Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. S., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, P.O.BOX 5, právně zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 Nt 9203/2022 ze dne 14. 4. 2022 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 217/2022 ze dne 5. 5. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva zaručeného čl. 8 odst. 5 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, byl zadržen policií a ihned poté využil svého práva a zvolil si obhájce, což mělo být zachyceno v protokolu Policie ČR č. j. KRPA-76676-867TČ-2022-001172-6 ze dne 12. 4. 2022. Obhájce se výslechu, který je v tomto protokole zanesen, účastnil a svým podpisem stvrdil převzetí obhajoby. Dne 14. 4. 2022 bylo obhájci Obvodním soudem pro Prahu 6 sděleno, že stěžovatel byl vzat do vazby a že po předložení plné moci mu bude doručeno usnesení o vzetí do vazby. Na to obhájce oznámil soudu, že plná moc byla udělena stěžovatelem již dne 12. 4. 2022 do označeného protokolu a policejní orgán nadále s advokátem jako obhájcem stěžovatele jednal.
3. Do vazby byl stěžovatel vzat napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, a to z důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu. Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel prostřednictvím obhájce stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze tak, že ji usnesením zamítl. V odůvodnění usnesení uvedl, že ve věci účasti obhájce stěžovatele u vazebního zasedání došlo k určitému procesnímu pochybení soudu prvního stupně, které ale nemělo vliv na otázky obsahové i formální ve vztahu k vazebnímu důvodu a nejednalo se o případ nutné obhajoby. Stížnostní soud aproboval existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že konání vazebního zasedání dne 14. 4. 2022, o němž byl zpraven obhájce až poté, zatížilo řízení vadou, která usnesení o vzetí do vazby činí nezákonným, neboť bylo porušeno základní právo stěžovatele na přítomnost zvoleného obhájce.
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, kteří pouze stručně odkázali na obsah napadených usnesení. Proto Ústavní soud ani nepovažoval za nutné je dávat stěžovateli k replice.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty, jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19 ).
8. Námitky stěžovatele směřují proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, nikoli proti samotnému důvodu vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 se podává, že stěžovateli bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 12. 4. 2022. Dne 14. 4. 2022 se konalo vazební zasedání, kterého se účastnil stěžovatel, kterému byl poskytnut tlumočník. Stěžovatel ihned po vyhlášení usnesení podal stížnost a poté byl poučen, že pokud se nachází ve vazbě, musí mít obhájce podle § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Na to stěžovatel informoval soud, že již obhájce má. Usnesení soudu prvního stupně bylo dne 20. 4. 2022 doručeno obhájci stěžovatele, který ještě předtím dne 15. 4. 2022 podal za stěžovatele proti němu stížnost spolu s plnou mocí. Na jeho žádost mu poté dne 27. 4. 2022 byl doručen též protokol o vazebním zasedání.
9. O stížnosti proti usnesení o vazbě rozhodoval Městský soud v Praze v neveřejném zasedání dne 5. 5. 2022.
10. K institutu vazebního zasedání existuje bohatá judikatura Ústavního soudu, opírající se o mj. o související rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Její základní premisou je právo obviněného být slyšen při rozhodování o vazbě (pro podrobný přehled relevantní judikatury obou zmíněných soudů srov. kupř. nález ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1466/19 , dostupný na http://nalus.usoud.cz). Oproti tomu účast obhájce bezpodmínečně nutná není (§ 73f odst. 2 trestního řádu). Obhájce však musí být o konání vazebního zasedání vyrozuměn (je-li dosažitelný) a termín se má stanovit tak, aby měl možnost se zasedání zúčastnit (§ 73e odst. 1 a 2 trestního řádu).
11. Ústavní soud v obecné rovině nerozporuje, že účast obhájce při vazebním zasedání je vzhledem k výše vymezené výjimečnosti institutu vazby zásadní a soud nemá právo zastoupení obviněnému úmyslně odejmout. Zároveň ovšem platí, že toto právo není absolutní a jeho zajištění vyžaduje z podstaty věci jistou míru spolupráce ze strany obhájce již jen s ohledem na velmi krátké lhůty při rozhodování o vzetí do vazby.
12. K tvrzenému porušení práva stěžovatele na obhajobu Ústavní soud uvádí, že s ohledem na lhůtu 24 hodin, ve které musí soud o vazbě zatčené či zadržené osoby rozhodnout, není z povahy věci možné účast obhájce při vazebním zasedání vždy zajistit. Podle § 73f odst. 2 trestního řádu není účast obhájce na vazebním zasedání nezbytná. Soud však musí obhájce, je-li v dané lhůtě dosažitelný, o vazebním zasedání vyrozumět (srov. § 73e odst. 1 trestního řádu). Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi připouští, že i nevyrozumění obhájce o vazebním zasedání nemusí být s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu natolik zásadním procesním pochybením, aby je nebylo možno napravit ve stížnostním řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2075/07 ze dne 25. 9. 2007, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2316/12 ze dne 12. 2. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 295/14 ze dne 25. 3. 2014).
13. Ústavní stížnost jako taková je založena v podstatě pouze na tvrzeném procesním pochybení vazebního soudu, které však není takové intenzity, aby jím mohlo být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele. Důvodem je zde především ta skutečnost, že stěžovatel si mohl, již zastoupen obhájcem, proti důvodům vazby podat stížnost a v ní namítat argumenty proti svému vzetí do vazby. Jak však vyplývá ze stížnosti založené ve spisu, v podstatě jedinou námitkou proti uvalené vazbě nebylo zpochybnění některého z vazebních důvodů, ale výše tvrzené procesní pochybení soudu, potažmo Policie ČR.
14. Na tomto místě je však nutno upozornit stěžovatele, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem.
Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek bylo spravedlivé, přičemž dle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě k odchýlení od kautel spravedlivého procesu nedošlo. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být především intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 60/97 ).
15. Protože v projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu