Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivy Votrubcové, zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem, sídlem Masarykova 621/19, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2019 č. j. 20 Cdo 4212/2018-142, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. července 2018 č. j. 36 Co 202/2018-113 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 18. května 2018 č. j. 66 Nc 6857/2007-93, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CASPER UNION s. r. o., sídlem Olivova 948/6, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelka jmenovitě uvádí porušení principu vázanosti soudní moci zákonem, porušení zásady legitimního očekávání a principu předvídatelnosti práva, principu právní jistoty, porušení zákazu svévole, k níž dochází, nejsou-li soudní rozhodnutí řádně odůvodněna, a principu rovnosti účastníků řízení.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 7. 2018 č. j. 36 Co 202/2018-113 (dále jen "krajský soud") potvrdil usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 5. 2018 č. j. Nc 6857/2007-93. Dospěl k závěru, že pověřený soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále také "soudní exekutor") doposud neprovedl veškeré úkony nezbytné k zajištění postižitelného majetku povinné (stěžovatelky) ve prospěch oprávněné obchodní společnosti CASPER UNION s. r. o. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice). Zatím tedy nelze učinit ani podle krajského soudu závěr o úspěšnosti exekuce, tj. exekuci pro nemajetnost stěžovatelky podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavit.
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť krajský soud při posouzení důvodnosti návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. respektoval podle Nejvyššího soudu závěry ustálené rozhodovací praxe a není ani důvod, aby dovolacím soudem dříve vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí, že celková výše jejích dluhů přesahuje částku 33 500 000 Kč (jde především o její ručitelské závazky z doby podnikání jejího bývalého manžela), kdy podle stěžovatelky není naděje, že by jakýmkoliv způsobem nabyla větší majetek. Proto soudy měly jejímu návrhu vyhovět a výkon rozhodnutí vedený proti ní zastavit, neboť výtěžek, kterého by eventuálně výkonem mohlo být dosaženo, nebude postačovat ani ke krytí nákladů výkonu rozhodnutí, což ostatně plyne i z toho, že výkon rozhodnutí trvá více než 11 let. K zastavení výkonu rozhodnutí přitom soudy přistoupily i v jiných řízeních vedených proti ní a jejímu bývalému manželovi. Závěr soudů, že vzhledem ke svému věku bude schopna alespoň částečně svůj dluh uhradit, považuje stěžovatelka za překvapivý. Dále pak v ústavní stížnosti odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 a na jeho usnesení ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 449/2018.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelčiných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle dovozuje, že žádný hodnotný majetek nemá a mít nebude (nebude například dědit). Vůbec se však nevyjadřuje k okolnosti, která se ústavní stížností napadenými rozhodnutími prolíná, že se stěžovatelka patrně záměrně vzdává části svých příjmů, kterých by mohla dosahovat a své dluhy tak alespoň dílem hradit. V této souvislosti pak nemůže být z hlediska předvídatelnosti soudního rozhodování bez dalšího určující, že jiné soudy (při posuzování ostatních stěžovatelčiných závazků) v jiných řízeních k této okolnosti nepřihlédly. O to méně pak může být přiléhavý zcela obecný odkaz stěžovatelky na řízení týkající se výkonu rozhodnutí, kdy povinným je její bývalý manžel.
9. Z napadených rozhodnutí sice není zcela zřejmé, zda soudy v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 449/2018 samy hodnotily perspektivu dalšího zkoumání majetku stěžovatelky, jež soudní exekutor soudům avizoval, nicméně ani stěžovatelka přes evidentní znalost této judikaturní linie v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní podrobné okolnosti svého sociálního zázemí, jež by nasvědčovaly tomu, že soudním exekutorem zmiňované postupy nepřinesou pro uspokojení pohledávek věřitelů (zde tedy vedlejší účastnice) alespoň částečný výsledek.
10. Také ve stěžovatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 je přitom zastavení exekuce, jako prostředek k zamezení nárůstu nákladů exekuce, spojeno s tím, že ani v budoucnu nelze očekávat alespoň částečné vymožení pohledávek, například proto, že tyto během exekučního řízení zanikly. Stěžovatelka však žádnou takovou objektivizovanou skutečnost, která by vymožení alespoň části pohledávek vylučovala, neuvádí; rovněž například nevysvětluje, co jí brání dosahovat takové výše příjmů, aby její dluhy byly alespoň zčásti uhrazeny. Daná situace pak ovšem vede Ústavní soud k závěru, že výklad podmínek zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tak jak jej provedly obecné soudy, není v případě stěžovatelky zjevně nespravedlivý a tedy neústavní.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu