20 Cdo 449/2018-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Raiffeisen – Leasing, s. r. o. se
sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, identifikační číslo osoby 61467863,
zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č.
1936/4, proti povinnému I. B., P., zastoupenému JUDr. Lucií Kolářovou,
advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská č. 1939/28, pro 7 903 852,80 Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 Nc 10528/2005, o návrhu
povinného na zastavení exekuce, o dovolání povinného proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 21 Co 424/2017-79, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 21 Co
424/2017-79, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. srpna 2017, č.
j. 35 Nc 10528/2005-52, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k
dalšímu řízení.
Podáním ze dne 20. 6. 2017 se povinný domáhal zastavení exekuce podle § 268
odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, neboť v exekuci dosud nebyla
vymožena ani částka, která by postačovala ke krytí nákladů exekuce a částka 15
100 Kč dosud vymožená byla vymožena již před více než deseti lety.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 11. 8. 2017, č. j. 35 Nc
10528/2005-52, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 2. 2005, č. j. Nc 10528/2005-5. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že postup podle ustanovení § 268 odst. 1 písm.
e) občanského soudního řádu je namístě v případě, kdy k závěru o žádném či
nedostatečném majetku dospěje pověřený soudní exekutor po provedení úkonů
směřujících ke zjištění majetku povinného. Soud prvního stupně zdůraznil, že
podle zprávy soudního exekutora o stavu exekuce důvody pro zastavení exekuce
nejsou dány, když v průběhu exekuce byla vymožena částka 15 100 Kč, nadále
probíhá zjišťování postižitelného majetku povinného a soudní exekutor očekává,
že povinný v budoucnu nabude majetek, který bude exekučně postižitelný. Soud
prvního stupně proto s ohledem na zprávu exekutora dospěl k závěru, že
zastavením exekuce v projednávané věci by se zhoršilo postavení oprávněné a
ztížila možnost vymáhání její pohledávky „a v podstatě by šlo o prominutí
dluhu“, což soud prvního stupně shledal v rozporu s dobrými mravy a smyslem
exekučního řízení.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2017, č. j.
21 Co 424/2017-79, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a
s přihlédnutím k věku povinného, jeho předpokládanému aktivnímu pracovnímu
životu, kdy by povinný mohl získat příjmy a případně si opatřit majetek, a k
„zjevnému vyhýbání se trvalému zaměstnání, aby jeho příjmy nepodléhaly
exekuci,“ dospěl k závěru, že návrhu povinného nelze vyhovět.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že odvolací
soud ve shodě se soudem prvního stupně při svém posuzování důvodnosti návrhu
povinného na zastavení exekuce přihlédl pouze k věku povinného, z nějž dovodil
možnost povinného v budoucnu nabýt majetek, aniž by „požadoval jakékoli
informace po exekutorovi o zajištěném majetku“, přičemž nezohlednil skutečnost,
že exekutor v rámci své činnosti po dobu vedení exekuce nezjistil žádný
postižitelný majetek, vymožena byla pouze částka 15 100 Kč, která nepostačuje
ani na krytí nákladů exekuce, a zajištění podílu v obchodní společnosti
povinného nemůže vést k uspokojení pohledávky oprávněné, neboť společnost je
již několik let v likvidaci. Dovolatel dále namítá, že zpráva soudního
exekutora o majetkových poměrech povinného je neúplná, neboť neobsahuje ucelený
přehled o majetkových poměrech povinného, když neobsahuje zjištění soudního
exekutora o průběhu exekuce, konkrétní šetření a jejich výsledky, ani výši
nákladů exekuce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce zastavuje, případně aby jej společně
s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel zakládá dovolání na tom, že odvolací soud a soud prvního stupně, při
rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm.
e) o. s. ř. neměly vycházet pouze ze zprávy exekutora o průběhu exekuce a pouze
na jejím základě (spolu s konstatováním věku povinného) uzavřít, že lze
předpokládat, že povinný bude v budoucnu výdělečně činný a bude schopen dlužnou
pohledávku uhradit; naopak soudy měly za účelem posouzení, zda je dán důvod pro
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., provádět vlastní a na
zprávě exekutora o dosavadním průběhu exekutora nezávislé procesní dokazování.
Protože dovolateli je třeba dát za pravdu, že tento úsudek odvolací soud
uskutečnil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, je
dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Zásadně platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř.), a nelze je založit na výtce, že odvolací soud dospěl k
nesprávným skutkovým závěrům. Samotné údajně nesprávné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) není způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 756/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li
však podstatou dovolatelovy námitky proti meritornímu rozhodnutí odvolacího
soudu polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu jako taková, ale výtka, že
odvolací soud ke skutkovým zjištěním dospěl v rozporu s normami procesního
práva upravujícími způsob a rozsah procesního dokazování, případně to, že
odvolací soud učinil skutkový závěr o prokazované skutečnosti z listiny, která
sama o sobě a bez dalšího není způsobilá předmětnou skutečnost prokázat, jde o
výtku, která se netýká údajně nesprávné volné úvahy odvolacího soudu při
hodnocení provedených důkazních prostředků, ale o námitku týkající se údajně
nesprávné aplikace norem upravujících procesní dokazování. Taková námitka může
být sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Namítá-li tedy dovolatel, že odvolací
soud z určitého důkazního prostředku [zde zprávy exekutora o dosavadním průběhu
a perspektivách exekuce pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] zjistil skutečnosti, které z něj
nemohou být bez zbytku zjištěny [zde fakta, na jejichž základě dosud není na
místě zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. s ohledem na
dosavadní průběh exekuce, aktuální a reálné budoucí majetkové poměry
povinného], je dovolací důvod vymezen v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. jako
relevantní otázka procesního práva, a proto je namístě se meritorně zabývat i
námitkou dovolatele vymezenou v předchozím odstavci.
Jak z rozhodnutí odvolacího soudu, tak z rozhodnutí soudu prvního stupně (na
které odvolací soud jako na věcně správné odkázal) se podává, že závěr o tom,
že „důvody pro zastavení dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nejsou
dány, neboť v průběhu exekuce (jež byla nařízena dne 21. 2. 2005 pro uspokojení
pohledávky ve výši 7 903 852,80 Kč s příslušenstvím) byla vymožena částka 15
100 Kč (v době od 15. 5. 2004 do 15. 2. 2012, kdy povinný byl pracovně zařazen
ve výkonu trestu odnětí svobody) a nadále probíhá zjišťování postižitelného
majetku a očekává se, že povinný v budoucnosti nabude majetek, který bude
rovněž exekučně postižitelný“, soudy obou stupňů převzaly z vyjádření exekutora
k návrhu povinného na zastavení exekuce. Za vlastní skutkové zjištění
odvolacího soudu lze pokládat pouze jeho obecné a konkrétněji nerozvedené
konstatování, že „povinný je ve věku 51 let, čili lze předpokládat ještě určitý
aktivní pracovní život“.
Dovolací soud ovšem již dříve uzavřel, že podá-li povinný návrh na zastavení
exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a exekutor návrhu
nevyhoví, je soud povinen o tomto návrhu rozhodnout. Odvolacím soudem vyžádaná
zpráva exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je
stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj
informací, jen jde-li o sdělení exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti
učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, když je věcí
soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup exekutora
může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva exekutora naopak neslouží k
tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou
zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na
zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016). Výše uvedeným Nejvyšší
soud nezpochybňuje, že jestliže exekutor dosud neuskutečnil všechny úkony, od
nichž lze očekávat zjištění majetku povinného a následně alespoň uspokojení
nákladů exekuce a alespoň zčásti i realizaci vymáhaného plnění, je na místě
návrh povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
zamítnout pro předčasnost, neboť soudní exekutor dosud nevyčerpal všechny
možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku
povinného (např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4051/2011). Nicméně je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření
prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v
budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně
tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na
obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy
vedení exekuce.
Odvolací soud se shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu neřídil, když
prakticky veškeré pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podle § 268
odst. 1 písm. e) o. s. ř. podstatné informace (s výjimkou věku povinného)
načerpal z vyjádření exekutora, aniž by je sám prověřoval skrze obsah
exekučního spisu a případně zjišťováním konkrétních skutečností, které uvádí
povinný. Při vyhodnocení, zda má být exekuce zastavena, soud nepřehlédne, že
ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má být aplikováno zdrženlivě,
protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně
povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzívně a v podstatné míře;
přirozeným vyústěním exekuce totiž je, že bude provedena, nikoli zastavena bez
plného uspokojení oprávněného. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci
poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně
nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014). Současně ale
nelze vést exekuci věčně (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4.
2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015).
Usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno
usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto
Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 3) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu