Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., právně zastoupené Mgr. Pavlem Kašparem Krasem, advokátem, sídlem Mírové nám. 208/35, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2025 č. j. 7 Tdo 66/2025-492, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2024 č. j. 5 To 104/2024-444 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. února 2024 č. j. 63 T 27/2023-422, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za který byla odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 380 denních sazeb s výší jedné denní sazby 400 Kč, celkem tedy 152 000 Kč, s tím, že může být zaplacen v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 15 200 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže stěžovatelka nezaplatí dílčí splátku včas. Uvedeného zločinu zpronevěry se měla stěžovatelka dopustit tím, že jako advokátka, tedy jako osoba se zvlášť uloženou zákonnou povinností chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny (§ 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), na základě uzavřené smlouvy o advokátní úschově datované 10. 1. 2020, kde ona byla v postavení schovatelky a poškozená v postavení složitelky, přijala dne 17. 1. 2020 v souvislosti s výkonem advokátní činnosti do úschovy peněžní prostředky v částce 200 000 Kč, které byly uvedeného dne složeny poškozenou na zvláštní účet advokátní úschovy a které byly účelově určeny k následnému užití k dohodnutým právním službám (konkrétně k úhradě závazků poškozené vůči šesti ve smlouvě specifikovaným subjektům). Dne 20. 1. 2020 provedla stěžovatelka bez vědomí a souhlasu poškozené a v rozporu s účelem sjednaným ve smlouvě o úschově z účtu úschovy hotovostní výběr ve výši 60 000 Kč navýšený o 150 Kč jako poplatek za hotovostní výběr a následně ve třech různých dnech v rozmezí od 30. 11. 2021 do 29. 12. 2021 provedla tři bezhotovostní platby na své osobní účty v celkové výši 42 100 Kč. Takto získané finanční prostředky užila ke svým osobním potřebám, přičemž uvedeným jednáním způsobila poškozené škodu na majetku ve výši 102 250 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo odvolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítnuto.
4. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu trestního řízení nebylo relevantním způsobem prokázáno naplnění objektivní ani subjektivní stránky souzeného trestného činu, a jednání, za které byla odsouzena, nemůže být považováno za trestně postižitelné. Stěžovatelka uvedla, že se nemůže ztotožnit s právním hodnocením případu, jak jej provedl soud prvního stupně. Tento soud totiž v rozporu s čl. 39 Listiny náležitě neuvážil a nezohlednil zásadu subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio.
Měla-li poškozená za to, že s jejími finanční prostředky nenakládá stěžovatelka v souladu s tím, co bylo dohodnuto, mohla a měla se obrátit na Českou advokátní komoru, která má dostatečné mechanismy k tomu, aby spory mezi advokátem a jeho klientem řešila. Další možností pak byla poměrně jednoduchá výzva k vydání neoprávněně zadržovaných prostředků. Ani této (na odborné znalosti jistě nenáročné) možnosti poškozená nevyužila a naopak zcela přestala komunikovat. Obecné soudy s ohledem na všechny okolnosti případu možnost uplatnění profesní či občanskoprávní odpovědnosti nezohlednily.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu (po výzvě Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2025). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou.
Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)]. O takový případ se však ve věci stěžovatelky nejedná.
9. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka v dovolání uplatnila námitky k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazovala na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Stěžovatelka v dovolání zpochybnila platnost smlouvy o advokátní úschově, popírala vznik škody a poukazovala na to, že její jednání mělo být řešeno civilně právně či kárně, nikoli prostřednictvím trestní odpovědnosti. Namítala také nedostatek důkazů, jednostranné hodnocení skutkového děje soudy nižších instancí, a odmítala závěr, že si přisvojila svěřené prostředky. Nejvyšší soud těmto výhradám nepřisvědčil. Konstatoval, že skutkové námitky míří primárně proti hodnocení důkazů, což v rámci dovolacího řízení není přípustné. Předchozí rozhodnutí byla náležitě odůvodněna, logická a opřená o řadu důkazních materiálů - výpovědi svědkyň, e-mailovou komunikaci, výpisy z účtů i zápisy vedené Českou advokátní komorou. Nejvyšší soud tedy nepochyboval o tom, že smlouva o úschově byla uzavřena a že stěžovatelka s penězi naložila v rozporu s jejím účelem.
11. Nejvyšší soud rovněž odmítl argument, že poškozené nevznikla žádná škoda. Naopak zjistil, že důsledky jednání stěžovatelky vedly k zhoršení situace poškozené - mimo jiné ke vzniku exekuce, nutnosti vypůjčit si další finanční prostředky a faktické ztrátě kontroly nad částkou 102 250 Kč. Tím byl naplněn znak větší škody podle § 138 odst. 1 trestního zákoníku. Z hlediska právního posouzení pak uznal naplnění všech znaků zločinu zpronevěry, včetně subjektivní stránky - stěžovatelka vědomě a cíleně jednala v rozporu s právními pravidly i pokyny složitelky. Byla si vědoma následků svého jednání a přesto tak činila. Vzhledem ke své profesní pozici advokátky měla navíc zvláštní povinnost hájit zájmy klienta.
12. Závěrem Nejvyšší soud uvedl, že zásada subsidiarity trestní represe nemůže být v tomto případě uplatněna - míra společenské škodlivosti jednání stěžovatelky byla významná. Obecněji ani nelze (v souhlasu s dovolacím soudem) pominout, že spáchání trestného činu v souvislosti s občanskoprávním vztahem je u trestného činu zpronevěry běžné a překážkou uplatnění trestní odpovědnosti není z hlediska principu ultima ratio ani možnost uplatnění kárné odpovědnosti ve smyslu zákona o advokacii. Tedy v souzené věci kvůli vyšší míře společenské škodlivosti trestného činu (kdy se nejednalo o pouhé porušení soukromoprávní dohody, případně o porušení stanov České advokátní komory), nepostačuje pro svou nedostatečnost pouhé disciplinární řízení (podrobněji viz bod 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud současně nemůže považovat za přiléhavé ani stěžovatelčiny odkazy na nálezy sp. zn. II. ÚS 3080/16 a
II. ÚS 1152/17 , neboť obecné soudy (více než) dostatečně zdůvodnily aplikaci prostředků práva trestního. Stěžovatelčin trestní postih v souzené věci proto nelze považovat ani za neproporcionální zásah do jejích základních práv.
13. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatelky zabýval dostatečně pečlivě, proto není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. Námitky v ústavní stížnosti jsou z podstatné části opakováním obhajoby, kterou stěžovatelka uplatňovala již ve všech stádiích trestního řízení. Ústavní soud musí zvláště zdůraznit, že obecné soudy se s předmětnými námitkami zevrubně a přiléhavě vypořádaly. Ústavní soud není další instancí, která se má všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat; postačí pouze na jejich závěry v podrobnostech odkázat.
14. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu