USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně O. M. M. T. M. D., zastoupené Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalovanému městu Mikulov, IČ 002 83 347, se sídlem v Mikulově, Náměstí 158/1, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 84/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2024, č. j. 14 Co 23/2024-955, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokátky Mgr. Magdaleny Dvořákové Cilínkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
č. p. XY, v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně rozhodoval poté, co byl jeho dřívější zamítavý rozsudek ze dne 4. 3. 2015, č. j. 10 C 84/2010-310, v části týkající se uvedeného pozemku se stavbou, zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2017, č. j. 14 Co 158/2016-440; dovolání obou stran byla Nejvyšším soudem odmítnuta usnesením ze dne 23. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 3892/2017-498). Vázán právním názorem odvolacího soudu okresní soud ověřil, že nyní řešený pozemek je skutečně pozemkem s hrobkou, jenž původně patřil předkům žalobkyně a měl být v rámci širšího majetku označeného jako „XY“ konfiskován na základě Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), měl pak sporný pozemek nabýt žalovaný.
Okresní soud konstatoval, že stát nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti, neboť vlastnické právo k ní nemohl získat pro její pietní charakter. Připomněl, že se jedná o hrobní kostel s ostatky příslušníků rodu XY, přičemž žalobkyně má k místu i nemovitosti silný emocionální vztah, jejž potvrzují mimo jiné její časté návštěvy i bohoslužby konané tam za zemřelé z iniciativy žalobkyně. V zabrání místa posledního odpočinku rodových příslušníků státem shledal zásah do základního práva otce žalobkyně na soukromý a rodinný život ve smyslu čl.
8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) bez relevantního důvodu ve smyslu odstavce 2 uváděného ustanovení. K obraně žalovaného uzavřel, že město Mikulov nebylo po zákonem požadovanou dobu v dobré víře, že danou nemovitost užívá oprávněně, vědělo-li o nárocích žalobkyně vůči státu i její aktivní snaze získat zpět rodový majetek, pročež nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva vydržením. Pro právě vylíčené rozhodl okresní soud, jak bylo uvedeno shora.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 14 Co 23/2024-955, k odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud přisvědčil rozhodnutí okresního soudu založenému na nemožnosti konfiskace předmětné nemovitosti s ohledem na pietní charakter místa, včetně názoru o aplikovatelnosti závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/08, týkajícího se Schwarzenberské hrobky v nyní posuzovaném případě.
Naopak nesouhlasil s žalovaným prosazujícím ústavněprávní argumentaci ve smyslu stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94. V naznačené souvislosti poukázal i na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v této kauze (usnesení sp. zn. 28 Cdo 3892/2017). Za významnější a co se týče ochrany prioritnější v kontextu souzené věci považoval právo žalobkyně na soukromý a rodinný život. Zásah do něho nemůže ospravedlnit ani národnost otce žalobkyně dle tehdejší evidence, ani jeho eventuální loajalita k německému
nacistickému režimu. Kvitoval rovněž právní posouzení vydržení namítaného žalovaným, k němuž nemohlo dojít pro nedostatek dobré víry žalovaného i jeho právního předchůdce. S ohledem na řečené proto rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu brojí dovoláním žalovaný, jenž současně navrhoval odklad jeho právní moci a vykonatelnosti (návrh byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, č. j. 28 Nd 382/2024-24, zamítnut). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žalovaný spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu při posouzení konfiskace předmětného majetku a v otázce vydržení, respektive jeho dobré víry jakožto nabyvatele, jež nebyla relevantně zpochybněna. Domnívá se, že vlastnické právo ke spornému pozemku a hrobce nabyl podle zákona č. 172/1991 Sb., od státu, jenž se jejich majitelem stal na základě Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., již k okamžiku jeho účinnosti, tj. před rozhodným obdobím ve smyslu restitučních předpisů, přičemž k uplatnění majetkového nároku žalobkyně prostřednictvím nich nikdy nedošlo.
4. Dále předkládá dovolacímu soudu otázku v jeho praxi doposud neřešenou (alespoň dle mínění dovolatele), a sice zda se i v nynějším případě mají uplatnit závěry judikatury ohledně legality a legitimity tzv. Benešových dekretů jako platné součásti českého právního řádu, a také lze-li zde aplikovat závěry přijaté v nálezu I. ÚS 2477/08 týkající se tzv. Schwarzenberské hrobky. Blíže rozebírá rozdíl oproti posledně jmenované kauze jak v samotném konfiskačním titulu, okamžiku jeho účinnosti, tak i v důvodech odnětí majetku původním vlastníkům. Rovněž se táže, je-li zapotřebí v aktuálním střetu vlastnického práva žalovaného a práva na ochranu soukromého a rodinného života žalobkyně provést test proporcionality zmíněných základních práv, či zda vzhledem k pietnímu charakteru místa bez dalšího převažuje zájem na ochraně řečeného práva žalobkyně. Domáhá se zohlednění všech konkrétních okolností případu, přičemž vyzdvihuje další majetkové dispozice s předmětem sporu, své finanční investice do jeho údržby a za účelem zachování jeho podstaty, včetně plynutí času a jeho vlivu na citovou vazbu žalobkyně k místu a věci, či aktivity, resp. pasivity původního vlastníka ve smyslu bránění se účinkům konfiskačního dekretu. Dodává, že ve výkonu žalobčina práva ze své pozice nikterak nebrání. Pro vylíčené navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě zrušení i prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Eventuálně žádá změnu výroku I rozsudku krajského soudu ve smyslu změny rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba zamítá, a příslušné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
5. K dovolání se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřila žalobkyně, považujíc naříkané rozhodnutí za s judikaturou souladné a po všech stránkách správné, navrhla proto jeho zamítnutí. Na uvedené podání reagoval žalovaný replikou.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalovaného přípustné není.
10. Stran dovolatelem rozporované aplikovatelnosti závěrů vyslovených Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 2477/08 lze přisvědčit odvolacímu soudu, který mimo jiné vycházel i z názorů prezentovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3892/2017, vydaném v této věci (ústavní stížnost žalovaného proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. I. ÚS 622/20). Již ve jmenovaném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud pro shodu v podstatných rysech skutkových okolností dotčených kauz aproboval do vlastní rozhodovací praxe závěry prezentované v nálezu Ústavního soudu ze dne 7.
1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, o nutnosti zvláštních ohledů veřejné moci na emocionální vztahy pozůstalých osob k místu, kde jsou uloženy ostatky jejich zemřelých blízkých. Na podkladě shora řečeného pak krajský soud, přitakávaje názorům okresního soudu, přijal svůj stěžejní úsudek, podle něhož dotčený pozemek s hrobkou nebylo možné konfiskovat pro jeho zcela specifickou povahu místa posledního odpočinku několika generací příslušníků rodu XY, s čímž souvisí i vysoká míra intenzity citové vazby a výjimečný osobní vztah žalobkyně a jejích předků k této nemovitosti.
Vzdor mínění dovolatele tedy nezaložil své rozhodnutí na názoru, že vlastnické právo nepřešlo na stát z důvodu vydání konfiskačního výměru až v období nesvobody ve smyslu restitučních předpisů (tj. po 25. 2. 1948), nýbrž právě pro individuální charakter dotčené nemovitosti. Dovolateli je možné přisvědčit v tom, že odvolací soud podobný náhled dílem naznačil, ovšem jeho poznámku o účinku konfiskačního výměru lze chápat toliko jako jeden z aspektů jeho úvah, nikoliv stěžejní argument odůvodňující použitelnost judikatorních konkluzí ve věci Schwarzenberské hrobky (k účinkům dekretů prezidenta republiky viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 441/96, či jeho usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016, a judikaturu v něm citovanou). Nicméně již ze shora připomenutého se podává, že na takovém závěru odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, aplikoval-li výše poukazované názory zejména pro materiální podobnost aktuálního sporu s kauzou řešenou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2477/08, a tedy nemůže mít v daných souvislostech vliv na konečnou správnost rozhodnutí. Výhrady dovolatele v tomto smyslu proto směřují proti závěrům, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá, pročež nemohou přípustnost dovolání založit (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, jakož i v něm jmenovaná rozhodnutí). Stejně tak není možné uvažovat o odklonu od judikatury citované v souvislosti s vylíčenými námitkami.
11. Sama okolnost, že vlastnické právo právního předchůdce žalobkyně mělo na stát přejít před 25. 2. 1948, a nikoliv v období označeném restitučními předpisy jako období nesvobody, není s to aplikovatelnost závěrů ve věci Schwarzenberské hrobky v řízení o určovací žalobě tedy vyloučit. Uvedený nosný úsudek soudů o jejich použitelnosti pak nezpochybní ani rozdílná věcná působnost konfiskačních titulů (Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou), jak ostatně vyslovil Nejvyšší soud již v předchozím usnesení v tomto sporu. Výjimečně specifické okolnosti projednávaného případu si dozajista žádají zvláštní posouzení limitující možnost přijmout obecný závěr, jež by měl přesah do jiných řízení o určení vlastnického práva, právě vzhledem k vysoké intenzitě potřeby ochrany práva žalobkyně a jejích předků na rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
12. Vyřčené proto neznamená zpochybnění závěrů judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu o obcházení restitučního zákonodárství prostřednictvím vlastnické žaloby (tedy i žaloby na určení vlastnického práva) a možnosti uplatnit právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, před rozhodným obdobím, ve smyslu restitučních předpisů, na niž dovolatel ve velké míře poukazuje (viz především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS- st. 21/05, k neaplikovatelnosti jeho závěrů v nyní projednávané věci právě pro její unikátnost se dovolací soud obsáhle vyjádřil již ve svém předchozím rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 28 Cdo 3892/2017, na něž lze v podrobnostech odkázat). Nadále rovněž obecně platí, že nelze reparovat všechny majetkové křivdy, ke kterým z pohledu dnes zastávaných hodnot došlo v důsledku konkrétních historických událostí v minulosti, nýbrž pouze ty, u kterých se zákonodárce tak rozhodl a přijal příslušný právní předpis (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3152/2018). Obdobně není možné výsledek právě souzené věci chápat jako negaci doposud zastávaných náhledů na tzv. Benešovy dekrety coby platnou součást českého právního řádu (viz dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94). V tomto smyslu ostatně nevyznívá ani jedno z rozhodnutí soudů nižších stupňů, ani předchozí usnesení Nejvyššího soudu v řešené věci. Posledně zmíněné rozhodnutí navíc řečené potvrzuje v části týkající se zbytku původně značně rozsáhlejšího (co do množství konfiskovaného majetku) sporu, přitakává- li úsudku o nemožnosti „vydání“ majetku (ve smyslu určení vlastnického práva k němu), na nějž restituční předpisy nedopadají, neboť byl konfiskován na základě tzv. Benešových dekretů.
13. Dovolatelem avizovaný rozpor s judikaturou nelze shledat ani v posouzení otázky vydržení, konkrétně v závěru o nedostatku dobré víry žalovaného. K dovolacím námitkám sluší se připomenout, že ve světle ustálené rozhodovací praxe dobrá víra držitele zaniká okamžikem, kdy se tento seznámí s okolnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění fakt, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře ( viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, odkazovaný též dovolatelem).
Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel se skutečnostmi seznámen, podstatné je, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012, včetně judikatury v něm citované, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2659/2011, na nějž poukazuje též dovolatel, či ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Není ani rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží, postačí, že jeho ingerence je způsobilá u držitele vyvolat nejistotu o oprávněnosti držby (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, a jeho usnesení ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2147/2023, zmiňované rovněž dovolatelem). Nevyžaduje se tak konkrétní forma či typ jednání, jež by bylo s to dobrou víru narušit, nýbrž je zapotřebí závěr o zpochybnění dobré víry a v důsledku něj úsudek o vyloučení vydržení přijmout ve světle konkrétních okolností souzeného případu. Není tedy podstatné, že žalobkyně žalobu na určení vlastnického práva podala až v roce 2010, jak prosazuje dovolatel, nýbrž relevantní mohlo být již její dřívější, byť i méně formální a dovolatelem značně relativizované, jednání.
V nyní projednávaném případě soudy shledaly informace žalovaného, jež se mu dostaly už v roce 1991, o tom, že žalobkyně zpochybňuje vlastnické právo státu ke všem nemovitostem odňatým jejímu otci v rámci zmiňované konfiskace, stejně jako veřejně známé skutečnosti stran aktivity žalobkyně v této věci, objektivně způsobilými dobrou víru žalovaného narušit. Jejich úsudek je tak se shora citovanou judikaturou, včetně rozhodnutí poukazovaných dovolatelem (kromě výše zmíněných ještě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98) zcela konformní. Odkaz na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 pak ve vztahu k hodnocení dobré víry žalovaného a jejímu zániku v důsledku jednání žalobkyně nelze považovat za případný, řeší-li i v dovolání citované části problematiku nápravy majetkových křivd způsobených státem v minulosti a působnost restitučních předpisů. Ke vztahu napadeného rozhodnutí se jmenovaným stanoviskem v ostatních otázkách viz výše.
Brojí-li pak dovolatel proti konkrétním okolnostem, jež vylíčené úsudky nalézacích soudů o nedostatku dobré víry žalovaného determinovaly, domáhá se revize faktických zjištění (k převážně skutkovému charakteru závěru o existenci dobré víry viz již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2147/2023), potažmo rozporuje hodnocení provedených důkazů. Skutkovými závěry přijatými nalézacími soudy je ovšem soud v dovolacím řízení vázán (k tomu srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1344/2018). Za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pak není možné pokládat zpochybňování právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.), pročež ani v tomto směru není dovolání přípustné.
14. K námitkám dovolatele, skrze něž se dožaduje poměřování konkurujících si práv, pak lze podotknout, že okresní soud vzdor přesvědčení žalovaného respektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho kasačním rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 14 Co 158/2016-440, a oba nalézací soudy pak postupovaly i plně v souladu s názorem artikulovaným Nejvyšším soudem v poslední části jeho dřívějšího usnesení sp. zn. 28 Cdo 3892/2017. V rámci zkoumání věcné důvodnosti určovací žaloby totiž přijaly a řádně i přesvědčivě za zohlednění konkrétních specifik aktuálního sporu odůvodnily závěr o prosazení se ochrany práva žalobkyně na rodinný a soukromý život před řešením sledujícím zásadu právní jistoty nabyvatelů v důsledku provedených majetkových dispozic, třebaže dovolateli jistě nelze upřít záslužnou a bezpochyby chvályhodnou činnost v podobě péče o nemovitost i investic do její opravy a údržby. A to především z důvodu, že v posuzované kauze pietní charakter daného místa vylučoval jeho konfiskaci dekretem prezidenta republiky. Učinily tak zcela v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/08, jenž jako součást práva na rodinný a soukromý život definoval rovněž vztah žijícího člena rodiny k jeho zesnulým předkům, jehož typickým a sociálně doložitelným obsahem je respekt k památce předků, případně požadavek pietního zacházení s nimi. Současně dovodil, že tento pietní respekt se váže nejen k mrtvým samotným, nýbrž i k pietnímu místu, a připustil, že pietní a emocionální vztah k tomuto místu může být v takovém případě dokonce silnější než vlastnický vztah k němu. Z rekapitulovaných důvodů vyslovených Ústavním soudem ve věci tzv. Schwarzenberské hrobky, jež jsou plně aplikovatelné v nynější kauze, nemohlo tedy pro povahu předmětné nemovitosti nikdy dojít k přechodu vlastnického práva k ní na stát, popřípadě na žalovaného, což v důsledku brání porovnávání tvrzeného vlastnického práva žalovaného, respektive zásahu do něj, s právem žalobkyně na soukromý a rodinný život.
15. Z předestřeného je zjevné, že dovolání není možné považovat za přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu