovatelce je však nutné přisvědčit, že z obsahu dovolání vyplývá [bod 13 dovolání stěžovatelky 2)], když se domáhá posouzení otázky, na které postavil své rozhodnutí městský soud, že ručení nevzniká u pohledávek, se kterými byla ovlivněná osoba v prodlení již před vlivem podle § 71 odst. 1 z. o. k. Ústavní soud zde může souhlasit, že takový závěr by jistě vyžadoval podrobnější argumentaci a doplnění.
30. Stěžovatelka 2) v této souvislosti přehlíží, že napadené rozhodnutí je založeno na dvou důvodech nemožnosti aplikace § 71 odst. 3 z. o. k. Druhý důvod však nenapadá, resp. v souvislosti s ním napadá skutkové závěry obecných soudů, které nemohou být samy o sobě předpokladem přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud v této souvislosti správně uvedl, že stěžovatelka 2) konstruuje vlastní verzi týkající se hospodářského stavu a ovlivnění stěžovatelky 1). Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1640/2013).
31. Pokud pak stěžovatelka 2) ve své ústavnosti stížnosti stejně jako v dovolání poukazuje na to, že závěry obecných soudů ohledně možnosti splnění dluhu nemají oporu v provedených důkazech, odkazuje Ústavní soud na výše uvedené limity přezkumu zjištěného skutkového stavu. K porušení práva na soudní ochranu zde může dojít jen v případě, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění (jak tvrdí stěžovatelka v nyní projednávané věci) v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257); ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255);
sp. zn. II. ÚS 182/02
, 130/31 SbNU 165 a další). Ústavní soud zde takový nesoulad neshledal a závěry soudu v provedených důkazech mají svou oporu (body 74 až 76 napadeného rozhodnutí městského soudu, body 149 až 170 napadeného rozhodnutí obvodního soudu). Podstatné je, že v důsledku fúze došlo pouze k přecenění majetku, nikoliv k úbytku majetku. Samotná fúze v roce 2018, jako prokázaný vliv ovládající osoby (bod 154 napadeného rozhodnutí obvodního soudu), na možnost úhrady dluhu vliv neměla.
IV. b) B.
Právo na zákonného soudce
32. Stěžovatelka 2) v ústavní stížnosti dále uvádí, že postupem Nejvyššího soudu byla porušena zásada zákonného soudce. Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu soudnictví. Zákonným soudcem je soudce, který je určen tzv. rozvrhem práce (k tomu srov. nálezy ze dne 27. 5. 2004
sp. zn. IV. ÚS 307/03
, ze dne 2. 6. 2011
sp. zn. II. ÚS 3213/10
, ze dne 21. 1. 1999
sp. zn. III. ÚS 293/98
). Namítá, že rozvrh práce Nejvyššího soudu na období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 neobsahoval žádné ustanovení, které by stanovovalo, že věci přiřazené senátu č. 27 do 31. 12. 2022, které nebyly k tomuto datu rozhodnuty, projedná senát ve změněném složení.
33. Ústavní soud z rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 (ve znění od 1. 2. 2023) zjistil, že ve věcech, které nebyly do 31. 12. 2022 vyřízeny a v nichž byla členkou senátu JUDr. Michaela Janoušková, ji nahradí jako člen senátu Mgr. Ing. David Bokr. Rozvrh práce pro rok 2023 ve znění od 1. 1. 2023 absenci původní soudkyně neřešil, nicméně z něj vyplývalo, že soudce Bokr byl k Nejvyššímu soudu přidělen od 1. 1. 2023 a stal se členem soudního oddělení č. 27. Z rozvrhu práce na rok 2023 bylo také zřejmé, že soudkyně Janoušková už u soudu nadále nepůsobí. Rozvrh práce na rok 2022 i 2023 pak obsahuje zásady přidělování věcí, kde se mj. uvádí, že není-li pro jednotlivé soudní oddělení upraveno zastupování (soudce vyloučeného, dlouhodobě nepřítomného apod.), stává se zástupcem další ze soudců soudního oddělení, a není-li takového, ze soudců soudního oddělení po něm následujícího; vždy v postupném pořadí v těchto tělesech stanoveném. Z toho vyplývá, že kdo bude členem senátu bylo z rozvrhu práce Nejvyššího soudu zřejmé a zásada zákonného soudce v tomto případě nebyla porušena.
34. Stěžovatelce 2) lze přisvědčit v tom, že způsob sdělení změny v obsazení senátu ve stejný den jako doručení rozhodnutí, jí neumožňoval vyjádřit se k novému složení a případně namítnout podjatost nového soudce. Z výše uvedeného však vyplynulo, že nové složení bylo seznatelné z rozvrhu práce a stěžovatelka 2) ani v ústavní stížnosti neuvádí, že je zde důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Jak dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. usnesení ze dne 15. 1. 2019
sp. zn. I. ÚS 4000/16
a nálezy ze dne 15. 12. 2015
sp. zn. III. ÚS 1301/13
, ze dne 3. 3. 2009
sp. zn. II. ÚS 169/09
). Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, byl by kasační nález ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatelky 2) vedoucí k ochraně materiální podstaty jejích základních práv nikterak nepřispěl.
IV. b) C.
Neúměrná délka řízení
35. K námitce stěžovatelky 2) týkající se neúměrné délky trvání řízení před obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že v době podání ústavní stížnosti bylo řízení před obecnými soudy pravomocně ukončeno. Ústavní soud považuje takovou ústavní stížnost, resp. námitku v ní obsaženou za nepřípustnou, neboť stěžovatelka 2) má případně jiné procesní prostředky k ochraně práva porušeného v již skončeném řízení neodůvodněnými průtahy (srov. nálezy ze dne 7. 8. 2007
sp. zn. IV. ÚS 391/07
, ze dne 23. 1. 2008
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
).
36. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelek, dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2024
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu