Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti MUDr. Svatavy Duškové, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025, č. j. 29 NSČR 82/2024-A-150, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2024, č. j. 6 VSPH 321/2024-A-141, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2024, č. j. MSPH 89 INS 18049/2022-A-126, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Františka Fulína a JUDr. Miroslava Cháry, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud rozhodl, že je stěžovatelka v úpadku, a prohlásil na její majetek konkurs. Vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Stěžovatelka podala proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost.
2. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
3. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů:
a) Soudy rozhodly o stěžovatelčině úpadku ve formě platební neschopnosti, ačkoli měla dostatek majetku k uspokojení věřitelů. Soudy chybně nepřihlédly k jejímu majetku pouze proto, že ji v dispozici s ním omezují probíhající exekuce. V insolvenčním řízení nebylo k tomuto majetku přihlédnuto, ačkoli jde v obou řízeních o tytéž věřitele. Žádná z 16 exekucí nebyla zastavena kvůli nedostatku majetku a věřitelé mohou být plně uspokojeni v exekuci. Závěry soudů znamenají, že každý dlužník s více věřiteli je automaticky v úpadku, pokud proti němu alespoň jeden z nich vede exekuci. Stěžovatelka měla v rámci exekucí sražené částky ve výši celkem 767 341 Kč, zatímco výše neuspokojených exekučních nároků činila jen 692 000 Kč.
b) Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, aniž by se vypořádal s předloženými dovolacími otázkami a důvody. Jeho závěry a odůvodnění vykazují znaky libovůle, představují odepření spravedlnosti a odporují pravidlům logického myšlení i dovolacím důvodům.
4. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že se stěžovatelka nachází v platební neschopnosti.
5. Posouzení toho, zda se dlužník nachází v platební neschopnosti, je především otázkou výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či postup soudu není zatížen vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelčino ústavně zaručené právo či svobodu [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva či svobody porušena nebyla.
7. Obecné soudy se splněním definičních znaků úpadku opakovaně zabývaly a na stěžovatelčinu argumentaci reagovaly. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a že nedokáže tyto závazky plnit. Zákonnou domněnku platební neschopnosti podle soudů nevyvrátila (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).
8. Závěry napadených rozhodnutí nedokáže zpochybnit ani argumentace uvedená v ústavní stížnosti. Podle obecných soudů lze považovat za osvědčené pohledávky v celkové výši okolo 2 364 404 Kč (bod 27 rozhodnutí vrchního soudu). To, že by takto vysoké závazky byla schopna plnit, přitom z ústavní stížnosti nevyplývá.
9. Nosným závěrem napadených rozhodnutí je, že dlužnice nemůže s částí svého majetku volně nakládat a použít k úhradě pohledávek svých věřitelů, a proto se k němu při posuzování platební neschopnosti nepřihlíží. Tento závěr má oporu v závěrech judikatury Nejvyššího soudu. Ústavní soud jej opakovaně shledal ústavně souladným a nemá důvod toto posouzení měnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 29 NSČR 40/2023, bod 17 a v něm zmíněná rozhodnutí; usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1442/23
, body 9 až 10; IV. ÚS 1614/23, body 9 až 10).
10. Na stěžovatelčiny dovolací otázky navíc Nejvyšší soud reagoval. Stěžovatelka vymezila v dovolání pět dovolacích otázek (č. l. A-145 stěžovatelčina insolvenčního spisu). Prvními dvěma dovolacími otázkami se Nejvyšší soud zabýval v části I svého rozhodnutí a zbylými třemi otázkami v části II svého rozhodnutí. Způsob, jakým odůvodnil nepřípustnost dovolání, není protiústavní.
11. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené právo či svobodu. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu